|

2013-053-03-256

256. Odpovědi členů vlády na písemné interpelace

Date2016-12-01
Meeting2013/053
Agenda Item2013/053/256
Authorizedyes
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/053schuz/bqbs/b08825601.htm#r0
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
index   011 < Page 012 > 013
Poslanec Ondřej Benešík Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, vážení členové vlády, pane premiére, já jsem tady dneska poprvé zaslechl informaci o tom, že setkání českých, moravských vyhnanců ze Sudet v roce 1938 nikdy nenavštívil představitel německé strany, potažmo Bavorska. Já si myslím, že by to bylo velmi záhodno. Ale také se ptám, a je to řečnická otázka, zdali představitelé takovéhoto setkání někdy někoho takového zvali. To je prostě poměrně důležité, protože on se tam nemůže vetřít. A myslím si, že pokud takové setkání skutečně probíhá a oni stojí o takovouto návštěvu, tak by bylo záhodno, aby představitelé německé strany na takovéto jednání přijeli a aby tam řekli své, a pokud možno také litovali toho, co se stalo. S tím já naprosto souhlasím. Ale klíčová záležitost je, jestli vůbec někdo německou stranu na takové jednání zval. Děkuji. Místopředseda PSP Vojtěch Filip Prosím, kdo dál do rozpravy? Pokud nikdo, rozpravu končím. Navrhl jsem v rozpravě, aby Poslanecká sněmovna odmítla odpověď předsedy vlády a aby byl pan předseda vlády povinen mi odpovědět ještě jednou na otázky, které jsem položil v interpelaci. O tomto návrhu rozhodneme v hlasování. Já vás všechny odhlásím a požádám vás o novou registraci. Prosím, přihlaste se svými identifikačními kartami, a jakmile se ustálí počet přihlášených, budeme moci hlasovat. Ještě chviličku. (Prozatím není dostatečný počet přihlášených.)Ještě malý moment. (Dosaženo kvora.)Půjde o hlasování číslo 39, ve kterém rozhodneme, jestli pan premiér odpoví ještě jednou na interpelaci Vojtěcha Filipa. Zahájil jsem hlasování číslo 39 a ptám se, kdo je pro návrh. Kdo je proti? Děkuji vám. V hlasování pořadové číslo 39 z přítomných 73 pro 24, proti 41. Návrh nebyl přijat. Tím interpelaci končím. Další interpelací je interpelace pana poslance Miroslava Grebeníčka na předsedu vlády v téže záležitosti. Ptám se pana poslance Grebeníčka, jestli má zájem o vystoupení. (Ano.)Ještě než přijde, paní poslankyně Bohdalová má náhradní kartu číslo 15. A nyní pan poslanec Miroslav Grebeníček. Poslanec Miroslav Grebeníček Vážené dámy a pánové, myslím, že Františka Laudáta nepotěším. Možná proto, že mou životní zásadou bylo: člověk je moje jméno, to ostatní příjmení. Ano, pak třeba by mohlo následovat to, že jsem Čech, a pak úplně to ostatní, třeba i politická orientace. Právě proto chci ještě reagovat na problém, který tady právě řešíme. Letos v květnu, jak již bylo uvedeno, mluvčí a předseda sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt ocenil přítomnost ministra kultury Daniela Hermana na sjezdu sudetoněmeckého landsmanšaftu. Podle Posselta účast člena vlády ČR na sjezdu landsmanšaftu fakticky znamenal, že česká vláda odmítla princip kolektivní viny uplatněný při poválečném odsunu německojazyčné menšiny. Posselt po Hermanově projevu k milým krajanům výslovně řekl: To, co jsme zažili, byl historický moment. Bylo to jasné odmítnutí nejenom vyhnání, ale i principu kolektivní viny, který tak zamořil 20. století. Landsmanšaft, dámy a pánové, z návštěvy a vystupování českého ministra kultury vyvozuje, že česká vláda, a tedy Česká republika už netrvá na klíčových rozhodnutích vítězné protihitlerovské koalice ani na právnosti a nezpochybnitelnosti odsunu německých nacistů a těch Němců, kteří zradili Československou republiku, optovali pro Hitlerovu Třetí říši a nevzepřeli se nacismu. Rozhodnutí vítězných velmocí, které porazily ve druhé světové válce nacistické Německo, o vysídlení německé menšiny a o konfiskaci německého majetku mj. na území Československa, tedy, jak je zřejmé, sudetoněmečtí aktivisté nadále nejsou schopni akceptovat. Bohužel ale nejen oni. Jejich nepravdivé výklady minulosti nacházejí nyní příznivce i v české vládě. Výsledky a důsledky druhé světové války a také historicky daný fakt potrestání zrádců Československé republiky a nacistů zpochybňuje totiž dnes už nejen ministr kultury, ale dokonce i premiér Sobotka. Jak jinak si vysvětlit zlehčující odpověď předsedy vlády na mou interpelaci k aktivní účasti ministra Hermana na sjezdu landsmanšaftu, a to poté, co předseda vlády již mohl a měl mít k dispozici i další následná vyjádření ministra Hermana. Ta vyjádření, která otevřeně přebírají rétoriku pohrobků nacismu a hrubě zkreslují historické skutečnosti. Ministr Herman zaútočil dokonce i na dekrety prezidenta republiky Edvarda Beneše a na prezidenta samotného. Pro větší efekt a v zásadním rozporu s historickou skutečností si Daniel Herman pomáhá následujícím výrokem: Země, které se staly součástí sovětského impéria, řešily pod diktátem Moskvy tyto otázky optikou etnickou. Nezkoumalo se tedy vina, či nevina. Nezkoumalo se, jestli se lidé Hitlerovi za války postavili. Ale bylo na základě etnických čistek. V případě ministra Hermana mě to nijak nepřekvapuje. Od svých deseti let prý začal sám aktivně poslouchat zahraniční rozhlas a znělka Svobodné Evropy mu údajně byla řadu let ranním budíčkem. Brzy navázal kontakty s některými katolickými duchovními a postupně v něm zrálo přesvědčení, že efektivní platformu v boji s tehdejším režimem nabízí právě církev. Na rodinné chalupě na Šumavě, pár kilometrů od bavorské hranice, měl prý možnost často hledět přes ostnatý drát do sousedního Bavorska a uvědomovat si absurdnost železnou oponou rozděleného světa. Na Šumavě prý navázal řadu kontaktů s odsunutými rodáky, což mu významně pomohlo orientovat se v problematice jejich odsunu. Po přijetí na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu se věnoval i církevní historii v novodobých dějinách. Odborným historikem však nikdy nebyl. Jeho vystupování se až příliš často zvrhává v kompilát amatérského cvičení z historie a s prominutím ideologické perverze, což se promítá i do interpretace období, kdy rozhodující většina německého obyvatelstva našeho pohraničí přijala hitlerovský nacismus za svůj program a aktivně rozvracela Československou republiku, zatímco mnohem větší část Němců ji zůstala věrna. Ne, provinivší se sudetští Němci nebyli odsunuti proto, že mluvili německy, nýbrž proto, že vyzbrojeni fašistickou ideologií rozbíjeli Československo. Dámy a pánové, je hodně věcí, které by bylo vhodné právě dnes připomenout. Třeba slova zakladatele Panevropské unie hraběte Kalergiho, který již v roce 1921 o smíření mezi Čechy a Němci napsal: Pokud se toto usmíření nepodaří, bude Československo procházet opakovanými krizemi, až se německé Čechy při lepší politické konstelaci ve světě odtrhnou a zbytek vytvoří dva malé státy, český a slovenský, které nebudou mít dostatek životaschopnosti a klesnou brzy na úroveň vazalů Německa a Maďarska. Pozoruhodných souvislostí nabývá i dnes dokument, který jako tajný oběžník došel prý 120 pravým Evropanům z Madridu, nazvaný Akční fronta pro novou Evropu. Uvádí se v něm: Miliony exulantů je třeba využít jako důležité karty v naší politice restaurování německé moci. Odsunutí deseti milionů soukmenovců germánské rasy bylo požehnáním pro Říši. Vyhnanci posílili biologickou substanci naší rasy a stali se jedním z nejdůležitějších argumentů naší propagandy. Vyhnanci nespokojení se svým osudem dostali novou dynamiku našim požadavkům. Velmi brzy budeme moci zadusit hlučnou propagandu o německých zločinech tím, že obviníme druhou stranu ze zvěrstev, která se dopustila na deseti milionech příslušníků německé rasy. Za zmínku stojí i slova Otto Habsburga, spojence sudetoněmeckého landsmanšaftu, u něhož se na počátku 50. let minulého století objevuje nový prvek ideologické tváře - evropanství. Místo obnovy habsburské říše sjednocená Evropa. O něco později prohlásil, že prý nelze podepsat žádnou dohodu, která by na východě uznávala existující hranice. Tehdejší Sovětský svaz je prý nutno zatlačit za hranice brestlitevského míru a lidovědemokratické státy připojit k západnímu světu a spojení Rakouska s Německem je prý nerozlučné. Připomenu i jeho slova z projevu v Hannoveru v roce 1960. Němci jsou středoevropským národem, který nemá přirozené hranice. Německé osídlení není přesně ohraničeno ani na východě, ani na západě. Otto von Habsburg nezapřel politickou linii svého rodu a sudetoněmeckého landsmanšaftu na likvidaci české státnosti ani ve svém rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung z 3. října 2004, v němž označil Edvarda Beneše za zrádce vlastního národa. Za zmínku stojí i to, co zaznělo 17. května 1959 na sjezdu sudetoněmeckých aktivistů ve Vídni. Sudetští Němci mají právo na návrat do osvobozené vlasti, která spolu se sjednoceným Německem bude součástí spojené Evropy. Jeden z jejich vůdců Lodgman von Auen tu dokonce prohlásil, že prý český národ chtěl vyhladit sudetské Němce a že sudetští odsunutí Němci čekají na návrat a uplatnění práva na sebeurčení. Vídeň tenkrát slyšela i tato slova: Mrtví Hitlerovy armády padli za nás, posledním článkem tohoto řetězu jsme my. Jejich boj je naším bojem, jejich činnost, naší činností. K tomu všemu si dovolím vzít v úvahu obsah Sudetoněmeckého dne v Ausburgu, který se konal v roce 2005. Celé toto habsburské jednání bylo zjevně koncipováno jako nová fáze agresivního obviňování Čechů a někdejší Československé republiky za poválečný odsun, ba i údajnou genocidu sudetských Němců. Dokladem toho byly též jednostranné či lítostivé projevy kněží během mše, která samotnému jednání předcházela. Hlavně to však dokládají projevy představitelů mnichovského segmentu německé politiky Bernda Posselta, Johanna Böhma a Edmunda Stoibera, jejichž projevy se nesly v duchu rozvinuté koncepce ohlášené už v polovině 80. let minulého století historikem Ernstem Noltem. Právě ten žádal pro německé oběti bez rozdílu stejnou důstojnost, jaká se věnuje obětem fašistických zrůdností. Mají snad dostat stejnou důstojnost smrti vrazi z mauthansenského lomu nebo osvětimských plynových komor a krematorií jako smrt milionů jejich obětí? Cožpak osud sudetského Němce a státního sekretáře v protektorově úřadu Franka má nárok na stejnou důstojnost jako smrt statečných odpůrců fašismu? Dámy a pánové, vadí mně i to, že soudobá neonacistická scéna se snaží prezentovat Adolfa Hitlera jako člověka, který to s Evropou myslel dobře. Nebyl to prý zločinec a masový vrah, a dokonce prý nastolil sociální smír a všichni byli údajně spokojeni. Připomenu i to, že 1. října 2009 se uskutečnilo vůbec první česko-německé setkání v Česku, které připravili odsunutí katoličtí Němci ze sdružení ve spolku Ackermann-Gemeinde. Tehdejší předseda tohoto spolu Adolf Ullmann se nechal slyšet, že chtějí poznat, co se u nás změnilo za posledních dvacet let od listopadu 1989. V rámci tohoto setkání převzal plzeňský biskup František Radkovský od Ackermannovy obce její nejvyšší ocenění, o kterém tu byla před chvílí řeč - tedy Medaili usmíření. Připomínám, že křesťanská organizace Ackermann-Gemeinde vznikla v padesátých letech minulého století a založili ji Němci odsunutí z České republiky po konci druhé světové války. Později začali do této organizace vstupovat i stejně smýšlející Češi, mezi nimi i přítomný Daniel Herman. Dnes stojí v čele Ackermannovy obce jistý Martin Kastler, který pracoval v letech 1996 až 1997 v zahraničněpolitickém oddělení Kanceláře tehdejšího prezidenta Václava Havla. Přitom se hlásí k výchozím programovým dokumentům sudetoněmeckého landsmanšaftu, v nichž stojí, že jejich nezadatelným požadavkem je návrat vlasti v jazykových hranicích z roku 1937. Svou pobočku v České republice má Ackermannova obec už od roku 1999, a to ve formě sdružení Ackermann-Gemeinde, která je vedle pražské kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení hlavní transmisí vlivu landsmanšaftu v České republice. Od 23. února roku 2014 stojí v čele tohoto sdružení ministr kultury Daniel Herman. Nevím, jak to vnímá premiér Sobotka, ale mnohým našim občanům se to jeví tak, že v osobě ministra Hermana zasedá v české vládě vlastně představitel sudetoněmeckého landsmanšaftu. Nevím, jak vám, dámy a pánové, ale i mně se to zdá přinejmenším velmi podivné. V květnu 2010 předsedkyně německého Svazu vyhnanců Erika Steinbachová vyzvala Čechy, aby se plně chopili svého prý hrozného dědictví, osudu sudetských Němců a jejich nelidského vyhnání. A bavorská ministryně práce a sociálních věcí Christine Haderthauerová se nejprve podivila nad tím, proč jsou v České republice stále vztyčovány sochy bývalému československému prezidentovi Edvardu Benešovi, aby následně cynicky prohlásila: Do Evropy nepatří Benešovy sochy ani Benešovy dekrety. A z české strany se nikdo neozval. Ano, sudetoněmecký landsmanšaft už několik desetiletí nadává do nacionalistů nejen Benešovi, ale i Masarykovi. A ta část české politické scény, která vyčítá Masarykovi a Benešovi, že se nedokázali dohodnout s takzvanými sudetskými Němci, se po roce 1989 nedokázala dohodnout ani se Slováky. V březnu loňského roku pronesla německá kancléřka Angela Merkelová následující slova: Německu se podařilo vydobýt si uznávané místo ve společenství národů i proto, že se snaží vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války. Ano, šlo o neuvěřitelná zvěrstva. Kéž by si to uvědomili i ti, kteří apelem na morální vinu obou stran zpochybňují i samotné výsledky druhé světové války. Je to jasná snaha obracet dějinné pravdy o zločinech nacistů naruby. Jistě, bezprostředně po válce vyvolal útisk Čechů za protektorátu vlnu protiněmeckých nálad. Šlo o takzvaný obranný nacionalismus na rozdíl od toho německého útočného. V některých místech došlo i k takzvanému divokému odsunu. Dámy a pánové, minulost dávná i novější je nepochybně vážné a citlivé téma, a proto by měla být probírána se střízlivou věcností a hlavně odpovědností. Tomu, aby politická šmíra netahala složité a citlivé problémy na pulty svých kejklířských jarmarků, se pochopitelně nedá zabránit. Dá se však s rozumem v hrsti nepodlehnout takovým kampaním a nepomáhat jim chytnout dech. Premiér Sobotka často opakuje, že jsme členy Evropské unie a že se tak musíme chovat. Tak ovšem nechápu, proč se v poslední době ve věci dekretů prezidenta Edvarda Beneše přiklání k názorům sudetoněmeckého landsmanšaftu a jeho českých přisluhovačů, když již 30. září 2002 Evropská unie v dané věci dospěla na základě právních expertiz k následujícímu závěru: Jak dekrety, tak s nimi spojené legislativní texty nebrání přijetí České republiky do Evropské unie. Podle zmíněných expertiz není nutné zrušit ani zákon č. 115 z roku 1946, který amnestoval jednání od 30. září 1938 do 28. října 1945, jehož účelem bylo přispět k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy fašistických okupantů nebo jejich pomahačů. Jistě, exponenti křesťansko-sociální unie a sudetoněmeckého landsmanšaftu z toho radost neměli a bouchali do stolu. A bouchají i dnes. Jsme opět zde, jsme téma budoucnosti, ozval se například nejvyšší představitel odsunutých Němců Bernd Posselt. Jak pro koho. Proto mám povinnost se ptát, a ptám se výslovně předsedy vlády, kdo zmocnil ministra jeho vlády - zdůrazňuji zmocnil -, aby nerespektoval stanoviska Evropské unie a zpochybňoval okolnosti i faktické a právní skutečnosti konce druhé světové války. Chci věřit, že na věcnou otázku dostanu věcnou odpověď. Dámy a pánové, děkuji za pozornost.

Download XML • Download text • Waveform view • Create Person name