|

2013-036-02-022

22. Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony /sněmovní tisk 464/ - druhé čtení

Date2015-11-25
Meeting2013/036
Agenda Item2013/036/022
Authorizedyes
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/036schuz/bqbs/b05202201.htm#r0
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
index   003 < Page 004 > 005
Místopředseda PSP Jan Bartošek Vážené dámy, vážení pánové, přeji vám pěkné odpoledne. Budeme pokračovat v bodu, který jsme začali před obědovou pauzou, a tím je vládní návrh zákona, kterým se mění zákon číslo 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, zákon o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Je to sněmovní tisk 464, druhé čtení. Prosím zpravodajku tohoto tisku paní poslankyni Berdychovou, aby zaujala místo u stolku zpravodajů. Stejně tak požádám paní ministryni Valachovou, aby zaujala místo jako předkladatelka. Paní poslankyně, jestli vás mohu požádat, na místo zpravodajky... (Poslankyně Berdychová zaujímá místo u stolku zpravodajů.)Tento bod jsme před obědem přerušili v bodu před otevřením obecné rozpravy a já tedy otevírám obecnou rozpravu. Eviduji pět přihlášených. První se přihlásil pan poslanec Karamazov, připraví se pan poslanec Karel Rais. Máte slovo, pane poslanče. Poslanec Simeon Karamazov Vážené kolegyně, vážení kolegové, leží před námi vcelku ambiciózní novela vysokoškolského zákona. Byť z původních záměrů zbyla pouze část, mohla by i ta v českém vysokém školství způsobit malou revoluci, a pokud ji neuchopíme správně, napáchá více škody než užitku. Nový systém institucionální akreditace, destrukce existujícího a léty prověřeného postavení fakult uvnitř vysoké školy stejně jako nová úprava odnímání titulu, to jsou některé, nikoliv však všechny změny, jimiž má české vysoké školství projít. Není pochyb, že vysoké školství stejně jako celá společnost prochází vývojem a vývoj i jisté změny vyžaduje. Nesmí ovšem jít o změny za každou cenu. Soustřeďme se například více na propojení jednotlivých stupňů vzdělávání. Chceme přece, aby na konci byli kvalifikovaní absolventi a ne jen pochybné zvýšení statistiky vzdělanosti, kterou tak rádi počítají soudruzi v Bruselu. Jako vysokoškolský pedagog mám možnost se denně setkávat s našimi studenty a čím dál častěji i se studenty ze zahraničí. Měl jsem také možnost pobývat na řadě univerzit v cizině a mohu tedy srovnávat. Přes všechny těžkosti, kterým české vysoké školy musí čelit, se naši studenti a nakonec ani absolventi nemají za co stydět a v konkurenci dobře obstojí. Změny ve složitém nelineárním systému našeho školství musíme tedy provádět šetrně, neboť více než překotné změny za každou cenu prospěje tuzemskému vysokému školství dlouhodobá stabilita. Předkladatelům novely rozhodně nemohu upřít snahu změnit vysoké školství. Nejsem si ovšem jist, zda jde vždy o kroky správným směrem. Chybí mi také větší celospolečenská diskuse, do níž by byla zapojena nejen politická reprezentace vysokých škol, tedy Česká konference rektorů a Rada vysokých škol, nýbrž především studenti a pedagogové, ale také zaměstnavatelé a další veřejnost. Zatímco diskuse s těmi, kteří jsou kvalitou vzdělávacího systému nejvíce dotčeni, tedy se studenty a pedagogy, zcela chybí, pro enormní snahu uchvátit veškerou moc a podmanit si jednotlivé fakulty vysokých škol by se Česká konference rektorů mohla klidně přejmenovat na Českou konferenci lobbistů. Dámy a pánové, dovolte mi nyní blíže se zaměřit na jednotlivé okruhy předkládané novely, které jsem již zmínil na začátku a kterých se týkají i mé pozměňovací návrhy. Půjde o problematiku institucionální akreditace, o navrhované omezení práv fakult a několik dalších, spíše technických vylepšení. Změnami v odebírání titulu se zabývat nebudu, byť jde o problematiku mediálně zajímavou, z hlediska každodenního fungování vysokých škol jde o záležitost zcela okrajovou. V samotném jádru novely tedy stojí zavedení již zmíněné institucionální akreditace. Pro ty z vás, kteří nejsou úplně zběhlí v této oblasti, se pokusím krátce vysvětlit. Studenti jsou dnes na vysokých školách vyučováni ve studijních programech, které se ještě dělí na studijní obory. Pro každý obor zvlášť musí vysoká škola nebo fakulta vysoké školy prokázat schopnost daný obor vyučovat a získat tak příslušnou akreditaci, tedy jakési oprávnění, od Akreditační komise. Novela navrhuje, zjednodušeně řečeno, aby vysoká škola prokázala schopnost a kvalitu jako celek a poté si už v definovaném období sama tvořila studijní programy. Předně bych chtěl říci, že myšlenka samotná se mi líbí. V řadě zemí tento systém funguje. Každou změnu, která ulehčí vysokým školám život a posílí jejich samosprávu, vítám. Už méně ale vítám implementaci této myšlenky, kterou nám vláda předkládá. Prokazování kvality vzdělávání má být nově založeno na systému vnitřního a vnějšího hodnocení. Vnitřní hodnocení by měla provádět sama vysoká škola, vnější hodnocení pak Národní akreditační úřad. Nejdřív se vyjádřím k vnějšímu hodnocení. Dosavadní Akreditační komise má být nahrazena Národním akreditačním úřadem. Pomineme-li fakt, že s trochou nadsázky budeme mít místo Akreditační komise stokrát větší Národní akreditační úřad, samozřejmě se stokrát větší administrativou a se stokrát většími náklady, je nutné říci, že nějaký orgán, který posoudí schopnost vysoké školy samostatně tvořit studijní program, být musí. Je jasné, že akreditační činnost budou vykonávat stále ti samí lidé, kteří se pouze přeskupí a jinak pojmenují a asi jich bude více. Pokud ale bude výsledkem posílení akreditačního procesu skutečná kvalita a přestane platit, že na našich přemnožených vysokých školách může studovat každý, kdo udrží tužku v ruce, tak se mně skoro chce říct - proč ne? Nechápu však, proč je Národní akreditační úřad vydáván za nezávislý, když se přímo v návrhu zákona dočteme, že bude organizační jednotkou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a ministerstvo materiálně, administrativně a finančně zajistí jeho činnost. Nemusím ani dodávat, že o nezávislosti úřadu za této situace nemůže být ani řeči. Vnitřní hodnocení kvality vzdělávání má být naopak ponecháno na samotné vysoké škole, konkrétně na nově zřizované radě pro vnitřní hodnocení. Zatímco v případě vnějšího hodnocení má hodnoticí orgán své opodstatnění, v případě vnitřního hodnocení jej nenacházím. Jak může vysoká škola a jakákoliv instituce hodnotit sama sebe? Co lze od takového hodnocení očekávat? Maximálně tak oslavnou ódu na rektora, na to, jak vysokou školu dobře řídí. Vždyť podle původního návrhu měl být právě rektor nejen předsedou rady pro vnitřní hodnocení, nýbrž měl také jmenovat a odvolávat všechny její členy. Jistě sami odhadnete, jak jsou v takovém případě slova o nezávislosti rady pro vnitřní hodnocení věrohodná. Osobně se domnívám, že by se systém institucionální akreditace úplně obešel bez celé rady pro vnitřní hodnocení. U Národního akreditačního úřadu si ještě dovedu představit určitý personální pohyb a omezenou nezávislost, u rady pro vnitřní hodnocení však nikoliv. Budou to naprosto stejní lidé, jako působí například ve vědeckých či oborových radách dané vysoké školy. Jiní prostě nejsou. A ještě bude těžké některé z nich přesvědčit k další funkci. Jsem přesvědčen, že by fungoval dosavadní mechanismus žádostí o akreditaci, protože jinak to stejně nebude. Bude to pořád stejná žádost o akreditace, která bude opět stokrát větší a bude se jmenovat vnitřní hodnocení. Nepředpokládám, že by prošel pozměňovací návrh, který by radu pro vnitřní hodnocení zrušil. Z tohoto důvodu a k posílení nezávislosti jsem ve svém pozměňovacím návrhu požádal, aby rektor nebyl předsedou rady pro vnitřní hodnocení a aby její členy volily akademické senáty jednotlivých fakult veřejné vysoké školy, což bohužel nebylo v pozměňovacím návrhu ministerstva akceptováno. Jsem ale rád a oceňuji, že alespoň drobný posun správným směrem je obsažen v ministerském pozměňovacím návrhu. Ten podmiňuje třetinu rektorem jmenovaných členů návrhem akademického senátu a další třetinu potom návrhem vědecké rady. Když si ovšem uvědomíme, že členy vědecké rady jmenuje právě rektor, je zřejmé, že se jedná o změnu pouze kosmetickou. Druhý můj pozměňovací návrh, který se týká institucionální akreditace, je spíše technického charakteru. Dosud navrhované ustanovení § 81b určuje dobu platnosti institucionální akreditace pro oblast nebo oblasti vzdělávání na deset let. Zároveň stanoví, že se institucionální akreditace uděluje na dobu pět let, pokud byla vysoké škole dřívější žádost zamítnuta. V této souvislosti navrhuji nahradit pojem "dřívější" pojmem "bezprostředně předcházející". Stávající formulace totiž umožňuje vyvolat sankci v podobě zkrácení doby trvání akreditace kdykoliv i poté, co vysoká škola už institucionální akreditaci získala, a v průběhu prvního zkráceného období osvědčila, že jí tato akreditace byla udělena oprávněně. Vážené kolegyně, vážení kolegové, nyní jsme se vypořádali se dvěma pozměňovacími návrhy, které se týkají institucionální akreditace a rady pro vnitřní hodnocení. Další tři pozměňovací návrhy budou spíše technické. Již z úvodu mého vystoupení je zřejmé, že předkládaná novela vysokoškolského zákona budí velké množství rozpaků, a nejenom u mne. Tuto skutečnost dokazuje i nezvykle vysoký počet podaných pozměňovacích návrhů. V době, kdy jsem připravoval toto vystoupení, jich bylo 21. Oko je hezké číslo pro karbaníky, ale co to znamená pro nás? Buď jsou poslanci příliš aktivní, nebo je s novelou něco špatně. Můj třetí pozměňovací návrh se týká sociálního stipendia. Cílem stávajícího novelizačního bodu 271 je zvýšení sociálního stipendia z částky 1 620 korun na 2 100 korun. S důvody, pro které má ke zvýšení dojít, nelze než souhlasit. Zatímco životní náklady se zvyšují, částka sociálního stipendia zůstává po mnoho let nezměněna, což může sociálně znevýhodněným jedincům vytvářet překážku při dosahování kvalitního vzdělávání. Původně navrhovaná úprava nicméně daný problém řeší pouze s dočasným účinkem, neboť fixní částku přepíše jinou fixní částkou, byť vyšší. V budoucnu by tak byli zákonodárci nuceni v případě potřeby valorizace opět složitě měnit zákon. Vhodnějším řešením se proto jeví navázat výši sociálního stipendia na jiný číselný údaj, k jehož změnám pravidelně dochází. Tímto číselným údajem může být minimální mzda stanovená nařízením vlády. Navrhl jsem proto, aby sociální stipendium činilo jednu čtvrtinu minimální mzdy. Tím se v budoucnu odbourá nutnost opětovného legislativního procesu, neboť ke zvýšení sociálního stipendia dojde automaticky vždy při každém zvýšení minimální mzdy. Děkuji tímto paní ministryni Valachové, že na můj návrh přistoupila a zahrnula jej do ministerského pozměňovacího návrhu prakticky ve shodném znění. Čtvrtý pozměňovací návrh se týká právní úpravy zadávání veřejných zakázek. Podle současného znění zákona o veřejných zakázkách se za veřejného zadavatele považuje vysoká škola jako celek, a nikoliv její jednotlivé fakulty. To s sebou přináší několik nepříjemných konsekvencí, na které jsem již ve svých vystoupeních a interpelacích upozorňoval. Zákon o zadávání veřejných zakázek nepřináší totiž jen samé dobro, jak si mnozí naivně myslí, ale výsledkem je často situace, kdy pokud si vůbec můžete něco podle tohoto zákona pořídit, je to předražené, mizerné kvality a trvá to věčnost. Zákon o zadávání veřejných zakázek je totiž skvělý nástroj pro ty, kteří v tom umí chodit. Veřejné zájmy to ale většinou nejsou. Oceňuji, že slova pana premiéra Sobotky, paní ministryně Šlechtové i Valachové se skutečně naplnila a záměr, aby veřejným zadavatelem byly také fakulty, se v novém zákonu o veřejných zakázkách, který již byl rozeslán, objevil. Nebudu se tedy ke svému pozměňovacímu návrhu přihlašovat. Můj pátý a předposlední pozměňovací návrh je zaměřen na fungování akademických senátů veřejných vysokých škol a jejich fakult. V současnosti účinná práva staví akademické senáty do pozice sotva kontrolního orgánu, který pozbývá efektivních nástrojů na ovlivnění chodu vysoké školy. Akademický senát je sice samosprávným zastupitelským orgánem veřejné vysoké školy nebo její fakulty, nicméně pokud nemá možnost sám navrhovat změny vnitřních předpisů, pozbývá zřízení tohoto orgánu téměř smysl. Tím dochází k nežádoucí konzervaci stavu vysokého školství. Navrhovaná změna si klade za cíl umožnit členům akademických senátů předkládat vlastní návrhy vnitřních předpisů, což by snížilo demokratický deficit v akademické obci a v konečném důsledku zvýšilo kvalitu vysokoškolského vzdělávání. Takový návrh však je pro předkladatele zřejmě příliš demokratický a nebyl do pozměňovacího návrhu ministerstva zahrnut. Vážené kolegyně a kolegové, poslední a nejdůležitější oblastí, na kterou se zaměřím, je právní postavení fakult vysokých škol. Současné znění § 24 vysokoškolského zákona přiznává orgánům fakult vysokých škol určité množství pravomocí vyjmenovaných v odstavci 1 téhož ustanovení. Fakulty tak nyní mohou tvořit a uskutečňovat studijní programy, nakládat se svěřenými prostředky, rozhodovat v pracovněprávních záležitostech či uskutečňovat jinou doplňkovou činnost a využívat prostředky z ní získané. Tvůrci novely přistoupili na laciný lobbing České konference rektorů a veškerou moc chtěli soustředit v rukou rektorů. Bylo by zcela na vůli statutu veřejné vysoké školy, která práva fakultám přizná a v jakém rozsahu. V praxi by to ovšem znamenalo, že veškerou kontrolu nad fakultami by převzal rektor. Šlo by o tak velkou koncentraci moci, kterou by mohli i bývalí bolševičtí aparátčíci rektorům jen závidět. Takový zásah do akademických svobod by neměl po roce 1989 obdoby. Uvědomme si, že veškerá důležitá část akademického života se neodehrává na sekretariátech jednotlivých rektorátů, ale právě na jednotlivých fakultách veřejných vysokých škol. Nejsou to rektor, natož jeho úředníci, kdo by organizoval přednášky a semináře pro studenty a produkoval vědeckou, výzkumnou či jinou tvůrčí činnost. Naopak jsou to jednotlivé fakulty a jejich akademičtí pracovníci, kdo představuje skutečný motor akademického života. To také znamená velkou zodpovědnost a samozřejmě to vyžaduje i příslušné pravomoci. Osobně jsem přesvědčen, že právě jen § 24, tedy práva fakult, je důvodem podpory novely od České konference rektorů. Rektoři totiž vyhandlovali svoji podporu novely za svoji absolutní moc. Není jistě bez zajímavosti, že důvodová zpráva o § 24 zcela, ale úplně zcela mlčí. Jsem opravdu rád, že současná paní ministryně si tento problém, který jí předchůdce zanechal, uvědomila a měla snahu jej řešit. Výsledkem je tak okruh čtyř pravomocí, které mají fakultám dle ministerského pozměňovacího návrhu i nadále náležet přímo ze zákona a jež nebude moci fakultám odebrat ani statut veřejné vysoké školy. Fakulty si budou moci určovat vnitřní strukturu, samosprávu, budou mít v pravomoci habilitační a profesorská řízení a nově také nakládání se svěřenými prostředky. Pracovněprávní vztahy do výhradních práv fakult však ani podle ministerského pozměňovacího návrhu nepatří. Nepatří tam ani určování směru tvůrčí činnosti a ani vedlejší činnost, tedy řekněme komerční aktivity fakulty. Vzhledem k tomu, že osobní náklady tvoří obvykle největší část rozpočtu, je naprosto absurdní, aby děkan fakulty, který má a bude mít zodpovědnost za rozpočet, neměl v pravomoci i pracovněprávní vztahy. Dále představa, že například rektor vzděláním filozof bude určovat směřování tvůrčí činnost strojní fakulty, by byla k smíchu, kdyby to nebylo v návrhu myšleno vážně. Rovněž výsledky vedlejší činnosti fakulty by logicky měly patřit do rozpočtu fakulty a nikoliv rektorátu. Řada z vás prošla komunální politikou. Představte si, že jste primátor nebo primátorka a vaše město vlastní divadlo. Ředitel divadla je zodpovědný za chod divadla, ale nebude moci rozhodnout o tom, jací herci budou v divadle působit. A nejen to. Vy jako primátor budete určovat, jaký žánr a jaké hry se budou hrát. A aby toho nebylo málo, výtěžek z prodeje vstupného nebude investován zpět do divadla, ale například do dopravního podniku. Jak asi takové divadlo bude fungovat? Přesně tato nezáviděníhodná situace se na fakulty v novele vysokoškolského zákona chystá. Pokud vás při předcházejících slovech napadlo, že primátor přece nemůže rozhodovat sám, že existuje také nějaká rada a zastupitelstvo, tak uvažujete správně. Žádné podobné demokratické struktury ale na vysokých školách nenajdete. Ne, nezapomněl jsem na akademický senát, ale ten prakticky o ničem nerozhoduje a navíc není nezávislý. Je přece tvořen zaměstnanci a studenty. Obě skupiny jsou velmi, velmi závislé na manažerských strukturách školy. Senát sice schvaluje rozpočet jako rámcový dokument, ale jednotlivé kapitoly už jsou zcela v rukou rektora. Není tomu jako ve městě, kde o všech operacích rozhoduje rada nebo u vyšších hodnot nezávislé zastupitelstvo. Možná vám to, co jsem popisoval, nepřipadá tak důležité. Možná si myslíte, že ani nejde o nijak velké prostředky. Vždyť akademici si na školách jen nad něčím bádají nebo učí a stejně pořád brečí, že mají málo peněz. Ano, prostředků nejde celkově do školství mnoho, ale možná vás překvapí, že rozpočet univerzity v krajském městě bývá obvykle větší než rozpočet tohoto krajského města, tedy řekněme někde kolem půldruhé až dvou miliard korun. Rozpočet Karlovy univerzity pak například činí 9 mld. korun. Pokud jste byli na začátku k mým slovům nedůvěřiví, možná už začínáte chápat, proč rektoři tak bojují o absolutní moc, kterou by jim už nyní mohli všichni primátoři jen závidět. Znovu opakuji, žádná rada, žádné zastupitelstvo. O všem rozhoduje pouze jediný člověk. Zatím rovnováhu udržuje existence určité nezávislosti fakult. Obvykle jich bývá do deseti. Jednotlivé fakulty musí obstát uvnitř své univerzity a také v konkurenci podobných fakult jiných univerzit. To už je slušný regulační mechanismus. Co by se mohlo stát po přijetí původně navržené novely, ve které fakulty všechna práva mohou ztratit, si jistě dovedete představit. Žádám vás proto o podporu mého pozměňovacího návrhu, který fakultám právo vrací. Vážené kolegyně, vážení kolegové, ve svém vystoupení jsem se pokusil nastínit nejpalčivější problémy předkládané novely vysokoškolského zákona a v některých pasážích jsem musel být kritický. Chci ale zdůraznit, že si vážím přístupu paní ministryně, která novelu zdědila. Jsem rád, že při jednání s ní a dalšími pracovníky ministerstva se původní dělení na koaliční a opoziční pozměňovací návrhy změnilo v konstruktivní debatu, ve které nešlo ani tak o politiku jako spíš o názory a zkušenosti těch, kteří mají mnohaletou praxi s vedením univerzit a fakult. Vznikl tak pozměňovací návrh ministerstva, který původní novelu určitě vylepší a obsahuje řadu mých návrhů i návrhů kolegů poslanců. Neměl bych problém podpořit novelu, která zavádí institucionální akreditaci, byť zatím skrývá mnoho spíš technických problémů, které jsem se pokusil vysvětlit, a navrhnout některá zlepšení. Nemohu však souhlasit, aby došlo k likvidaci základních článků našeho vysokého školství, tedy jednotlivých fakult. Razantně se stavím za to, abychom fakultám jejich práva ponechali v plném a nijak nezměněném rozsahu. Pevně věřím, že i vy rozumně zvážíte všechna pro a proti. Děkuji za pozornost.

Download XML • Download text • Waveform view • Create Person name