|

Text view

1. Informace předsedy vlády České republiky o řešení nelegální imigrace na území EU

Date2015-10-01
Meeting2013/030
Agenda Item2013/030/001
Authorizedyes
Sourcehttps://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/030schuz/bqbs/b02000101.htm#r0

View options

Text: - Show: - Tags:

index   011 < Page 012 > 013
Místopředseda PSP Jan Bartošek Děkuji vám. Nevidím faktickou poznámku pana poslance Bendla, nemá ji, dobře. Nyní tedy faktická poznámka paní poslankyně Němcové. (Ruší faktickou poznámku.)Dobře, nyní tedy neeviduji žádnou faktickou poznámku a mám zde první přednostní právo, paní poslankyně Němcová. Prosím, máte slovo. Poslankyně Miroslava Němcová Děkuji za slovo, vážený pane místopředsedo. Vážené dámy a vážení pánové, na úvod mého příspěvku dovolte shrnutí toho, co již Poslanecká sněmovna formou svých usnesení učinila, potom některé poznámky k vývoji, který uplynul od těchto usnesení, a na závěr bych vám ráda představila podrobněji usnesení, které jsme navrhli a poslali všem poslaneckým klubům k diskusi. Nejprve tedy, dovolte mi na tu přestřelku, která tady právě proběhla o tom, s jakým mandátem, reaguji na pana poslance Jandáka a reaguji na pana poslance Benešíka, na pana poslance Fiedlera. Na všechny, kteří mluvili o tom, zda vláda měla dostatečný mandát k jednání o kvótách na bruselském summitu, či neměla. Dámy a pánové, měla jej již od 12. února. Dne 12. února přijala Poslanecká sněmovna usnesení, kde v bodě 4 říká: "Poslanecká sněmovna odmítá kvóty pro přijímání uprchlíků v jednotlivých členských zemích Evropské unie." Jestli mohu tímto utnout tu zbytečnou debatu o tom, zda Sněmovna dala dostatečný mandát vládě, nebo ne, domnívám se, že prostřednictvím tohoto textu je to jednoznačné a nemusíme v této debatě pokračovat. Vláda, předseda vlády, ministři měli jasný mandát od 12. února, mandát daný Sněmovnou, který, přiznávám, poté potvrdil také výbor pro evropské záležitosti, který v tomto kontextu pokračoval a vládě dostatečně znovu zopakoval, aby v tomto v rámci tohoto mandátu jednala. Usnesení, o němž mluvím, přijato 12. února, má v bodě č. 1: "Bereme informaci vlády na vědomí." To není třeba rozvádět. V bodě č. 2: "Žádá vládu o průběžné informování Sněmovny o postojích, které bude obhajovat na všech zahraničních jednáních zabývajících se bezpečnostní a imigrační politikou." Mluvil o tom pan předseda Petr Fiala. Bohužel, vláda tím, že nepřijala toto usnesení tak vážně, jak by bylo potřeba, na začátku každé schůze nepožádala o to, aby mohla přednést Sněmovně svůj postoj, své informace o tom, jaký je vývoj v této otázce, tak nás donutila k až tak krajním, mezním řešením, jako je využívání ústních interpelací k tomu, abychom vůbec nějakou odpověď od vlády na tyto otázky dostali. Chci tím říci, že bod č. 2 našeho usnesení ze 12. února vláda nesplnila, protože průběžně Sněmovnu neinformovala o postojích, které bude hájit na zahraničních jednáních. V bodě č. 3: "Ukládáme 12. února vládě, aby posílala humanitární pomoc z rozpočtu České republiky v uprchlických táborech v Jordánsku, Turecku a dalších zemích, kam masově prchají lidé ze Sýrie." I na to jsme chtěli znát odpověď, kdyby vláda přistoupila na tu diskusi, protože víme, že nějaké prostředky navýšila. Nás by zajímalo přesně, jaký byl původní rozpočet, kam se pohnul. Komu, kolik, kam a za jakých podmínek peníze byly transferovány. Jaké je tedy plnění tohoto rozpočtu. Tyto informace jsme nedostali, bod č. 3 našeho usnesení vláda nesplnila. V bodě č. 4: "Odmítáme kvóty" - o tom jsem již mluvila. Ten vývoj jsme zaznamenali, jaký byl. Musíme k tomu říci, že je zde ještě bod 5, kdy vyzýváme vládu, aby důsledně informovala, věnovala pozornost zprávám BIS o bezpečnostních rizicích vyplývajících z financování islámského fundamentalismu na území České republiky. Veřejná část zprávy BIS za rok 2014 k tomu říká: Největším rizikem z hlediska členských států Evropské unie včetně České republiky se stali navrátilci z konfliktů, kteří bojovali v řadách Islámského státu nebo Fronty pomoci. Jedná se o radikály, kteří disponují válečnými zkušenostmi, kontakty v mezinárodních džihádistických sítích a zpravidla motivací provést teroristické útoky na území svých domovských zemí. V roce 2014 prověřovala BIS několik případů cizinců, kteří na území České republiky s různou intenzitou působili a u kterých existovalo důvodné podezření, že odjeli do Sýrie, aby se tam zúčastnili bojů. Kromě výskytu a působení těchto osob věnovala BIS svou pozornost také sympatizantům z Islámského státu či jiným ideologicky podobným teroristickým organizacím. Závěr této zprávy je, že podle závěrů zjištěných vlastním šetřením i poznatků získaných prostřednictvím meziresortní a mezinárodní spolupráce BIS hodnotí volný pohyb takových osob v České republice i v schengenském prostoru jako vážné bezpečnostní riziko. Cituji tuto zprávu proto, protože se dotýká bodu 5 našeho usnesení z února letošního roku, a já doufám, že vláda tak, jak jí bylo uloženo, průběžně věnuje podobným zprávám pozornost a že v rámci těchto zpráv přijímá závěry tak, aby rizika, která jsou ve zprávách obsažena, byla pokud možno eliminována. V bodě číslo 6 v únoru říkáme, že podporujeme volný pohyb osob v rámci schengenského prostoru a odmítáme návrhy na jeho omezení, zároveň podporujeme společný postup zemí Evropské unie k vyšší ochraně vnější hranice schengenského prostoru. I o tomto bodě se dá říci, že to je nesplněno, protože se děje pravý opak. Vnitřní prostor Schengenu se v podstatě uzavírá a je to reakce části zemí Evropské unie na nezvladatelný příliv migrantů. Nejprve tak postupovala Francie na hranicích s Itálií, ten přechod ve Ventimiglii, ovšem tento krok se obešel bez výrazné kritiky evropských institucí, evropských byrokratů, evropských politiků, ale ve chvíli, kdy k podobnému kroku přistoupilo Maďarsko, tak se na jeho bedra snesla závažná kritika o tom, že takto postupovat nelze. Podobná opatření přijímá Německo, Rakousko a mohla bych pokračovat. Zatímco vnější hranice Schengenu zůstává dále jako děravé síto, je naprosto nechráněná, prostupná a o plánech na její zabezpečení se jenom mluví, právě tak jako do ní tečou jako do onoho děravého síta nesčetné miliardy z rozpočtu Evropské unie. Shrnuto a podtrženo... Pardon, ještě bych zapomněla na bod 7 usnesení a tím je, že žádáme vládu o posílení bezpečnostních prvků migračního procesu. Zaznamenala jsem spíše z médií, že vláda nějaké kroky připravuje, týkají se spíše nějakého režimu na hranicích. Chtěla bych zde zdůraznit ještě to, co už také říkal pan předseda poslaneckého klubu ODS Petr Fiala, že ODS předkládá návrh na zpřísnění sankcí za převaděčství, což je naším jedním z drobných příspěvků k řešení problému na legislativní úrovni. Podívám-li se tedy na ono sedmibodové usnesení z února letošního roku, tak musím říci, že vláda ve většině bodů toto usnesení nesplnila. Mandát pro jednání na odmítnutí kvót měla jasný, tomuto mandátu nedostála, přestože rozumím tomu, že bylo rozhodováno kvalifikovanou většinou na oné schůze ministrů vnitra, ale v té další části, kdy vláda mohla alespoň držet slovo, které dala občanům, když už se k němu nezavázala zde ve Sněmovně, protože neumožnila řádné pokračování této schůze, která byla započata v červnu, tak alespoň mohla dostát svému slovu v tom slova smyslu, že tu věc dotáhne do konce a že se připojí dnes tedy ke Slovensku a uvažujícímu Maďarsku k oné soudní žalobě. Toto vláda avizovala a z mně neznámých důvodů od tohoto stanoviska s velkou lehkostí a nepochopitelnou lehkostí ustoupila. Mám zde také usnesení onoho evropského výboru z 11. června 2015, o kterém mluvil pan poslanec Benešík, navazuje na usnesení Sněmovny, mám zde návrh usnesení, které bylo připraveno již onoho 18. června, kde Sněmovna chtěla dát vládě mandát, ale z rozhodnutí předsedy Poslanecké sněmovny a také kvůli tomu, že pan předseda vlády toleroval to, že se poslanci vládní koalice vypínali tak, aby nebylo dosaženo příslušného kvora, tak k tomuto usnesení nemohlo dojít. Ještě několik poznámek ke kvótám. Je to jenom malý přehled, co se v této oblasti mezitím stalo. V dubnu roku 2015 lídři evropských zemí na své mimořádné schůzce k migraci zdůraznili potřebu dobrovolnosti. Přesto později Evropská komise navrhla mechanismus povinného přerozdělování. 29. dubna 2015 se stal první takový už nevratný krok, kdy Evropský parlament přijal rezoluci ve věci uprchlické krize, kde v bodě 8, který zní takto, říká: Evropský parlament vyzývá Evropskou komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy. Přeloženo ještě do jednodušší jazyka, znamená to toto: Evropská komise si usmyslila, že budou povinné kvóty, a lídři jí řekli, že si nemyslí, že by měly být povinné kvóty, proto nalezla cestu tím, že si předběžný souhlas zajistí schválením Evropského parlamentu s rezolucí, která sice není úplně závazná, ale v případě potřeby se velmi dobře hodí. 29. dubna 2015 tedy tato past sklapla a Evropský parlament na to kývl - nebudu tady říkat, který evropský poslanec z České republiky jak hlasoval, to je věcí jednotlivých politických stran. Za nás chci říci, že jak proti bodu 8, tak proti celkové rezoluci náš zástupce Jan Zahradil hlasoval. 16. 6. Rada ministrů vnitra v Lucemburku říká: Nedošlo ke shodě ve věci povinných kvót, pro by muselo být 55 % států, v nichž je alespoň 65 % procent v Unii, tedy onen kvalifikovaný počet, a takové počty tedy v červnu letošního roku ještě k dispozici nebyly. Potom si Evropská komise a všichni zodpovědní udělali prázdniny a asi se během těch prázdnin dívali na to, jak lodě připlouvají k evropské pevnině nadále, a nedělali vůbec nic. V září 2015 Rada ministrů vnitra v Bruselu - povinné kvóty přijaty, proti hlasovala Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Finsko se zdrželo. Na tomto místě je potřeba říci, že pan ministr Chovanec hájil ono usnesení Poslanecké sněmovny k odmítnutí povinných kvót, problémem je, že jej potom nepodržel předseda vlády, když den nebo dva dny poté zasedali předsedové vlád v Bruselu, který tam měl alespoň toto téma zvednout, měl oznámit, jaká je pozice české vlády vymezená mandátem Poslanecké sněmovny, a to bohužel neudělal. Jsme tedy u té žaloby, která visí ve vzduchu, protože v tom Slovensko zůstalo samo. Vzpomínám si dobře na ten večer, kdy jsme se dozvěděli, že jsme v otázce kvót byli přehlasováni, a na postoj Polska. Každý se snažil si vyložit tento postoj nějak po svém. Já osobně jsem hlavní motiv pro jednání Polska viděla v tom, že Donald Tusk je předseda Evropské rady, že jako takový nemůže připustit, aby jeho země, tedy Polsko, byla hlavním oponentem vůči tomu, co tyto evropské byrokraticko-politické struktury nabízejí, a že na něj byl vyvinut dostatečný tlak. A teď nechci říkat, jestli nějaké přísliby, protože o tom nic nevím a nedávalo by to žádný smysl v této diskusi. Nicméně Polsko se zachovalo způsobem, který se nám nelíbil, a stejným způsobem se nyní chová česká vláda, když opouští loď ve smyslu toho ujednání V4, která chtěla zprvu být zajedno, chtěla zprvu odmítat povinné kvóty en bloc a také mluvila o tom, že bude spolu držet až do konce, tedy do oné žaloby. Je jasné, že technicky vzato bylo postupováno podle kvalifikované většiny na té poradě ministrů vnitra, ale je také jasné, že zde je důvod k oné žalobě, a ten důvod spatřuji v tom, že byla ohrožena národní bezpečnost a suverenita, a o tom by měl rozhodnout soud, protože povinné kvóty nejsou nic jiného než porušení suverenity ve chvíli, kdy stát nemůže rozhodnout o tom, koho, za jakých podmínek a v jakém počtu na své území přijme. Do té debaty o kvótách patří také to, jak nesmyslná debata se o ní vedla uvnitř České republiky. Teď bohužel nemohu vyhovět přání ctihodného pana poslance Koskuby, který by si přál, abychom si tady vzájemně nevyčítali to, co se stalo, ale bohužel je potřeba říci, že vláda do toho uvažování vnesla nesmírný chaos. Napřed se mluvilo o těch kvótách ve smyslu ano, bude to 1 500 uprchlíků. Pak na dotaz předsedy Petra Fialy v interpelacích předseda vlády říká neurčitě: Číslo vám neřeknu, ale mohlo by to být tak nějak, jako to bylo v době balkánské krize. Z toho můžeme odvozovat, že to je číslo někde kolem 15 až 18 tisíc, pan ministr Dienstbier mluví o 15 tisících, pan ministr Chovanec mu na to říká, že neví, jestli má tak velký byt, nebo kde to číslo vůbec vzal, evropští poslanci trousí v kuloárech zprávy o tom, že oni dobře vědí, jak to vlastně je, že už je to dávno dohodnuté a upečené, že to číslo je zhruba 7 500 uprchlíků najisto, ale že těch 15 je spíše pravděpodobných. V tomto zmatku se pohybovala nejenom česká veřejnost, ale i my, a když jsme chtěli znát jasnou odpověď na to, kolik tedy je to číslo, tak pan předseda vlády během interpelací řekl, že to číslo nám prostě neřekne. Jestliže může říct britský premiér nějaké číslo, o němž uvažuje, jestliže mohou říct premiéři ostatních evropských zemí nějaké číslo, je pro mě naprosto nepochopitelné, že ČR i vzhledem ke kapacitám, které má, nemůže přesnější údaj říci. Ještě ke kvótám řeknu to, že to je takový oblíbený nástroj EU, protože ona když už neví kudy kam, tak vždycky s kvótami vyrukuje. Vzpomeňme si to, že to bylo v otázce kvót pro ženy ať už v politice, nebo v jejich zastoupení v byznysu, v podnikání, a kdokoliv proti tomu něco namítal, tak platil za zvláštní typ podivína, který brání nespornému pokroku. Kvóty v podobě uprchlíků jsou dovedeny na mez absolutní nemravnosti, protože na jedné straně poškozují uprchlíky tím, že se s nimi zachází jako s nějakými věcmi, s míčky v nějaké loterii osudu. Ti lidé vůbec nevědí, do které země budou přiděleni, jaká je její mentalita, kde ta země leží, a už vůbec nechám stranou to, že vůbec netuší ani třeba, jaké je tady v zimě počasí. Ale poškozeny jsou i jednotlivé státy, protože je jednoznačně narušena jejich suverenita. Křehká soudržnost EU v tomto případě dostala nenapravitelnou ránu a já jsem přesvědčena, že by se musel stát zázrak, aby se odpovědní politici v rámci Evropy vzpamatovali. Vzpomeňme si, že nepomohlo ani referendum, které bylo o Lisabonské smlouvě. Když Nizozemci řekli ne, byli přinuceni hlasovat znovu, dokud nepadlo ano. Na příkladě Řecka, do kterého se sypou jako do černé díry peníze, je zřejmé, že bychom byli přinuceni k podobnému hlasování tak dlouho, než by Evropská komise prosadila svou. Tyto kroky znamenají podle mě, že Evropa fatálně zaspala, podceňuje uprchlickou krizi a své občany vystavuje zkoušce, která nemůže dopadnout dobře. Ráda bych zde ještě zmínila aspekty, které vyplývají ze zkušenosti Austrálie nebo Španělska. Jak víte, Austrálie se potýkala před lety s podobnou situací, jakou teď prožívá Evropa. K břehům Austrálie mířily davy běženců, povětšinou z Afghánistánu, Iráku, Íránu, Sýrie či Barmy, a jako tranzitní země jim sloužila Indonésie. A Australané se rozhodli: Za prvé, odtahovat lodě s běženci z australských vod zpátky směrem k Indonésii. Za druhé, umísťovat žadatele o azyl ve znovuotevřených detenčních centrech na ostrovech. Za třetí prohlásila, že kdo připluje do Austrálie na uprchlické lodi, nikdy se tam nebude moci usadit. Rozumím tomu, že šlo povětšinou o ekonomické migranty, že stojíme před složitějším problémem, protože skutečně se v případě Evropy jedná také o lidi, kde není debata, že utíkají a chrání svůj holý život ze zoufalých podmínek, z válek, z válkou rozvrácených zemí, ale tyto příklady Austrálie či Španělska, které také už v roce 2006 zvládlo nápor migrantů, kteří připlouvali ke Kanárským ostrovům, by nám posloužit mohly. Španělé říkají: bez diskusí nejefektivnější opatření, jak se vypořádat s nelegální migrací, byla okamžitá systematická repatriace těch, kteří na Kanárské ostrovy dorazili. Tolik k tomu, zda si Evropa může vzít alespoň dílčí příklad z událostí, které již ve světě v podobné věci proběhly. Nyní ještě dovolte pár slov k financování. Nechala jsem si to záměrně na závěr, i když peníze jsou vždycky součástí jakéhokoliv řešení a je potřeba o nich také otevřeně mluvit. První věc, kterou je potřeba zmínit a považujeme ji za velmi nebezpečnou, mluvil o tom pan předseda Fiala, je to, že se v gejzíru nápadů, které usvědčují evropské elity z chaosu, nečinnosti a neschopnosti ten problém řešit, objevuje jeden nápad, tudíž aby kvóty vůbec dávaly jakýkoliv smysl, sjednotit sociální dávky tak, aby migranty nepovzbuzovaly chodit spíše do bohatších než do chudších zemí. Pro příklad uveďme, že Dánsko poskytuje migrantům 21 600 Kč měsíčně, Německo poskytuje v přijímacích střediscích zdarma jídlo, nad to 3 900 Kč měsíčně a tato suma po třech měsících roste až do výše 5 800 Kč, na každé dítě 2 500 Kč, po udělení azylu nebo po 15 měsících čekání dostává uprchlík kolem 10 800 Kč měsíčně. Stát mu dále platí ubytování a náklady na teplo. Švýcarsko poskytuje měsíční sociální příspěvek ve výši 29 600 Kč na osobu. Rozumím tomu, že Švýcarsko není členem EU, ale tato čísla v porovnání s minimální mzdou v ČR, která je 9 200 Kč, také o něčem vypovídají, zejména o tom, že je to naprosto nemístné a nemravné, jestliže v některých zemích je podpora uprchlíkům vyšší, než je minimální mzda v zemích jiných, v zemích EU. Jako druhý argument, který by nám mohl být vodítkem v našich úvahách, jsem si nechala připravit tabulku, která řadí země světa podle hrubého domácího produktu na obyvatele. Jsou to údaje za rok 2014 z Mezinárodního měnového fondu a celkem je mapováno 187 zemí. Mezi nimi státy Perského zálivu, tedy bohaté státy, které většinou odmítají přijímat uprchlíky, přestože jsou jim kulturně a historicky daleko blíž než celá Evropa, tak tyto státy jsou na předních místech: Katar je 3., Spojené arabské emiráty 8., Kuvajt 23., Bahrajn 32., Saúdská Arábie 34. Česká republika - pro informaci - je 42., ze starých evropských zemí za těmito zeměmi arabskými je například Španělsko, Itálie, Kypr, Malta. Z nových zemí prakticky všechny, pokud jde o HDP na hlavu, tak stojí za těmito arabskými státy. Otázka tedy zní, jak to, že bohaté státy kulturně blízké, historicky blízké těmto běžencům, kterým jde o život, nepomáhají, a jak to, že my Evropané máme být neustále peskováni z nedostatku humanity, z povinnosti se o tuto část světa postarat. Připadá mi to stejně nelogické, jako kdybychom čelem k hrozící krizi na Ukrajině, která jistě bude eskalovat, žádali země v Perském zálivu, aby tuto otázku řešily místo nás. Já si myslím, že je zcela jasné, a nepřeji si to, doufám, že to nenastane, že pokud se nebude vyvíjet situace na Ukrajině dobře, tak že pomoc poskytnou těm Ukrajincům, kteří budou odcházet, zejména země evropské a rozhodně to nebude ta část světa, o které mluvím, která odmítá pomoci i lidem v uvozovkách svým. (V sále je velký hluk.)Ještě když se bavíme o penězích, je potřeba říci pár slov k rozpočtu EU, která čtyři pětiny z aktuálního sedmiletého výdajového plánu pro roky 2014-2020, je to zhruba bilion eur, tak tři čtvrtiny jsou určeny na financování projektů v jednotlivých zemích. A ví se, že jsou to projekty velmi sporné -

Download XML • Download text • Waveform view • Create Person name