Agonie
chudých
zbrojovek
Konverzi
speciální
výroby
na
Slovensku
prosazoval
již
ÚV
KSČ
Peter
Šporer,
Sme
Na
Slovensku
je
všeobecně
rozšířen
názor,
že
za
čtrnáctiprocentní
až
patnáctiprocentní
nezaměstnanost
nese
odpovědnost
především
Václav
Havel,
který
jako
federální
prezident
v
roce
1990
přijal
rozhodnutí
zrušit
zbrojní
výrobu.
Do
roku
1990
totiž
zaměstnávaly
například
Závody
těžkého
strojírenství
(ZTS)
na
88
tisíc
lidí,
zatímco
nyní
jich
u
nástupnických
organizací
pracuje
stěží
polovina.
Před
listopadovou
revolucí
představovala
zbrojní
produkce
60
až
70
procent
z
celkového
objemu
výroby
ZTS,
dnes
je
to
přibližně
pět
procent
(náhradní
díly).
Václav
Havel
výrobu
zbraní
nezrušil
Z
rozhovorů
s
vedoucími
pracovníky
slovenských
zbrojovek
i
s
představiteli
vlád
Jána
Čarnogurského,
Vladimíra
Mečiara
a
Jozefa
Moravčíka
však
vyplývá,
že
speciální
výroba
by
se
tak
jako
tak
ocitla
ve
stejné
situaci.
Ať
se
Václav
Havel
svým
morálním
odsouzením
jakékoliv
zbrojní
výroby
v
tehdejším
Československu
politicky
ukvapil,
nebo
ne,
je
zřejmé,
že
on
ji
nezrušil.
Je
možné,
že
kdyby
vlády
zprivatizovaly
civilní
výrobu
v
podnicích
ZTS
již
před
dvěma
nebo
třemi
roky,
nebyly
by
dnešní
sociální
důsledky
tak
tvrdé.
Podniky
ZTS
jsou
však
stále
státními
kolosy
a
jejich
cena
den
ze
dne
klesá.
Za
připomenutí
také
stojí,
že
již
v
roce
1987
rozhodlo
předsednictvo
ÚV
KSČ,
že
se
na
Slovensku
bude
zbrojní
výroba
postupně
snižovat.
Týkalo
se
to
tanků
a
těžké
dělostřelecké
a
raketové
techniky.
Nejvyšší
orgán
KSČ
vycházel
především
ze
skutečnosti,
že
po
dodávce
zbraní
do
Iráku,
Libye
a
dalších
zemí
narůstaly
slovenské
pohledávky
v
zahraničí
-
odběratelé
za
zboží
prostě
neplatili.
(Nedobytné
slovenské
pohledávky
nyní
představují
několik
desítek
miliard
korun,
přičemž
téměř
80
%
připadá
na
vývoz
zbraní.)
Soutěž
se
západními
vývozci
Možnost
vyvážet
těžké
zbraně
ze
Slovenska
podstatně
omezilo
rozhodnutí
Rady
bezpečnosti
OSN
o
nebezpečných
a
konfliktních
zemích.
Slovenský
zbrojní
průmysl
srazila
na
kolena
snaha
tento
požadavek
Rady
bezpečnosti
respektovat.
Zbrojovkám
zbývala
pouze
jediná
šance
-
prosadit
se
kvalitou
výrobků
v
soutěži
se
západními
vývozci
na
povolených
trzích.
To
však
znamenalo
investovat
do
vývoje.
V
západních
zemích
je
běžné,
že
do
něho
investují
armády,
které
potřebují
přezbrojit.
Až
poté
může
výrobce
začít
obchodovat
s
dalšími
zeměmi.
Slovenské
armádě
ale
chyběly
prostředky.
Chudé
byly
i
zbrojovky,
které
v
dobách
socialismu
odváděly
své
zisky
státu,
kterému
nezáleželo
na
jejich
budoucnosti.
Proto
nyní
v
martinském
podniku
(tanky)
pracuje
kolem
šesti
tisíc
lidí
z
původních
třinácti,
v
Dubnici
(tankové
věže,
dělostřelecká
technika)
sedm
ze
čtrnácti
tisíc
a
v
Detvě
(raketová
technika)
tři
tisíce
z
někdejších
dvanácti.
Stát
navíc
rozhodl,
že
s
ohledem
na
možné
oživení
produkce
v
budoucnosti
nebudou
haly
na
výrobu
speciální
techniky
zlikvidovány.
Dnes
v
nich
stojí
nevyužita
jednoúčelová
zařízení
a
zbrojovkám
narůstají
náklady.
Stát
se
snaží
podnikům
ulevit
v
jejich
táhlé
agonii
například
oddlužením
ve
výši
2,3
miliardy
korun
z
prostředků
Fondu
národního
majetku.
Platy
zbývajících
zaměstnanců
jsou
však
dnes
nižší
než
celoslovenský
průměr.
Marné
hledání
trhů
V
době
před
posledními
volbami
prezentovaly
populisticky
a
národně
orientované
strany
potíže
zbrojovek
jako
českou,
případně
Havlovu
ránu
pod
pás.
Mečiarova
vláda
pak
před
deseti
měsíci
jmenovala
šéfem
prodeje
slovenských
zbraní
(firma
Armex)
bývalého
předsedu
Slovenské
národní
strany
a
jejího
současného
čestného
místopředsedu
Víťazoslava
Morice.
Byl
to
politický
tah
v
době,
kdy
se
SNS
štěpila
a
Mečiar
vstupoval
do
koalice,
jejímž
významným
představitelem
byl
také
právě
pan
Moric.
Ten
si
vytkl
za
cíl
proniknout
na
neobsazené
trhy
přijatelné
pro
Radu
bezpečnosti.
Zatím
vše
nasvědčuje
tomu,
že
nemá
příliš
velký
úspěch.
Částečně
to
lze
vysvětlit
i
tím,
že
území,
která
Slováci
uvolnili
kvůli
konverzi,
mezitím
prý
obsadili
Poláci.
Rusové
také
nespí
a
Češi
se
snaží
prostřednictvím
konsorcia
RDP
Group
prosadit
inovovaný
tank
T-72.
Slováci
(stejně
jako
Rusové
nebo
Poláci)
prodávali
pochopitelně
přebytky
své
armády,
ale
po
roce
1990
nevyrobili
ani
jeden
tank.
Není
žádným
tajemstvím,
že
těžko
mohou
dát
něco
dohromady,
když
mezitím
zanikla
většina
dodavatelských
podniků
ze
zemí
bývalé
RVHP.
Velkým
problémem
také
je,
že
obchodníci
s
československými
zbraněmi
zůstali
po
rozdělení
federace
v
České
republice,
ve
službách
pražského
Omnipolu.
Omnipol
je
zavedenou
organizací,
jejíž
zaměstnanci
mají
osobní
kontakty
v
konkrétních
zemích
a
jsou
schopni
domluvit
obchod
při
jediné
večeři
s
arabským
nebo
jiným
klientem.
Stěží
bylo
možné
očekávat
výraznější
úspěchy,
když
pan
Moric
a
firma
Armex
tyto
svazky
ignorovali.
Nesnažili
se
získat
lidi
z
Omnipolu
a
zajímali
se
pouze
o
nové
kontakty
(z
nedostatku
jiných).
Argument
české
viny
Je
zajímavé,
že
ani
při
téměř
dvouletém
období
Mečiarovy
vlády,
kdy
zbrojovky
přes
podporu
státu
neustále
upadaly,
nevymizel
názor,
že
jde
o
zasahování
z
Čech.
HZDS
a
SNS
na
otázku,
proč
nedovedly
postavit
na
nohy
zbrojní
průmysl,
mlčí
nebo
se
vyjadřují
zdrženlivě.
Na
řečnických
tribunách
však
argument
české
viny
hojně
využívají.
Jejich
příznivci
totiž
o
poznání
skutečných
důvodů
příliš
nestojí.