Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
168
svému... Při každém kroku potkáváme se s touž myšlenkou
o konci světa, jeho sklonu a posledních letech. Lid zpívá píseň o tomto
předmětě a nejosvícenější duchové nemají více ani důvěry, ani méně
pošetilého strachu.* (Denis, Konec sam. čes. 627—628). Též Zá-
mrský věří, že se blíží konec světa: Snad již den posledního
příchodu krále nebeského k soudu nastává (23). Kolikrát měsíc jakoby
z nebe padal, neb počernalou krví skropenej, buď kříži potaženej
byl, spatřín jest (19). Též mnoho zázračných zatmění, hvězd, metel,
kopí, mečův, pochodní, pružin, krvavin, ohnivých červeností, chasmat,
také lvüv a zbrojných vojsk, dvou i tří sluncí na nebi spatříno bývá
(17, 19). A protož, co již dále jiného čekati chceme nežli soumraku
a noci, světa skonání? (17, 787, 1000.)
Postila Zámrského má cenu velikou. Mezi spoustou náboženských
knih českých století 16. vyniká pěknou, celkem správnou
češtinou, znamenitým slohem, výbornými myšlenkami,
které svědčí o znamenitém kazateli a horlivém mravo-
kárci své doby. Postilla jeho trpí sice až přílišnou roz-
vláčností, ale vytčené právě přednosti vadu tuto zmírňují. Zámrský
jest přímý a upřímný; pravdu řekne bez obalu, v rouše sice často
dosti hrubém, ale doba již toho žádala; ostatně nevedl si v té věci
o nic lépe a střídměji, než katolický Rešel nebo utraguista Rvaéovsky
v povéstném Masopusté; vždyť bylo velmi oblíbeno, co na srdci, to
na jazyku míti. (Winter, Život círk. II 890, 891.)
Kulturně historická cena postilly Zámrského jest
rovněž značná. Mimo časovosť její ještě jedna vlastnost dodává
zvláštního rázu této postille: jest to ryzí česká práce, práce
uvědomělého Čecha, vlastence, jenž horlí pro českou
řeč, pro dobré české zvyky a obyčeje, a kárá všeliký
hřích, jehož se někteří Čechové dopouštějí na svém
národu. Dokazují to na př. tato místa (Sborník hist. 1886, 83—84):
„Proti přirození svému činí zvedinosové, kteříž nauče se (mnohý
sotva velikým nákladem svých rodičův) kolikasi slovům cizí,
vlaské, a zvláště německé řeči, hned nechtí ve všem než
s Vlachy, s Němci držeti a je chváliti, svého pak národu,
rodičův a řeči té, v níž jest narozen, nestydí se haněti, tupiti a po-
směšně lehčiti a z toho se k svým otcům, matkám neznati. Jakož
pak žádný národ není, aby svůj jazyk přirozený tak
zapiral a za nic poklädaje řečí, krojem, jídlem, nápojem, i obcováním
čímsi jiným, čímž není, se dělal, jako náš Český národ, ježto
ve všem světě krom hebrejské, řecké a latinské řeči
