Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
430 D. XIV. Registra ortelů horního soudu v Hoře Kutné 1511—1514.
nedali, tehdy hned JMt pan kancléř aneb dědici JMti, neb ten komuž by to JMt
poručiti ráčil, bude moci jich lidi staviti, na kterémZ by koli právě postiženi byli,
a to pro každú summu zadržanú rozdílně aneb pro všecku společně, což by zadržáno
bylo. A to bude moci učiniti bez jich i všech lidí všelikterakého odporu a překážky,
neb sú se v to dobrovolné poddali a svolili, a žádným právem se proti tomuto zápisu
zastírati nemají aniž budú moci, neb jest tento zápis učiněn s jich obú osobně při-
znáním dobrovolně a beze všeho přinucení. Actum dominica Deus in loco anno 1513,
coram urozeným pánem panem Jindřichem Tunklem z Brníčka, pana mincmejstra [sic],
a urozeným panem Jakubem z Fuglhauzu hofmistrem a úřadem horním. [31. čer-
vence 1513.]
20.
Volenec uklifi Żaluje na Vita syna hanykófova, a tento opót na Pellanta z náfku, Ze by byl
volenec od úředníků mince dar podkupny přijal. 1513 v červenci. (Lib. II. A, 8, 9.)
Nesnáz mezi Vítem hanykéřovým a Pellantem.
Item pan volenec s hanykéři předstúpil před úřad horní na Vlaský Dvůr,
pána JMt pana mincmejstra, hofmistra oc, učinil žalobu na Víta syna hanykéřova,
že jest mluvil tovařišóm jich, že by volenec vzal halafance 4 kopy gr. a pátú na víno.
Vít k té řeči pověděl: Urozený pane, pane milý, páni všickni! Znám se
k tomu, že sem to mluvil, neb jsem to slyšel od Pellanta, neb mi jest to von pravil.
Pellant Vítovi odpor toho učinil, pravě, že jest toho nemluvil, volajíce se
s obû stran na svědky.
Svědomí Víta hanykéřova: Matěj hutkapéř učiniv přísahu podle práva
k svědomí, pověděl: Přišel sem pod korpan rožahat faklův, chtěl sem rošt zapáliti.
A pan Vít sedél s Pellantem. I postavili takovú řeč přede mni: stýskaje sobě Vít,
že tyto časy málo uhlé má, a luoni že jest ho měl již tyto časy plná voba kouty,
a letos ho nemám jako nic. Druhé pověděl Vít: Slyším tak, že chtí uhléři zástavu
udélati. A Pellant se jest vohlésil k Vitovi: Pane milý, zástavy se nebojte žádné,
neb sem slyšel od pana urburéře a od pana hofmistra, že sú kázali dáti volenci se
dvora 4 kopy gr. Než na který čas to bylo, že se v tom nepamatuji. — I žádal
za vystúpení, aby se poradil; poradiv se, toto pověděl: Mluvil sem s Ducháčkem,
s tím který tu rudu sázel, pomní-li, který jest čas to bylo, i pověděl: A já sám
nepomním, kdy sme tu rudu dělali.
Bartoň, učiniv též přísahu podle práva k sc: Kdy seděl Pellant s Vítem na
stolici před pecmi, tehdy sú tuto řeč mezi sebú měli. Staraje se Vít vo uhlé, tehdy
řekl Pellant: Pane, nestarejte se vo uhlé, však uhlé bude dosti. Vít jemu pověděl:
Já slyším, že zástava bude. A Pellant pověděl: Pane, neboj se, nebude, neb jest
pan hofmistr a pan urburéř smlúvu přátelskú vzal s volencem, a že jemu kázali se
