166 1507.
mira praeterea ars ad animos hominum conciliandos, dignusgue omnino esset,
cui opes honoresgue, guos tanto studio expetit, contingerent, nisi blandienti
fortunae plus iusto interdum fideret, et dotibus naturae magna ex parte, ut
fama est, abuteretur. Sed innumera quoque alia quotidie in hac provincia
committuntur, quae censore indigerent, et ad ea, quae rex haereticus totis
viribus prohibebat, rex christianus nescio quomodo dormitat, vereorque, ne
haec affectata benignitas, qua nobis adeo placemus, in magnam et reipublicae
et religionis perniciem aliquando erumpat. Sed haec sinamus valere, quoniam
unusquisque domino suo stat aut cadit, et non carct periculo eos, qui foenum
in cornu habent, offendere. Vale. Ex Hassensteyn 8 Februarii.
Počátek listu dotýká se zajisté ještě žádosti služebníka Bohuslavova Františka Schneit-
tela tak jako oba listy předešlé, jež také u Mitisa list náš přímo předcházejí. Vyhověla
tudíž konsistoř žádosti pána i služebníka. Odtud vyplývá naše vročení jakož i z výroku
pisatelova, že král s Bratřími mírně nakládá, což o rok později, když vydán byl krutý
dekret proti nim, nemohlo býti vyřčeno, Jaké to byly »ludi quidam et spectacula« v Praze
strojené, a kdo byl strůjcem, jejž Bohuslav chválí i kárá, zda nejvyšší kancléř Albrecht
z Kolovrat (srovn. Palackého V, 2, 120 a n.) či kancléř Starého Města Pašek z Vratu, ne-
umíme pověděti.
136.
Bohuslav Augustinu Olomouckému.
Z Hasišteina (1507) — 26. února. Vyjadřuje potěšení z toho, Ze mu konečně od krále
učiněno zadost, ale zároveň nelibost nad počínáním odbojníků (Kadaňských), kteří, ač posud
ničeho nepořídili, přec osvědčili bez příčiny pánům z Lobkovic mysl nepřátelskou. Prosí,
aby, kdyby něco podobného na krále bylo znova vzneseno, nebyli Lobkovičtí souzeni, než
by byli vyslyšení. Žádané básně prý mu pošle, jen ať se stará, by mu Plutarch zaslán byl
co nejdříve. (Luc. 94.)
Augustino Olomucensi s. p. d. Literae tuae, Augustine optime, iucundae
mihi simul et molestae fuerunt. Gaudeo enim a Regia Maiestate tua potis-
simum, ut ego sentio, opera mihi satisfactum esse; aegre autem fero eos, de
quibus bene meriti sumus, nescio quid adversum nos conari, qui quanquam
nihil eorum, quae optabant, assecuti sunt, prodiderunt tamen cogitationes
suas et, quo animo erga nos sint, ostenderunt. Quod ego propterea gravius
patior, quoniam vicinus sum et, quae agantur, quotidie prospicio, nihilque ad-
verto aut factum esse aut fieri, ut quippiam huiusmodi moliri iure possint,
non blanditurus profecto fratri, si quid praeter ius fasque tentaret. Scis enim
me ut minime ad normam absolutum ita non omnino malum neque a iustitia
et aequitate prorsus alienum esse. Caeterum accidit illis, quod vulgo solet.
Imperita enim multitudo utpote novitatum avida facile huc et illuc impellitur,
neque unquam praesenti rerum statu contenta est, et, ut ille ait, dominisque
gravantur, quos odere magis. Spero tamen fore, ut haec omnia in magistros
suos recidant. Neque dubitabimus opera tua, quam nobis adeo liberaliter pol-
liceris, ubi res exiget, fidentissime uti, enitemurque, ut amicorum ope atque
consilio et nobis consulamus et cornua rebellium confrinramus. Interim tuum
erit, si quid tale ad Regiam Maiestatem delatum fuerit, curare, ne, quod
