134 1502.
Nescio tamen, quid Conrado Wimpine cultius, limatius elegantiusque sit, et
nisi barbara gentium locorumque nomina nonnullam carmini suo duritiem
afferrent, nulli recentiorum in hoc scribendi genere cederet.
Úryvek tento listu, jehož přesného data neznáme, ačkoli zajisté napsán byl r. 1501
nebo 1502, položili jsme před list následující, určitě vročitelný, poněvadž se táhne k též
události, která tenkrát a ještě dlouho potom mysli učenců Lipských zaujímala. Jest to spor
mezi dvěma professory university tamní, Pollichem a Wimpinou, z nichž prvý studia
humanistická chtěl míti podkladem theologických, druhý tomu odporoval a poukazoval
k ceně vědy theologické absolutní. Vyměněno s obou stran několik polemických spisků,
a na pohanění soupeře obránce humanismu Pollich úsudku našeho Bohuslava o špatných
verších Wimpinových prý se dovolával. Úsudek ten uvésti na svou míru hleděl Wimpina
podáním úryvku listu Bohuslavova k Pollichovi, který zde ze spisku Wimpinova uveřejňu-
jeme. Úsudek ten týká se básně Wimpinovy »De bellis Alberti Saxonici«, jež má přes
8000 veršů. O sebevědomí Wimpinově nejlépe svědčí, co sám o sobě napsal ve spisu
(tenkrát ovšem anonymně, r. 158) od Merzdorfa s jeho jménem vydaném) »Scriptorum
insignium, qui in academiis Lipsiensi, Wittebergensi, l'rancofordiana floruerunt, centuria«.
Byl pry »bonarum artium et theologiae professor, poeta et orator non extremus, cathedra-
lium ecclesiarum. Brandeburgensis et Havelbergensis canonicus« — vyučoval přes 20 let
v Lipsku »saepeque et multum cum diversis congressus aemulis argutias eorum calumnias-
que et scriptis et dictis et sub archiepiscopi Magdeburgensis et primatis Germaniae censura
pro tribunali egregie repressit«. (O sporu tom podal struénou zprávu na základé Lóschero-
vych Acta reformationis Cornova na str. 222).
VI.
Bohuslav Konradu Wimpinovi.
(1502) — 11. kvčtna. Domlouvá dátklivč, aby pohoršlivého sporu s kollegou Pollichem
záhy nechal; a nevěří, že by byl mohl tento nepříznivého úsudku jeho se dovolávati, když
citát listu Bohuslavova svědčí jinak. Více psáti nemá kdy, stroje se pozítří na cestu do
Uher. (Luc. 912.)
Conrado Wimpinae s. p. d. Quae ad me scripsisti, optime Wimpina, magna
cum voluptate legi, neque solum benevolentia tua in me sed etiam literarum
tuarum elegantia atque gravitate maiorem in modum delectatus sum. lllud
tamen molestum fuit, quod cum Martino meo Mellerstat parum tibi convenit,
et simultatem hanc inter clarissima Lipsiensis gymnasii lumina oriri potuisse
et portenti loco iudico et acerbissime fero. Vellem quidem utrique bene esse,
prosperisque rebus vestris non secus quam meis gauderem laetarerque, nempe
quum utrumque prius coeperim diligere quam noscere. Caeterum vereor, ne
hoc vestrum minime christianum certamen plus vobis infamiae quam laudis
afferat. Quem enim arbitramini sermonem vulgi de vobis futurum, si Conradus
Martinusque, qui hactenus virtutis. modestiaeque exemplum fuerunt, nunc
affectibus suis frena laxaverint et more eorum, qui perturbationibus tamquam
ventis agitantur, inter se digladiati fuerint? Forsitan etiam illi, qui nunc con-
cordia vestra offenduntur, et dissidiis huiusmodi fomitem subministrant, nisi
desinetis, tanquam victores exultabunt, et quos antea colebant venerabanturque,
paulo post non modo levitatis inconstantiaeque arguent, sed etiam contemnent
et deridebunt. Itaque si iudicio meo parere vultis, audite me non ut iudicem
