1502. 131
indoles extincta est? Ais te vereri, ne subditi iniuriis exasperati in superiores
consurgant, neque, ut mihi videtur, immerito. Omnium enim tyrannidum pene
is exitus est. Tanto autem magis id in Germania timendum est, quanto vulgus
vestrum et ferocius et servitutis impatientius esse putatur. Joannem nostrum
Sanshamensem decessisse iniquo animo patior. Erat enim mihi Bononiae summa
benevolentia atque familiaritate coniunctus. Ignoscat Deus immortalis peccatis
suis et nobis omnibus cum eo portionem in terra viventium conferat. Equus
tuus caeteraque, de quibus ad me scribis, curae mihi erunt, et quam primum
per viarum difficultatem fieri poterit, ad te mittentur. Nos hic adventum regium
quotidie expectamus, is si differetur, Pannoniam mihi proficisci necesse est.
Vale. Januarii XX.
johannes Sanshamensis, jehož nedávná smrt v listě se připomíná, byl Jan ze Seins-
heimu, kanovník Eichstádtsky. V Bononské matrice národa némeckého (Acta nat. germ.)
zapsán jest ovšem až r. 1404, kdy Bohuslav náš v Bononii jiZ nebyl, ale zápisem tímto
příležitostným není nikterak prokázáno, že by tam nemohl byl býti již mnohem dříve.
Tento Jan, v matrice zapsaný jako »nobilis vir«, podle domnění našeho jiný jest od slo-
vutného tenkrát humanisty podobného jména, Jana Wackera (Vigilia) ze Sunsheimu,
professora v Heidelberku. Zmínka na konci listu o očekávaném příjezdu králově a budoucí
cestě našeho Bohuslava do Uher jest podkladem jeho vročení. |
94.
Bohuslav Bernhardu Adelmannovi.
(1502) — 12. března Vyslovuje obavu, poněvadž tak dlouho žádný list jeho nedochází,
že adressat stůně. Žádaného koně mu posílá, jakož i listy Paulinovy. Oznamuje, Ze na
sněmu uzavřena výprava proti Turkům, a vyčítá spojence, mezi nimiž není prý říše ně-
mecká, ač v prospěchu vlastním měla by býti. Dává zprávu, že král po velkonocích odjede
do Uher, a že sám buď hned s ním aneb brzy po něm pojede ke dvoru. (Luc. 89.)
Bernhardo Adelmanno s. p. d. Etsi omnia sperare libet, optime Bernharde,
non possum tamen impraesentia non vehementer angi. Novum enim hoc tuum
pertinaxque silentium ut minime tibi consuetum, ita mihi admodum molestum
est. Expectabam abs te magno desiderio Alchoranum, Ottonem Frisingensem
et plerague eius generis, sed ea spe hactenus frustratus sum: et guoniam stu-
dium diligentiamque tuam in his, quae ad me pertinent, iampridem expertus
sum, hoc tempore (ut ingenium humanum ad deteriora suspicanda proclive
est) valetudini tuae mirum in modum timeo, neque tamen, quo hoc metu
quamprimum liberer, longas a te frequentesve epistolas exigo, sed satis mibi
erit, si rem uno verbo absolveris, hoc est si significaveris te valere. De re
literaria eadem mihi quae prius sententia est, si saltem tibi quoque tantum est
ad eam curandam otii, quantum antea fuit. Equum, de quo mihi scripsisti,
tibi tandem mitto donoque et precor. ut boni consulas, mitto et epistolas
Paulini Antoniique, quo in eo quoque fidem meam liberem. Apud nos bellum
adversus Turcos omnium ordinum suffragiis decretum est, quod utinam tanto
animorum ardorc gereretur, ut coeptum est. Socii belli sunt pontifex maximus,
Galliae Hispaniaeque reges Venetique, neque solum annuum auri pondus
9*
