122 1501.
vius fortasse, quam aequum erat, turbatum esse; iucundum autem, quae de
rebus ltaliae scribis, cognoscere. Caeterum: prius illud frequens usitatum est
et innatum nobis atque ideo huiusmodi, ut ferri debeat, alterum vero eo ten-
dit, ut de christiana libertate actum putem. Si enim Italia principum suorum
tyrannidem perosa ad Turcos deficiet, Germania veluti cavea quadam undique
inclusa quamdiu tandem se suaque tuebitur? Neque reliquis nostrae religionis
provinciis minor calamitas imminebit. Vereor autem, ne parum praesidii Italis
in Romano imperio sub hoc nostro Augusto sit. Quae enim eius auctoritas
est? Aut quid is adversus Turcos faciet, qui suos in officio retinere minime
potest? Quomodo item tanti belli sumptibus sufficiet, cui interdum ad quotidi-
anum victum necessaria desunt? De prudentia consilioque eius et rerum usu
nihil dico, quando tot domi militiaeque ab eo hactenus gesta satis ostendant,
quid nobis de hac magni nominis umbra sperandum sit. Quamobrem vel vota
Italis nobisque facienda sunt vel alibi quaerendum auxilium, si salvi esse
volumus. Ego certe, si ita necesse esset, mallem fastum gallicum quam Tur-
corum immanitatem tolerare. Et quoniam is ita vult, qui in teríis maximae
auctoritatis est, ecclesiae filio quam Ottomanni pronepoti parere tutius iudicarem.
Miraris me forte in re seria ludere, sed quid agam, qui nullum omnino horum
malorum remedium expecto? lam enim contagio a vobis ad nos pervenit,
neque provinciae nostrae minori morbo quam Germania laborant; quodque
pudendum est, quos principes pulcherrimae expeditionis esse opportuit, ma-
gistri auctoresque nobis ignaviae, et quasi super mensam Turcos debellaturi
inter vina de rebus hostium consultant. Foedaverunt olim omnia caedibus et
rapinis Gothi, sed impraesentia, nisi fallor, multo deteriora Christianos manent.
Inprimis igitur nunc nobis philosophandum est dandaque opera, ut animum
ita instituamus, ne aut Turcorum impetum reformidet aut alia fortunae vi de
arce rationis deiici possit. Is enim vel maximus literarum fructus est. Reliqua
in adventum tuum differo. Vale. Maii XXVIII.
Adressat (pravým jménem Lippold von Hermannsgrün poch. z Voigtlandu podle
Müllera Annal. Sax. 56, ale Hermansgrůn patřil k Čechám) byl ve službách arcibiskupa
Magdeburského, zejmena poslem jeho na snémé říšském ve Vormsu r. 14:))5 (Hagen, Deutsch-
lands Verhältnisse im Reformationszeitalter I, 160). S Bohuslavem naším seznámil se, ne-li
dříve, zajisté r. 1497, kdy diplomatické poselství konal v Praze, odkud dne 27. března psal
Reuchlinovi (Geiger, Reuchlins Briefwechsel str. 52). Do Prahy Wolf snad opět se chystal
ke sněmu, o němž jest zmínka v listu následujícím. Již Mitis klade list náš správně na
r. 1501 (zabrav jej do II. knihy), kdy také císař Maxmilian chystal se na vojnu tureckou.
O tomto »stínu velkého jména« smýšlel Bohuslav velmi špatně, jak z mnohých míst listů
i básní jeho vysvítá, ačkoli větším dílem přec ještě příznivěji než o nadutosti francouzské.
81.
Bohuslav Janu Slechtovi.
(1501) — 24. června. Oznamuje, že na sněmu minulém mluvil s Balbem a kancléřem,
ale nedověděl se ničeho určitého; i myslí, že bude opět vše snažení marné. (Luc. 77a,
Vinařický 76.)
Joanni Sslechtae s. p. d. Interfui conventui, gui proxime Pragae cele-
bratus est, et cum domino tuo de guibusdam rebus domesticis collocutus sum.
