1494. 61
reduci. Ouoniam autem hoc tempus brevius, guam ut omnia, guae tu postulas,
ita, ut res postulat, complecti scribendo possim, paucis tecum agam remittendo
te potius ad eos, qui tibi satisfacere poterunt, quam quicquam ex capite pro-
prio affirmando. Cur communio sub utraque specie sit laicis interdicta, tum
multi alii tradiderunt, tum Dominicus cardinalis de Turre Cremata et Joannes
Gerson, qui plurimis argumentis non solum probant, sed etiam pervincunt
hoc ecclesiae praeceptum et utile et salutare populo esse. llilarius quoque
decanus Pragensis ecclesiae in hac materia non contemnendum scripsit volumen,
quod si crebro lectitaveris, non parvum inde fructum consequeris. Concilium
Basiliense, cuius testimonio uteris, nihil ad rem facit, quoniam omnia eius
concilii acta durante scilicet schismate per Eugenium pontificem maximum revo-
cata sunt. Cur etiam sacerdotes et clerici in sacris constituti ab uxoribus arceantur,
multis ostenditur rationibus, quas adducunt doctores 31 & 32 distinctione in
Decretis per totum. Multa etiam Alexander de Hales, multa D. Thomas de
hac materia scribunt, quae hoc tempore commemorare non est mihi otium.
Idem quoque Gerson de coelibatu ecclesiasticorum egregium librum composuit.
Sunt innumerabiles alii, quos sponte praetereo, quoniam eos, quos nominavi,
arbitror satisfacere posse. Quae de Graecis, Indis, Armenisque refers, nihil pro-
bant, quia illae nationes in aliis quoque ab ecclesia catholica dissentiunt; nam
et ignem purgatorium negant et Spiritum sanctum non a Filio sed a Patre
solo procedere asseverant, et alia pleraque, quae omnia divus Thomas insigni
volumine confutavit, quod Urbano pontifici maximo dedicat. Dum peragrarem
ante hoc triennium Aegyptum, vidi quosdam, qui se Jacobitas appellabant: hi
ultra alios Graecorum errores se circumcidunt. Multa dici possent, sed neque
mihi otium est, neque brevitas temporis late vagari patitur. Quamobrem his
in praesentia contentus esto. Quodsi aliquando ad me venire voles, et malueris
non mea, qui nihil sum, sed ecclesiastica verecunde discere quam tua impu-
denter ingerere: forsitan non male tibi consules. Vale.
List tento ve vydání Mitisové jest adressován Bernhardu Adelmannovi, kanovníku
tenkrát Eichstáttskému; i zpüsobila mylná tato adressa v literárních a církevních historiích
mnoho zmatkü. Korrespondence Bohuslavova, kterou tuto vydáváme, obsahuje velký počet
listà k Bernhardovi a také několik listů jeho k Bohuslavovi. Kromě ní nachází se značný
počet dopisů Bernhardových v jiných listářích z této doby (na př. Pirkheimerově): ale
v žádném z četných listů těch krom tohoto jediného není ani sebe slabší narážky na
zviklanou tenkrát pravověrnost Bernhardovu, která by nutně vyplývala z listu Bohuslavova
tohoto, kdyby adressa jeho byla správná. Nic menšího nevyvodil na př. Lier (Der Augs-
burgische Humanistenkreis v Zeitschrift des histor. Vereins f. Schwaben VII (1880) str. 86
a násl.) — a jiní mnozí před ním (na př. Hagen Deutschlands liter. u. relig. Verháltnisse
im Reformationszeitalter, Erlangen 1841 sv. I, 304) a po něm — z listu tohoto Bohu-
slavova, než že byl kanovník Bernhard tajný husita (!). Jakys stín oprávněnosti k dovozo-
vání tomu shledávali ovšem literární a církevní historikové v té skutečnosti, že v dobách
pozdějších Bernhard po nějaký čas byl odpůrcem Eckovým; avšak tento pozdní a kratičký
antagonismus proti urputnosti Eckově nikterak nevystačuje na podepření fakta r. 1494,
kdy o nějaké opposici proti církvi Bernhardovi zajisté ani se nezdálo. Zkrátka list náš
psán a poslán byl Viktorinovi ze Všehrd, osvědčenému kališníku, který právě tenkrát ne-
rozvážnou invektivou proti katolíkům hněv Bohuslavův zbudiv, rád by byl přítele opět nějak
ukonejsil. Proto, jak z listáře našeho vysvítá, psal mu r, 1494 několik listů, z nichž poslední
tak byl laskavy (»benigne ad me scribis« odpovídá. Bohuslav), že Bohuslav kojil se nadéjí;
