IX
vání několika mladíků, z nichž dva byli synkové po zemřelém zatím bratrovi
Mikuláši. Učitelem jejich byl Jan Sturnus, s nímž, jak četné hříčky poetické
svědčí, zvlášť přátelsky obcoval náš výtečník. Jen ještě dvakrát vyrušen byl
poněkud z klidu svého Bohuslav. Poprvé brzy po svém návratu z Budína,
ana vyskytla se nová kombinace, jež povýšení k biskupské hodnosti znova
mu slibovala. Umřel totiž biskup ve Vladislavi v Polsku, a koadjutor Vrati-
slavský Jan Turzo ochoten byl za cenu biskupství toho ustoupiti ve Vratislavi
Bohuslavovi. Ale i tentokrát vše se zhatilo: (l. 103). Podruhé vyrušen byl
z klidu korunováním malého Ludvíka r. 1509, jehož v Praze byl účasten
(1. 166). Umřel konečně podle listu Šlechtova 13., podle zprávy Vinařického 11.,
podle Lupáčovy 17. list. 1510, nedosáhnuv ani úplných 50 let věku (pozn.
k l. 197).
Ten jest zkrátka běh života Bohuslavova. O přátelích a známých jeho,
jimž listy následující svědčí, nemíníme se zde rozpisovati zvlášť: obšírněji o nich
bude jednáno v monografii svrchu slíbené, nejpotřebnější pak zprávy nacházejí
se v poznámkách k listům přidaných. Ze spisů Bohuslavových toliko listy
níže otištěné mohou býti předmětem zvláštní úvahy. která zde následuje a
v níž vydavatel hledí napřed k povšechné charakteristice korrespondence Bohu-
slavovy, potom k pramenům, z nichž vydání toto vyplynulo.
Již svrchu bylo podotčeno, že epistolografie jest zvláštní uměle vypěsto-
vaná odrůda spisovatelské činnosti humanistů, kterou i oni sami i vrstevníci
jejich probudilejší vysoce cenili, a která venkoncem jest charakteristickou
známkou celé té učené společnosti. Odvážilit se oni jako v jiných oborech
také v této příčině výhost dáti skřehlým formám středověkým, jakým vyučo-
váno v starých retorikách, i říditi se vzory staroklassickymi, zejmena listy
Ciceronovými, i naplniti tyto nově vyleštěné formy zvláštním duchem svým.
Sloužilyť arci větším dílem také jejich dopisy potřebám všedního života dušev-
ního i hmotného, ale praktická stránka ta ztrácela svou prosaickou hranatost
ušlechtilými formami klassické dikce, kořeněné na místech příhodných vtipy
a žerty. Že kromě toho listy ty oplývaly klassickými reminiscencemi realnými,
aby sčetlost a učenost pisatelů byla na jevě, netřeba ani dokládati, ačkoli
sluší též připomenouti, že mnozí humanisté — zajisté na svůj prospěch —
těchto klassických šperků v dopisech užívali jen slušnou měrou. Jelikož pak,
jak svrchu napověděno, samo tajemství listové, určené jen adressatu, připiso-
váno často na zvláštní cedulku, ale list sám určen na odiv širokému obecenstvu,
možná považovati mnohé dopisy takové za jakés předchůdce novějších causerií
a feuilletonů, adressati pak jsou zde jen jaksi vyznamenanými osobami, jimž
causerie ty byly věnovány. Odtud plyne často projevovaná radost od pro-
slulejších humanistů listy poctěných adressatů, odtud slušná vděčnost oslave-
ných maecenatů, odtud ale také věcná práznota mnohých takových umělých
výrobků, any listy naplněny samou láskou, samým přátelstvím, nemírným
velebením — a pochlebenstvím. Vůbec směje se z listů těch samá lahoda a
zdvořilost, ale šklebí také druhdy neutajitelná neupřímnost. Takové jsou listy
humanistů přátelské: avšak cháska ta nerozpakovala se, podrážděna nenávi-
děným soupeřem, psáti také nad míru ostré listy útočné (invektivy), které
oplývají ironií, sarkasmem, ano druhdy i kalem lží a sprostoty. Vedle těchto
