XXII
smyslem nynéjsímu ¢isknou nebo llaći se a patfí spolu se stbulh. /isfati se
a srb. fiśtate se do III tridy pod vzor drZeli, stbulh. driZati à srb. driati.
Naposledy imám se ještě dotknouti věci, o které bych i nyní ještě nej-
raději mlčel, nemaje naskrze proč smýšleti o cíli filologie vůbec a naší zvláště
jináče, nežli se toho dočísti možno již i na konci $. 30 anebo na str. 135
Brusu mého. Míním pravopis transkripce přítomné. Že se ten nebude líbiti
každému, to se rozumí samo sebou. Ani toho netřeba dokazovati, že jsem po-
vinen postarati se, jak právě mohu, o to, aby protivníci moji v té příčině ne-
ubližovali zejmena společníku mému, p. Paterovi. Pročež oznamuji jim beze
všech okolkův a rozpaků toto:
1) P. Patera není nikterak vinen ani pravopisnými ani jinými vadami
přítomné transkripce. Za ty za všecky mám odpovídati já sám. Společně ru-
číme jen za otisky textů, vyznávajíce též tak a upřímně, že sme se neštítili
žádné práce ani žádných útrat, které se nám zdály potřebnými býti k tomu,
aby se otisky naše srovnávaly s originaly aspoň potud, pokud toho právě
dosíci možná typografií. Toho pak dosáhli sme i více, než bychom se nesměli
kojiti nádějí, že se dle našich otisků bezpečně, ostatně však o své vlastní ujmě
i vině může odvážiti každý jiné transkripce, komu by přítomná nebyla vhod.
To je konećnć hlavním cílem našeho vydání. Transkripce v něm obsažená
pak určena je hlavně pro ty, kteří méně dbají o litery než o poznání ducha,
ozývajícího se k nám výtečnými zbytky těmito.
2) Ani ve snách mi nikdy nepřišlo na mysl domáhati se u p. Patery
toho, aby se držel přítomné transkripce jakožto vzoru, kdykoli bude vydávati
co staročeského sám o sobě. Jsem o něm i bez toho úplně přesvědčen, že
se tak rád zachová, kdekoli mu bude možná.
3) Obecně přijatého pravopisu staročeského nyní není a nebylo nikdy.
Do M. J. Husa psal každý česky, jak právě dovedl. Pravopis Husův neujal
se též nikdy zcela než jen tak, jak jej Bratří čeští v XVI století a ve prvé
polovici tohoto budičové národa našeho přispůsobili k nové již češtině. Aby
tu zbavili skvrn a nedostatků, kterými ji hrozně zanesla zloba cizí a domácí,
jali se budičové naši vynášeti na jevo i staré památky její a dospěli pro ně
i ke dvěma pravopisům. Původcem jednoho z nich je P. J. Šafařík, druhý
vznikl společnou prací více vlastencův a drží se ho nejen vydavatelé Výboru
z literatury české než i značná většina těch, kterým o starou češtinu s jaké-
koli strany a příčiny jde. Dle P. J. Šafaříka vydavatelé Výboru (I, 8), „pře-
nesše pravopis již dříve pro plody prostředního věku přijatý a dobře se hodící
i na nejstarší památky, řídili se v té věci více ohledem praktickým nežli nauko-
vým, snažíce se čtenářům svým usnadniti ponímání a zažívání těchto výtečných
plodův; pročež některých vtom ohledu ovšem méně důležitých věcí, jako rozdílu
mezi měkkými a tvrdými souhláskami, mezi jotovaným e (čili je) a č atd., ne-
tuze šetřeno“. Šafařík sám, „konaje povinnosti grammatika, jehož cíl theore-
tický jest, musel se postaviti na jiné stanoviště, s něhož by mu na zvetSelou
