250 A. XXIX. Listy paní Perchty Lichtenšteinské z Rožemberka
20.
1450, a. 22. Novb. — Perchta Oldřichovi, otci svému, naříkajíc na velikou svou bídu a ne-
laskavost svého manžela. (L. r.)
Uroz. p. p. Oldřichovi z Rozmberka p. otci mému milému d.
Službu svü vzkazuji TMti, ur. p. p. m., a ráda bych věděla, by se TMt dobře
měl i se všemi. A milý pane! vědětií TMti dávám, žeť já se mám jako jedna sirá
a žalostivá žena a od vás ode všech přieliš opuštěná, a věřím toho pánu Bohu, Zet,
jsem toho VMti nikdy nezavinila. A by tomu byl milý Buoh ráčil, by mě byl ten den
mrtvú viděl, kterýžs mě den jemu dal, byl by toho TMt větší radost měl, nežli jie
nade mnůú dočkáte, jestli že mě neopatříte. Protož, milý pane, milý otče, slituj se
nade mnû, jako otec nad svým dietětem, a rozpomeň se na to, milý pane, žeť jsem
se z své vuole nevdávala. I volámť a žádámť již pomoci i z práva, jakožto dietě od:
votce; i rozpomeniž se, milý pane, nad svú vlastní krví pro Božie milosrdenstvie.
A psalať jsem bratru široce i vzkazovala častokrát žádajíc, aby to na TMt znesl;
neviem, učinil-li je to, neb mi mé poselstvie nic nezpomáhá, ani to, což vaši služeb-
níci sami očima vidie. ProtoZ mily pane, chcit TMti tuto něco pilnějšícho popsati,
coží mě potykuje, aby TMt věděl, žeť darmo ....... nečiním a darmo tak s velikü
pilností pomoci [nežádám. A milý] pane, račiž věděti zajisté, že jsem častokrát od
dobrých a poctivých lidí vystřichána, abych se varovala před mateří i před ním,
že na to jdú, aby mě otrávili, a že by mi se to bylo již dávno přihodilo, než že
mi toho nesmějí pro mú čeleď učiniti, bojéc se, aby toho na TMt nevznesli. A byt to
směl učiniti pro TMt, jiží by rád všecky preč poslal, aby jedné toho mohl dojíti.
A tomuf já sama dobře rozumiem, žeť by mě rádi z světa zprovodili, a o toť lidé
zevně mluvie; a jáť jsem to bratru védéti dala a žádajíc toho, aby o to s ním mlu-
veno bylo, že mu i mého hrdla nevěříte, zda by to věda, že vy tomu rozumiete, i ne-
směl mi nic učiniti. A viec rač věděti, žeť mi tak velikü nelásku okazuje, že kdež
mé kolivék uzří, tu přede mnůú uteče, a žeť to mohu chutně za pravü pravdu psáti,
žeť je se mnú od vánoc jedinü mluvil, a tot mi se je pro Spána stelo. A spat ke
mně také nikdá nechodí. A jiží jsem všeho pokusila, žeť jsem za ním do pivnice
i do kuchyně i do marštale chodila, kdežť jsem ho jedné mohla uhoniti, aby se mnû
mluvil, a ontě přede mnü utiekal, ano to mnoho zlých i dobrých vidělo. I jestit
mi toho tak žel i tak hanba za to, že div, že se srdce ve mně nepřepučí. Dán [sic].
Perchta z Rozmberka.
21.
1450, 14. Novb. na Krumlově. — Oldřich Perchtě, dceři své, těše ji a posílaje peníze.
(Koncept L. r.)
Uroz. p. p. Perchtě z Lichtenšteinu a z Nyklšpurku, dceři mé milé.
Dci milá! Věděti dávám, že se děkujíce Bohu dobře máme s bratry a se-
