233
jizlivé, přichytlivé a nakažlivé, kteréž se velmi brzy rozlívá a člověka
nakaziti může. Podruhé at knéh kacfiskych ani nette ani za
sebau nemá, neb je čísti neb doma chovati, jest téiky hřích,
protože ten, kdo je čte neb chová, v patrné nebezpetenstvi kaclistva
se vydává: nebo když v nich jméno Boží, jméno Pána Krista a sladké,
potěšitedlné řeči barvau svatých Písem ulíčené vidí, domnívá se, že
v nich nic zlého neni, ale všecko dobře pravdivé a svaté, ješto pod
sladkým medem kryje se jed, a když čtením sobě med oblibuje, ten
nejškodlivější jed do sebe přijímá, neznamenaje toho, že jako ptáčník
ptáky a rybář ryby příjemnau potravau a vnadau podvádí a lapá,
tak ďábel skrze lahodné a na pohlezení dobré kacířské řeči podvádí
a lapá křesťanské duše. A protož není lépeji než takové kacířské
knihy spdliti, a nebo tém dáti, kteříž mají dovolení takové knihy
éisti, aby z nich kacířskau zlost a podvod poznali a zahanbili.“ (I
898—399). „Kacíři... falešně prorokujíce slibují lidem,
že, budau-li podlé jejich učení v Krista vétiti, jsau
jisti, že dojdau věčného spasení: že žádný, kdož v Krista
věří, nemůž býti zbaven věčného života, byť pak byl sobě povědom
jakýchkoli, také těch nejtěžších hříchů: že Kristus Pán svým umu-
čením a smrtí tak za nás dosti učinil Bohu Otci, že není potřeby
nám žádného pokání činiti, ani se postiti, ani tělo mrtviti a jeho zlým
žádostem odporovati: též že není potřeby žádné dobré skutky činiti
ani přikázání Boží zachovávati, a že věřícím pro křesťanskau svobodu
dovoluje se všecko dělati podle své libosti...; jestli toliko víru
zachovávají, ženaprosto nemohau zatraceni býti.. .“ 20)
(I 399—400). Kteří z kacířů „pro svau zatyrzelost v kacířstvu žaláře,
přísně trestání, někdy také i smrt trpěli,“ nejsou praví mučedníci, ale
„mučedlníci čertovi“. (II 72). Kazatel horlí proti „bludníkům
a kacířům, jako Novokřtěncům a j.“, kteří usilovali, aby žádné
vrchnosti světské nebylo, protože prý jsou skrze Pána Krista učiněni
svobodnými. (I 558). Horlí proti Kalvinistům, „kteří všecky
obrazy svaté zamítají, ještě císařské a jakékoli jiné obrazy, které jsau
na penězích, rádi přijímají, líbají, a někdy také mocí jiným vydírají
a pro sebe berau.“ (I 559). I vyzývá k úctě obrazů svatých a
zmiňuje se zvláště o zázračném pry obrazu Panny Marie
Svatohorské. — Očistec dokazuje z písma sv., z církevních
otců, z církevních sněmů, z obyčeje církve atd. a vykládá příčiny,
20) Spisovatel horlí tu proti evang. učení o ospravedlnění z pouhé
víry ; pod. I 94.
