225
Sebastian Vojtěch Berlička (Scipto) Plzeň ký, jesuita,
měl příležitost poznati znamenitého polského kazatele Petra Skargu
v Krakově. R. 1600 jal se překládati z polštiny Skargovy „Životy
svatych*. (Jir. IL, 210). R. 1618 vyšlo I. vydání jeho postilly, (un.
b4 F 23), s titulem: „Post dla, to jest potom toho, co se
z evangelium každau neděli přes celej rok čte,
krátké, však důvodné ajadrné votázkách rozve-
dení a vyložení... Prácí P. K. M. S. W. S. P. (= patera
kněze mistra Seb. Vojt. Scipiona Plz.) ... Vytlačeno s dovolením,
schválením a s důstojněním osvíceného knížete a pána, pana Jana
arcibiskupa Praského v St. M. P. u Pavla Sessia Léta Božího
MDOXVIII.*
„Předmluva přípisná“, věnovaná p. Janovi staršímu Riéanskému
Kavkovi z Rican, obsahuje nejprve rozpravu orůzném pojmeno-
vání výkladů písma sv.: „Spisové ti, ... kterými se Písma
svatá... obecnému lidu... vykládají, jináč a jináč okřtění slují.
Řekové zajisté nazývají je ótuAéag, Latinfei conciones, sermones,
postillas, Cechové kázání. Pak vykládá spisovatel, že řecké
slovo öwıAla a latinské concio mají stejný význam; původní význam
jejich jest „množství, shromáždění,“ přenesený „obcování s lidem“,
pak „řeč k lidu shromážděnému“, což Latiníci nazývají sermo.
Pročež svatí Otcové nazývali kázání k lidu ówA/ag a sermones. Pak
se vykládá význam slova ,postilla“: Svatí Otcové a církevní
učitelé, „když písma ne řečnickau a rozvedenější řečí, ale sauženými
a staženými slovy vysvětlovali, částku jistau neb díl Písma beze
všeho cizích slov přimísení napsavše, jiným řádkem po nich psávali
tato slova; Post illa, to jest Po tom, co totižto napsáno bylo“.
Výklad sám slul pak „post illa“. Někdo pak prý tomu snad neroz-
uměje spojil dvě slova v jedno, a tak ujal se název „postilla“,
„postillae“ pro řeči kazatelské. „Čechové více na konec, ku kterému
se tau, o které jednáme, řečí směřuje a směřovati má, jako i na
aučinek, kterýž ona v člověku ji poslauchajícím působí, patříce, ká-
záním ji nazývají . . . .“ Pak spisovatel mluví o moci řeči ka-
zatelovy. Spisovatel poznal prý, že jest nutno, aby s krajany svými
o to, co mu Pán Bůh ve třech měsících (!) běžným pérem
sepsati dal, se sdělil, aby „měli na čem doma poseděti,“ zvláště ti,
„kteří neb mezi nováky přebývajíce katolického kazatele slyšeti, neb
nedostatkem zdraví zastaveni, do kostela pfijíti, neb jistě pro řídkost
dobrých kazatelův toho potěšení, aby z kázaní slova Božího posilnění
nabyli, ani dojiti, ani użiti nemohau.* Zajímavá, vlastenecká
