139
Z rozdílu stavů plyne vzájemná řevnivost. Stav nad stavem chce
vynikati, vyšší stavy pohlížejí na nižší se zjevným opovržením. Bude
se nám to jeviti v úvahách o poměru bohatých k chudině a o roz-
manitosti krojüv.
Poměr bohatých k chudým.
Lidé bohatí žijí v přepychu a nádheře; proto jsou často pyšní,
nadutí, a pohlížejí s opovržením na chudinu. Jest to neláska, nemilo-
srdenstvi a nespravedlnost vůči chudině, která snáší mnoho útiskův.
Rokycana často zastává se chudých proti boháčům
vůbec.
Tak chválí na př. chudé, že bývají k Bohu vděčnější než
bohatí: „Ba, mnedle, ještě vy, ješto vám dal Buoh více nad jiné statků,
zboží, více-li jemu děkujete? Ba, zajisté že méně! Však jest to na
oko viděti. Tam v zimě uzříš, ano ty babky chudé, kmetilkové i hned
raníčko tlukau se u kostela třesauce se zimau. A tito bohatí leží,
spí, ztahají se a mohauc jíti, ano kožichův, šub, blán hojně. I mníte
vy, že proto trpěti nebudete? . . . A nyní též spí, až bude po
msech, a slovo Boží nevoní jim. Strach zajisté; že vám mnohým to
zboží bude příčina k horaucimu peklu ...* (190*="); „onenno chudy,
nebožátko, pojí zelí anebo polévky a druhdy chleba suchého a vody
se napí, a chválí milého Boha, děkuje, ješto tento (bohatý) dosti
maje, toho neučiní.“ (390). „Človčk chudý, ješto Boha miluje, nětco málo
pojí polévky a neb hráchu a druhdy masa kauska nebude, a děkuje,
chválí milého Boha z toho. A onino páni dmýchají sobě nad krměmi,
nad zvěřinú, a nepomyslí, byť Bohu poděkovali. Proč? Proto, neb ne-
milují Boha“ (338).
Chudí bývají zbožnější než bohatí; také přistupují raději ke
stolu Páně: „Tito lidé chudí, kmetikove, babky, i hned před sví-
táním lezau k kostelu a tlukau se a přese všecky mše v kostele budau,
a doma se druhdy nic nevaří. Ale tito bohatí leží, protahu i se. A na
chvíli se vrazí do kostela, nuž rauče zase! Mnoho-li vídáte těch bo-
hatých, ani k tělu Božímu jdau? Ano, slibuj! Voníť jim? Hádaj, na-
lez-li by tu druhé pány, panoše, ješto ode dvaceti let nepřijímali ?
Vím v jistoté, že by našel!“ (37). „Kteří častěji jdau k tělu Božímu,
ti-li chudí, zavržení, čili onino páni velicí, znamenití? Aj, bylo by
hanba páně milosti !“ (122%).
R. žaluje často na wópení nebohé chudiny. Příčinu utrpení
vidí hlavně v tom, že „vždy tu lidé hledí, kdež jest něco mocného,
urozeného a znamenitého, ale byť bylo najlepší a jest chudé, od
světa opovržené, tuť ucha neztáhnan...“ (27%).
Jubilejních spisů č. XII. 10
