128
Konečně uvádíme ještě doklad, kde R. hájí sama
sebe: „I tázali mne ne jednû prÿ: ,Budau-li ti všichni v pekle, kdož
přijímají pod jednú zpúsobú?“ Já jsem řekl, že já toho nevím, že
sau to saudové Boží, a v ty nám saudy nesluší sáhati. A také jedna
znamenitá osoba na mně sobě smyslila, že bych já řekl, že muož též
spasen býti člověk přijímaje pod jednú způsobů jako pod oběma. Neníť
toho; bychť já to kdy mluvil, křivduť mi na tom činí před milým
Bohem! Než to bych každému radil a radím, což bych sám učinil.
Bychť já měl dnes umříti a nechtěli mi dáti krve Boží
z kalicha, raději bych tak nechal, než-li bych podjednů
zpüsobá přijímal! Duovéfilé bych já proto milému Bohu, zme-
škali-li by mne kněží nechtíce mi dáti, žeť by mne milý Bůh nezme-
škal, ale naplnil by ten nedostatek . ..“ (386%).
Tato slova jsou zvláště důkazem Rokycanovy vroucí víry
v kalich. Z počátku jevila se sice u něho v otázce přijímání
svátosti oltářní jakási nejistota a nerozhodnost. Při poradách
o kompaktatech v lednu 1434 Rokycana uznával, Ze rüznice v ducho-
venstvu nepřestanou, i kdyby sněm kompaktata přijal, i kdyby je
zavrhl. „Protož“, pravil, „já vyznávám nevědomost svou; nevím, co
jest nyní lépe voliti...* Obrátil se zvláště k Pražanům a přimlouval
jim, aby se naň neohlíželi, než co by shledávali užitečného církvi a
svého dobrého, toho aby se pridrżeli. (Tomek, Dój. Prahy IV, 621— 622.)
Přesvědčení jeho o kalichu se však časem utužovalo, a zvláště na
oněch kázáních v Týně, jež jsou obsahem jeho postilly, vidíme jej
jako nadšeného přívržence strany pod obojí a horlivého obhájce
kalicha. Rokycana mnoho o tom kázal, až se i zdá, že vášnivou
téměř horlivostí sváděn býval k výrokům, jichž později snad litoval.
Pokračoval však důsledně v hájení kalicha; i když někdy za dob
klidnějšího uvažování dostával se do sporu s vlastními zásadami, ani
tehdy nemohl již něco sleviti z toho, co byl hlásal, byť i poznával,
že ve snahách svých zašel snad příliš daleko, a že ústup by snad
přispěl k jednotě víry a církve. Tak když kardinal sv. Angela pravil
(26. března 1462) Rokycanovi: „Ty móžeš snadně, ač chceš, přivésti
k jednotě cierkve,“ Rokycana prý odpověděl: „Bych nekázal toliko
o tom mnoho, mohlo by něco býti; ale že jsem mnoho kázal, jakž
sem počal, o přijímání pod obojí zpósobůú, těžko mi jest jinak udélati,
a snad málo by jich bylo, ježto by mi uvěřili.“ (Archiv český, 8,
str. 345.) —
Svátost posledního pomazání. — R. horlí proti těm, kteří
nevěří v božskou moc této svátosti: „Tak my máme učiniti,
