120
jesto odvodi, anit: ,A, a, co vy, lajci, co vy, baby, máte tak často
přijímati? Máte vy dosti, jednau do roka neb dvakrát!“ Ö, co jest
těch zlých, hanebných poslüv, jeSto to däti necht{!“ (349*—8350». —
»Kterak pak biskupi, preláti, éasto-li jdau k télu BoZtmu? A, a!
Biskup když třikrát do roka slauží, má dosti teď na veliké hody
A hd, zvédit, shledajit tol“ (122°).
R. zastává se též přijímání dítek:*% „O dítkách opět též
(t. mnozí praví): ,Co jim má tělo Boží dáváno býti? Co oni tomu
rozuméjf? Milý, a co ty tomu rozumíš? Moc Boží jedna jest nad
rozum!“ (269), ,
V učení o transsubstanciaci byly mezi stranami husit-
skými největší spory. Ve článcích ohlášených v Praze 1427
zvláště vedením M. Jakoubka předpisuje se vyznání, „že ve svá-
tosti oltářní vidomé, kteroužto sám Kristus, jeho učenníci a jiní
svatí v pravdě chlebem nazývají, jest divným před smysla i rozumu
našeho očima skrytým obyčejem pravé tělo Pána našeho Je-
žíše Krista, kteréžtopřijatojest z Panny Marie, umřelo
na kříži, z mrtvých vzkříšeno a sedí na pravici Boha
Otce všemohoucího.“ (Palacký, Děj. III. 375, vyd. Riegrovo.)
Rokycana zastával se též horlivě tohoto vyznání, což osvědčil na ká-
zánív Týně 19. října 1429% kde horlil protitrojímu mínění
o svátosti oltářní: 1. že by Kristus pravě: Toto jest tělo mé,
myslil pouze znamení svého těla, 2. že by ve svátosti oltářní
obsaženy byly pouze milosti neb dary, jakožto působení těla
38) „Pro podávání svátosti dítkám měl H. první dni po svém zbavení fary
Týnské (v dubnu 1437) nelibosti s císařem a biskupem Filibertem .. Filibert
zvláště ukazoval k tomu, že již samými kompaktaty jest to zavrženo, ale R. toho
hájil, i na kázáníseotom zmínil; ztoho prý pošlo veliké reptání lidu v Praze,
a zvláště pláč matele nad dítkami, že se jim svátost měla odejmouti.“ Tom., Děj.
Pr. VI. 30—31.
Kázání Rokycanovo o tom znělo prý asi takto: „Již jsme odsouzeni
pro rozdávání svátosti dítkám, ani nebyvše slyšeni, aniž proto nám jaké
písmo náležité vedeno jest; skrze kompaktaty nejsme zavázáni, leč držeti se
soudce ve Chbě umluveného, to jest písmu svatého, svatých doktorův a příkladu
prvotní církve, ježto mluví pro nás a ne proti nám; majíce pravdu, měli bychom
zasazovati se o ni až do smrti, ale toho již nikdo nečiní; ba praví se, že my již
poznáváme se v bludu sami a pouštíme ode všeho, co dříve národu celému sva-
tým bylo; již i zpívání české se tupí, které dříve všude se chválilo. Ubohé dítky
Co pak ste zavinily, že již lidé vás hájiti a o spasení vaše pečovati
nedbají?“ atd. Z řeči takové povstal nářek a povyk v městě a bylo prý obávati
se vzbouření. (Palacký, Děj. III, str. 579, vydání Riegrovo.)
99) Kázání toto jest v rukopise bibl. university Pražské. V. G. 15, f. 11—16.
