95
samého Boha... Druzí sau pak, ješto soběnevážínictéto
drahé Panny, než mluví: „Žena jako jiná žena !* Ó bídná, zlá a nešle-
chetná úcta! Kde tu smělost vezmau tak mluviti? Ba, jakož jsem řekl
dříve, že takovéž není ani na nebi ani na zemi . . .* (4307),
I žádá tedy R. „zlatého středocestí'“ mezi těmito dvéma extremy:
„Dajž nám, milý Bože, v prostředek uhoditi,*%) kterýž by se tobě
lfbil a tvé milé Matce!* (480).
O úctě k svatým. Rozmohla prý se přílišná úcta
ksvatym: „Kde životy nejisté svatých se rozprávějí, . . . tuť jest dáblu
libo!“ (120%), „ještě ďábel klamá lidi zde i oněmi svatými, kteříž
jsau již tam v nebi“ (336°); „onen onomu svatému slauží, onen oné
svaté, a Ježíše zanedbají; všeť jest to daremné“ (397%); lidé hfeší
a spoléhají při tom na orodovánísvatých (336"), zabíhajíce
při tom až do pověrčivosti: „A, a, prý zimnicíť vládne (t. j. ten a ten
svatý), onano (svatá) prý světskou hanbú, ono aby zuby nebolely, jiný
svatý, onen očima, onen náhlú smrtí (t. vládne), onenno k onomu hledí,
aby mu neshořalo, a Ježíše z nova křižuje, protiví se jemu a k svatým
se utíká . . .“ (356°).
Ukázali a doložili jsme, že poměr lidu k Bohu spočívá dle Roky-
cany na špatných základech. Lid klesá hloub a hloub, všecko
napomínání, aby se polepšil, jest marné; nic nemůže tímto
lidem hnouti: „Nu, jest-li co té tvrdosti v tomto lidu? Milý, jedno
pomysl na to, muož-li co býti, aby tento lid obměkčilo, aby byl ohbit
a povolen svému Bohu?! Zdali které rány, kteréž Buoh dopouští?
Však oni i toho neumějí vážiti, by to od Boha pro hříchy na né
přicházelo. Zdali které napomínání, zdali která dobrodiní Božská,
zdali které kázání mohau tímto lidem hnúti? Ba muož-li jaké kázání
býti, aby tímto lidem hnulo? Nic nemuož býti, než již tak hávají,
jakż navykli.* (203%). „Po hříchu námiť nic nemuož hnauti, žádná
řeč Boží, ani hrozná ani pékná^. (274^). „Než již oni (lidé) v tom
zabvrzení, a jakZ navykli, tak budau trvati aZ rovnau na věčné zatra-
cení s débly“ (297°); „žádného polepšení v tomto lidu hluchém
a némém^ (291^: pod. 410^", 430^ atd.) ; ,. . . není vláhy, padá símě
na skálu, nemá kofene*. (410. Ano lid jest tak zatvrzely, że
?) Rokycana zamítá často výstřední učení; odporučuje na př. čítání evan-
gelia, ale horlí též proti těm, kteří zavrhují autoritu otců církevních, doktorů
a tradice (v. str. 92—98. tohoto spisu). O tom uvažuje Denis a přichází k závěrku,
že přes to přese všecko vítězí každou chvíli letora Rokycanova nad rozvahou
a proklouzají mu slova dále sahající, než kam myslí a chce. —
