86
světští a dvorští lezau i hned k samému oltáři, a bývají velicí hříš-
níci, cizoložníci neb jinak, a žádné vážnosti nemají v kostele, jako by
jim kuol nepohofal.* (293*) ; jinfjsou v kostele nepozornia rozir-
žití majíce „dnu v uoči“ (344%), místo aby vroucně hleděli k oltáři,
ohlížejí se „muži na ženy a ženy na muže zle, neřádně“ (344*), „po
stěnách hledí a jak se kdo hne, ale dobrodinství Boží aby oni uměli
vaziti? Nic!“ (393%); jini zase místo vroncí modlitby šeptají
mezi sebou v kostele: „Přijda (t. nyní mnohý člověk do kostela),
tut stane a žádné poctivosti neučiní, aniť poklekne, ani nic... A tento
lid žádné vážnosti nemá, než nastrojíť šepty, mluvenf lecjakés . . .“
(2909); zejmóna baby ródy v kostele śeptaji: „A, vy, baby
zlé, nekolué, ješto tu rády šepcete! A, co vy toho mnoho slýcháte, že
toho nemá býti a že jest to těžký, hrozný hřích! A, však by vám ďábel
nohy zlámal, abyšte vy tam někam šly ven &eptat!* (287»).
Lid nemá též úcty k jménu Božímu, hřeše tak často
proti druhému přikázání: „Divnáť jest to věc, co jest tento
lid sobě to jméno Boží v lehkost vzall^ (190") „Neb tak jest
sobě to již jméno Boží tento lid v lehkost vzal, že každý: ‚na mü
víru, prisahu Bohu, tak mi Büh pomáhaj, Buoh mi svédek, slibuj
Bohu,“ a všudy jméno Boží beze vší vážnosti berau, ješto to jméno má
u veliké vážnosti býti, neb jest to jméno náramné, velebné, mocné
a hrozné.“ (263°). A tak často R. mluví proti „věrování“ a „bohdá-
kání“: „Onoť sobě neváží (t. mnozí lidé) věrování, bohdákání, než
vždy: ‚na mau víru, na mó dusi, ó by zabit, ó by té nehet rozsadill'*
(38), a to se děje i při každé maličkosti: „té malé věci ne-
mohau učiniti pro boha, aby nevěrovali, nebohdäkali“ (149^) ; mají-lit
psa, koéku, svini vyhnati, a vZdy : „bodaj tě vlci, by zabit, by tě nehet
rozsadil !‘“ (119»; pod. 1815); ,nemohau bez bohdákání vyhnati
(t. psa), sami se klná, zrot[: ,ó6 by zabit, ó by psi tvń krev lokali I**
(197%).
Svěcení neděle a svátků.
Strana pod obojí snažíc se o zachovávání pěti přikázání církev-
ních přihlížela přísně k tomu, aby neděle a svátky byly řádně svěceny
a to nejen zdržením se od práce a obchodů, ale i pilnou návštěvou
kostelů a zbožným rozjímáním. °°) Rokycana pak dovolává se slov
Mistra Matěje Pařížského, „že jest to z podstaty svěcení ne-
děle, jísti křesťanuom jeho drahé tělo a píti krev
35) Viz: Tomek, Děj. Prahy IX. Str. 170.
