354

48

rukopisu pochází z r. 1429, jiné části z r. 14329. Kázání ta jsou neobyčejně mírná, z doby, kdy Lupáč dosyta zakusil hrůz válek náboženských a poznal marnost hádek věroučných. Hledě k mravní stránce křesťanství, jest ochoten k smíru českých stran, jehož se při úsilovném jednání o kompaktata skutečně domáhal. Trpkého útočení proti Římu tu není, v příčině dogma- tiky jest liberalnf, ale v mravním ohledu přehorlivý, a zvláště k ubohé chudině laskavý a soucitný.

Jiná latinská kázání z 15. stol. pocházejí od M. Jana z Příbramě. Jsou to kázání sváteční, „Sermones de sanctis v rkp. kodexu univ. knihovny III. H. 1. M. Jan z Příbramě byl původně horlivý stoupenec Husův a přívrženec nového hnutí náboženského, ale stal se z něho nejmírnější kališník. Sbírka kázání jeho hlásí se asi v dobu přechodu jeho od reformační horlivosli k pozdější mírnosti k Římu, jinak od mfrnosti kazatelského kárání k jizlivému útočení proti sektářství domácímu. Za největší zlo v Čechách pokládá nesvornost v příčině věrouky a rušení jednoty skrze výtržné kazatele (105%), a horlí pro spojení s cívkví římskou. Attribut hříchů „bestialis“ a „bestialitas* svědčí o autoru M. z Příbramě, neboť v „Knížkách o zarmouceních“ užívá s oblibou slova „hovadný“, mluvě o hříších. České interpolace a úprava stilisticky velmi nedokonalá (jsouť mnohá kázání pouhé ná- črtky a výpisky z otců církevních) zřejmě poukazujf ku kazatelüm, kteří sice ještě po starém zvyku homiletickou látku načrtávali si latinsky, avšak podle těchto náčrtků již větším dílem kázávali po česku. (Výtah z referatu J. Truhláře ve Věstníku čes. ak. 1898 Str. 522—524).

Husitství nedosáhlo, co se náboZenskych oprav tyce, elle, ktery si vytklo: neobrodilo efrkve v duchu ryze křesťanském, na základě evangelia. Různost smy- šlení způsobila úplný zmatek, jenž skončil se bratrovražedným bojem lipanským. A toto nesplnění idealů náboženských a společenských, jež si bylo vytklo husitství, pálí do hloubi duše Petra Chelčického, jenž s odhodlaností chce postaviti opět život křesťanský na základ evangelia, jenž káže mír a lásku, a za- vrhuje násilí. „U něho vše mluví k srdci, protože vše plyne ze srdce, učení i výmluvnost. Prostý dědinník, bez nároků vědeckých, bez lichých slov vzdělává církev, jež zdá se na chvíli, že podmaní celou zemi českou, i přetrvá staletí pronásledování a nezahyne v něm. A jakou to silou tajemnou? Silou čisté duše. Nejvíce povznáší