30
trastem: Kristus jel v chudém rouše na oslátku do
Jerusalema, ale „on(papežnebo biskupjede priprocessí)
na velikém bielém oři neb hynstu, v úzdě zlatem okované,
a drahým kamením úzdu, prsosiny i pochvy maje položené, třapce
zbarvené u koblúka až do země, a dek, jenž kóň kryje, až sé i po
zemi vleče; přěd nímž oslici Zenü neh mezkyni, jenž na sobě nese
tělo božie, jedúcí druhdy trávu po zemi, na niž s Kristem nic ne-
tbají, a pféd papežem klekají, ano nad ním nebe nesú a nazývají
oděnci žoldnéři, jenž kyji střiebrnými chudé od noh tepú; a on sedě
na hynstu, směje sě tomu, že tak u veliké chvále jest: a náš mily,
tichý, pokorný spasitel jede s velikým pláčem na oslfku .... JJ
(126—127).
Co se tyce źranssubstanciace, Hus zachovával učení cír-
kevní. V té věci liší se od Wielifa. Hus odporoval toliko
smyslnému, netheologickému výkladu této nauky. Již ve
spise ,,De corpore Christi in sacramento altaris** (1401) se to jeví.
»Stvoftil jsem Spasitele," ffkali o konsekrované hostii
knóżi za doby Husovy. (Vrórx, I, 83—84). Proti tomu Hus
káže v postille těmito slovy: ,,A v tom róhani jsu knóżie,
kteříž pravie, že by oni byli stvořitelé svého boha, a že na mši stvo-
řují tělo božie; ale to je lež; neb ani toho stvořie, jejž jest panna
Maria urodila, neb to jedinú jest od boha stvořeno a od panny Marie
porozeno, a nikdy jest uezhynulo, aniZ zhyne; ani také stvorují ji-
ného těla Kristova, neb nikdy nemá jiného, aniž bude mieti...“
(377). Krev Spasitelovu Hus prohlašuje již ve spise „De
sanguine Christi“ (1401) za bytnou, ač neviditelnou, to-
liko ve svátosti oltářní, avšecky ostatní zprávy ojejím
proudéni na zázračných místeeh za zištný klam. (VLČEK
1. 83). У postille táže se, zdali by svolil papež, aby lidé měli krev
některého kněze, který ji ukropil na oplatek, za krev Kristovu, a do-
dává: „jakož sě přihodilo v mnohých miestech, a zvláště v Lito-
myšlském biskupství, v němž sú byli kněžie krví svú oplatek
zkrvavili, ale potom když sú zkúšeni, přiznali sú sě, že sú to uči-
nili,“ (183).
Hus všímá si v postille též života stavů světských
a kárá přísně jejich hřísný život. Kárá knížata, pány, rytíře,
vládyky, měšťany i měštky z pýchy, obžerství, smilství a jiných ne-
pravostí. U nich shledává sečastoopovrhováníchudinou;
často chovají „chlupáčky a masojiedky k ničemuž neužitečné ...,
