298
modly, kterýmž se prvé klanéli, do vody házeli a topili, jakoby své
předešlé bohy usmrcovali“), ve II. díle na př. poučení o vánocích
(IL 16—18) (o zvycích, o koledé a j.), o Novém roce, o sv. Třech
králích, atd.
Výklady jsou suchopárné, sloh jest mdlý, jedno-
tvárný, beze vší živosti, obsah nudný. Polemikám a na-
rážkám se spisovatel vyhýbá.
Jan Medlin vydal ještě r. 1828 „Duchovní vejklady na epištoly
a evangelia nedělní a sváteční celého roku.“ (Toho času byl Medlín
kanovníkem u sv. Víta.) Vyšly ve 4 dílech v 8° (un. 54 E 243. ve
2 sv.) Jungmann je pokládá za 3. a 4. díl postilly (498). Jak z před-
mluvy vysvítá, jsou určeny pro kněžstvo za pomůcku při
kázání a pro hospodáře k domácí pobožnosti.
Výklady tyto jsou lepší než výklady obsažené v postille; sloh
jest v nich poněkud živější.
O homiletické literatuře století 19. ponecháme úsudek du-
chovním pozorovatelům samým. Tito na mnoze nevyslovují se o ní příz-
nivě. Podává prý se multa,alene multum. „Buďto jest obsah samé
moralisování, aneb je zde věrověda vyložena bez ladu a skladu a nu-
zota se kryje blesknými a vysokými fantasiemi v příkladech, podo-
benstvích atd., aneb konečně hříchy a poklésky se kárají tak, že
i drastických dojmů snadno se domakati. Než pořídku nalézáme
pokrmu záživného a sílícího...“ (Č. kat. duch. 1861, Afo-
rismy o úřadě kazatelském v dobách nynějších, od Jos. Hausmanna,
str. 241.) P. Ant. Skočdopole uvažuje v článku „Význam a úloha
posvátného řečnictví v bohoslužbě katolické“ (v Č. kat. duch. 1862
str. 29 a sl.) o rozdílu homilií v prvních dobách církve, v prvních
šesti stoletích, od výkladův pozdějších, zvláště století 17., 18. a do-
brého dílu stol. 19. Ony staré homilie prý „tak živě se dotýkají nej-
jasnějších stránek a záhybů lidského srdce, až nelze, aby se poslu-
chbači nezdálo, více že mluví sám nežli že koho mluvícího poslouchá,“
kdežto pozdější časové, též dobrý díl 19. stol. „podávají nám
kazatelských plodů z větší části nezáživných, a nejen
nikterak nepoutajících k sobě, ale raděj jakousi podivnou a nesnadno
naznačitelnou nechuť vzbuzujících. Odkud jinud by se dal úkaz tento
vysvétliti, ne-li odtud, že doby vzniku a vzrostu církve byly doby
posvátné, naskrze proniknuté skalopevnou vírou a horoucí láskou, doby
vzájemného na nejvýš čilého života lidí s Bohem a Boha s lidmi... ?“
(str. 84) Rozdíl kazatelských děl starších od děl
