24
jeho jest, psáti srozumitelně: „A rád bych vždy, co bych
mohl najpravějie a najrozumnějie položiti, tak položil, aby i pravda
plna ostala, i dobřě a lehcě věrná duše rozuměla.“ (397.)
Často vykládá slovo za slovem, hledě dostihnouti du-
chovního smyslu slov Písma sv.: „duch, kdež chce, dýchá, a hlas jeho
slyšíš, a nevieš, odkud by přišel, neb kam by &el* (Jan 3)...
„A vedlé toho výkladu (t. sv. Jana Zlatoústého) takto rozuměj: „duch“
t. vietr, „kde chce“ t. kde má přichýlenie, „dýchá“, t. dme, „a hlas“
t.j. zvuk neb fuk, „slyšíš“ uchem tělestným, „a nevieš“ t. jistě,
„odkud by přišel“, protože nevieš, kde sě počíná, a která věc jej
činí, „a kam by šel“, t. kde sč skoná.“ (234.) Někdy zastaví se
i při jednom slově a uvažuje o jeho významu, zvláště,
užívá-li se ho v Písmé sv. v rozličném významu, na př.: „Tak bóh
miloval svět, atd.“ . ..: „Tu pro lepší rozum věz, že svět v písmé
jinak a jinak sé béře; jako, když die písmo: bóh jest stvořil svět,
tu svět znamená všecky věci stvořené spolu; a když die písmo, že
syn boží přišel na svět, tu svět miení sč země, jenž jest ve světě,
na niż lidć pióbyvaji; a když die písmo: a svět ho nepoznal, tu svět
sě miení zlí lidé. Též když die Kristus: Otče, za něť (t. za vyvo-
lené) prosím, ne za svět, tu svět miení zatracence; a když teď die
spasitel: „tak jest bóh miloval svět“, a opět: „aby nesúdil světa, ale
aby spasen byl svět“, tu třikrát svět miení vyvolený lid k spasení...^
(214). Podobně vykládá o významu slova „králevství nebeské“ (55 az
57). Výklad slova ,racha* na str. 285—286; Hus vysvétluje slovo to
nejprve dle sv. Jeronyma a sv. Augustina, a pak dodává: „A tak
když kto hněv ukazuje, řka: Bu! neb Mrňau! neb kterak kolivěk
jinak, neb očima ukáže, neb jazyk vyplazí, ústa ukřiví, neb pípek,
jiní řiekají cíbek, proti komu učiní, ten svému bratru řieká racha,
a jest hoden odsüzenie." (285—286.) Uvažuje též někdy, kte-
rého slova dalo by se lépe užiti, na př.: ,A aj, obětováchu
jemu . . . dnû trpfcieho, leżicieho na lożi.** (Mat. 9.) „Dni trpicieho
položil jsem, že mi sě lépe zdá, než dnú zlámaného; neb neviem,
byl-li jest zlámán, ale viem, že jest dnü trpěl. A druzí Čechové řekli
by pokostnieho, neb pokostníka, od pokostnicé tó nemoci, jíž řiekají
pokostnicé, Ze po kostech sé tluée, a obecné slove dna.” (376.)
Často připojuje slovo latinské nebo řecké a vykládá,
jaký má význam v češtině, na př.: „latině adventus česky slove
příchod neb navštívenie“ (3). „Dále die čtenie, že „bieše tu šest
stúdvic“, neb kádí, neb čberóv; jistého jména nevím, neb latinníci
vzčli sú to slovo ydria od Rekóv, a slove ydria orudie k vodě při-
