J. NXXIX— XLII. 259
tak a ne jinák ve všem se zachovej potud, pokudž jednomu-
každému dobrému záleží nejvíce cti a víry své šetřiti, a nade
všecko jiné nejvíce jí sobě vážiti, a tomu, cožby rukau dáním
komu dobrovolně připověděl, dosti učiniti.
Od práva kdožby koli na závazek cti a vívy vzat byl, aneb žeby dru-
hému rukau dáním pode ctí a věrau se zavázal; ten každý vedle závazku
svého se zachovaj.
IL Neb kdozby se nad závazkem svým cti a viry zapomenul,
a tomu, k čemuž se rukau dáním aneb zápisem při kterémžkoli
právě pod ctí a pod věrau zavázal, dosti neučinil a učiniti za-
nedbal, aneb na čas jistý v místě jemu při závazku cti jmeno-
vaném se nepostavil: ten a takový, poněvadž jest se již tau
příčinau nad svau ctí a věrau zapomenul, za zlopověstného zůstane,
a za dobře zachovalého člověka jmín, držán, ani počten nebude.
Lečby příčiny aneb příčina právní a nuzná v to vkrocila, pro
kteraužby svému závazku cti a víry zadosti učiniti nemohl:
ta bude-li provedena, ten ujmy na své cti nésti nemá. |
Kdoby se pak tak nezachoval a nad svau ctí a věrau se zapomněl: za
zlopověstného zůstane, a za dobře zachovalého člověka jmín a držán, ani
počten nebude: lečby, že toho učiniti nemohl, právní příčinu ukázal,
J. XLII.
Vsak kdyżby se zavazkiw a slibiv neridnych, k kterymżto
mocí a násilím lidé nutkání bývají, dotklo: poněvadž jsau z ná-
silé pošli, těch a takových slibův a závazkův z násilného při-
nucení, pro strach a bázeň hrdla ztracení vykonaných, a k nimžby
lidé mocí byli proti právům i proti poctivosti přinuceni, nejsau
a nebudau povinní držeti ani jim dosti činiti. Tak jakž nej-
jasnějších knížat, pána pana Vladislava, krále Českého, a Rudolfa,
krále Římského, Jich Milostí rozsudkové o takových neřádných
slibích a závazcích vyměřují a lidi před nimi osvobozují.
Závazkův a slibův neřádných a z přinucení násilného vykonaných,
žádný neni povinen drzeti, ani jim dosti činiti,
17k
