264. O rozkazu, poruëent a přijetí nětčeho k vykonání.
zavázán a budu tě povinen v té škodě zastaupiti. Jako zase
tomu na odpor, kdyžť bych nětčeho vykonati neporučil, a ty to
na škodu mau bez vůle mé udělal, nejsem povinen v tom tebe
zastati, ani na sebe toho přijíti. Za pořádné žádný toho sobě
položiti ani přijíti nemůže, cožby se jménem jeho aneb na zvláštní
jeho poručení nevykonalo.
Poraučejícího vůle když se vykoná, poručník škody neponese. A na
druhau stranu, učiní-li co poručník, nemaje o tom poručení, poraučející na
sebe toho přejíti není povinen.
J. LI.
I. Cožby koli nákladův poručník pro věci svého poraučejícího
vynaložil: to jemu zase z auplna nahraženo býti má. Žádnému
zajisté nenáleží, s škodau druhého bohatnauti.
Poručník cožkoli pro věci poraučejícího vynaloží, to jemu z auplna
nahraženo býti má.
IL A tuto se rozuméti má o takových toliko poručenstvích,
rozkazích aneb jiných od jedněch na druhé prácech k jednání
vzkládaných, kteréžby nějakau povinností k vykonání na jiné se
vztahovaly, a slovau mandata obligatoria. Nebo kdeZ jest man-
datum simples, to jest, kdyż toliko jeden druhému některau věc
chválí, jeden druhému k něčemu radí, aby toto aneb ono učinil,
své zdání předkládá; a on, postaupě po jeho radě, to vykoná,
tím se jemu, jestli žeby jakau na tom potom škodu vzal, neza-
vazuje, aby mu tu škodu nahražovati povinen byl. Nemo enim
ec consilio obligatur, nisi fraudulento. Žádný zajisté pro svau
raddu aneb zdání své v povinnost nevchází, lečby byla rada
lstná a podvodná, aneb zaumyslný a škodný na něco návod. Neb
jedenkaždý maje sobě danau od přítele radu a jako cestu
ukázanau, může sám u sebe toho prvé zdrávě pováziti, chtél-li
by aneb nechtěl radu jeho přijíti, čili zdání a vůle své v tom
požívati.
Poručení tuto se má rozuměti, k kterémuž vykonání někdo zavázán
jest, a ne prosté věci chválení aneb rady udělení; podle kteréž, kdo chce,
učiní: kdo nechce, nechá.
J. LIL
1. K přetržení přichází takové jednání smrtí poraučejícího,
aneb dnem a časem jemu vymérenÿm.
