10
skutečných úřadů velikou změnu v organisaci správní, při-
vodila zároveň netušený rozvoj písemného styku mezi jed-
notlivými úřady. Jakmile vešly ve známost výhody pí-
semného vyřizování úředních jednání, bylo též nutno po-
starati se o bezpečné uložení písemností, jež vznikly z pí-
semného styku mezi úřady. Rozdíl mezi středověkem a
novověkem, pokud jde o vznik a dochování historického
materiálu aktového, jest tak nápadný, že hledíc na početní
převahu aktového materiálu v novověku bylo přechodné
období ne zcela vhodně charakterisováno jakožto »doba,
která tvoří přechod od listiny k aktu.«") Vskutku však li-
stiny zůstávají i na dále, neboť »všechny nové volné způ-
soby zlistiňování zatlačují toliko pergamen a slavnostní
pečetění.«") .
Nutno však doznati, že vývoj novověkých archivů
nenavazuje na staré archivy středověké, které jak uvidí-
me, jsou vlastně jen součástí pokladu. Středověké archi-
vy se jeví v novověku ponejvíce jenom jako uzavřené cel-
ky, které se jen málokdy rozmnožují. Novověké archivy
se vyvíjejí při kancelářích nových úřadů. Aktové archivy,
to jest archivy, jež vznikly z činnosti jednotlivých kance-
láří, nastupují na místo starých archivů listinných, to jest
archivů, jež byly součástí pokladu.
Podobný osud »odumření« postihl i český korunní
archiv. Proto také od 16. století nebyly již lenní reversy
ukládány do korunního archivu, nýbrž do registratury če-
ské (dvorské) kanceláře, jež přejímá na dále úkoly če-
ského státního archivu. Nesmíme tudíž míti český korunní
archiv za zárodek budoucího českého státního archivu.
Týž vývoj vidíme také jinde, neboť na rozhraní stře-
dověku a novověku se vyskytuje všudy v archivním vý-
voji caesura, kdy dosavadní archiv — součást pokladu —
jest zatlačen archivem, vzniklým z činnosti kanceláře.
Rovněž ani starý rakouský archiv — součást pokladu —
(das österreichische Schatzarchiv) není zárodkem rakou-
10) Stowasser, Das alte Archiv der Herzöge von Österreich.
Mitteilungen des Archivrates, III. (1919), str. 16.
^) Andreas Walther, Kanzleiordnungen Maximilians L, Karls V.
u. Ferdinands I. (Archiv fiir Urkundenforschung, II. (1908), str. 343).
