33
Kosti jeho přivezeny byly po dvou letech od strahovského opata Erle-
bolda v průvodu vděčných Cisterciáků a Johanitů do Prahy a pochovány
jsou v klášterním chrámu Páně na Strahově, kdež, jak známo, též tělo
biskupa Zdika jiż od r. 1150. odpoćivalo. Marian Hermann, opat strahovský,
zřídil v kostele r. 1718. nad opatskym faldistoriem po stranć epiśtolni
mramorový pomník, jenž hlásá památku slavného krále Vladislava, jakož
i biskupů Jana z Prahy a Jindřicha Zdika.
Vedle rodiny panovničí náleželi k příznivcům řádu Norbertova také
tehdejší biskupové pražští. O Janu I. (1134.—1139.) byla již prve řeč.
Nástupce jeho, biskup Ota (1140—1148), horlivý přítel církevních oprav,
účastnil se účinně při základu klášterů strahovského a doksanského. V jeho
diecési musili ustoupiti benediktini v Litomyšli prémonstrátům (1145.).
Mnohoslibnou byla vlśda napotomniho biskupa Daniele I. (1148. —1167.),
muze vÿteénÿch darů ducha a řídkých vědomostí, jenž co do vlivu a slávy
roven jest Zdikovi, biskupu olomuckému, ale vynikl v celém působení
svém spíše ve věcech státních. Povolán byv od krále svého za rádce ko-
runního, vynikl záhy jako zkušený diplomat a získal si dobrou pověsť
v celé Evropě. Letopisec Vincenc, kanovník pražský, byl jeho notářem, a
doprovázel biskupa svého na důležitých cestách jeho. Hned po nastoupení
Daniele na stolec biskupský (zvolen 29. července v Praze, posvěcen byl
31. prosince 1148. v Mohuči) zdálo se, že nový biskup rázně pokračovati
bude v církevních opravách předka svého. Prohlédnuv bystrým okem svým
horlivého ducha řádu prémonstrátského, zanechal po sobě pomník, jenž
až podnes hlásá působnosť jeho, král. kanonii želivskou. Jako v Lito-
myśli, tak i zde musili černí benediktini ustoupiti tadu bilému, jenž sem
byl uveden v lednu r. 1149. ze Steinfelda. Sám Jarloch kronikář, opat řádu
prémonstrátského, vypravuje jaksi s podivem o přísném rozsudku bisku-
pové.!) Ponćvać fad na Strahově velice mu se zalíbil, chtěl zaříditi podle
jeho vzoru též želivský klášter a vyslal proto poselství do Steinfeldu o první
kolonii bratří. Gotšalka, jenž přišel jako první opat do Želiva, znal biskup
Daniel již od r. 1142., kdy zařizoval se v Praze klášter na Strahově. *)
Gotšalk byl asi stejného věku s biskupem a dobrým jeho přítelem. Snad
přál si Daniel výslovně pokorného a tichého Gotšalka za prvního opata,
čekaje na něj a bratry jeho s netrpělivostí před biskupským svěcením svým
v Mohuči. Nebude pochyby, že také později rád dlíval v zátiší na ladném
stoku Želivky a Trnavky, zvoliv si za kaplana svého jakéhosi Vojtěcha,
prémonstráta želivského, který i žaltář i celý kanon mešní co nejlépe znal
z paměti. A když morová rána dne 9. srpna 1167. biskupa Daniele v da-
leké Italii v císařském vojště na pochodu jeho do Říma kdesi u Ankony
schvátila, převezeno bylo tělo jeho z Vlach do Čech a pochováno v chrámu
kathedrálním v Praze. Ale poněvač biskup přál dříve straně vzdoropapeže
') Fontes Rer. Boh. II. 488.
?) tamže, str 486.
Žák: Listy Oldřicha Steinfeldského. 3
