392 C. XXV. Listiny pánův Jana a Vojtěcha z Pernšteina
pečetí naší potvrzujem, upevňujem a tomu konečně cheme, aby tíž a budoucí měščané
Pardubščí od nás, dědicuov našich budoucích, pánuov a držiteluov panství Pardub-
ského, při tom při všem, což v těch svrchu dotčenajch dvou listech zapsáno stojí,
bez umenšenie neporušitedlně držáni a zachovani byli. List tento sme na potvrzení
toho pećeti nasi stvrditi a jim jej vydati rozkázali. Dán a psán na zámku našem
Pardubicích v středu po hodu slavnym seslání Ducha svatého léta od narození Syna
božího tisícého pétistého tridcátého &estého oc.
V záhybu listiny: ,Psáno rukou Jakuba Skriby, pisafe oc.“ — Listina pergamenová s pecetí
visutou rozdrolenou na hedvábné šňůře z pramenů bílých, červených a zelených. V arch. mus. m. Pardubic.
346. Smlouva mezi Janem z Pernšteina a pannou Kateřinou převoryší kláštera sv. Ka-
teřiny v Olomouci a konventem jejím o stav (rozšíření strouhy rybniční) nade vsí Brodkem.
— V Brodku 1536 v úterý po památce sv. Víta (20. června). Orig. perg. s 2 vis. peč. a mírou
na měření v arch. zám. Tovač.)
Téhož roku 13 července stala se výpověď ve při Jana z Pernšteina a Kateřiny převo-
ryše kláštera sv. Kateřiny o povinnostech její poddaných Brodeckých opravovati stavy na Mo-
ravě, jimiž se voda k Tovačovu žene. (Orig. perg. s 6 vis. peč. v arch. zám. Tovač.)
347.
Jan z Pernšteina potvrzuje Landškrounským držení lesu, kterýž slul městský, a dovoluje,
aby dvakráte do roka s tenaty na srny neb zajíce honiti mohli. — Na Landškrouně 1536,
5. července.
My Jan z Pernšteina a na Helfenšteině oc i s dědici svými, pán a držitel
panství Landškronského, známo činíme tímto listem obecně přede všemi, kdež čten
anebo čtouci slyšán bude, že jsou předstoupili před nás opatrní purkmistr, rada
i všecka obec města Landškrona, poddaní naši věrní milí, a oznámili jsou nám, kterak
mají a drží les, kterýž slove městský, a ten že jest jim od předkův našich, pánův
a držitelův panství Landškrounského, k jejich obecnímu jmění a užívání dán, —
kterýžto les leží z strany lesův k zámku LandSkronu piilezicich aż ku potoćku
Herbortickému z jedné, z druhé až k hranicím lesův Třebovských, třetí k drahám
Sázavským od potoka Herbortického, tak jakž jest dřívím zamezeno, čtvrté od rolí
lidí Albrechtických až za rolí Havlovu, tak jakž ty hranice od starodávna zamezeny
jsou, — na kterýžto les obdarování žádného nemajíce, snažnými prosbami nás jakožto
pána svého prosíc, abychom jim toho listem pod pečetí naší potvrdili.
Kdež my jsouce k nim milostí naší nakloněni a chtíce tomu, čímž by větší
milosti a obdarování od nás měli, aby jse tím lépe pod námi vzdělávati a živností
svých hleděti mohli, s dobrým rozmyslem, radou a naším jistým vědomím toho jim,
tak jakž jest jim to od předkův našich dáno, listem tímto naším potvrzujem a upevňujem,
tak aby oni toho lesu bez překážky naší, dědicův a budoucích našich, pánův a drži-
telův panství Landškrounského, užívati a požívati mohli nyní i na časy budoucí.
