191
apprehendit atd. Ditky pak že mají zaslíbení: Ero Deus se-
minis tui. Item. Nechte ditek jíti ke mně; nebo takových jest
království nebeské.
Páté předloženo, o hříchu k smrti, totiž proti Duchu sva-
tému jak smyslime? Poněvadž se toho dotýká v confessí a
přivodí se svatý Pavel, kterak nemožné se obrátiti vypadlým
atd. S Calvinem-li pravíme, žeby se mělo věděti před smrtí ta-
kových hříšníků, čili s Filipem Melanktonem, kterýž tak praví,
že toho hříchu proti Duchu svatému žádný nemůž poznati a
souditi nemá, než až po smrti toho hříšníka, kterýž nečinil-li
pokání, jisté teprv jest, že byl hříchem proti Duchu svatému
vinen atd.
Tu Srněnský dotázán jsa, jak by oni o tom s staršími
svými smyslili, pověděl, že se na tom ještě nesnesli a nesjed-
nomyslnili, ale jedni s Filipem jini s Calvinem že smysli.
Však on sám od sebe pověděl, že vtom Filipa následuje, a że
se mu vidí ta sentencí býti způsobnější. 1. Poněvadž všechněm
lidem pokání předloženo: Gratia abundavit super peccatum,
totiž žádný hřích není neodpustitedlný pro Krista. 2. Ze se
vidi consultius conscientii, aby snad někdo v hříších jsa,
chtěje pokání činiti nemyslil, že již nemůže dojíti odpuštění.
Na to odpovědíno, že Bratří s svatým Pavlem i svatým
Janem drží, kterýž dí: Jestit hřích k smrti, nepravím by se
za ten kdo modlil. A Ze sou to již zkušením nalezli a některé
takové znali, ješto když hřeší proti poznalé pravdě dobrovolně,
Bůh jim nedal pokání. A také že hrozný jest příklad od a-
poštolů přivedený o Ezau, kterýž hledal i s pláčem, a však
nenalezl. Také že to ne k zoufání svědomím sloužiti má, ale
k bázni svaté věrným; pročež i apoštolé to přivodili, nebojíce
se, by tím zle sloužili lidem.
Sesté předloženo z artikule v confessi devátého de labore
manuum et de decimis. T'vrdé se jim zdálo byti to, coZ Bra-
tří položili. Předkládali to, kterak věrnému a pilnému pastýři
nic času nezbývá, jejž by měl v té práci tráviti. Na to odpo-
věď dána, že Bratří o tom vědí, jak času nezbývá věrným
zprávcům; ale však poněvadž my máme při sobě jahny a mlá-
dence, jenZ nejsou zapfeZeni v celou pastyfskou péči, těm že
to vlastněji náleží i podělávati. Anobrž, poněvadž ne vždycky
možné jest bez přestání při duchovní práci trvati, byt někdy i
sám pastýř zboru pro občerstvení mysli v nějakou se práci
na chvíli vydal, že lépe učiní nežli by hrál, zahálel a jaké-
koli marnosti provodil, jakž se toho v confessí dokládá. A
zvláště pak poněvadž ne všickni jsou k tomu tak způsobní,
aby v duchovních prácech mnoho a dlouho pořád býti mohli,
buď pro mdlobu neb jakýkoli jiný nezpůsob přirození svého.
