Neméně zajímavo jest sestavení komise pro otazku husitskou.
Jak známo, sestávala ze čtyř členů, z nichž každý měl na starosti
jeden pražský artikul. Na základě událostí v severní Francii do té
doby se odehravších, můžeme se domnívati, že dva její členové
nebyli jmenováni jenom tak náhodou. Byl to v první řadě Jiljí
Carlier, děkan z Cambrai, t. j. z toho města, kde Mikuláš Serrurier
již roku 1418 šířil nauku Viklefovu a Husovu, a blíže něhož dala
vévodkyně brabantská upáliti stoupence husitství. Druhým pak byl
převor kolínských dominikánů, Jindřich Kalteisen, jenž od roku
1429 působil jako inkvisitor ve Flandrech a v Artois a byl známý
svým traktátem proti husitům.
Jak se tito členové súčastnili disputací s husity, jest již dostatečně
známo. Nás bude poutati opětně zájem, s jakým ve Francii jednání
sledovali. Byli zpraveni tak podrobné, že historik nad tím žasne.
Kterysi augustinian kláštera sv. Viktora v Paříži opsal si zcela
intimní dopis, jejž poslal Rokycana do Čech!! Jednání husitů s kon-
lání, a kdo dal pfibiti 8. listopadu 1430 na dveře chrámu sv. Petra v Římě
pověstných sedm článků, v nichž se žádalo svolání církevního sboru.
O prvním se dočítáme z rady nejmenovaného dvořenína burgundského
(Příloha č. 26), jenž dává svému pánoví jisté pokyny, jak by se měl zacho-
vati při nastávajícím konciliu. Doporučuje vévodovi, by ve vlastním zájmu
se připojil k císaři a sice v jeho nastávajícím kontliktu s králem polským a
vévodou litevským. Dovídáme se při tom o zajímavé podrobnosti. Císař byl
na ně velmi rozezlen pro jejich podporování husitů a chtěl je proto pohnati
k odpovídání ,in proximo concilio generali". (Dle toho lze klásti náš pramen
do první polovice roku 1430, neb tehdy oba panovníci společně postupovali
proti Zikmundovi. [Viz Goll, Kónig Sigmund und Polen etc. v MIOG., XVI,
253) Kromě toho Witold zemřel téhož léta 27. října a po jeho smrti se již
situace podstatně změnila, tak že nelze již o polsko-litevském spojenectví
mluviti.)
Druhou zprávu čerpáme z listu, jejž zaslal služebník burgundského kan-
cléře svému pánovi. (Příloha 27.) Jest důležit proto, že reprodukuje dopis
odeslaný mu přímo z římské kurie a sice bezprostředně po přibití pověstných
článků, takže nám zcela spolehlivě tlumočí dohady papežských diplomatů.
Mínilo se totiž všeobecně, že se tak stalo návodem vévody z Břehu a mar-
krabí braniborského. Někteří též hádali na vévodu rakouského. Proč tak
učinili, o tom nasvědčují slova o vévodovi břežském: „omnino a dictis Hus-
sitis destructo“. Jinou, neméně zajímavou podrobnost, čerpáme ze zmíněného
již dopisu Sorbonny ke konciliu (Příloha č. 37.) ohledně vídeňského profe-
sora, Tomáše Ebendorfera. Dovídáme se z něho o vlivu pařížské university
na jednání Albrechta rakouského. Dávala totiž vévodovi pokyny, jak by měl
na svém území provésti reformu církevního života, jakož i rady směřující
k vyplenění husitství.
1 Príloha č. 36. Třeba podotknouti. Ze Rokycanovo jednäni se dle tohoto
listu vyjímá velmi podivně. Kdo četl, neb alespoñ listoval obsáhlý traktát
Jana Stojkoviče, pozná na první pohled, jaká spousta theologického materiálu
jest у něm snešena. Proto zaráží, žádá li Rokycana svých známých, aby ho-
42
