EN | ES |

prevzate-kotouc-77-05A

prevzate-kotouc-77-05A

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Tak Starý zákon byl psán pro lidi, pro- obecně pro všechny lidi. To znamená, tam nemohly být všechny věci napsány z toho důvodu, že jednak byly tajné, aby někoho nezmátly. A jednak by to byli nepochopili lidi. Na té úrovni, na které žili, by to možná nepochopili ani dneska. Takže tam jsou líčeny jenom události. A události, pokud my jsme už do toho vnikli, z toho co jsem třeba o tom napsal nebo jsme si o tom říkali, to jsou komentáře k vnitřním stavům. Tak jsem si totiž přál dycky, abyste chápali události. A je totiž jedno, jestli vzniká událost proto, že to komentuje vnitřní stav, anebo že událost navozuje vnitřní stav. Obojí je pravda. Nedá se říct teď při té pri- co má prioritu, ano? Co je napřed. Protože ono to oboustranně působí. Kdyby totiž nebylo zapotřebí děje, to znamená času, prostoru, událostí, tak tu nejsme. A kdyby se to bez děje obešlo, tak bychom mohli bez prožívání tohoto života, bez smyslu tohoto života, život by se stal nesmyslný, odejít do věčnosti. A bylo by taky zbytečné, aby se vůbec vesmír vytvořil. To jsou všechno otázky velice těžko zodpověditelné jednou, snad, jednou řečí, tak já od tohoto upustím, ano? A budu mluvit k věci dál. Ve Starém zákoně se líčí jenom události, to znamená komentář k vnitřním stavům, bych to dneska potřeboval takhle nazvat, ano? Já vám to předvedu na jedné události, se kterou si dodneška teologové nevědí rady a váhají, co se to vlastně stalo. Já vám tu událost pro jistotu vylíčím tak, jak ji líčí bible, Starý zákon, abychom mohli vysvětlovat slovo za slovem a abychom se dostali k tomu, co to vlastně znamená vnitřně. Já takhle vykládám celý Ježíšův život, ale vono to není dost markantní, co vám teďka chci říct, protože ho vykládám obecně, celý. Ona by se musela každá událost vyložit zvlášť do hloubky. Já teď jednu událost vyložím do hloubky tak, jak jsem nevyložil v tom životě Ježíše Krista dosud nic, ano? Podle mě je to událost, podle mého názoru velice jednoduchá a takhle jednoduše se to málokde vodbylo potom u Ježíše. Tam to byla taková událost jako teď, já ji budu mluvit o ní. Byla součástí sáhodlouhého vývoje, něco předcházelo, něco následovalo. A tady této události následova- předcházela jenom jedna věc a následovala taky jenom jedna věc. To je velice jednoduchá záležitost. Budu mluvit o Jákobovi. On se jmenoval nikoliv Jakub, nýbrž Jakob, ano? Který měl bratra Ezaua. Jak víte, matka těchto dvou bratří držela na toho Jakoba, takže když jejich otec umíral a měl požehnat staršímu z nich Ezauovi, jako prvorozenému a přenést na něho své poznání. Což se při tom dělo, oni to uměli, aby nemuseli všechno z gruntu dělat znovu. Tak ona, protože věděla, že už ten otec je téměř slepý, tak místo toho Ezaua mu tam pod ty jeho ruce vložila Jakoba. A on místo Ezauovi prvorozenému vztáhl ruce na Jakoba. A Jakob takovým neprávním bezprávním způsobem, ne, podle tehdejších řádů získal prvorozenství, ačkoliv byl mladší. A tento Jakob, když potom oba dva dorostli, se rozešel se svým bratrem, protože ten bratr mu měl za zlý, že mu sebral to prvorozenství se vším tím, co k tomu náleželo. A žili od sebe odděleně, každý na jiné straně toho Izraele. Ale tomu Jakobovi, ačkoliv to sám nezpůsobil, způsobila to jeho matka, to nedalo. A svědomí mu nehřálo a byl velice nešťasten z toho čím dál víc, že takhle okradl bratra o to veliké požehnání, které se jemu dostalo. A tak se jednou, když zbohatl, rozhodl, že se ro- podělí o svůj majetek se svým bratrem. A tím že získá nazpátek, protože mu bylo požehnáno po všech stránkách, že získá zase nazpátek jeho úctu, jeho přízeň, ne, že se smíří. A věděl, že bratr je na něho velice rozezlen, tak to udělal tím způsobem, že když se blížil k jeho bydlišti, bydlišti toho bratra, tak napřed poslal jedny posly s nějakým dobytkem a velkými dary. Za nějaký čas, asi za několik hodin, další dva posly zase s dalšími dary a potom zase další a tak dále. Prostě bombardoval ho nejenom dary, ale i tím, co k tomu jako komentář dodal. On říkal: toto ti posílá, řekl těm poslům, tvůj pokorný služebník, služebník, služebník. Opakuju třikrát, ne bratr. A prosím pá- prosí pána svého, aby na něho milostivě shlédl a odpustil mu, ne? Ačkoliv sám se ničím neprovinil, ten Jakob, ale měl tohleto svědomí za matku. To byl velice pěkný tah od něho, ne? To bylo, že má dobré srdce. A že mu jde především o to smíření s tím bratrem. O nic víc, že nic z toho jinak neměl. Ale protože nevěřil, že ho ten Ezau přesto přijme v dobrém, tak na noc rozdělil všechno, co mu zbylo, na dvě party. U jedné z toho zůstal sám a druhou poslal přes řeku, aby nebyli dostižitelný, zřejmě přes Jordán. A to nebyla snadná záležitost, protože Jordán sice není velká řeka, ale je dost hluboká. Nerozlívá se tak do šířky, nýbrž teče dost úzkým korytem, takovými meandry, ne? A tak nastala noc. On se ocitl sám v naprosto temné noci, nesvítil měsíc tu noc. A najednou se cítil být napaden někým. Neznámým protivníkem, kterým byl napaden tak krutě, že s ním musel zápasit, aby nepřišel o život. Zápasili spolu až do rána, aniž si nějak nadávali, no prostě zápasili hrozným stylem, že? Jako dva bojovníci. A k ránu ten protivník mu řekl: jsem přemožen, pusť mě. A Jakob mu řekl: já tě nepustím. Von mu říkal, jo, ještě je to tam detailněji: jsem přemožen, už se zdvihá Jitřenka na obloze, už bude ráno, pusť mě. Zřejmě nechtěl být viděn za světla. A von říkal: nepustím, dokud mně neřekneš svoje jméno a dokud mně nepožehnáš. A von říkal: já tě nepožehnám, ale řekni mi ty svoje jméno. A von říkal: jméno moje je Jakob. Von říkal: nejsi už Jakobem, neboť jsi mě přemohl, zvítězil jsi nade mnou, a proto se jmenuješ Izrael. Tvoje jméno je od teďka Izrael. Izrael, to znamená: bojuje Bůh. Pamatujte si to dobře: bojuje Bůh. A protože bojuje Bůh, zvítězíš ve všem. Všechno se ti povede, nemusíš se bát Ezaua. Nikoho. Máš požehnání Boží. A v té chvíli ho opustil ten nepřítel, ten protivník. Jenomže mezitím se stala ještě jedna věc. Ten protivník mu řekl: já tě, tys mě sice přemohl, ale já tě poznamenám do smrti, aby sis byl vědom toho, vono to takhle dlouze tam není napsáno, já to jenom rozvláčně říkám, že jsi mě přemohl. A co to znamená pro tebe? Aby sis do smrti nepočínal jinak, než jak máš, jako člověk, který přemohl toho protivníka, kterým jsem byl já. A proto poznamenám tvoji kyčel. A Jakob od té doby kulhal, neboť byla poraněna jeho kyčel tady, kulhal na nohu jednu. Co byste řekli, Židi chudáci dodneska nejí maso vod kyčle z tohoto důvodu, že Jakob byl poraněn na kyčli. A z úcty k Jakobovi si netroufají z dobytčete snís tu- sníst tu kyčel nebo něco vokolo toho. Takže kdybyste přišli do židovský rodiny, tak to nejlepší maso vám zbyde, že ano? A voni to nejí, nejedí. To je zoufalé, co si z toho vzali. Zoufalé, jak povrchně to všechno vzali. A teď půjdu do hloubky. Nerozhodli se vůbec teologové do dneška, kdo to s ním bojoval. Tam je řečeno: s Bohem bojoval. Ale oni silně pochybují, že je to Bůh, že to nějak špatně zapsal třeba ten, kdo to zapisoval. Že s Bohem bojovat takhle přes noc, to se jako jim nezdá. Ale že mu dal tak vysoké požehnání, zase by naopak svědčilo o tom, že to Bůh byl. Ale jedna věc je při tom důležitá. Né, kdo to byl, nýbrž jakou duchovní, jaké duchovní poznání tomu Jakobovi předal. To je poznání, které nám chybí. A to: jsme příliš mnoho činiteli tam, kdež- kde má být činitel Bůh. Jestliže, dejme tomu, řeknu Bůh, řekl tomu Jakobovi: ty jsi Izrael, měj na mysli, že Bůh je činitel, ne ty, a proto zvítězíš. Rozumíte mi, už to překládám snad dobře, ne? Už je to srozumitelnější. A poznamenal mu kyčel, aby nemohl jít do boje, aby musel si uvědomovat celý život, že Bůh je činitelem, rozumíte? A že když se opře o něj, jako o jediného činitele, takže ve všem zvítězí a všechno mu pude. Ale bude-li se opírat o sebe, tak, o svou sílu, tak nezvítězí. Mockrát prohraje, ale nikam to nepovede k tomu vrcholnému poznání. Prosím vás, já jsem toto dříve nelé- nelíčil na tom Jakobovi, já jsem vám to vždycky líčil na svaté Terezii z Avily, jak dobře víte. Já to už nebudu opakovat. Která si taky svou silou chtěla dobýt poznání, spojení s Bohem, a nešlo to. A protože nebylo možno jí to nějak vysvětlit jinak, než aby si myslela: tak to já mám složit ruce v klín, nic nedělat a čekat až mě Pán Bůh omilostní představit. To je cha- chabá představa, špatná představa. Tak jí musel se zjevit Ježíš... Ježíš a řekl jí: Terezko, děláš to chybně. Ty si myslíš, že mně něco můžeš dát, že si můžeš něco zasloužit. Nemůžeš, protože všechno máš vode mě. A protože si to nedovedeš vůbec představit, že máš všecko vode mě, to ti chybí tato představa, tak já tě předávám tady svoje utrpení, zásluhu ze svého utrpení na kříži. A ty se toho utrpení chop, potom si nebudeš nikdy moci myslet, že jsi ty trpěla na kříži a že je to tvoje utrpení. O tom nebudeš pochybovat, že je to utrpení moje, a ne tvoje. A snad se ti podaří, že se k tomu sama přidáš, k této oběti, že obětuješ svoji- moji věc, a ne tvoji. Že se sama k tomu přidáš, jako moje, neboť chceš mně patřit. A to bude výhra. Ona se jenom přidala k té oběti a tak má vypadat každá koncentrace. Přidat se k tomu, co není naše. K tomu prostředku, který není náš, který ale je prostředkem. Jako ta oběť Ježíšova na kříži, to byl prostředek. A dopadne to tak, že ten člověk se spojí s Bohem. Vědomě. Takže já to teďka, ještě... ještě pudu trošku hlouběji. Ta dramatizace přeměny úrovně vědomí u toho Jakoba je tady opsána, zdramatizována tedy. Je to zdramatizováno. To, co se vnitřně děje, je zdramatizováno jako zápas s Bohem nebo s nějakou vznešenou bytostí, která měla moc mu dát nějaké požehnání. A je to dramatizace, bez které se téměř nikdy neobejde žádná změna úrovně vědomí. Já aspoň u sebe jsem vždycky změny úrovně vědomí zažíval velice dramaticky. Od prvého začátku až potom k pozdějším krokům. Třeba já jsem vám často líčil jedno z toho, jaké to bylo dramatické, ta změna úrovně vědomí třeba v tom koncentráku. Že mně šlo o život. Asi jako tomu Jakobovi, když tam zápasil s tím Bohem, ne? Tomu šlo o život. Jemu bylo jasné, že ho přepadl nepřítel, který kdyby se mu odevzdal, poddal, tak by ho zabil. A mně bylo také jasné, že ten gestapák mě zabije. Takhle se to dramatizovalo zevně. A vono o nic jiného nešlo při- přitom, nešlo o zabití, jak víte, nýbrž šlo o požehnání... o požehnání. Já jsem nezažil vyššího požehnání než tehdy v této chvíli. Proto rozumím Jakobovi. Jinak bych mu nerozuměl. Tam jsem mu taky dobře porozuměl. V té chvíli jsem věděl, že to, co se se mnou děje, se stalo s Jakobem přede mnou. A s mnoha jinými samosebou, že to není nic výjimečného. Čili já bych z toho udělal napřed takovou, já bych z toho vyvodil takový všeobecný poznatek. Všechno, co se nám ve Starém zákoně a v Novém zákoně jeví jako zázračné a co jsme si nedovedli vysvětlit, a proto to mnozí lidé škrtají jako něco přidaného nebo vymyšleného, a čím dál je to horší, takže by nakonec škrtli celý zákon. Protože všechno je tam zázračné. Tak to fakticky je zázračné jenom proto, že to líčí přechod z jedné úrovně vědomí do druhého- do druhé úrovně. To je na tom zázračné, tento přechod, který ale není vidět. Jenom v té zevní dramatizaci. Jenom v tom popisu, jenom v tom komentáři. A i ten komentář vypadá zázračně. Chápejte, když třebas, mluvím jen za sebe, jsem nejen tu poznal celý smysl Starýho, Novýho zákona a tak dále a mnoho jiných věcí, tak to je zázrak. To je v mých očích, ale vnitřní, o kterém nikdo vedle mě neměl ponětí. Teprve potom, když si všímali těch následků, trvalých následků toho, že jsem já tam nedostával rány, že? A voni ano. Tak viděli: tady s tím člověkem se něco stalo. Protože s gestapáky nemá spojení a tak dále. A rány nedostává. A když se rány rozdávají z jedné strany, u něho to přestane, rozdávají z druhé strany, u něho to přestane. To viděli zásadně. Že mně dali možnost setkat se s jedním člověkem, který to potvrdil. Viď, tam v tom Týnu nad Vltavou. Jsem rád, že tady mám svědka, aspoň z druhý řady, že to tak opravdu bylo. Po dobu půl roku se to tak dělo. Čili, dostanete se na jinou úroveň událostí. Protože on se dostal na jinou úrovni- úroveň vědomí. Čili není nic předepsáno. Záleží na úrovni vědomí, na které se člověk pohybuje. Ale proč se dneska ty věci po tolika tisíciletích poprvně smějí vůbec říkat takhle veřejně, dokonce do tohoto aparátu, že to může zůstat natrvale k dispozici? Proč se to může, proč já přitom nepadnu mrtev, jako bych padl třebas někdy ve Starým zákoně, kdybych toto řekl? Protože změnily se poměry. Dneska máme tendenci všemu porozumět... porozumět, snažit se tomu porozumět. Je v tom rozdíl mezi porozuměním a mezi poznáním, prosím. My věci nepoznáváme, ale my jim rozumíme. Kdybychom chtěli přímo poznat to všechno, co chemici třebas a fyzici objevili, poznat, a co voni jenom předpokládají, že to tak je, že? Vy- vypočtou si to, podle příznaků usuzujou, ne, že to tak je. To by bylo prostě nemožné. To bychom museli z mnoha věcí slevit. Nebo vůbec bychom nemohli na té úrovni dnešní vědy zůstat. Museli bychom s ní sejít. Čili toto porozumění věcem má svůj význam. A dneska, když se všemu hledí porozumět, tak musíme také porozumět, nedá se nic dělat, způsobit, aby lidi porozuměli taky tomu, co tam bylo, co tam je vidět jako zázračné. Že to je komentář k vnitřním změnám stavu vědomí. A to se musí vysvětlit daleko lépe ještě, než to vysvětluji já. Já jestli se dostanu k tomu dalšímu dílu, to nebude v tomto dílu, co vám dneska říkám, obsaženo. Jenom takhle náznakově asi jako říkám teď vám. Tohleto je celkem chabý výklad ještě. Jestli budu mít možnost napsat to po tom poznání, tak tam to vysvětlím detailně. Že jsem si jist tím, že je toho dneska zapotřebí, aby lidé porozuměli. Jenom bych chtěl upozornit na jednu věc. Vono se stane, že když tomu porozumí, tak najednou přijde Starý zákon, Nový zá- zákon do flóru. To je mi jasný. Co navrhovali, najednou budou považovat za ústřední záležitost. Zrovna jako dneska třebas alchymie už se nepovažuje za přežitek, nýbrž za velice užitečnou- užitečné poučení, jak se to dá nenásilně dělat, co se dneska dělá násilím. S vysokým třebas napětím nebo takovým, že voni to dělali třebas jenom opakovanou destilací tu těžkou vodu, jo? Alchymisti. Uměli to udělat a tím se dostali k tomu jádru atomu a ke všemu prostě. Cestou daleko přirozenější, ale s vel- s velkou trpělivostí. Tak to už se dneska ví o nich, že to nebyli břídilové. A tak teďka se najednou se doví lidstvo, že Starý zákon je úžasně moudrá záležitost a ještě víc Nový zákon. Jsou to návody k upotřebení. A že ta dramatizace, která tady je, je tedy komentářem, ze kterého bys- by se dalo usoudit o příčině něco, že? Že když se to komentuje, tak to má nějakou příčinu, ne? Která je komentována. Ale chtěl jsem vás na něco upozornit, já jsem od tý věty odešel. Protože mám moc věcí v hlavě, chci to všechno odbýt. Ale je tady jedno nebezpečí: že totiž porozumění budou lidi potom považovat za poznání. A já jsem tady Stáňovi řek jednu věc, kterou bych vám také rád řekl, na kterou jsem byl upozorněn asi roku třicet, třicet jedna a kterou bych, ale rád sem zapsal. Teď bych chtěl říci: tam hrozilo a hrozí dosud, že když takhle někdo si čte ten Starý zákon i Nový, tak z Boha udělá bytost. Bůh nikdy bytostí nebyl. Takhle se nám taky dodneška v křesťanství Bůh definuje. Je to nejdokonalejší bytost, že ano? Všemohoucí, vševědoucí a tak dále. Kdyby tomu takhle bylo, tak by vůbec nebylo možno se jinak spojit s tím Bohem než bytostně. A já, který jsem nechápal Boha také jinak než bytostně, třeba ne jako starce, to je jedno. Tak jsem nas- narazil podle starých Židů a jiných předpisů, třeba čínských, na bytostný způsob dosahování. Existenční já tomu říkám. Takže moje zkušenosti jsou také z tohoto oboru jako bytostné, jako existenční. Ale jaké, jaký v tom je nebezpečí. Že totiž ten člověk, který si předělá Boha na bytost, nikdy nepochopí, že Bůh tedy je také stavem, že ano? Nebo považuje to za vedlejší, že je stavem, že je stavem vědomí, stavem lásky, stavem existence, stavem poznání. My totiž poznáváme takhle lidsky tím způsobem, že když to vidíme nebo cítíme nebo smyslem- smysly nám to předkládají a my to rozumně zpracujeme, tak teprve to považujeme za poznané. Což ještě poznané vůbec tedy není. To je jenom porozumění věci. Ale my to považujeme za poznané, ano? Kdežto kdybychom správně mysleli, jak se myslet má, tak bychom věděli, že abychom mohli něco tímto způsobem poznávat, je k tomu třeba mít obecný, smysl ne, to je těžko říct, mít obecnou schopnost poznávací... obecnou schopnost poznávací. Takže když už něco konkrétně poznávám, tak je to jenom používání té obecné schopnosti poznávací. A je to tedy poměr jako projevu k neprojevenému. Že my obecný způsob nebo obecnou schopnost poznávací nepoznáváme. My víme, že poznáme teprve, když něco konkrétního poznáváme, nebo abstraktního, to už je jedno. Prostě poznáme něco, co se nám předkládá k poznání. Ale myslíme si, že kdyby se nám nic nepředkládalo, že by prostě potom nezbylo vůbec nic z té schopnosti poznávací. To je omyl. A voni taky ve Starém zákoně, a dodneška křesťané, nerozlišovali namnoze mezi projevem Božím a Bohem. Nebo mezi zákonodárcem a zákony. Já zůstanu chvilinku o těch- u těch zákonech. Tam bych to moh z této strany trošku víc objasnit. Jestliže my napíšeme nějaký zákon, tak kdyby ho nikdo nečetl, tak jako by ten zákon nebyl vůbec napsán. Ten vejde v platnost teprve potom, když ho lidi poznávají. Když si ho přečtou a když se podle něho řídí nebo ho přestupují, ten zákon. A pak jsou sankce, anebo pohlazení nějaké za to, že ano? Ale zákony Boží ty nejsou psány na papír, nýbrž jsou psány na- do určitých úrovní existenčních nebo do určitých úrovní vědomí nebo do určitých úrovní lásky a tak dále. Čili je nebezpečí, že když já poznávám nějaký zákon, jeho funkci, jeho existenci, jeho působení na mě a na okolí, že to považuji za působení Boží. A tak například, dejme tomu, zjeví-li se mi Ježíš v plné kráse, považuji to za zjevení Boží, což je tedy jemný omyl, jemňoučký omyl. Já jsem byl svědkem nějakého projevu. Teď jsem ten projev nazval zákonem na určité úrovni vědomí. Čili na určité už vě- určité úrovni vědomí se mně budou projevovat svatí a budou se mi projevovat Ježíš Kristus a Panna Maria a všichni dohromady a budou si u mě podávat dveře. A je to zaviněno tím, že jsem se dostal na určitou úroveň vědomí, kde voni, kde tyto obrazy existují, ano? Živé obrazy existují, jako vy jste živými obrazy Božími, jak se- jak stojí psáno ve Starém zákoně: k obrazu Božímu je stvořil. Zrovna tak jsou tam obrazy, jako vy jste obrazy. Nemyslete, že to je něco méně, než jste vy, že tamto je obraz a toto obraz není. Toto je obraz a tamto je taky obraz. A takovou měrou je to obraz, když to hodně mírně řeknu, jako je toto, ale tamto jako složitější obraz. To je obraz živější, jo? A styk s těmito bytostmi, s těmito obrazy tedy, je daleko užitečnější, mnohostranně takový, mnohostranně dosažný. To znamená, všude to proniká. Vono se to, ono se člověk setká s tím obrazem ve formě třebas v nějaké podobě a ono mu to zvěstuje něco, co s tou podobou zdánlivě nemá nic společnýho. Třeba dejme tomu, zjedna- setká se s Ježíšem, jako třeba svatý Pavel, a má to za následek, že pozná smysl jeho učení, představte si to. Jakýpak je to vobraz. Já když se setkám třeba s tímto vobrazem, já se chemii nenaučím. Jsem stejně tvrdý jako předtím na chemii. No ano. Ale kdyby ten obraz byl tamten, ne? Tak by to dopadalo jinak. Tak vidíte, jaká je působnost tamtěch obrazů. Pozor na to. Že nesmíme to nějak podceňovat. Já to nechci podceňovat. Já jenom chci říci, že ten Jakub s takovým nějakým obrazem bojoval, jo? Obrazem, ale ne s Bohem. Jenže ten, kdo to popisoval, musel napsat, že je to s Bohem. On nerozlišoval mezi obrazem, mezi projevem a mezi tím základním zdrojem toho projeveného, vůbec to nerozlišoval. A to je základ všech neřestí, všech nedostatků ve víře, který nevadil dříve lidem, protože nepoznávali tolik tento svět. Ale nyní protože více poznávají tento svět, to je to porozumění zákonitostem tohoto světa, měli by porozumět i zákonitostem těmhletěm, rozumíte? Měli by porozumět, aby tady nebyla nerovnováha, aby nemuseli tamto zavrhnout. Jinak to musí zavrhnout, protože tamto je nepoznatelné pro ně, v tom smyslu jejich hantýrky, ne? Jejich způsobu myšlení. Vono to musí se stát poznatelným v tom smyslu jenom porozumění, to znamená, to je nic. Ale v takovém smyslu porozumění jako někdo třeba rozumí chemii nebo jinej matematice, ne? Nepoznává, ale porozumí v tom smyslu, jak já to tady vykládám. A ono nám to stačí, my jsme s tím spokojeni. A vono porozumění těmto věcem není sice dostačující, ale ono porozumění těmto věcem také něco znamená. Že kdyby se jim neporozumělo, kdyby nemělo smysl jim napřed porozumět, tak by se nemohlo do nich tak soustavně proniknout. Ono by se nevědělo z které strany, jinak by to člověk správně nezašku- nezaškatulkoval, by... by neměl spojku mezi tímhletím způsobem poznání a mezi tamtím, ano? Ty spoje by všechny byly rozmazány přinejmenším. Ale já se vrátím k tomu zákonodárci a k tomu zákonu. Ten zákon je napsán tedy tak, že za určitých okolností, a teď dávejte dobře pozor, k té okolnosti se ještě vrátím. Ten zákon působí určitým způsobem, za jiných okolností působí zcela jiným způsobem. A proč? Protože ty okolnosti jsou výrazem nějakého vnitřního stavu. A jestliže se vnitřní stav změnil, změnily se okolnosti. A proto zákon působí jinak, jo? Tady mám takovou námitku, že by zákon neměl působit jinak, protože třebas jsme svědky v matematice toho, že zákon, obecný vzorec matematický působí na své úrovni vždycky svým způsobem, ne jiným. Ovšem, nesmíme zapomenout na ta slova: na své úrovni. Nemůžeš třebas podle zákona, podle algoritmu třebas toho, kvadratickou rovnici, počítat rovnici kubickou nebo jiné, ne? Nebo lineární, bylo by to zbytečné dělat. Ten zákon je ušit na úroveň, ten algoritmus kvadratické rovnice, ne? Je ušit na kvadratickou rovnici, jenom na ten typ. Já vám říkám okolností jenom matematických, vyjádřených tím X na druhou plus A plus BX plus C, ne? Rovná se nula asi tak, ne? Na to se hodí ten algoritmus kvadratické rovnice. A tak já jsem to myslel, jo? Že jakmile já mám jiné předpoklady, tak také musím nasadit jinou stránku zákona. Jinou stránku zákona. Objevuje se zákonitost, která se třebas nikdy dosud neobjevila, protože v tomto zákonu je všechno předvídáno. Ty si nemůžeš vymyslet cestu, která by nebyla předvídána v této zákonitosti. Cestu, kterou nikdo ještě nenastoupil, nik- nikdo v existenci světa nenastoupil. Ty jí můžeš nastoupit a nevymyslíš ji nikdy tak, aby ten zákon s tím nepočítal. Pro tuto vševědoucnost předpokladu- o předpokládaném, to nám pro tu vševědoucnost obsaženou v tom zákoně, bych tak řekl, my snadno zaměníme zákon za zákonodárce. A to nám dělá veliké potíže. A to v tom smyslu, že se divíme, co si mohl nějaký zasvěcenec dovolit, a nebylo mu to přičítáno jako hřích, a co my si dovolit nesmíme. Nebo zase naopak, co on si nesměl dovolit, a my si to beztrestně dovolit můžeme, obojí je pravda. Protože zákon na naší úrovni působí zcela jinak než na úrovni vědomí, na kterém je ten zasvěcenec. Samozřejmě přirovnání s matematikou i s kteroukoliv jinou vědou sedí jenom částečně, protože tyto zákony mají úplně jinou povahu. Já vám to chci jako ukázat, že to má jinou povahu než matematický zákon. Já si mohu dovolit nějaký po- počáteční porozumění matematickým zákonem. Ale neznáme v matematice zákon, který by působil obecně pro všechny případy. Až na normální takový základy, takový axiomy normální, že jo, které působí třeba v celé Euklidovské geometrii, ne? Ale přijmeme-li za své jiné axiomy základní, vytvoříme novou geometrii, ne? A oni potom působí jako umělý produkt těch axiomů. Celá ta geometrie je umělým produktem těch axiomů, který jsme přijali za svý, ano? A tadyhle tomu tak není, to nejsou umělé základy, nýbrž to je povznesení člověka na jinou úroveň. A na té úrovni je zapsána zákonitost jiná než na jiné úrovni, ano? Čili opravdu měli velikou moudrost staří Řekové, když řekli: co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. Ne? Což znamená, že ten Bůh může udělat víc než člověk. A Ježíš Kristus nebo Nový zákon soustavně se nám snaží tuhletu myšlenku vnuknout. Protože ani Panna Maria nemohla pochopit, jak se může stát, že počne, když muže nepo- nepoznává, ne? Tam najednou působí nová zákonitost, která se příčí lidské zákonitosti, jo? Ale zdánlivě se příčí. Protože prostě ona se ocitla, tím že svolila, na jiné úrovni vědomí. Tím, že svolila, na jiné úrovni vědomí. Kdyby byla nesvolila, neocitla se na té úrovni a platila na ní jenom tato zákonitost tohoto běžného života. My taky víme, že kdokoliv ve Starém zákoně i v Novém nesvolil, tak klidně byl přičten zase nazpátek na tu úroveň, na které platila zákonitost jiná. Třeba já jsem často vykládal vo tom přirovnání o těch hřivnách. A tam ten, který nepoužil možností té nové úrovně, že měl něco od hospodáře, a neměl své, a měl s tím hospodařit, to je vyšší úroveň jednání. Když sám vyšším způsobem nejednal, nýbrž to zakopal, tuto možnost, byl za to tvrdě pokárán. A byl odkázán do temnot vnějších, ve kterých my žijeme, kde je pláč a skřípění zubů. Neboť my tady trpíme, ať chceme nebo nechceme. Čili tady se dostáváme do nového světla karmický zákon, prosím vás, tak jak já ho mám pořád na mysli. Že to není něco předepsaného, že záleží na tom, kam se zařadit, tak ta karma dopadá. Dopadá zcela jinak, když se jinam zařadím. A záleží čistě na mně, kam se zařadím, na nikom jiném. Ovšem, nesmím se dopustit jedné chyby, zaměnit prostředek za cíl. To je jedna chyba a druhá, té chybě obdobná, zákonodárce zaměnit za zákon. Zákon je daleko méně než von. Protože takhle je obe- takhle je téměř obecně platný na určité úrovni. Zákon je daleko méně než zákonodárce. Zákonodárce kupodivu, jak se to muselo vykládat ve Starým zákoně i v Novým, najednou jedná úplně jinak s někým, nějak protekčně. Jako kdyby měl zvláštní milost nevyzpytatelnou ten člověk za sebou, někým, kdo se ocitl na jiné úrovni. Je zajímavé, že v každém případě, když se tato úroveň změní, tak člověk dostává nové jméno. Toto taky musím vysvětlit. Třeba Pavel před tou změnou úrovně se jmenoval Šavel. Od té chvíle dostal jméno Pavel přímo od Boha, ne? Nebo od toho Ježíše: ode dneška se budeš jmenovat Pavel. A kdybyste znali smysl, co je to Pavel a co je to Šavel, tak byste pochopili, že tím byla stanovena úroveň, na které on má působit. Von když z této úrovně slevil, byl by znovu Šavel. Zase by se na něho prostě uvalila ta karma, která předtím mu byla vlastní. A kdyby byl ten Jakob byl zůs- chtěl být zase znovu Jakobem, a nebyl už od té chvíle Izrael, kdyby chtěl být tím Jakobem, tak se mu zase nic nedařilo, rozumíte? Čili vyvolenost není něco nějak z nebe spadlýho, nýbrž to je síla k tomu, aby člověk něco mohl uskutečnit. A musí té síly ustavičně používat. Konkrétně, jako mně říkal, bylo řečeno: Bůh bojuje. Čili ty, dříve Jakobe, nyní Izraeli, si musíš uvědomovat, že jakmile od teďka budeš bojovat sám, tak zase budeš prohrávat. Jakmile necháš bojovat Hospodina, tak neprohraješ. Neříkám, že jsme na úrovni Izraele, ne? Ale těch úrovní je hodně, a nejsme na té nejnižší úrovni, nikdo z vás. Jestliže ale jednáme podle jména té úrovně, to znamená, podle zásad té úrovně, jméno to jsou zásady platné pro život na té úrovni, tak se všechno děje s námi jako s každým na té úrovni. Jakmile jednáme podle jména nového té úrovně, jakmile ji pojmenujeme správně, to znamená, jednáme podle zásad, nemusíme znát nějaký jméno, ne? Zásad, které jsou ztělesněny do toho jména, tak jsme trvale na té jiné úrovni. Svatý Augustýn říkal, svatý Augustýn říkal: kdykoliv já se proviním proti té úrovni, na které žiju, tak to světlo ve mně začne uhasínat. To je vono. Vraťme se třebas k Abrahamovi, který se dříve jmenoval Abram. Kdy se začal jmenovat, kdy ho Hospodin pojmenoval Abrahamem a kdy mu- kdy ho vlastně vyvolil? V okamžiku, kdy on se osvědčil. Kdy von si to vydobyl, kdy von byl ochoten zabít svého prvorozeného syna, ne dříve. Čili žádná apriorní vyvolenost. Kdyby se tam byl nevo- neosvědčil, bylo po vyvolenosti. Kdyby byl například Jakob nebojoval celou noc s tím takzvaným Bohem, ne, jeho projevem nějakým, tak by byl nezískal tu vyvolenost. Kdyby byl Ježíš nevybojoval tvrdě zápas se satanem na poušti, nebyl by se potom mohl pohybovat jako učitel mezi svými učedníky, nebyl by mohl se ocitnout na kříži. To nebylo jak intermezzo, které by se klidně mohlo škrtnout, vypustit. Ten boj tam byl. Čili vyvolenost spočívá na tom... na tom osobním boji. Proto já vám říkám, ne abyste předčasně házeli flintu do žita a říkali si: no tak Hospodin má bojovat za mě. No, tak já teďka už musím jako složit ruce v klín, a to je ideál duchovní cesty. Není pravda. Musím bojovat tím způsobem, abych se nedopustil zásadních chyb. Aby mně šlo o to zvítězit a abych nezaměnil prostředek za cíl, jo? Abych neudělal tuto obměnu. A to stačí k tomu, abych se ocitl na úrovni, na které budu vyvolen tak dlouho, dokud na té úrovni zůstanu. To padá, jakmile nebudu Izraelem, jakmile nebudu tím, který se drží této zásady. Neboť jenom když se držím této zásady, mám tu milost, jakmile se jí přestanu držet, okamžitě ji přestávám mít.

Download XML • Download text • Waveform view