Tak
Starý
zákon
byl
psán
pro
lidi,
pro-
obecně
pro
všechny
lidi.
To
znamená,
tam
nemohly
být
všechny
věci
napsány
z
toho
důvodu,
že
jednak
byly
tajné,
aby
někoho
nezmátly.
A
jednak
by
to
byli
nepochopili
lidi.
Na
té
úrovni,
na
které
žili,
by
to
možná
nepochopili
ani
dneska.
Takže
tam
jsou
líčeny
jenom
události.
A
události,
pokud
my
jsme
už
do
toho
vnikli,
z
toho
co
jsem
třeba
o
tom
napsal
nebo
jsme
si
o
tom
říkali,
to
jsou
komentáře
k
vnitřním
stavům.
Tak
jsem
si
totiž
přál
dycky,
abyste
chápali
události.
A
je
totiž
jedno,
jestli
vzniká
událost
proto,
že
to
komentuje
vnitřní
stav,
anebo
že
událost
navozuje
vnitřní
stav.
Obojí
je
pravda.
Nedá
se
říct
teď
při
té
pri-
co
má
prioritu,
ano?
Co
je
napřed.
Protože
ono
to
oboustranně
působí.
Kdyby
totiž
nebylo
zapotřebí
děje,
to
znamená
času,
prostoru,
událostí,
tak
tu
nejsme.
A
kdyby
se
to
bez
děje
obešlo,
tak
bychom
mohli
bez
prožívání
tohoto
života,
bez
smyslu
tohoto
života,
život
by
se
stal
nesmyslný,
odejít
do
věčnosti.
A
bylo
by
taky
zbytečné,
aby
se
vůbec
vesmír
vytvořil.
To
jsou
všechno
otázky
velice
těžko
zodpověditelné
jednou,
snad,
jednou
řečí,
tak
já
od
tohoto
upustím,
ano?
A
budu
mluvit
k
věci
dál.
Ve
Starém
zákoně
se
líčí
jenom
události,
to
znamená
komentář
k
vnitřním
stavům,
bych
to
dneska
potřeboval
takhle
nazvat,
ano?
Já
vám
to
předvedu
na
jedné
události,
se
kterou
si
dodneška
teologové
nevědí
rady
a
váhají,
co
se
to
vlastně
stalo.
Já
vám
tu
událost
pro
jistotu
vylíčím
tak,
jak
ji
líčí
bible,
Starý
zákon,
abychom
mohli
vysvětlovat
slovo
za
slovem
a
abychom
se
dostali
k
tomu,
co
to
vlastně
znamená
vnitřně.
Já
takhle
vykládám
celý
Ježíšův
život,
ale
vono
to
není
dost
markantní,
co
vám
teďka
chci
říct,
protože
ho
vykládám
obecně,
celý.
Ona
by
se
musela
každá
událost
vyložit
zvlášť
do
hloubky.
Já
teď
jednu
událost
vyložím
do
hloubky
tak,
jak
jsem
nevyložil
v
tom
životě
Ježíše
Krista
dosud
nic,
ano?
Podle
mě
je
to
událost,
podle
mého
názoru
velice
jednoduchá
a
takhle
jednoduše
se
to
málokde
vodbylo
potom
u
Ježíše.
Tam
to
byla
taková
událost
jako
teď,
já
ji
budu
mluvit
o
ní.
Byla
součástí
sáhodlouhého
vývoje,
něco
předcházelo,
něco
následovalo.
A
tady
této
události
následova-
předcházela
jenom
jedna
věc
a
následovala
taky
jenom
jedna
věc.
To
je
velice
jednoduchá
záležitost.
Budu
mluvit
o
Jákobovi.
On
se
jmenoval
nikoliv
Jakub,
nýbrž
Jakob,
ano?
Který
měl
bratra
Ezaua.
Jak
víte,
matka
těchto
dvou
bratří
držela
na
toho
Jakoba,
takže
když
jejich
otec
umíral
a
měl
požehnat
staršímu
z
nich
Ezauovi,
jako
prvorozenému
a
přenést
na
něho
své
poznání.
Což
se
při
tom
dělo,
oni
to
uměli,
aby
nemuseli
všechno
z
gruntu
dělat
znovu.
Tak
ona,
protože
věděla,
že
už
ten
otec
je
téměř
slepý,
tak
místo
toho
Ezaua
mu
tam
pod
ty
jeho
ruce
vložila
Jakoba.
A
on
místo
Ezauovi
prvorozenému
vztáhl
ruce
na
Jakoba.
A
Jakob
takovým
neprávním
bezprávním
způsobem,
ne,
podle
tehdejších
řádů
získal
prvorozenství,
ačkoliv
byl
mladší.
A
tento
Jakob,
když
potom
oba
dva
dorostli,
se
rozešel
se
svým
bratrem,
protože
ten
bratr
mu
měl
za
zlý,
že
mu
sebral
to
prvorozenství
se
vším
tím,
co
k
tomu
náleželo.
A
žili
od
sebe
odděleně,
každý
na
jiné
straně
toho
Izraele.
Ale
tomu
Jakobovi,
ačkoliv
to
sám
nezpůsobil,
způsobila
to
jeho
matka,
to
nedalo.
A
svědomí
mu
nehřálo
a
byl
velice
nešťasten
z
toho
čím
dál
víc,
že
takhle
okradl
bratra
o
to
veliké
požehnání,
které
se
jemu
dostalo.
A
tak
se
jednou,
když
zbohatl,
rozhodl,
že
se
ro-
podělí
o
svůj
majetek
se
svým
bratrem.
A
tím
že
získá
nazpátek,
protože
mu
bylo
požehnáno
po
všech
stránkách,
že
získá
zase
nazpátek
jeho
úctu,
jeho
přízeň,
ne,
že
se
smíří.
A
věděl,
že
bratr
je
na
něho
velice
rozezlen,
tak
to
udělal
tím
způsobem,
že
když
se
blížil
k
jeho
bydlišti,
bydlišti
toho
bratra,
tak
napřed
poslal
jedny
posly
s
nějakým
dobytkem
a
velkými
dary.
Za
nějaký
čas,
asi
za
několik
hodin,
další
dva
posly
zase
s
dalšími
dary
a
potom
zase
další
a
tak
dále.
Prostě
bombardoval
ho
nejenom
dary,
ale
i
tím,
co
k
tomu
jako
komentář
dodal.
On
říkal:
toto
ti
posílá,
řekl
těm
poslům,
tvůj
pokorný
služebník,
služebník,
služebník.
Opakuju
třikrát,
ne
bratr.
A
prosím
pá-
prosí
pána
svého,
aby
na
něho
milostivě
shlédl
a
odpustil
mu,
ne?
Ačkoliv
sám
se
ničím
neprovinil,
ten
Jakob,
ale
měl
tohleto
svědomí
za
matku.
To
byl
velice
pěkný
tah
od
něho,
ne?
To
bylo,
že
má
dobré
srdce.
A
že
mu
jde
především
o
to
smíření
s
tím
bratrem.
O
nic
víc,
že
nic
z
toho
jinak
neměl.
Ale
protože
nevěřil,
že
ho
ten
Ezau
přesto
přijme
v
dobrém,
tak
na
noc
rozdělil
všechno,
co
mu
zbylo,
na
dvě
party.
U
jedné
z
toho
zůstal
sám
a
druhou
poslal
přes
řeku,
aby
nebyli
dostižitelný,
zřejmě
přes
Jordán.
A
to
nebyla
snadná
záležitost,
protože
Jordán
sice
není
velká
řeka,
ale
je
dost
hluboká.
Nerozlívá
se
tak
do
šířky,
nýbrž
teče
dost
úzkým
korytem,
takovými
meandry,
ne?
A
tak
nastala
noc.
On
se
ocitl
sám
v
naprosto
temné
noci,
nesvítil
měsíc
tu
noc.
A
najednou
se
cítil
být
napaden
někým.
Neznámým
protivníkem,
kterým
byl
napaden
tak
krutě,
že
s
ním
musel
zápasit,
aby
nepřišel
o
život.
Zápasili
spolu
až
do
rána,
aniž
si
nějak
nadávali,
no
prostě
zápasili
hrozným
stylem,
že?
Jako
dva
bojovníci.
A
k
ránu
ten
protivník
mu
řekl:
jsem
přemožen,
pusť
mě.
A
Jakob
mu
řekl:
já
tě
nepustím.
Von
mu
říkal,
jo,
ještě
je
to
tam
detailněji:
jsem
přemožen,
už
se
zdvihá
Jitřenka
na
obloze,
už
bude
ráno,
pusť
mě.
Zřejmě
nechtěl
být
viděn
za
světla.
A
von
říkal:
nepustím,
dokud
mně
neřekneš
svoje
jméno
a
dokud
mně
nepožehnáš.
A
von
říkal:
já
tě
nepožehnám,
ale
řekni
mi
ty
svoje
jméno.
A
von
říkal:
jméno
moje
je
Jakob.
Von
říkal:
nejsi
už
Jakobem,
neboť
jsi
mě
přemohl,
zvítězil
jsi
nade
mnou,
a
proto
se
jmenuješ
Izrael.
Tvoje
jméno
je
od
teďka
Izrael.
Izrael,
to
znamená:
bojuje
Bůh.
Pamatujte
si
to
dobře:
bojuje
Bůh.
A
protože
bojuje
Bůh,
zvítězíš
ve
všem.
Všechno
se
ti
povede,
nemusíš
se
bát
Ezaua.
Nikoho.
Máš
požehnání
Boží.
A
v
té
chvíli
ho
opustil
ten
nepřítel,
ten
protivník.
Jenomže
mezitím
se
stala
ještě
jedna
věc.
Ten
protivník
mu
řekl:
já
tě,
tys
mě
sice
přemohl,
ale
já
tě
poznamenám
do
smrti,
aby
sis
byl
vědom
toho,
vono
to
takhle
dlouze
tam
není
napsáno,
já
to
jenom
rozvláčně
říkám,
že
jsi
mě
přemohl.
A
co
to
znamená
pro
tebe?
Aby
sis
do
smrti
nepočínal
jinak,
než
jak
máš,
jako
člověk,
který
přemohl
toho
protivníka,
kterým
jsem
byl
já.
A
proto
poznamenám
tvoji
kyčel.
A
Jakob
od
té
doby
kulhal,
neboť
byla
poraněna
jeho
kyčel
tady,
kulhal
na
nohu
jednu.
Co
byste
řekli,
Židi
chudáci
dodneska
nejí
maso
vod
kyčle
z
tohoto
důvodu,
že
Jakob
byl
poraněn
na
kyčli.
A
z
úcty
k
Jakobovi
si
netroufají
z
dobytčete
snís
tu-
sníst
tu
kyčel
nebo
něco
vokolo
toho.
Takže
kdybyste
přišli
do
židovský
rodiny,
tak
to
nejlepší
maso
vám
zbyde,
že
ano?
A
voni
to
nejí,
nejedí.
To
je
zoufalé,
co
si
z
toho
vzali.
Zoufalé,
jak
povrchně
to
všechno
vzali.
A
teď
půjdu
do
hloubky.
Nerozhodli
se
vůbec
teologové
do
dneška,
kdo
to
s
ním
bojoval.
Tam
je
řečeno:
s
Bohem
bojoval.
Ale
oni
silně
pochybují,
že
je
to
Bůh,
že
to
nějak
špatně
zapsal
třeba
ten,
kdo
to
zapisoval.
Že
s
Bohem
bojovat
takhle
přes
noc,
to
se
jako
jim
nezdá.
Ale
že
mu
dal
tak
vysoké
požehnání,
zase
by
naopak
svědčilo
o
tom,
že
to
Bůh
byl.
Ale
jedna
věc
je
při
tom
důležitá.
Né,
kdo
to
byl,
nýbrž
jakou
duchovní,
jaké
duchovní
poznání
tomu
Jakobovi
předal.
To
je
poznání,
které
nám
chybí.
A
to:
jsme
příliš
mnoho
činiteli
tam,
kdež-
kde
má
být
činitel
Bůh.
Jestliže,
dejme
tomu,
řeknu
Bůh,
řekl
tomu
Jakobovi:
ty
jsi
Izrael,
měj
na
mysli,
že
Bůh
je
činitel,
ne
ty,
a
proto
zvítězíš.
Rozumíte
mi,
už
to
překládám
snad
dobře,
ne?
Už
je
to
srozumitelnější.
A
poznamenal
mu
kyčel,
aby
nemohl
jít
do
boje,
aby
musel
si
uvědomovat
celý
život,
že
Bůh
je
činitelem,
rozumíte?
A
že
když
se
opře
o
něj,
jako
o
jediného
činitele,
takže
ve
všem
zvítězí
a
všechno
mu
pude.
Ale
bude-li
se
opírat
o
sebe,
tak,
o
svou
sílu,
tak
nezvítězí.
Mockrát
prohraje,
ale
nikam
to
nepovede
k
tomu
vrcholnému
poznání.
Prosím
vás,
já
jsem
toto
dříve
nelé-
nelíčil
na
tom
Jakobovi,
já
jsem
vám
to
vždycky
líčil
na
svaté
Terezii
z
Avily,
jak
dobře
víte.
Já
to
už
nebudu
opakovat.
Která
si
taky
svou
silou
chtěla
dobýt
poznání,
spojení
s
Bohem,
a
nešlo
to.
A
protože
nebylo
možno
jí
to
nějak
vysvětlit
jinak,
než
aby
si
myslela:
tak
to
já
mám
složit
ruce
v
klín,
nic
nedělat
a
čekat
až
mě
Pán
Bůh
omilostní
představit.
To
je
cha-
chabá
představa,
špatná
představa.
Tak
jí
musel
se
zjevit
Ježíš...
Ježíš
a
řekl
jí:
Terezko,
děláš
to
chybně.
Ty
si
myslíš,
že
mně
něco
můžeš
dát,
že
si
můžeš
něco
zasloužit.
Nemůžeš,
protože
všechno
máš
vode
mě.
A
protože
si
to
nedovedeš
vůbec
představit,
že
máš
všecko
vode
mě,
to
ti
chybí
tato
představa,
tak
já
tě
předávám
tady
svoje
utrpení,
zásluhu
ze
svého
utrpení
na
kříži.
A
ty
se
toho
utrpení
chop,
potom
si
nebudeš
nikdy
moci
myslet,
že
jsi
ty
trpěla
na
kříži
a
že
je
to
tvoje
utrpení.
O
tom
nebudeš
pochybovat,
že
je
to
utrpení
moje,
a
ne
tvoje.
A
snad
se
ti
podaří,
že
se
k
tomu
sama
přidáš,
k
této
oběti,
že
obětuješ
svoji-
moji
věc,
a
ne
tvoji.
Že
se
sama
k
tomu
přidáš,
jako
moje,
neboť
chceš
mně
patřit.
A
to
bude
výhra.
Ona
se
jenom
přidala
k
té
oběti
a
tak
má
vypadat
každá
koncentrace.
Přidat
se
k
tomu,
co
není
naše.
K
tomu
prostředku,
který
není
náš,
který
ale
je
prostředkem.
Jako
ta
oběť
Ježíšova
na
kříži,
to
byl
prostředek.
A
dopadne
to
tak,
že
ten
člověk
se
spojí
s
Bohem.
Vědomě.
Takže
já
to
teďka,
ještě...
ještě
pudu
trošku
hlouběji.
Ta
dramatizace
přeměny
úrovně
vědomí
u
toho
Jakoba
je
tady
opsána,
zdramatizována
tedy.
Je
to
zdramatizováno.
To,
co
se
vnitřně
děje,
je
zdramatizováno
jako
zápas
s
Bohem
nebo
s
nějakou
vznešenou
bytostí,
která
měla
moc
mu
dát
nějaké
požehnání.
A
je
to
dramatizace,
bez
které
se
téměř
nikdy
neobejde
žádná
změna
úrovně
vědomí.
Já
aspoň
u
sebe
jsem
vždycky
změny
úrovně
vědomí
zažíval
velice
dramaticky.
Od
prvého
začátku
až
potom
k
pozdějším
krokům.
Třeba
já
jsem
vám
často
líčil
jedno
z
toho,
jaké
to
bylo
dramatické,
ta
změna
úrovně
vědomí
třeba
v
tom
koncentráku.
Že
mně
šlo
o
život.
Asi
jako
tomu
Jakobovi,
když
tam
zápasil
s
tím
Bohem,
ne?
Tomu
šlo
o
život.
Jemu
bylo
jasné,
že
ho
přepadl
nepřítel,
který
kdyby
se
mu
odevzdal,
poddal,
tak
by
ho
zabil.
A
mně
bylo
také
jasné,
že
ten
gestapák
mě
zabije.
Takhle
se
to
dramatizovalo
zevně.
A
vono
o
nic
jiného
nešlo
při-
přitom,
nešlo
o
zabití,
jak
víte,
nýbrž
šlo
o
požehnání...
o
požehnání.
Já
jsem
nezažil
vyššího
požehnání
než
tehdy
v
této
chvíli.
Proto
rozumím
Jakobovi.
Jinak
bych
mu
nerozuměl.
Tam
jsem
mu
taky
dobře
porozuměl.
V
té
chvíli
jsem
věděl,
že
to,
co
se
se
mnou
děje,
se
stalo
s
Jakobem
přede
mnou.
A
s
mnoha
jinými
samosebou,
že
to
není
nic
výjimečného.
Čili
já
bych
z
toho
udělal
napřed
takovou,
já
bych
z
toho
vyvodil
takový
všeobecný
poznatek.
Všechno,
co
se
nám
ve
Starém
zákoně
a
v
Novém
zákoně
jeví
jako
zázračné
a
co
jsme
si
nedovedli
vysvětlit,
a
proto
to
mnozí
lidé
škrtají
jako
něco
přidaného
nebo
vymyšleného,
a
čím
dál
je
to
horší,
takže
by
nakonec
škrtli
celý
zákon.
Protože
všechno
je
tam
zázračné.
Tak
to
fakticky
je
zázračné
jenom
proto,
že
to
líčí
přechod
z
jedné
úrovně
vědomí
do
druhého-
do
druhé
úrovně.
To
je
na
tom
zázračné,
tento
přechod,
který
ale
není
vidět.
Jenom
v
té
zevní
dramatizaci.
Jenom
v
tom
popisu,
jenom
v
tom
komentáři.
A
i
ten
komentář
vypadá
zázračně.
Chápejte,
když
třebas,
mluvím
jen
za
sebe,
jsem
nejen
tu
poznal
celý
smysl
Starýho,
Novýho
zákona
a
tak
dále
a
mnoho
jiných
věcí,
tak
to
je
zázrak.
To
je
v
mých
očích,
ale
vnitřní,
o
kterém
nikdo
vedle
mě
neměl
ponětí.
Teprve
potom,
když
si
všímali
těch
následků,
trvalých
následků
toho,
že
jsem
já
tam
nedostával
rány,
že?
A
voni
ano.
Tak
viděli:
tady
s
tím
člověkem
se
něco
stalo.
Protože
s
gestapáky
nemá
spojení
a
tak
dále.
A
rány
nedostává.
A
když
se
rány
rozdávají
z
jedné
strany,
u
něho
to
přestane,
rozdávají
z
druhé
strany,
u
něho
to
přestane.
To
viděli
zásadně.
Že
mně
dali
možnost
setkat
se
s
jedním
člověkem,
který
to
potvrdil.
Viď,
tam
v
tom
Týnu
nad
Vltavou.
Jsem
rád,
že
tady
mám
svědka,
aspoň
z
druhý
řady,
že
to
tak
opravdu
bylo.
Po
dobu
půl
roku
se
to
tak
dělo.
Čili,
dostanete
se
na
jinou
úroveň
událostí.
Protože
on
se
dostal
na
jinou
úrovni-
úroveň
vědomí.
Čili
není
nic
předepsáno.
Záleží
na
úrovni
vědomí,
na
které
se
člověk
pohybuje.
Ale
proč
se
dneska
ty
věci
po
tolika
tisíciletích
poprvně
smějí
vůbec
říkat
takhle
veřejně,
dokonce
do
tohoto
aparátu,
že
to
může
zůstat
natrvale
k
dispozici?
Proč
se
to
může,
proč
já
přitom
nepadnu
mrtev,
jako
bych
padl
třebas
někdy
ve
Starým
zákoně,
kdybych
toto
řekl?
Protože
změnily
se
poměry.
Dneska
máme
tendenci
všemu
porozumět...
porozumět,
snažit
se
tomu
porozumět.
Je
v
tom
rozdíl
mezi
porozuměním
a
mezi
poznáním,
prosím.
My
věci
nepoznáváme,
ale
my
jim
rozumíme.
Kdybychom
chtěli
přímo
poznat
to
všechno,
co
chemici
třebas
a
fyzici
objevili,
poznat,
a
co
voni
jenom
předpokládají,
že
to
tak
je,
že?
Vy-
vypočtou
si
to,
podle
příznaků
usuzujou,
ne,
že
to
tak
je.
To
by
bylo
prostě
nemožné.
To
bychom
museli
z
mnoha
věcí
slevit.
Nebo
vůbec
bychom
nemohli
na
té
úrovni
dnešní
vědy
zůstat.
Museli
bychom
s
ní
sejít.
Čili
toto
porozumění
věcem
má
svůj
význam.
A
dneska,
když
se
všemu
hledí
porozumět,
tak
musíme
také
porozumět,
nedá
se
nic
dělat,
způsobit,
aby
lidi
porozuměli
taky
tomu,
co
tam
bylo,
co
tam
je
vidět
jako
zázračné.
Že
to
je
komentář
k
vnitřním
změnám
stavu
vědomí.
A
to
se
musí
vysvětlit
daleko
lépe
ještě,
než
to
vysvětluji
já.
Já
jestli
se
dostanu
k
tomu
dalšímu
dílu,
to
nebude
v
tomto
dílu,
co
vám
dneska
říkám,
obsaženo.
Jenom
takhle
náznakově
asi
jako
říkám
teď
vám.
Tohleto
je
celkem
chabý
výklad
ještě.
Jestli
budu
mít
možnost
napsat
to
po
tom
poznání,
tak
tam
to
vysvětlím
detailně.
Že
jsem
si
jist
tím,
že
je
toho
dneska
zapotřebí,
aby
lidé
porozuměli.
Jenom
bych
chtěl
upozornit
na
jednu
věc.
Vono
se
stane,
že
když
tomu
porozumí,
tak
najednou
přijde
Starý
zákon,
Nový
zá-
zákon
do
flóru.
To
je
mi
jasný.
Co
navrhovali,
najednou
budou
považovat
za
ústřední
záležitost.
Zrovna
jako
dneska
třebas
alchymie
už
se
nepovažuje
za
přežitek,
nýbrž
za
velice
užitečnou-
užitečné
poučení,
jak
se
to
dá
nenásilně
dělat,
co
se
dneska
dělá
násilím.
S
vysokým
třebas
napětím
nebo
takovým,
že
voni
to
dělali
třebas
jenom
opakovanou
destilací
tu
těžkou
vodu,
jo?
Alchymisti.
Uměli
to
udělat
a
tím
se
dostali
k
tomu
jádru
atomu
a
ke
všemu
prostě.
Cestou
daleko
přirozenější,
ale
s
vel-
s
velkou
trpělivostí.
Tak
to
už
se
dneska
ví
o
nich,
že
to
nebyli
břídilové.
A
tak
teďka
se
najednou
se
doví
lidstvo,
že
Starý
zákon
je
úžasně
moudrá
záležitost
a
ještě
víc
Nový
zákon.
Jsou
to
návody
k
upotřebení.
A
že
ta
dramatizace,
která
tady
je,
je
tedy
komentářem,
ze
kterého
bys-
by
se
dalo
usoudit
o
příčině
něco,
že?
Že
když
se
to
komentuje,
tak
to
má
nějakou
příčinu,
ne?
Která
je
komentována.
Ale
chtěl
jsem
vás
na
něco
upozornit,
já
jsem
od
tý
věty
odešel.
Protože
mám
moc
věcí
v
hlavě,
chci
to
všechno
odbýt.
Ale
je
tady
jedno
nebezpečí:
že
totiž
porozumění
budou
lidi
potom
považovat
za
poznání.
A
já
jsem
tady
Stáňovi
řek
jednu
věc,
kterou
bych
vám
také
rád
řekl,
na
kterou
jsem
byl
upozorněn
asi
roku
třicet,
třicet
jedna
a
kterou
bych,
ale
rád
sem
zapsal.
Teď
bych
chtěl
říci:
tam
hrozilo
a
hrozí
dosud,
že
když
takhle
někdo
si
čte
ten
Starý
zákon
i
Nový,
tak
z
Boha
udělá
bytost.
Bůh
nikdy
bytostí
nebyl.
Takhle
se
nám
taky
dodneška
v
křesťanství
Bůh
definuje.
Je
to
nejdokonalejší
bytost,
že
ano?
Všemohoucí,
vševědoucí
a
tak
dále.
Kdyby
tomu
takhle
bylo,
tak
by
vůbec
nebylo
možno
se
jinak
spojit
s
tím
Bohem
než
bytostně.
A
já,
který
jsem
nechápal
Boha
také
jinak
než
bytostně,
třeba
ne
jako
starce,
to
je
jedno.
Tak
jsem
nas-
narazil
podle
starých
Židů
a
jiných
předpisů,
třeba
čínských,
na
bytostný
způsob
dosahování.
Existenční
já
tomu
říkám.
Takže
moje
zkušenosti
jsou
také
z
tohoto
oboru
jako
bytostné,
jako
existenční.
Ale
jaké,
jaký
v
tom
je
nebezpečí.
Že
totiž
ten
člověk,
který
si
předělá
Boha
na
bytost,
nikdy
nepochopí,
že
Bůh
tedy
je
také
stavem,
že
ano?
Nebo
považuje
to
za
vedlejší,
že
je
stavem,
že
je
stavem
vědomí,
stavem
lásky,
stavem
existence,
stavem
poznání.
My
totiž
poznáváme
takhle
lidsky
tím
způsobem,
že
když
to
vidíme
nebo
cítíme
nebo
smyslem-
smysly
nám
to
předkládají
a
my
to
rozumně
zpracujeme,
tak
teprve
to
považujeme
za
poznané.
Což
ještě
poznané
vůbec
tedy
není.
To
je
jenom
porozumění
věci.
Ale
my
to
považujeme
za
poznané,
ano?
Kdežto
kdybychom
správně
mysleli,
jak
se
myslet
má,
tak
bychom
věděli,
že
abychom
mohli
něco
tímto
způsobem
poznávat,
je
k
tomu
třeba
mít
obecný,
smysl
ne,
to
je
těžko
říct,
mít
obecnou
schopnost
poznávací...
obecnou
schopnost
poznávací.
Takže
když
už
něco
konkrétně
poznávám,
tak
je
to
jenom
používání
té
obecné
schopnosti
poznávací.
A
je
to
tedy
poměr
jako
projevu
k
neprojevenému.
Že
my
obecný
způsob
nebo
obecnou
schopnost
poznávací
nepoznáváme.
My
víme,
že
poznáme
teprve,
když
něco
konkrétního
poznáváme,
nebo
abstraktního,
to
už
je
jedno.
Prostě
poznáme
něco,
co
se
nám
předkládá
k
poznání.
Ale
myslíme
si,
že
kdyby
se
nám
nic
nepředkládalo,
že
by
prostě
potom
nezbylo
vůbec
nic
z
té
schopnosti
poznávací.
To
je
omyl.
A
voni
taky
ve
Starém
zákoně,
a
dodneška
křesťané,
nerozlišovali
namnoze
mezi
projevem
Božím
a
Bohem.
Nebo
mezi
zákonodárcem
a
zákony.
Já
zůstanu
chvilinku
o
těch-
u
těch
zákonech.
Tam
bych
to
moh
z
této
strany
trošku
víc
objasnit.
Jestliže
my
napíšeme
nějaký
zákon,
tak
kdyby
ho
nikdo
nečetl,
tak
jako
by
ten
zákon
nebyl
vůbec
napsán.
Ten
vejde
v
platnost
teprve
potom,
když
ho
lidi
poznávají.
Když
si
ho
přečtou
a
když
se
podle
něho
řídí
nebo
ho
přestupují,
ten
zákon.
A
pak
jsou
sankce,
anebo
pohlazení
nějaké
za
to,
že
ano?
Ale
zákony
Boží
ty
nejsou
psány
na
papír,
nýbrž
jsou
psány
na-
do
určitých
úrovní
existenčních
nebo
do
určitých
úrovní
vědomí
nebo
do
určitých
úrovní
lásky
a
tak
dále.
Čili
je
nebezpečí,
že
když
já
poznávám
nějaký
zákon,
jeho
funkci,
jeho
existenci,
jeho
působení
na
mě
a
na
okolí,
že
to
považuji
za
působení
Boží.
A
tak
například,
dejme
tomu,
zjeví-li
se
mi
Ježíš
v
plné
kráse,
považuji
to
za
zjevení
Boží,
což
je
tedy
jemný
omyl,
jemňoučký
omyl.
Já
jsem
byl
svědkem
nějakého
projevu.
Teď
jsem
ten
projev
nazval
zákonem
na
určité
úrovni
vědomí.
Čili
na
určité
už
vě-
určité
úrovni
vědomí
se
mně
budou
projevovat
svatí
a
budou
se
mi
projevovat
Ježíš
Kristus
a
Panna
Maria
a
všichni
dohromady
a
budou
si
u
mě
podávat
dveře.
A
je
to
zaviněno
tím,
že
jsem
se
dostal
na
určitou
úroveň
vědomí,
kde
voni,
kde
tyto
obrazy
existují,
ano?
Živé
obrazy
existují,
jako
vy
jste
živými
obrazy
Božími,
jak
se-
jak
stojí
psáno
ve
Starém
zákoně:
k
obrazu
Božímu
je
stvořil.
Zrovna
tak
jsou
tam
obrazy,
jako
vy
jste
obrazy.
Nemyslete,
že
to
je
něco
méně,
než
jste
vy,
že
tamto
je
obraz
a
toto
obraz
není.
Toto
je
obraz
a
tamto
je
taky
obraz.
A
takovou
měrou
je
to
obraz,
když
to
hodně
mírně
řeknu,
jako
je
toto,
ale
tamto
jako
složitější
obraz.
To
je
obraz
živější,
jo?
A
styk
s
těmito
bytostmi,
s
těmito
obrazy
tedy,
je
daleko
užitečnější,
mnohostranně
takový,
mnohostranně
dosažný.
To
znamená,
všude
to
proniká.
Vono
se
to,
ono
se
člověk
setká
s
tím
obrazem
ve
formě
třebas
v
nějaké
podobě
a
ono
mu
to
zvěstuje
něco,
co
s
tou
podobou
zdánlivě
nemá
nic
společnýho.
Třeba
dejme
tomu,
zjedna-
setká
se
s
Ježíšem,
jako
třeba
svatý
Pavel,
a
má
to
za
následek,
že
pozná
smysl
jeho
učení,
představte
si
to.
Jakýpak
je
to
vobraz.
Já
když
se
setkám
třeba
s
tímto
vobrazem,
já
se
chemii
nenaučím.
Jsem
stejně
tvrdý
jako
předtím
na
chemii.
No
ano.
Ale
kdyby
ten
obraz
byl
tamten,
ne?
Tak
by
to
dopadalo
jinak.
Tak
vidíte,
jaká
je
působnost
tamtěch
obrazů.
Pozor
na
to.
Že
nesmíme
to
nějak
podceňovat.
Já
to
nechci
podceňovat.
Já
jenom
chci
říci,
že
ten
Jakub
s
takovým
nějakým
obrazem
bojoval,
jo?
Obrazem,
ale
ne
s
Bohem.
Jenže
ten,
kdo
to
popisoval,
musel
napsat,
že
je
to
s
Bohem.
On
nerozlišoval
mezi
obrazem,
mezi
projevem
a
mezi
tím
základním
zdrojem
toho
projeveného,
vůbec
to
nerozlišoval.
A
to
je
základ
všech
neřestí,
všech
nedostatků
ve
víře,
který
nevadil
dříve
lidem,
protože
nepoznávali
tolik
tento
svět.
Ale
nyní
protože
více
poznávají
tento
svět,
to
je
to
porozumění
zákonitostem
tohoto
světa,
měli
by
porozumět
i
zákonitostem
těmhletěm,
rozumíte?
Měli
by
porozumět,
aby
tady
nebyla
nerovnováha,
aby
nemuseli
tamto
zavrhnout.
Jinak
to
musí
zavrhnout,
protože
tamto
je
nepoznatelné
pro
ně,
v
tom
smyslu
jejich
hantýrky,
ne?
Jejich
způsobu
myšlení.
Vono
to
musí
se
stát
poznatelným
v
tom
smyslu
jenom
porozumění,
to
znamená,
to
je
nic.
Ale
v
takovém
smyslu
porozumění
jako
někdo
třeba
rozumí
chemii
nebo
jinej
matematice,
ne?
Nepoznává,
ale
porozumí
v
tom
smyslu,
jak
já
to
tady
vykládám.
A
ono
nám
to
stačí,
my
jsme
s
tím
spokojeni.
A
vono
porozumění
těmto
věcem
není
sice
dostačující,
ale
ono
porozumění
těmto
věcem
také
něco
znamená.
Že
kdyby
se
jim
neporozumělo,
kdyby
nemělo
smysl
jim
napřed
porozumět,
tak
by
se
nemohlo
do
nich
tak
soustavně
proniknout.
Ono
by
se
nevědělo
z
které
strany,
jinak
by
to
člověk
správně
nezašku-
nezaškatulkoval,
by...
by
neměl
spojku
mezi
tímhletím
způsobem
poznání
a
mezi
tamtím,
ano?
Ty
spoje
by
všechny
byly
rozmazány
přinejmenším.
Ale
já
se
vrátím
k
tomu
zákonodárci
a
k
tomu
zákonu.
Ten
zákon
je
napsán
tedy
tak,
že
za
určitých
okolností,
a
teď
dávejte
dobře
pozor,
k
té
okolnosti
se
ještě
vrátím.
Ten
zákon
působí
určitým
způsobem,
za
jiných
okolností
působí
zcela
jiným
způsobem.
A
proč?
Protože
ty
okolnosti
jsou
výrazem
nějakého
vnitřního
stavu.
A
jestliže
se
vnitřní
stav
změnil,
změnily
se
okolnosti.
A
proto
zákon
působí
jinak,
jo?
Tady
mám
takovou
námitku,
že
by
zákon
neměl
působit
jinak,
protože
třebas
jsme
svědky
v
matematice
toho,
že
zákon,
obecný
vzorec
matematický
působí
na
své
úrovni
vždycky
svým
způsobem,
ne
jiným.
Ovšem,
nesmíme
zapomenout
na
ta
slova:
na
své
úrovni.
Nemůžeš
třebas
podle
zákona,
podle
algoritmu
třebas
toho,
kvadratickou
rovnici,
počítat
rovnici
kubickou
nebo
jiné,
ne?
Nebo
lineární,
bylo
by
to
zbytečné
dělat.
Ten
zákon
je
ušit
na
úroveň,
ten
algoritmus
kvadratické
rovnice,
ne?
Je
ušit
na
kvadratickou
rovnici,
jenom
na
ten
typ.
Já
vám
říkám
okolností
jenom
matematických,
vyjádřených
tím
X
na
druhou
plus
A
plus
BX
plus
C,
ne?
Rovná
se
nula
asi
tak,
ne?
Na
to
se
hodí
ten
algoritmus
kvadratické
rovnice.
A
tak
já
jsem
to
myslel,
jo?
Že
jakmile
já
mám
jiné
předpoklady,
tak
také
musím
nasadit
jinou
stránku
zákona.
Jinou
stránku
zákona.
Objevuje
se
zákonitost,
která
se
třebas
nikdy
dosud
neobjevila,
protože
v
tomto
zákonu
je
všechno
předvídáno.
Ty
si
nemůžeš
vymyslet
cestu,
která
by
nebyla
předvídána
v
této
zákonitosti.
Cestu,
kterou
nikdo
ještě
nenastoupil,
nik-
nikdo
v
existenci
světa
nenastoupil.
Ty
jí
můžeš
nastoupit
a
nevymyslíš
ji
nikdy
tak,
aby
ten
zákon
s
tím
nepočítal.
Pro
tuto
vševědoucnost
předpokladu-
o
předpokládaném,
to
nám
pro
tu
vševědoucnost
obsaženou
v
tom
zákoně,
bych
tak
řekl,
my
snadno
zaměníme
zákon
za
zákonodárce.
A
to
nám
dělá
veliké
potíže.
A
to
v
tom
smyslu,
že
se
divíme,
co
si
mohl
nějaký
zasvěcenec
dovolit,
a
nebylo
mu
to
přičítáno
jako
hřích,
a
co
my
si
dovolit
nesmíme.
Nebo
zase
naopak,
co
on
si
nesměl
dovolit,
a
my
si
to
beztrestně
dovolit
můžeme,
obojí
je
pravda.
Protože
zákon
na
naší
úrovni
působí
zcela
jinak
než
na
úrovni
vědomí,
na
kterém
je
ten
zasvěcenec.
Samozřejmě
přirovnání
s
matematikou
i
s
kteroukoliv
jinou
vědou
sedí
jenom
částečně,
protože
tyto
zákony
mají
úplně
jinou
povahu.
Já
vám
to
chci
jako
ukázat,
že
to
má
jinou
povahu
než
matematický
zákon.
Já
si
mohu
dovolit
nějaký
po-
počáteční
porozumění
matematickým
zákonem.
Ale
neznáme
v
matematice
zákon,
který
by
působil
obecně
pro
všechny
případy.
Až
na
normální
takový
základy,
takový
axiomy
normální,
že
jo,
které
působí
třeba
v
celé
Euklidovské
geometrii,
ne?
Ale
přijmeme-li
za
své
jiné
axiomy
základní,
vytvoříme
novou
geometrii,
ne?
A
oni
potom
působí
jako
umělý
produkt
těch
axiomů.
Celá
ta
geometrie
je
umělým
produktem
těch
axiomů,
který
jsme
přijali
za
svý,
ano?
A
tadyhle
tomu
tak
není,
to
nejsou
umělé
základy,
nýbrž
to
je
povznesení
člověka
na
jinou
úroveň.
A
na
té
úrovni
je
zapsána
zákonitost
jiná
než
na
jiné
úrovni,
ano?
Čili
opravdu
měli
velikou
moudrost
staří
Řekové,
když
řekli:
co
je
dovoleno
Jovovi,
není
dovoleno
volovi.
Ne?
Což
znamená,
že
ten
Bůh
může
udělat
víc
než
člověk.
A
Ježíš
Kristus
nebo
Nový
zákon
soustavně
se
nám
snaží
tuhletu
myšlenku
vnuknout.
Protože
ani
Panna
Maria
nemohla
pochopit,
jak
se
může
stát,
že
počne,
když
muže
nepo-
nepoznává,
ne?
Tam
najednou
působí
nová
zákonitost,
která
se
příčí
lidské
zákonitosti,
jo?
Ale
zdánlivě
se
příčí.
Protože
prostě
ona
se
ocitla,
tím
že
svolila,
na
jiné
úrovni
vědomí.
Tím,
že
svolila,
na
jiné
úrovni
vědomí.
Kdyby
byla
nesvolila,
neocitla
se
na
té
úrovni
a
platila
na
ní
jenom
tato
zákonitost
tohoto
běžného
života.
My
taky
víme,
že
kdokoliv
ve
Starém
zákoně
i
v
Novém
nesvolil,
tak
klidně
byl
přičten
zase
nazpátek
na
tu
úroveň,
na
které
platila
zákonitost
jiná.
Třeba
já
jsem
často
vykládal
vo
tom
přirovnání
o
těch
hřivnách.
A
tam
ten,
který
nepoužil
možností
té
nové
úrovně,
že
měl
něco
od
hospodáře,
a
neměl
své,
a
měl
s
tím
hospodařit,
to
je
vyšší
úroveň
jednání.
Když
sám
vyšším
způsobem
nejednal,
nýbrž
to
zakopal,
tuto
možnost,
byl
za
to
tvrdě
pokárán.
A
byl
odkázán
do
temnot
vnějších,
ve
kterých
my
žijeme,
kde
je
pláč
a
skřípění
zubů.
Neboť
my
tady
trpíme,
ať
chceme
nebo
nechceme.
Čili
tady
se
dostáváme
do
nového
světla
karmický
zákon,
prosím
vás,
tak
jak
já
ho
mám
pořád
na
mysli.
Že
to
není
něco
předepsaného,
že
záleží
na
tom,
kam
se
zařadit,
tak
ta
karma
dopadá.
Dopadá
zcela
jinak,
když
se
jinam
zařadím.
A
záleží
čistě
na
mně,
kam
se
zařadím,
na
nikom
jiném.
Ovšem,
nesmím
se
dopustit
jedné
chyby,
zaměnit
prostředek
za
cíl.
To
je
jedna
chyba
a
druhá,
té
chybě
obdobná,
zákonodárce
zaměnit
za
zákon.
Zákon
je
daleko
méně
než
von.
Protože
takhle
je
obe-
takhle
je
téměř
obecně
platný
na
určité
úrovni.
Zákon
je
daleko
méně
než
zákonodárce.
Zákonodárce
kupodivu,
jak
se
to
muselo
vykládat
ve
Starým
zákoně
i
v
Novým,
najednou
jedná
úplně
jinak
s
někým,
nějak
protekčně.
Jako
kdyby
měl
zvláštní
milost
nevyzpytatelnou
ten
člověk
za
sebou,
někým,
kdo
se
ocitl
na
jiné
úrovni.
Je
zajímavé,
že
v
každém
případě,
když
se
tato
úroveň
změní,
tak
člověk
dostává
nové
jméno.
Toto
taky
musím
vysvětlit.
Třeba
Pavel
před
tou
změnou
úrovně
se
jmenoval
Šavel.
Od
té
chvíle
dostal
jméno
Pavel
přímo
od
Boha,
ne?
Nebo
od
toho
Ježíše:
ode
dneška
se
budeš
jmenovat
Pavel.
A
kdybyste
znali
smysl,
co
je
to
Pavel
a
co
je
to
Šavel,
tak
byste
pochopili,
že
tím
byla
stanovena
úroveň,
na
které
on
má
působit.
Von
když
z
této
úrovně
slevil,
byl
by
znovu
Šavel.
Zase
by
se
na
něho
prostě
uvalila
ta
karma,
která
předtím
mu
byla
vlastní.
A
kdyby
byl
ten
Jakob
byl
zůs-
chtěl
být
zase
znovu
Jakobem,
a
nebyl
už
od
té
chvíle
Izrael,
kdyby
chtěl
být
tím
Jakobem,
tak
se
mu
zase
nic
nedařilo,
rozumíte?
Čili
vyvolenost
není
něco
nějak
z
nebe
spadlýho,
nýbrž
to
je
síla
k
tomu,
aby
člověk
něco
mohl
uskutečnit.
A
musí
té
síly
ustavičně
používat.
Konkrétně,
jako
mně
říkal,
bylo
řečeno:
Bůh
bojuje.
Čili
ty,
dříve
Jakobe,
nyní
Izraeli,
si
musíš
uvědomovat,
že
jakmile
od
teďka
budeš
bojovat
sám,
tak
zase
budeš
prohrávat.
Jakmile
necháš
bojovat
Hospodina,
tak
neprohraješ.
Neříkám,
že
jsme
na
úrovni
Izraele,
ne?
Ale
těch
úrovní
je
hodně,
a
nejsme
na
té
nejnižší
úrovni,
nikdo
z
vás.
Jestliže
ale
jednáme
podle
jména
té
úrovně,
to
znamená,
podle
zásad
té
úrovně,
jméno
to
jsou
zásady
platné
pro
život
na
té
úrovni,
tak
se
všechno
děje
s
námi
jako
s
každým
na
té
úrovni.
Jakmile
jednáme
podle
jména
nového
té
úrovně,
jakmile
ji
pojmenujeme
správně,
to
znamená,
jednáme
podle
zásad,
nemusíme
znát
nějaký
jméno,
ne?
Zásad,
které
jsou
ztělesněny
do
toho
jména,
tak
jsme
trvale
na
té
jiné
úrovni.
Svatý
Augustýn
říkal,
svatý
Augustýn
říkal:
kdykoliv
já
se
proviním
proti
té
úrovni,
na
které
žiju,
tak
to
světlo
ve
mně
začne
uhasínat.
To
je
vono.
Vraťme
se
třebas
k
Abrahamovi,
který
se
dříve
jmenoval
Abram.
Kdy
se
začal
jmenovat,
kdy
ho
Hospodin
pojmenoval
Abrahamem
a
kdy
mu-
kdy
ho
vlastně
vyvolil?
V
okamžiku,
kdy
on
se
osvědčil.
Kdy
von
si
to
vydobyl,
kdy
von
byl
ochoten
zabít
svého
prvorozeného
syna,
ne
dříve.
Čili
žádná
apriorní
vyvolenost.
Kdyby
se
tam
byl
nevo-
neosvědčil,
bylo
po
vyvolenosti.
Kdyby
byl
například
Jakob
nebojoval
celou
noc
s
tím
takzvaným
Bohem,
ne,
jeho
projevem
nějakým,
tak
by
byl
nezískal
tu
vyvolenost.
Kdyby
byl
Ježíš
nevybojoval
tvrdě
zápas
se
satanem
na
poušti,
nebyl
by
se
potom
mohl
pohybovat
jako
učitel
mezi
svými
učedníky,
nebyl
by
mohl
se
ocitnout
na
kříži.
To
nebylo
jak
intermezzo,
které
by
se
klidně
mohlo
škrtnout,
vypustit.
Ten
boj
tam
byl.
Čili
vyvolenost
spočívá
na
tom...
na
tom
osobním
boji.
Proto
já
vám
říkám,
ne
abyste
předčasně
házeli
flintu
do
žita
a
říkali
si:
no
tak
Hospodin
má
bojovat
za
mě.
No,
tak
já
teďka
už
musím
jako
složit
ruce
v
klín,
a
to
je
ideál
duchovní
cesty.
Není
pravda.
Musím
bojovat
tím
způsobem,
abych
se
nedopustil
zásadních
chyb.
Aby
mně
šlo
o
to
zvítězit
a
abych
nezaměnil
prostředek
za
cíl,
jo?
Abych
neudělal
tuto
obměnu.
A
to
stačí
k
tomu,
abych
se
ocitl
na
úrovni,
na
které
budu
vyvolen
tak
dlouho,
dokud
na
té
úrovni
zůstanu.
To
padá,
jakmile
nebudu
Izraelem,
jakmile
nebudu
tím,
který
se
drží
této
zásady.
Neboť
jenom
když
se
držím
této
zásady,
mám
tu
milost,
jakmile
se
jí
přestanu
držet,
okamžitě
ji
přestávám
mít.
