Jsem
řekl,
vyplývá,
že
stav
spojení
s
tímto
světem,
to
znamená
uvědomování
si
tohoto
světa,
je
neslučitelný
s
uvědomováním
si
toho
být,
toho
jsem,
toho
stavu
trvalého,
který
existuje
bez
začátku
a
bez
konce.
A
teď
je
otázka,
jakým
způsobem
a
do
jaké
míry
se
dá
do
tohoto
stavu
vplout
tímto
vědomím.
Napřed
by
se
měla
zodpovědět
otázka,
zdali
je
vůbec
tedy
nějak
tolik
důležité,
abych
si
ten
stav
uvědomoval,
když
beztak
ten
stav
už
existuje.
Jaký
je
v
tom
rozdíl,
jestli
si
to
uvědomuju
anebo
neuvědomuju?
Já
jsem
vlastně
spasen,
neboť
tento
stav
tady
je.
Víte,
vo
tom
je
v
zen
buddhismu
mnoho
mluveno:
jak
bys
moh
být
spasen,
když
už
spasen
jsi.
Já
v
tomhletom
se
zen
buddhismem
nesouhlasím,
a
proto
v
té
druhé
fázi
budu
muset
moc
toho
v
komentáři
přidat.
Abych
totiž
dokázal,
že
čemu
voni,
nechci
říct
nerozumí,
ale
co
by
voni
opomíjí,
že
toto
vědomí,
které
nyní
mám,
vědomí
o
tomto
světě
je
rozhodujícím
východiskem.
Protože
celý
ten
vývoj,
který
oni
nepostřehli
nebo
který
si
neuvědomují
nebo
nepotřebují
si
uvědomit
pro
ten
svůj
systém
myšlení,
který
zastávají,
tento...
tento
stav,
ve
kterém
nyní
žijeme,
tato
úroveň
lidského
života,
ve
které
jsme
se
ocitli
po
sáhodlouhém
vesmírovém
vývoji,
že
to
není
náhodný
stav.
Že
to
je
součást
celkové
tendence,
která
panuje
v
celém
časuprostoru,
ve
kterém
my
jsme
byli
dotaženi
až
do
tohoto
stupně.
A
kdybychom
tento
stav
chtěli
vynechat
nebo
kdybychom
nechtěli
na
něj
navázat
nebo
jako
zen
buddhisti
kdybychom
na
něj
navázali
jenom
bez
vědomí,
že
na
něj
navazujeme,
že
bychom
si
vopravdu
přidělávali
potíže.
Měli
bychom
uznat,
že
tento
stav
vědomí
tohoto
světa
je
začátkem
možnosti
rozšiřování
vědomí.
Že
to
je
oproti
tomu,
co
zažívá
třebas
živočich
nižšího
druhu,
tak
rozšířené
vědomí
a
jsou
v
tom
obsaženy
tak
rozšířené
možnosti
naší
vůle,
našeho
poznání,
naší
lásky,
že
udělat
přes
to
škrt
a
nevšímat
si
toho
a
nevycházet
z
toho
organicky
znamená
opravdu
stěžovat
si
pozici.
Nebo
vůbec
nechápat
smysl
tohoto
života
nebo
ho
chápat
jenom
velice
povrchně.
Je
velice
tedy
důležité,
podle
mého
názoru
a
podle
názoru
samosebou
jiných
lidí
daleko
lepších
než
já
a
poučenějších,
že
tento
stav
duchovní
vyspělosti
je
značný
stav
značné
duchovní
vyspělosti.
A
že
je
to
vopravdu
vzácný
stav
aspoň
ve
vesmíru,
jak
to
pozorujeme,
velice
vzácný
stav.
A
že
si
máme
vážit
té
výjimečné
ve
vesmíru
možnosti,
že
můžeme
z
tak
vysokého
stupně
jít
dál.
A
musíme
přitom
hlídat
ten
stav,
aby
byl
zachován.
Abychom
se
nikdy
v
něm
neponižovali
na
nějaké
nižší
nebo
polovičaté
prožívání
lidského
života.
Neboť
jenom
plné
prožívání
lidského
života,
způs-
a
tady
se
už
se
zenem
shoduju,
má
za
následek
další
vzestup.
Polovičaté,
lajdácké,
neúplné
žití
není
s-
vůbec
nějakým
možným
východiskem
pro
další
vzestup.
(Kdybys
něco
potřeboval,
tak)
A
čili
ze
všech
vrcholů
tohoto
života,
tohoto
poznání,
které
mám,
je
možno
jíti
dál.
Není
možno
jíti
ze
středních
poloh
nebo
z
nízkých
poloh
nebo
z
polovědomí
nebo
ze
spánku.
Jestliže
já
uskutečním,
jestliže
se
třebas
uskuteční
nějaké
poznání
pro
mě
ve
spánku,
třebas
bylo
velice
vznešené
a
uneslo
mě
a
vydržel
jsem
z
něho
týt
třebas
mnoho-
mnohý
měsíce,
tak
to
vždycky
ještě
znamená,
že
to
budu
muset
ještě...
ještě
jednou
opakovat
v
bdělém
stavu.
Bdělý
stav
je
opravdu
nejvznešenější
stav,
jaký
máme
k
dispozici
na
té
cestě
za
dalšími
duchovními
výšinami.
Tak
to
je
první
věc,
kterou
tam
zdůvodním,
ano,
v
tom
spisu.
A
další
věc
je
tahleta:
tento
stav
má
své
stupně.
To
znamená,
nikdo
z
nás,
jak
tady
dneska
jsme,
není
stejně
vědomý
si
toho
prožívání
nynějšího
okamžiku
jako
ten
druhý.
Každý
jsme
v
jiném
stavu
sebeuvědomění
a
uvědomění
si
svého
okolí
a
prostředí,
ve
kterým
žijeme.
A
ve
stavu
chápání
a
tak
dále.
Čili
nezáleží
na
tom,
že
třebas
někdo
z
nás
méně
věcí
chápe,
tak
to
nemyslím.
Ale
záleží
na
tom,
jakým
způsobem
je
na
to
upoután.
Jestli
opravdu
ten
okamžik
přítomný
žije
intenzivně
nebo
méně
intenzivně.
Kdo
totiž
nedokáže
intenzivně
prožívat
přítomný
okamžik,
ať
má
jakýkoliv
obsah
ten
okamžik,
ten
se
nehodí
na
tuhletu
cestu,
kterou
budu
já
říkat.
V
první
řadě
se
musíte
naučit
intenzivně
žít
přítomný
okamžik.
To
je
velice
důležitá
věc.
Myslím,
že
v
komentáři
k
tomu
zenu
jsem
toto
dost
podškrtl.
Takže
odkazuji
na
tento
komentář
k
zenu,
cesta
zen,
jo,
kterou
jsem
přeložil,
v
tom
prvním
dílu.
A
nebudu
se
k
tomu
v
tomto
svém
spisu
zvlášť
obracet,
zvlášť
se
toho
nebudu
dotýkat.
Ale
kdybyste
vycházeli
a
jak
jsem,
tady
správně
mně
někdo
z
vás
říkal,
například
do
mystické
koncentrace
unaveni,
poněkud
unaveni,
tak
vám
mohu
zaručit,
ta
koncentrace
se
nepovede.
Kdybyste
do
ní
vcházeli
velice
unaveni,
tak
by
to
byl
jeden
z
vrcholů,
že
byste
byli,
ničím
jiným
byste
nebyli
než
unaveným
člověkem.
To
je
také
vrchol.
Abyste
ty
vrcholy,
o
kterých
jsem
tady
mluvil,
nepovažovali
jenom
za
pozitivní
vrcholy.
I
ty
negativní
vrcholy
jsou
vrcholem.
Proto
Ježíš
Kristus
v
tom
blahoslavenství,
ne,
uvedl
i
negativní
vrcholy:
blahoslavení
lkající
a
tak
dále,
pronásledování
a
podobně.
To
jsou
negativní
vrcholy,
které
také
člověka
vnitřně
pospojovávají.
Čili
já
definuju
napřed
vrchol,
ze
kterého
se
dá
vyjít.
Vrcholem,
ze
kterého
se,
vrcholem
lidského
života,
ze
kterého
se
dá
vyjít,
je
za
plného
rozvinutí
života
prožívaný
stav,
který
mě
pokud
možno
dokonale
pospojuje.
Nic
nezůstává
vedle
něj.
Já
dycky
ukazuju
na
ten
případ,
že
člověk
dokáže
dvě
věci
dělat
nebo
tři
věci
dělat
najednou.
Když
takovýto
stav
není
stavem
pospojovanosti.
Nýbrž
to
je
stav
rozluky,
to
je
stav
rozpojení
lidské
bytosti,
ano?
Kdežto
když
něčím
je
plně
zaujat,
třebas
pláčem
nebo
radostí,
nebo
nějakou
činností
nebo
láskou,
tak
to
je
stav
vhodný
pro
spojení,
vědomé
spojení
s
Bohem.
Protože
to
je
vrchol.
A
proto
ty
algoritmy,
které
jsem
tady
uvedl,
jsou
způsoby,
jak
dosáhnout
úplnosti
neboli
vrcholu
prožívané
přítomnosti.
A
kdybyste
tyto
algoritmy
chápali
jinak,
tak
je
chápete
špatně.
Například
dejme
tomu,
je
tam
algoritmus
lásky,
já
se
snažím
těmi
kroky,
které
jsou
tam
vypsány,
vás
dovést
k
plnému
užívání
lásky,
k
plnému...
k
plnému
milování.
To
znamená
k
plnému
využití
lásky
jako
takové.
Neboť
milovat
je
schopnost
použít
lásky,
využít
stavu
lásky.
Láska
to
je
stav,
který
existuje
i
tehdy,
když
nikdo
nemiluje.
Když
se
ta
láska
nikam
nehrne,
když
nenašla
si
žádné
koryto.
Ta
může
existovat
bez
jediného
lidského
a
existuje
bez
jediného
lidského
tvora,
bez
jakéhokoliv
projevu.
A
zrovna
tak
existuje
existence
bez
jakéhokoliv
projevu.
Kdyby
tato
existence
bez
jakéhokoliv
projevu
neexistovala,
tak
z
ní
nemůže
vyplynout
projev
existence.
Projev
něčeho
může
vzniknout
na
základě
jenom
základu.
Například
projev,
těch-
tyto
všechny
projevy
života
jsou
způsoby,
že
existuje
život.
Ten
život
se
tu
projevuje,
ano?
Dnešní
biologie
například
sleduje
jenom
projevy
života,
nikoli
život
sám.
A
ty
projevy
života
jsou
mi
svědkem
toho,
že
tady
život
je,
život
jako
takový,
ano?
A
zrovna
tak
když
někdo
miluje,
tak
je
mi
to-
tak
si
taky
to,
že
je
schopen
milovat,
je
mi
svědkem
toho,
že
tady
existuje
láska
jako
taková.
Když
někdo
něco
poznává,
třebas
maličkost
poznává,
tak
je
mi
to
důkazem,
že
je
tady
někde
poznání.
Toto
je
projev
toho
poznání,
ano?
Čili
já
jsem
to
dneska
odpoledne
několikrát
nazval
asi
tím
způsobem,
že
symbolicky
podobenstvím,
že
hlubina,
tišina
moře
nahoře
má
vlny,
které
hlubinu
nijak
neovlivňují,
ano?
A
schopnost
milovat,
schopnost
dělat
nějakou
činnost,
schopnost
něco
poznávat,
něco
cítit,
nějak
emocionálně
se
vyu-
vyžívat,
to
je,
to
jsou
ty
vlny,
které
nijak
neovlivňují
to
jádro
té
hlubiny.
Ale
jsou
důkazem,
že
existuje
hlubina,
který...
na
který
se
něco
vlní,
ano?
Čili
nesměšujte
nikdy
projevy
lásky
s
láskou
samotnou.
Já
vás
tak
a
taky
jsem
vás
v
těch
algoritmech
měl
k
tomu,
abyste
neslučovali
bližního
s
jeho
projevem.
Bližní,
to
je
něco
víc
než
jeho
projev.
Jestliže
se
bližní
nám
projevuje
jako
nepřítel,
tak
je
to
bližní
projevující
se
nepřátelsky.
Jestliže
je
to
bližní,
který
se
projevuje
přátelsky,
je
to
bližní,
který
se
projevuje
přátelsky,
ale
je
to
bližní.
A
to
mně
umožňuje,
abych
ho
miloval
jako
bližního,
přestože
se
tváří
nepřátelsky.
To
je
zbytečné
sledovat,
jestli
za
to
může
nebo
nemůže
a
dop-
dopátrávat
se
těch
příčin.
To
je
zbytečné.
Důležité
je,
že
je
to
bližní.
A
ze
zkušenosti
tedy
víme,
i
těch,
co
šli
před
námi,
že
existuje
tímto
způsobem
nejenom
bližní,
ale
tímto
způsobem
existuje
láska,
tímto
způsobem
existuje
existence,
tímto
způsobem
existuje
poznání
jako
takové.
Ovšem
je
to
poznání,
které
se
nám,
když
do
něho
poprvně
vstoupíme
nerozlišeně,
to
znamená,
my
v
něm
nic
nerozlišujeme
ještě,
my
v
něm
nic
nerozpoznáváme.
Ale
upozorňuju
vás
na
jednu
věc.
Kdyby
se
řídili
třebas
algoritmem
činnosti,
jak
jsem
ho
tady
navrhl,
a
pomocí
toho
algoritmu
činnosti
se
dostali
na
okraj
té
věčnosti
a
navázali
touto
přípravou
na
koncentraci
a
tou
mystickou
koncentrací
se
dostali
až
do
té
věčnosti
potom,
tak
by
to
mělo
za
následek,
že
byste
osvítili
svou
činnost.
Nic
jiného
než
osvítit
svou
činnost,
že
byste
v
té
věčnosti
našli,
jak
osvíceně
jednat.
Kdybyste
předtím
pěstovali
ten
algoritmus
lásky
a
z
něho
přešli
do
soustředění
mystického,
to
znamená,
záměrně
šli
za
spojením
a
podařilo
se
vám
to,
abyste
tam
došli,
tak
byste
zase
poznávali,
co
je
to
láska.
Setkali
jste
se
tam
s
láskou
tak
jako
takovou
a
od
té
chvíle
byste
uměli
samovolně
milovat.
Nemuseli
byste
se
štípat,
abyste
toho
člověka
měli
rádi,
ano?
Samočinně
byste
bez
ře-
bez
řečí
a
bez
těžkostí
byste
ho
milovali
toho
bližního,
ať
by
byl
jakýkoliv.
Vlastně
Ježíš
ukázal
toho
Samaritána,
který
miloval
nepřítele
a
který
byl
dokonce
zraněn,
v
bezvědomí,
takže
mu
nemohl
být
za
to
vděčen,
ano?
Tak
chtěl
jsem
vám
říci,
že
budu
si
dávat
při
tomhletom
celém
postupu
velice
pozor
na
to,
abych
vám
osvětlil,
jakou
roli
zde
hraje
vlastní
vůle.
Že
totiž
království
Boží
není
sice
nikdy
dobyto
vlastní
vůlí,
ale
je
vlastní
vůlí
dobýváno.
Všimněte
se
toho
vidu
přitom,
ano?
To
není
nedostatek
překladu,
to
je
přednost
překladu.
My
bez
vlastní
vůle
nemůžeme
dobývat
království
Boží.
Je
otázka,
jestli
dobudeme
to
království
Boží
vlastní
vůlí.
Nedobudeme.
Vlastní
vůlí
ho
také
nedobudeme.
Jenom
bych
chtěl
ještě
říct:
podle
toho,
jak
vypadá
příprava
toho
dobývání,
třebas
koncentrací,
podle
toho
vypadá
výsledek.
Výslednice
poznání,
které
z
toho-
konc-
z
té...
z
té
koncentrace
vyplyne.
Čili
proto
já
v
těch
algoritmech
doporučuji
celý
den
se
připravovat,
ne
nějakým
nenormálním
životem,
ale
jiným
přístupem,
stylizací
života,
jiným
přístupem,
jiným
obsahem
duševní
náplně
se
připravovat
na
koncentraci
mystickou.
Jestliže
já
se
budu
činností
připravovat
na
mystickou
koncentraci,
tak
v
té
koncentraci
získám
spojení
s
Bohem
aspoň
po
té
stránce,
že
moje
další
činnost
bude
osvícena
tím,
co
jsem
zažil
v
té
koncentraci.
Jestliže
já
ale
předtím
se
nebudu
tímto
způsobem
připravovat,
nevylučuji,
že
byste
s
tou
koncentrací
ne-
nemuseli
potom
uspět,
a
tou
koncentrací
uspěju
a
s
tou
věčnou
pravdou
se
spojím,
tak
se
mi
stane
to,
co
madam
Guyonové.
Že
totiž
tato
výtečná
žena,
která
do
té
věčnosti
spěla
bez
nějakého
osobního
úmyslu.
Byla
to
prostá
žena,
si
odtamtud
taky
nic
osobního
neodnesla.
Žádné
osvícení
do
života,
žádné
osvícení
činnosti,
žádné
osvícení
v
lásce,
neučinila
žádný
pokrok.
Dokonce
nedovedla
nikomu
nic
z
toho,
co
zažila,
říci.
Jak
to
říkala,
je
to
ohromné,
skvělé,
jedinečné,
nevyslovitelné.
A
byla
tím
unešena
a
často
do
toho
stavu
znovu
upadala
a
to
bylo
všechno.
Čili
madam
Guyonová
je
nám
vzorem
toho,
jak
to
nemá
dopadnout.
A
koneckonců
takovým
vzorem
jsem
byl
i
já
při
tom
prvním
vstupu
v
těch
sedmnácti
letech,
když
jsem
do
toho
vešel
s
přípravou
jakou?
S
přípravou,
že
jsem
opustil
celý
tento
svůj
život.
Že
jsem
ho
nenáviděl
tento
život.
Není
to
špatné,
ale
nic
pozitivního
to
nepřinese.
Takže
já
jsem
z
pozice
nenávisti
k
tomuto
životu
vstoupil
do
správné
koncentrace
mystické.
A
když
jsem
z
ní
vyšel,
tak
jsem
měl
zcela
negativní
postoj
k
celýmu
světskýmu
životu.
Ke
všemu,
co
se
tady
děje,
od
a
do
zet,
od
jídla
až
po
spánek,
až
po
fyziologické
potřeby.
Ke
všemu
a
studium,
to
nevyjímaje,
a
práce,
činnost,
všechno
mně
bylo,
mohlo
být
ukradeno,
ano?
Jaképak
osvícení?
Jenom,
mělo
to
ale
výsledek
kladný
přesto,
jenom
hluboká
nutkavost
znovu
uskutečnit
to,
co
jsem
zažil,
jo,
hluboká
nutkavost.
Čili
to
byl
klad
té
věci.
Abych
to
jenom
tak
nesrazil
na
kolena
jenom.
Takže
já
jsem
vod
tý
chvíle
nemohl
bez
toho
žít.
Bez
toho
nového
vstupu,
ano?
Protože
jsem
měl
jistotu,
že
najdu
prostředek.
To
jsem,
to
mi
z
toho
vyplynulo,
jak
se
tam
znovu
dostat.
A
ten
prostředek
opravdu
byl
účinný,
že?
Domněle
jsem
si
ho
vyčetl
odněkud,
kde
nebyl.
Takže
i
zázrakem
se
člověku
ten
prostředek
potom
dostane.
Čili
to
byla
kladná
stránka.
Ale
záporná
negativní
stránka
byla
to,
že
jsem-
protože
jsem
ne-
nevykonal
správně
přípravu
nebo
příprava
byla
negativní
povahy,
tak
jsem
z
toho
nevyšel
jako
člověk
osvícený
pro
tento
svět.
Nejednal
jsem
osvíceně.
V
očích
všech
lidí
plným
právem,
kteří
vedle
mě
žili,
jsem
byl
člověkem,
který
jednal
špatně.
A
já
dneska
uznávám,
že
jsem
špatně
jednal.
Čili
ta
koncentrace
na
mě
neměla
vliv
nápravy
života,
jo?
Já
jsem
sice
v
tom
životě
nehřešil,
ale
jenom
protože
jsem
v
něm
nic
nedělal.
Jak
bych
mohl
hřešit,
když
jsem
tupě
čekal,
že
jo,
na
další
vstup.
A
všechno
jsem
dělal
jenom
pro
ten
vstup,
to...
to
nebylo
tupé,
ale
jiné.
Všechno
jsem
dělal
pro
další
vstup,
všechno
jsem
zaměřil
na
další
vstup.
Jestliže
jsem
tedy
někdy
v
Kalech
říkal,
že
jedině
silou
Boží
a
tak
dále,
se
dostáváme
k
Bohu,
je
to
pravda.
Ale
všechny
vlastnosti
Boží
jsou
jiné
povahy
než
lidské.
To
znamená,
je
to
něco
nekonečného,
něco
úžasně
o-
obsažného.
Takže
je
velice
důležité,
z
které
stránky
já
se
těchto
vlastností
chopím,
jak
já
k
těmto
vlastnostem
přistoupím.
Tento
a
to
mně
dokazuje,
jak
důležitá
je
existence
lidská,
že
totiž
záleží
na
člověku,
jak
k
těm
věcem
přistupuje.
A
to
je
otázka
zase
přípravy.
Že
ta
příprava
je
vyhraněně
činná,
třebas,
tak
mně
ta
koncentrace
potom
vynese
osvícení
pro
činný
život.
Jestliže
ta
moje
příprava
je
láskyplná,
tak
mě
vynese
ta
koncentrace
správné-
správnou
schopnost
milovat
bližního,
Boha
a
tak
dále.
Čili
já
si
mohu
dokonce
zvolit,
jak
to
bude
vypadat
po
koncentraci
už
napřed,
než
do
ní
vstoupím
pomocí
přípravy,
kterou
prochá-
pro-
procházím
předtím.
Zvolením
přípravy
si
zvolím
výsledek
koncentrace.
A
to
znamená:
království
Boží,
na
to
se
člověk
může
dívat
z
různých
stran.
A
proto
Ježíš
Kristus
říká,
že
u
Otce
jsou
mnohé
příbytky.
Kdyby
byl
řek,
je
tam
jedna-
jeden
jediný
příbytek,
tak
by
toto,
co
říkám,
nemělo
opodstatnění.
Ale
on
říkal,
že
je
tam
mnoho
příbytků.
Čili,
z
které
strany
tam
vstoupíš,
tak
tam
bydlíš.
Když
vstoupíš
do
prvního
patra,
jsi
v
prvním
patře,
do
přízemí,
až
na
jih,
na
sever
a
tak
dále,
já
to
říkám
samo
sebou
symbolicky,
tak
podle
toho
si
tam-
se
tam
zabydlíš.
Čili
z
toho
vyplývá,
jak
jsem
vám
často
zdůrazňoval
na
příkladu
Milarepy,
že
i
v
království
Božím
existují
malí
svatí
a
velcí
svatí.
A
tady
zase
závisí
všechno
na
velikosti
sebezáporu.
Že
ten
sebezápor,
který
je
přípravou
na
koncentraci,
je
velký
už
před
ní,
tak
v
koncentraci
se
ještě
vystupňuje.
Jestliže
je
malý,
koncentrace
se
taky
vystupňuje,
ale
úměrně
té
přípravě.
Čili
Milarepa,
který
se
nesmírně
sebezapřel,
že
jo?
Byl
velikým
svatým
už
zde
na
zemi,
samosebou
i
na
nebi.
A
kdežto
lidé,
kteří
se
málo
zapřeli,
třeba
jako
madam
Guynová
je
malou
svatou,
která
nebude
mít
vůbec
význam
pro
historii
světectví,
nikomu
nic
nenapoví.
Já
bych
nerad,
dejme
tomu,
se
ptal
madam
Guyonové
o
tom,
co
mám
dělat.
Ona
by
mně
nic
konkrétního
neřekla.
Ani
dneska,
protože
je
třebas
mezi
svatými
a
věčně
živa.
Ani
dneska
mně
nic
neřekne.
Já
být
madam
Guyonovou,
tak
se
znovu
vrátím
na
zem
a
zopakuju
si
to,
opravdu.
Což
ona
může
udělat,
pochopitelně.
A
teď
další
bod.
Důležité
je
se
naučit
správně
vládnout
vůlí.
Z
toho
vyplývá,
že
nesprávné
vládnutí
vůlí
přináší
nedozírné
následky
i
na
věčnosti,
že
na
věčnosti
člověk
nikdy
není
avatarem.
Je
jenom
svatým,
to
znamená
svědkem
velikosti
Boží.
Ničím
víc,
ale
svědkem,
který
třebas
jednostranně
svědčí
o
Bohu.
Takže
dejme
tomu,
když
já
se
opírám
o
zkušenost,
kdybych
se
třebas
opřel
o
zkušenost
svaté
Terezie
z
Avily
a
ona
mně
ani
dneska
nemůže
poradit
jinak,
než
jako
ona
k
těm
věcem
došla.
Takže
zkušenost
svaté
Terezie
je
zkušenost
čistě
individuální.
Když
já
se
budu
držet
svatýho
Pavla
a
za
ním
půjdu
a
s
ním
se
poradím,
tak
mně
nijak
jinak
neporadí,
než
jak
svatý
Pavel
dneska
na
té
věčnosti
zažívá
toho
Boha.
A
to
nebude...
to
nebude
obecně
platné
zažívání
Boha,
to
bude
pavlovské
zažívání
Boha,
ano?
Toto
umožňuje
svatýmu
Pavlovi
i
svatý
Terezii,
aby
se
na
věčnosti
nenudili.
Aby
stále
prohlubovali
z
té
strany,
odkud
tam
přišli,
celkové
poznání
do
nekonečna.
A
o
tom
se
bavit
nebudeme,
protože
to
jsou
poslední
věci
člověka,
ne?
Ale
přejdeme
k
tomu
správnému
užívání
vůle.
První
správné
užití
vůle
na
této
cestě
spočívá
v
tom,
že
ten
člověk
se
vydá
do
neznáma.
Že
je
ochoten
se
do
neznáma
vyznat-
vydat,
jsem
už
tady
před
chvilinkou
říkal,
rozumíte,
to
budu
ještě
opakovat.
Jestliže
není
ochoten
se
do
neznáma
vydat,
tak
pak
má
pravdu
ten,
který
říká:
když
já
nevím,
kam
jdu
a
za
čím
du,
tak
jak
já
mohu
tam
vůbec
jít.
Tento
člověk
nemá
pravdu.
Já
když
chci
se
setkat
s
věčným
životem,
tak
musím
jít
za
něčím,
co
neznám.
Není
jinak
možné.
Teprve,
když
se
zapřu
tím
způsobem,
že
celou
svou
bytostí,
celobytostně
jdu
za
něčím,
co
neznám,
tak
je
to
dostačující
zápor,
aby
mě
přivedl
do
věčného
života.
A
projeví
se
to
zpětně
tím,
že
jsem
se
takle
zapřel,
že
já
v
běžném
životě
v
událostech,
které
mě
potkají,
poznávám
Boží
přítomnost
nebo
jak
vy
tomu
říkáte
režii
nebo
lépe
řečeno,
vedení
Boží,
ano?
Protože
za
to,
já
jsem
to
tady
předváděl
symbolicky
podle
Starého
zákona,
a
to
bych
teda
tam
znovu
dával,
(zhasněte
to!).
Algoritmy,
které
jsem
vám
doporučil
v
tomto
krátkém
provizorním
spisu
a
které
potom
odůvodním,
že?
Tyto
algoritmy
se
dají
používat
na
kterémkoliv
stupni
vývoje,
to
znamená
na
cestě
z
Asýrie
do
Palestiny,
zrovna
tak
jako
v
Palestině
samotné
a
zrovna
tak
jako
po
narození
Ježíše
Krista,
zrovna
tak
jako
po
křtu
v
Jordáně.
Jenomže
rozdíl
bude
v
jedné
věci.
Ve
způsobu
užívání
vlastní
vůle
a
v
míře,
pochopitelně,
poznání,
která
bude
z
toho
vyplývat
nebo
obojí
jedno
z
druhého.
Takže
dejme
tomu,
jak
používali-
jak
používat
vůli
na
tom
stupni,
když
jsem
teprve
v
Palestině,
zemi
zaslíbené.
Když
totiž,
já
počítám,
že
jsem
už
vysvětlil
ten
první
krok,
se
tak
dalece
zapřu,
že
vykročím
celobytostně
do
cestě
zaslíbené,
ano?
A
opravdu
tam
vejdu.
Měl
bych
ještě
prozradit,
jak
se
jeví
to
vejití
do
země
zaslíbené.
To
se
nejeví
nijaký
jiným
způsobem,
nikoliv
nějakým
okázalým
stavem
nebo
smyslovým
vjemem,
nýbrž
se
za-
začne
jevit
tím,
že
najednou
vidím,
že
všechno
mně
nějakým
způsobem
slouží,
ano?
Není
nic,
co
by
mně
nesloužilo.
A
pokud
ctím
ty
příkazy
Boží
nebo
to,
co
považuju
za
příkazy
Boží,
tu
třebas
mravouku
křesťanskou,
kterou
stylizuju
svůj
život,
tak
všechno
vychází
tak,
že
lituju
dokonce
lidi,
kteří
jsou
okolo
mě,
že
mě
tak
podrobně
pomáhají
po
všech
stránkách.
Že
jsou
opravdu,
nechci
říct
sluhy
mými,
ale
sluhy
Božími,
pomocníky
nebo
nástroji
v
rukou
Božích.
Já
totiž
už
teď
na
té
cestě
od
této
chvíle,
ve
které
jsem
v
zaslíbené
zemi,
nemám
pomocníka
jenom
v
sobě
samotném,
nýbrž
mám
pomocníka
v
celém
prostředí,
ve
kterém
žiju.
To
je
můj
vrcholný
pomocník
a
bez
kterého
bychom
se
vůbec
dále
už
neobešli.
Už
bych
dneska
například
nechtěl
být
ve
stavu,
kdybyste
mně
vy
nepomáhali.
Jak
tady
všichni
sedíte,
tak
vy
mně
všichni
pomáháte,
rozumíte
mně?
A
já
bych
se
bez
vaší
pomoci
neobešel.
Všude
kam
vejdu
a
komukoliv
o
těchto
věcech
říkám
nebo
neříkám,
všichni
jsou
mými
pomocníky.
Oni
o
tom
nevědí,
co
dělají,
ale
všichni
mně
pomáhají.
Já
jsem
se
zatím
nesetkal
s
člověkem,
který
by
mně
byl
nepomáhal.
A
pomáhá
mně
tím
víc,
že
vůbec
neví,
co
dělá.
No.
Psal
jsem
v
tom
díle
o
rozpojení,
jak
jsem
vám
už
tam
v
Kalech
předvedl,
podle
výroků
pana
Eckharta,
že
se
je
třeba
rozpojit
od
tohoto
světa.
Že
se
to
neprovádí
útěkem,
jsme
si
včera
myslím
i
napsali.
Nýbrž
že
je
to...
že
je
to
vnitřní
rozpojení,
které
je
daleko
užitečnější,
které
spočívá
v
tom,
že
nepatřím
tomuto
světu.
Nýbrž
patřím
Bohu,
stále
více
patřím
Bohu,
ano?
To
je
podstata
toho
rozpojení.
Čili
patřit
Bohu
znamená,
že...
že
to
nespočívá
jenom
v
rozpojování,
nýbrž
ve
spojování.
Čili
celý
ten
princip
dosud
vyložený
v
tom
rozpojení,
v
tom
svazku
není...
není
úplný,
není
úplně
vysvětlený,
protože
tam
se
mluví
jenom
o
rozpojování.
A
já
teďka
zvlášť
mluvím
spojování
a
měl
jsem
psát
o
obojím
najednou,
což
není
možné.
Vůbec
to
technicky
není
možné.
Čili
pro
tu
technickou
nemožnost
o
obojím
psát
najednou,
jsem
se
dostal
do
velikých
těžkostí
spisovatelských,
že
vy
si,
třebas
po
přečtení
prvního
dílu,
byste
si
mohli
myslet,
že
je
třebas
jenom
rozpojení
a
to
stačí.
Proto
jsem
narychlo
napsal
aspoň
provizorium
toho
spojovacího
smyslu
života,
ano?
Tak,
řekl
jsem,
a
já
se
k
tomu
znovu
musím
vrátit,
že
nejtěžší
na
celé
té
cestě
a
základem
celé
cesty
je
správné
použití
vlastní
vůle.
A
že
vlastní
vůle
ze
všeho
toho
uhasíná
nejpozději.
Jestliže
nás
mistr
Eckhart
vybízí
k
tomu,
abychom
se
rozpolizi-
rozpojili
od
svého
já,
od
svého
majetku,
ods-
od
vědění
a
od
vůle
vlastní,
tak
je
třeba
říci,
že
od
vlastní
vůle
se
nikdo
z
nás
nedokáže
rozpojit
jinak
než
etapovitě.
Že
se
přesvědčuje
a
já
jsem
se
nesčetněkrát
o
tom
přesvědčil,
že
i
když
si
myslí,
že
se
rozpojuje
od
vlastní
vůle
a
znovu...
a
znovu
se
přesvědčuje
o
tom,
že
se
od
ní
vlastně
nerozpojuje,
že
si
jenom
něco
předstíral.
Například,
dejme
tomu,
v
koncentráku
jsem
se
přesvědčil
o
tom,
že
mně
jde
o
život
zde
na
světě.
Především
já
jsem
si
to,
to
je
vůle
lidská
čistě.
A
já
jsem
si
předtím
myslel,
že
mně
jde
o
život
ve
věčnosti-
na
věčnosti
po
těch
všech
zkušenostech,
který
jsem
předtím
měl,
nebyla
to
pravda.
A
čili
rozpojit
od
vlastní
vůle
se
mohu
jenom
do
té
míry,
do
jaké
míry
probíhá
spojení.
A
jestliže
já
předbíhám
v
rozpojení
s
vlastní
vůlí
míru
spojení
s
Bohem,
tak
to
má
kruté
následky
nerovnováhy
a
veliké
utrpení.
Já
myslím,
že
to,
co
jsem
zažíval
právě
v
koncentráku,
jedna
z
příčin
byla
v
tom,
v
té
krutosti
toho
zážitku
byla
v
tom,
že
jsem
předčasně
se
odpojil
od
vlastní
vůle.
Že
jsem
byl
příliš
trpný
a
že
jsem
nedbal
na
tu
činnou
stránku,
jejímž
pře -
hlavním
představitelem
je
vlastní
vůle.
Přestože
má
pravdu
Scheffler,
Angelus
Silesius,
že
když
jenom
špetka
vlastní
vůle
zbyde,
že
člověk
se
nedostane
do
království
nebeskýho,
přesto
je
nutné
si
uvědomit,
že
lidská
vůle
musí
zůstat
až
dokonce
v
určitém
modifikovaném
stavu,
pozměněném
stavu,
ano?
Tak,
jak
to
Ježíš
Kristus
ukazuje
svým
životem.
Mockrát
jsem
to
říkal,
jenom
šablonovitě
to
tady
vodbydu,
že
se
používá
lidská
vůle
napřed
k
tomu,
aby
člověk
plnil
zákon
nad
sebou.
K
tomu
musí
veškeré-
použít
veškerou
svou
vůli.
Pak
jakmile
se
zrodí
v
něm
ten
Spasitel,
tak
tu
vůli
používá
k
tomu,
aby
byl
v
tom,
co
jeho
Otce.
Jakmile
vejde
ten
Spasitel
do
Jordánu
v
něm,
tak
ji
používá
k
tomu,
aby
přemohl
satana.
Pak
používá
vůli
k
tomu,
aby
všechny
složky
lidské
bytosti
poučil.
To
není
apoštolská
činnost
v
tom
smyslu,
jak
se
to
tam
líčí,
nýbrž
to,
že
učí
své
učedníky,
jo?
Tak
to
je
jenom
vidět,
do
jaké
míry
on
může
poučit
celou,
do
jaké
míry
celobytostně
může
jít.
Že
to
není
ještě
úplné,
protože
má
ještě
cos-
co
by
se
dalo
nazvat
vlastní
vůle.
Protože
všechno
od
Boha
sice
bere,
to
je
pravda,
ale
teprve
vlastní
vůle
umírá
naje-
na
kříži.
Neboť
ještě
předtím
těsně
se
modlí:
ne
má,
ale
Tvá
vůle
se
staň.
To
znamená,
bojuje
s
vlastní
vůlí.
A
teprve
tam
se
vzdává
všeho.
Tak
to
je
cesta
té
vůle,
že
vůle
umírá
naposled,
vlastní
vůle
umírá
naposled.
Kdežto
ostatní
věci
jako
odpoutání
se
od
vědění
musí
daleko
předbíhat
odpoutání
se
od
vlastní
vůle.
Protože
jestliže
já
bych
nezabrzdil
způsob,
jakým
se
dovídám,
tak
bych
nemohl
vědět
způsobem,
jaký
mně
navrhuje
Ježíš
Kristus.
Totiž
já
se
zatím
dovídám
tím,
že
o
věci
přemýšlím
a
jedno
vyvozuju
z
druhého.
Že
si
doplňuji
tyto
zkušenosti
smyslovými
vjemy
a
rozumově
to
zpracovávám.
Kdežto
Ježíš
mě
učí
způsobu
vědění,
které
na
tomto
vůbec
není
založeno.
To
je
založeno
na
vstupu,
vhledu,
nazírání,
vidění
z
mnoha
stran,
daleko
všestranného
vidění,
že,
všestrannějšího
vidění.
Napřed
temného
a
potom
čím
dal
jasnějšího.
A
takže,
dejme
tomu,
už
při
tom
stavu,
když
se
má
ze
mě
zrodit
Ježíš
Kristus,
já
musím
přejít
do
takového
nevědění,
to
znamená
do
takového
odstupu
od
vědění,
aby
to
spojení
nastalo,
jak
to
ukazuje
Panna
Maria:
kterak
se
to
může
stát,
že
se
ze
mě
narodí
Syn
Boží,
když
já
muže
nepoznávám,
že?
Nezáleží
na
tom,
že
to
nevíme.
Ale
musíme,
přestože
nevíme,
jak
se
to
může
stát,
musíme
od
toho
svýho
nevědění
i
vědění
ustoupit,
ano?
A
dále
se
musí
ustoupit
od
rozumového
vědění,
neboť
svým
způsobem
rozum
ví.
Například
Herodes
věděl,
že
se
narodí
Ježíš
Kristus.
Nevěděl,
kde
se
narodil,
ale
není
možno
utajit
před
rozumem,
že
se
ve
mně
naro-
narodil
Ježíš.
To
je
prekérní
situace,
ale
když
se
s
ním
budu
radit
o
tom,
kde
je,
jak
ho
vypátrat,
tak
to
přivede
jenom
k
jeho
zabití,
k
ničemu
jinému.
Já
musím,
přestože
von
to
ví,
že
se
narodil,
musím
před
ním
utéct.
Toto
budu
muset
detailně
vysvětlit
potom,
to
mně
dá
velkou
práci.
Nevím,
jak
se
toho
zmocním.
To
bude
muset
vyšší
pomoc
na
to.
A
konečně
pak
musím
umět
odstoupit
od
toho
vědění,
které
jsem
nabyl
takzvanou
plností
života.
To,
že
já
rozvinu
svůj
život,
jako
Ježíš
Kristus
se
stal
poddaným
své
rodině,
že
sloužil
svému
okolí,
že
byl
dobrým
tesařem.
Od
této
plnosti...
od
této
plnosti
musím
ustoupit.
Je
zajímavé,
že
vždycky
až
naplním
do
vrchu
určitý
stupeň,
tak
musím
dokázat,
což
je
nejtěžší
stránka
užití
vlastní
vůle,
musím
vlastní
vůlí,
zase
vlastní
vůlí
od
tohoto
vrcholu
ustoupit.
S
vrcholu
musím
sestoupit,
ale
vrcholu
musím
napřed
dosáhnout.
A
s
vrcholu
musím
sestoupit.
Právě
když
vrcholilo
třebas
učení
učedníků,
Ježíš
poznal:
teď
už
to
dál
nejde.
Teď
už
vás
více
poučit
nemohu.
Kdybych
já
neodešel,
nemohl
bych
poslat
Ducha
utěšitele,
který
vás
všemu
ostatnímu
naučí.
Toto
rozeznávat
je
snadné.
Ale
umět
ustoupit
od
tohoto
vrcholu
je
úžasně
těžké.
Není
to
snadné
mít
takle
pokročilý
stav
vědění,
že?
A
umět
od
toho
ustoupit,
to
se-
to
provede
vůle.
Čili
ustupování
od
vědění
předchází
od
ustupování
vlastní
vůle.
Ta
vlastní
vůle
to
řídí,
to
ustoupení
od
toho
vědění.
A
tak...
tak
bych,
takhle
to
budu
asi
postupnější,
já
to
tady
nemůžu
všechno
říct.
A
ještě
ustupování
od...
od
prostředí,
ve
kterém
žiju,
musí
jít
ruku
v
ruce
se
spojováním
se
s
tímto
prostředím.
Jako
já
ze
začátku
mohu
klidně
beztrestně
prostředí,
které
žiju,
považovat
za
cizinu,
co-
což
není
můj
domov,
jak
Ježíš
Kristus
detailně
ukázal.
A
ze
začátku
to
ještě
za
domov
smím
používat
až
do
Jordánu,
že
jo?
Napřed
to
jako
za
domov
můžu
považovat,
potom
už
nemohu,
né?
Může
se
v
tom
pohybovat,
totiž
jako...
jako
kdybych
byl
doma,
lépe
řečeno.
Von
věděl,
že
to
není
jeho
domov,
ale
můžu
si
toho
využívat
jako
vlas-
jakoby
to
byl
můj
vlastní
život.
Po
Jordánu
už
on
neměl
domova.
Von
už
se
rozpojil
od
toho,
co
my
považujeme
za
naprosto
nutné
soužití
se
životem,
s
tímto
životem,
s
tímto
prostředím,
ano?
Protože
to
souviselo
se
spojením,
které
nabyl
v
Jordánu.
Čili
už
vám
je
jasno,
jakého
druhu
bylo
to
spojení,
že
si
uvědomoval
synovství,
že?
Víš,
a
potom
nakonec
toto
vědění,
že
je
Synem
Božím,
musel
upustit,
od
něho
musel
opustit,
když
mělo
nastat
spojení,
které
nazýváme
vzkříšení,
to
znamená
trvalé
spojení
s
Bohem.
A
to
bylo
velice
těžké,
protože
on
v
tom
okamžiku
musel
se
vzdát
i
Otcovy
pomoci
i
toho
spojení,
které
měl
dočasně
s
ním
navázáno,
že
jo?
"Bože,
pročs
mě
opustil?".
To
vám
vykládal.
Tak
já
to
zase
budu
po
této
linii
vykládat.
Jenomže
budu
pořád
ukazovat
přitom,
dobrý,
budu
pořád
ukazovat,
jak
použít
na
různých
úrovní
těchto
algoritmů.
A
budu
navrhovat,
jakým
způsobem
si
můžete
bez
zlých
následků
ten
algoritmus
přizpůsobit
míře
znalosti
sama
sebe.
Do
jaké
míry
sama
sebe
poznáváte,
do
takové
míry
vy
znáte
správně
východisko.
A
to
znamená,
vy
později
nebudete
muset
začínat
od
prvního
kroku,
až
budete
správně
znát,
že
už
jste
ve
východisku
třebas
druhého
kroku
algoritmu,
ale
ze
začátku
musíte
používat
celého
algoritmu.
Od
prvního
kroku
znovu
a
znovu
to
opakovat.
Až
budete
mít
jistotou,
že
už
můžete
vynechat
některý
krok,
tak
si
budete
počínat
jako
dobrý
matematik,
který
ve
zkratce
dojde
k
výsledku,
ne?
Nebo
ještě
lépe
řečeno,
jako
matematik,
který
místo
elementární
matematiky
používá
vyšší
matiky,
že
jo?
Počítej
si
rovnici
o
pětadvaceti
neznámých
pomocí
elementární
matematiky,
vono
to
de!
Ale
když
u
toho
používáš
vyšší
matiku,
tak
to
jde
daleko
rychleji,
ne?
A
takovýmto
způsobem
také
si
můžete
počínat
postupně
dál
vy.
Čili
to
je
ve
zkratce
řečeno,
co
já
myslím
v
tom
druhém
dílu
Spojení
vysvětlit.
Že
spojení
musí
jít
ruku
v
ruce
s
rozpojením.
Jestliže
předběhne
rozpojení
spojení,
nastává
nerovnováha,
utrpení.
A
naopak,
jestli
spojení
předběhne
rozpojení,
tak
to
má
za
následek
zase
utrpení,
protože
já
se
bolestně
vracím
do
stavu
nerozpojenosti.
A
teď
mně
zbývá
ještě
vysvětlit
jedna
věc,
velice
důležitá.
Já
ji
napřed
řeknu
nanečisto.
Nejdůležitější
na
celé
cestě
se
mi
zdá
to,
že
má
být
harmonicky
vyrovnáno
to,
co
do
cesty
vkládám
a
to,
co
na
cestě
přijímám.
Čili
rozpojení
a
spojení.
Spojení
je
příjem,
i
když
ne
v
tom
smyslu
že
s-
že
jako
si
beru,
nýbrž
že
je
mi
dáváno,
že
je
mi
otevíráno
a
tak
dále.
Je
mi
otevíráno,
je
mi
dáváno,
tak
rozpojení
je
výdej.
A
nelze
v
tom
výdeji,
že
bych
jako
to
ztrácel,
nýbrž
že
se
to
dostává
do
rukou
Božích.
A
on
s
tím
vládne.
Ti
učedníci
Ježíšovi
nebyli
o
nic
méně
živými,
když
chodili
s
Ježíšem,
o
nic
nebyli
ochuzeni,
když
s
nimi
chodili
ani
oni
ani
jejich
rodiny,
protože
je
vnitřně
opustili.
To
je
důležité
vědět.
Protože
kdyby
na
určité
úrovni
člověk
měl
ještě
své
věci,
cokoliv
svého,
tak
by
tou
chvíli
pro
to
málo
třebas
svého,
co
má,
by
jeho
cesta
stala
se
nesnesitelně
těžkou,
neboť
by
pořád
upadal
do
nevědomosti.
Uvržen
by
byl
do
temnot
vnějších,
kde
je
skřípění
a
pláč,
jo?
A
jak
se
to
symbolicky
tam
říká.
A
proto
na
této
celé
cestě
je
důležité
si
uvědomovat:
celý
tento
život,
který
mám,
je
od
Boha,
nic
není
mého.
Čili
já
ničím
svým
k
Bohu
nejdu.
Já
jdu
vším
Božím
k
Bohu.
A
ničím
jiným
než
Božím
se
k
Bohu
nemohu
dostat,
než
rovný
s
rovným
se
slučuje.
A
čím
uvědoměji-
uvědudomějeli,
já
tímto
Božím
k
Bohu
jdu,
tím
je
moje
cesta
harmoničtější.
Tím
je
to
jho
sl-
sladší.
Protože
si
nenalhávám
dále,
že
to
dělám
já
svou
vlastní
silou.
Nýbrž
jak
jsi
správně
podotkl,
jenom
silou
Boží,
jenom
Božími
prostředky.
Samozřejmě,
všimněte
si
taky
v
Kalech,
že
přestože
jsem
vám
navrhoval
toto
Boží
silou
a
tak
dále,
že
jste
při
tom
neměli
úspěchu.
Neměli,
tam
jsme
ještě
zkrachli.
Ještě
bylo
k
tomu
něco
třeba
přidat.
Nevím,
jestli
už
víte
co,
protože
tady
jsem
ještě
si
přál,
abych
manipuloval
silou
Boží,
rozumíte?
A
to
byla
závada
této
cesty.
To
ještě
z
té
mé
cesty
to
nedělalo,
se
nestávalo
sladké
jho.
Když
já
si
už
ani
nepřeju
manipulovat
s
touto
silou,
nýbrž
když
ji
používám
do
takové
míry,
jak
Bůh
uzná
za
vhodné.
To
zná-
to
znamená,
jsem
vděčen
i
když
uzná
za
vhodné
vůbec
jí
neprojevit,
tak
pak
teprve
se
ocitnu
v
tom
konci,
na
kterém
se
ocitl
Job:
že
je
mi
všechno
vráceno,
že
utrpení
všechno
končí.
Tam
nastačí-
začíná
sladké
jho,
ano?
Nikdy
dříve.
Toto
považuju
za
velice
důležité,
protože
celá
cesta
má
být
harmonickým
vyvážením
těchto
složek:
rozpojení
a
spojení.
A
úroveň
přípravy
na
mystickou
koncentraci
se
nemá
příliš
lišit
od
úrovně
koncentrace
samé,
od
prostředku
koncentračního,
který
potom
používám.
Čili,
když
já
chci
používat
prostředku
koncentračního
k
tomu,
abych
se
s
Bohem
spojil,
tak
se
zbytečně
divím,
že
mi
ten
prostředek,
který
jiného
vynáší
do
toho
spojení,
mě
tam
nevynáší.
Že
předtím
jsem
byl
někde
jiné-
na
jiné
úrovni,
jo,
než
na
kterou
se
sápu
teď
při
té
koncentraci.
Sedím
na
dvou
židlích.
Příprava
je
na
jiné
úrovni,
než
na
které
je
potom
samotná
koncentrace.
To
se
nesmí
dít.
Těmito
algoritmy
sleduju
přípravu
takové
úrovně,
která
by
byla
na
úrovni
přístupu
k
soudu
poslednímu,
ano?
Připraven
předstoupit
před
soud.
Toho
se
nesmím
bát.
To
je
ten
nejšťastnější
okamžik,
jsme
si
vykládali
dneska,
jaký
mě
může
potkat.
Když
je
rozsouzeno,
že
mě
dále
nebudou
trápit
zlé
věci,
které
budou
odsouzeny
k
věčnému
zatracení.
A
budu
žít
jenom
s
tím,
ve
spolupráci
s
tím
dobrem.
Protože
jsme
si
taky
už
tady
řekli,
za
těmi
zády,
co
to
dobro
je.
To
je
vlastně
poznání,
ano?
Láska
a
tak
dále.
Jak
to
konečně
Ježíš
definoval
tím,
že
říkal:
cokoli
jste
učinili
nejmenšímu
z
bratří
mých,
mně
jste
učinili.
Já
vás
dneska
chci
naučit
správné
činnosti.
Protože
učit
vás
jenom
bezstarostnosti
není
možné.
Protože
byste
mohli
mít
dojem,
že
nemusíte
nic
dělat
nebo
že
se
můžete
vzdát
některé
činnosti
nebo
že
ji
můžete
opomíjet.
A
to
já
bych
nerad
ve
vás
vzbudil
tento
dojem.
Je-
protože
ve
vašem
životě
nastanou
události
roztodivně
různé.
A
když
ode
mě
chcete
vyřešit
to
nebo
ono,
tak
bez
hluboké
znalosti
kořenů
toho,
co
se
právě
děje,
je
mi
nemožné
vám
poradit.
Ty
kořeny
toho,
co
se
právě
děje,
jsou
někde
zcela
jinde
třeba,
než
kde
se
to
projeví
potom
tou
událostí
nějakou
nebo
nějakou
těžkostí.
A
proto
je
podle
mého
názoru
daleko
důležitější
znát
obecné
kořeny
všech
těžkostí,
se
kterými
se
člověk
v
životě
potkává.
Ty
všechny
mají
společné
kořeny,
ze
kterých
zase
vyrůstají
drobnější
kořeny.
Až
to
jde
někam
nebo
prostě
se
to
nějak
spojuje
do-
a
vyhraňuje
do
nějaké
stavby
rostlinné
tak.
A
ono
přirovnání
se
nedá
nikdy
tak
uvést,
aby
úplně
odpovídalo
skutečnosti.
Takže
děláme
zásadní
jednu
chybu,
že
do
všeho,
co
děláme,
jdeme
sami.
My
sice
se
modlíme,
prosíme
Boha
o
pomoc,
ale
neříkám,
že
je
to
špatné,
ale
není
to
to
pravé,
co
já
na
vás
chci.
Vy
pořád-
vy
si
Pána
Boha
poprosíte,
ale
do
té
věci
zase
s
jeho
pomocí
jdete
sami,
s
jeho
pomocí
jdete
sami.
S
domnělou
jeho
pomocí,
se
potom
divíte,
že
ta
modlitba
nevyšla,
že
jste
nebyli
vyslyšeni.
A
říkáte:
no
tak
Pán
Bůh
to
nechtěl
nebo
tak
nějak.
To
je
těžko
usuzovat,
jestli
chtěl
nebo
nechtěl.
To
takhle
lidsky
se
nedá
posuzovat
o
vůli
Boží.
Vždycky
jakýkoliv
úsudek
si
uděláte,
každý
je
chybný.
Jestli
chtěl
nebo
nechtěl,
to
vůbec
není
v
lidských
silách
umět
to
posoudit.
To
vůbec
nejde.
To
se
musíme
vzdát.
To
taky
je
zbytečné
tento
posudek
si
dělat.
Takového
posudku
se
musíme
umět
vzdát.
Ale
co
je
důležité,
ještě
znova
opakuju
a
vysvětlím
to
hned
teď,
abychom
uměli
ke
všemu
přistupovat
s
ním.
Jakým
způsobem
to
udělat?
Teď
bych
byl
ale
moc
rád,
kdybyste
pochopili
jednu
věc.
Jestliže
to,
co
vám
teď
řeknu,
budete
si
jenom
prohlašovat,
tak
zase
půjdete
do
věci
sami.
Jestliže
to
nebude
pouhé
prohlášení,
nýbrž
to
bude
poctivá
snaha
se
podle
toho
zařídit,
tak
sami
do
věci
nikdy
nepůjdete,
ano?
Podívejte
se.
V
první
řadě
je
třeba,
aby
člověk
né
minutu
po
vstávání,
ale
jakmile
vstává,
jakmile
se
probudí
ze
spánku,
který
byl
tvrdý,
kde
neměl
sen,
pokud
měl
předtím
sen,
tak
je
to
něco
jiného,
ale
pokud
se
probudil
z
tvrdého
spánku
třebas
uprostřed
noci,
to
je
jedno,
ale
potom
třebas
ještě
nevstal,
spal
dál,
tak
pokud
se
z
toho
tvrdého
spánku
probudil,
tak
by
si
měl
uvědomit,
že
přišel
z
Otcova
domu,
který
si
nemůže
uvědomit.
Nemůže
si
vůbec
uvědomit,
že
v
něm
byl.
To
je
nad
jeho
síly.
Protože
cokoliv
je
v
lidské
mysli,
v
lidském
těle
a
v
času
a
prostoru
v
pohybu,
to
nám
zabraňuje
vstup
do
něčeho,
co
je
Otcův
dům,
který
v
pohybu
není.
Proto
nikde
nikdo
se
s
Bohem
nestýká,
nikdo
ho
nikdy
neviděl,
říká
svatý
Jan.
Nemohl,
protože
vidět
je
pohyb
zrakový,
pohyb
smyslů,
ano?
To
je
vidět.
Zachycení
pohybu
je
to.
Protože
to,
co
vidím,
musí
být
v
pohybu,
abych
to
mohl
vidět.
To
je
pohyb
atomu,
ano?
Abych
to
vůbec
postřehl.
Jak
by
tam
přestal
v
čemkoliv
ten
pohyb,
co
já
před
sebou
vidím,
okamžitě
bych
to
přestal
vidět,
upozorňuju
vás
na
to.
A
proto
já
Boha
nevidím,
neboť
tam
v
něm
není
pohyb
atomů
v
Bohu.
A
von
je,
von
potom
není
jen,
nepřestává
být
reálnou
skutečností,
ale
skutečností
bez
pohybu
a
proto
ji
není
vidět
tuto
skutečnost.
Je
mezi
námi
a
není
ji
vidět,
že
my...
my
jsme
schopni
vidět
jenom,
co
je
v
pohybu.
Tak
já
musím
si
uvědomovat,
že
opravdu,
když
vycházím
ze
spánku
do
tohoto
vědomí,
kde
jenom
pohyb
sleduji
a
nic
víc,
že
jsem
odešel
z
Otcova
domu,
který
těmi-
těmito
pohybovými
ústrojími
nebo
pro
za-
zachycování
pohybu
zařízenými
ústrojími
nemohu
ani
vědět,
že
jsem
byl
v
Otcově
domu.
Ale
Indové,
na
rozdíl
od
nás,
těmto
věcem
rozumí
a
říkají,
že
tvrdý
spánek
je
tapasja.
To
znamená,
že
je
to
odpočinek
duše
v
Bohu,
jo?
A
myslím,
že
mají
pravdu.
Já
jsem
je
vždycky
podezříval,
že
se
o
tom
nikdo
nepřesvědčil,
ne?
Ale
asi
se
o
tom
oni
přesvědčili,
že
tomu
tak
je.
A
je-li
tomu
tak,
tak
já
každý
den
po
vyspání
odcházím
z
Otcova
domu,
každý
den.
Toto
je
mi
velikou
vzpruhou,
protože
já
jdu
s
požehnáním
Otcovým,
i
když
o
ně
neprosím.
Já
totiž
mohu
mít
za
to,
že
když
jsem
vyšel
z
Otcova
domu
a
symbolicky
řeknu,
na
pole
jeho,
ne?
To
je
tento
svět.
Na
nic
jiného
než
jeho
pole,
a
ne
moje.
I
když
si
tam
něco
z
toho
přivlastňuji,
pokud
vůbec
mohu
si
něco
přivlastňovat.
To
je
každý
máme
ty
tendence
si
něco
tam
přivlastnit
na
tom
hospodářově
poli.
Zcela
neprávem
si
to
přivlastňujeme,
ale
přivlastňujeme
a
to
nám
dělá
veliké
potíže.
Tak,
protože
lžeme
si,
jo?
Není
to
naše,
si
lžeme.
Tak
jestliže
já
jdu
vybaven
z
hospodářova
domu
a
zaručeně
jdu
vybaven
odtamtud,
dobře
vybaven,
tak
nemusím
mít
starost
o
to,
že
mně
něco
on
nedal
k
dispozici.
On
i
člověku
slabému
nad
hrobem
dá
k
dispozici
všechno,
co
potřebuje,
aby
nad
tím
hrobem
byl
třebas
jenom
minutu.
To
znamená,
člověk
absolutně
zesláblý
má
tuto
slabost,
kterou
si
s
sebou
bere
jako
nářadí
z
Otcova
domu
a
touto
slabostí
má
možnost
se
k
němu
dostat
nazpět.
Ty
nářa-
to
nářadí
potom
odkládá
do
toho
Otcova
domu
pochopitelně
nějakým
způsobem,
takže
může
nakonec
odložit
i
ten
život,
který
zde
žije.
Čili
teď
už
se
vám
začíná
rýsovat
trošku
jinak,
co
je
to
nejít
sám.
Se
vším,
s
čím
vstupuju
do
tohoto
světa,
do
tohoto
života,
kde
nějak
jednám,
se
vším,
co
tam
vstupuji,
to
je,
toto
všechno,
lépe
řečeno
s
čím
tam
vstupuji,
toto
všechno
je
jeho.
Nic
z
toho
není
moje.
Takže
jsem
úplně
v
jiné
situaci,
než
v
jaké
jste
vy.
Já
tam
přicházím
s
jeho
nástroji
a
já
přicházím
na
jeho
pole.
Čili
já
manipuluju
s
jeho
věcmi,
s
jeho
lidmi,
s
jeho,
od
něho
pocházejícími
životy
a
tak
dále.
To
mně
má
umožnit,
abych
nestranně
posuzoval
situaci.
Abych
také
nevyčleňoval
z
té
celkové
situace
něco,
co
se
dá
jenom
uměle
vyčlenit,
ale
co
nikdy
vyčleněno
ne-
není
fakticky.
Já
své
z
toho
vyčleňuji
a
toho
se
všímám,
ne?
A
co
se
mě
netýká,
toho
se
nevšímám.
Já
vás
nechci
nebo
všímám
se
méně.
Já
vás
nechci
přivést
k
tomu,
aby
se
všímali
všeho.
To
by
bylo
rozptylování
takového
druhu,
že
by
opravdu
jste
neudělali
vůbec
nic.
A
já
vás
chci
přimět
jenom
k
tomu,
abyste
si
uvědomovali
jednu
věc.
Že
ten
hospodář
Bůh
tedy,
já
ho
budu
jmenovat
hospodář,
který
vás
posílá
na
své
pole,
vám
také
patrně
řek,
i
když
nevíte
co,
co
na
tom
poli
budete
dělat.
Je
jedno,
že
to
nevíte.
Vy
se
setkáváte
s
lidmi,
s
okolnostmi,
které
okolo
vás
jsou.
To
je
právě
to,
o
tom
můžete
předpokládat,
že
to
je
právě
to,
k
čemu
on
vás
posílá.
Nešpekulujte
vo
tom.
To
je
právě
to,
k
čemu
on
vás
posílá.
Abyste
se
s
tím
nějak
vypořádali,
abyste
s
ním
na
tomhletom
spolupracovali.
Protože
on
skrze
vás
jenom
může
na
ty
věci
působit
tak,
jak
si
přeje.
On
potřebuje
vás,
aby
se
s
tím
hnulo.
Protože
on
není
pohybem.
A
když
sebe
ve
vás
transformuje
na
pohyb,
vy
jste
transformovaný
Bůh
na
pohyb.
Když
vás
transformuje
na
pohyb,
tak
vy
můžete
potom
pomocí
té
transformace
pohybové
taky,
jednat
v
tom
světě
pohybu.
Kdežto
on
tam
nejedná
přímo
v
tom
světě
pohybu.
On
tam
nedělá
zázraky.
On
je
dělá
přes
vás
ty
zázraky.
Ježíš
přes
to
pohybové
tělo
dělal
zázraky,
které
od
Otce
byly
diktovány,
které
si
Otec
přál.
Od
Otce
měl
například
i
učedníky,
že
ano
a
tak
dále.
Tohoto
si
dobře
buďte
vědomi,
že
jste
výkonným
orgánem
Božím,
rozumíte
mně?
A
že
tedy
všechno,
co
děláte,
je
nesmírně
zodpovědné,
neboť
je
to
poslání
od
Boha.
Teď
je
to
trošičku
složitější,
co
budu
říkat.
Vy
kromě
toho,
že
něco
vykonáváte,
máte
ještě
k
dispozici
nástroje,
o
kterých
bychom
mohli
řek-
říci,
že
jsou
trvalé
povahy
statické.
Ačkoliv
i
ony
jsou
dynamické,
jenomže
pomalu
dynamické
tak,
že
my
to
vidíme
staticky,
zase
jako
stálice,
vidíme
jako
stálice
a
ony
jsou
v
pohybu.
Tak
taky
například
rozum
jako
takový,
ne
rozumová
činnost,
projevy
rozumu,
ale
schopnost,
kterou
máme,
rozumová
nebo
schopnost
smyslová
zraku,
sluchu
a
tak
dále,
to
jsou
takové
konstanty.
Takové
stálice,
tak-
takového
něco,
co
pořád
funguje
více
nebo
méně
dobře
u
nás.
Toto
máme
k
dispozici
kromě
toho,
že
tím
můžeme
nějak
jednat.
My
toho
nemusíme
použít,
ale
můžeme
toho
použít,
ano?
A
my
tedy
musíme
si
být
vědomi
toho,
že
rozum
je
taky
od
Pána
Boha.
Že
všechny
tyto
konstanty,
tyto
stálice
u
nás
jsou
také
od
Pána
Boha.
A
jestliže
máme
nějaký
rozumový
úsudek
o
něčem,
že
je
to
správné
nebo
nesprávné,
že
je
to
bezpečné
nebo
není
to
bezpečné,
tak
se
toho
nemáme
zříkat
tak
hloupě,
abychom
si
řekli:
dyť
já
jdu
beztak
od
Pána
Boha
a
k
němu
a
na
jeho
poli
budu
pracovat,
čeho
se
mám
bát.
Omyl,
já
mám
zachovat
ostražitost.
To
je
něco
jiného
než
starostlivost.
Já
mám
rozum
a
úsudek
a
smysly
taky
od
něho.
Já
musím
stejně
dávat
pozor
na
přechodu
jako
člověk,
který
vůbec
nemá
o
těchto
věcech
páru.
Jinak
bych
přišel
k
úrazu
a
myslel
bych
si,
že
se
stalo
nějaké
nedopatření.
Vůbec
ne.
Já
jsem
komplexně
neužíval
všeho,
co
od
Boha
mám.
A
od
Boha
mám
nejenom
tu
okolnost,
tu
událost,
do
které
vstupuji.
Ale
také
ty
trvalé
součásti
své
lidské
bytosti,
rozum
a
tak
dále,
které-
do
kterých
už
nevstupuji,
ale
které
jsou
mi
k
dispozici.
Čili,
když
já
přistupuju
k
nějaké
události,
to
neznamená,
že
bych
ji
neměl
zkoumat
co
do
kvality,
myslím
mravní
nebo
spravedlivosti
a
tak
dále.
Že
bych
ji
neměl
zkoumat
co
do
kvantity,
to
znamená,
jestli
vůbec
na
to
stačím
svými
silami.
To
všechno
mám
brát
v
patrnost.
Já
se
nemám
hrnout
do
něčeho,
na
co
svými
silami
nestačím.
Vím
napřed,
že
na
to
nestačím,
třebas
fyzickými
nebo
duševními
silami,
ano?
To
je
potom
moje
chyba
a
ne
toho
poslání
Božího.
Protože
ta
událost,
která
se
ke
mně
staví
čelem,
kterou
já
mám
nějak
řešit,
to
je
předložený
úkol
pro
člověka
myslícího,
pro
člověka
cítícího,
pro
člověka
s
otevřenými
smysly.
A
ten
si
o
tom
má
právo
udělat
svůj
úsudek.
A
nemá
nikde-
ni-
stá-
nikde
nestojí,
že
by
musel
dělat
to,
na
co
nestačí.
Totiž
tady
lidi,
kteří
jsou
špatně
poučení
v
tomto
bodě,
dělají
tu
chybu,
že
si
na
sebe
berou
stále
větší
úkoly,
na
které
vůbec
nestačí.
A
ono
je
to
sedře
v
pravým
slova
smyslu.
Ono
je
to
odmocní,
ono
je-
ono
je
to
znemožní,
aby
dále
v
této
činnosti
pokračovali.
Takže
já
když
člověka,
kterýmu
sem
takhle
poradil,
potkám
za
čas,
tak
ho
najdu
zdeptaného.
On
říká:
ano,
já
všechno
beru
z
rukou
Božích,
ale
vono
mi
toho
přichází
stále
víc
a
já
na
nestačím.
Já
jsem
na
roztrhání,
lidi
poznali,
že
jsem
hlupák,
že
všechno
beru,
tak
mně
toho
dávají
víc,
i
ty
svoje
věž-
těžkosti
na
mě
věší.
Já
dělám
za
dva
za
tři
ve
své
práci
a
tak
dále.
To
je
hloupost
ze
strany
toho
člověka,
protože
taky
rozum
má
od
Pána
Boha.
A
taky
ví,
že
je
nesprávné
za
někoho
něco
dělat,
co
on
by
sám
mohl
udělat.
To...
to
všechno
je
vod
Pána
Boha
tato
schopnost
rozlišovací.
Ovšem
upozorňuju
vás,
že
schopnost
rozlišovací
na
tom
úvodním
stupni,
o
kterém
já
mluvím,
je
velice
malá.
Ale
stačí
na
to,
aby
člověka
ochránila
při
zdraví,
natolik
stačí,
aby
mu
umožnila,
aby
mohl
pokračovat
v
životě.
Aby
ten
život
nezkrachoval
tím,
že
se
přepne
třebas,
že
se
dělá
příliš
mnoho.
Anebo
zase,
aby
nezkrachoval
tím,
že
se
dělá
příliš
málo
pro
nějakou
přílišnou
takovou
nerozhodnost
nebo
tak.
On
na
jedné
straně
musí
být
rozhodný
v
tom
smyslu:
já
du
od
Boha,
od
Boha
jsem
poslán.
Na
druhé
straně
musí
být
opatrný,
že
Bůh
mně
nikdy
nesvěří
úkol
nebo
Bůh
ode
mě
nikdy
nechce,
tím
si
musíte
být
jisti,
každý
z
nás
jist,
který
já
bych
nezvládl,
který
já-
na
který
bych
nestačil.
Na
který
nestačím,
to
mohu
považovat
za
úkol,
který
není
pro
mě.
Ať
si
ho
dělá,
kdo
chce.
Já
jasně
řeknu:
na
to
nestačím,
ano?
Bez
ohledu
na
to,
že
třeba,
že
je
to
ostudné,
že
si
udělám
třebas
ostudu.
To
je
jiná
věc,
o
to
mně
nesmí
tolik
jít.
Takže
já
jsem
promluvil,
ty
si
všímáš,
že
já
rozebírám
ten
algoritmus
činnosti.
Takhle
si
představuju,
že
bych
to
tam
potom
popsal,
teď
nemám
možnost,
tady
v
takovém
krátkém
spisu.
Já
jsem
to
napsal
ne,
já
se
držím
toho
bodu,
že
to
tady
odsud
nečtu
a
potom,
když
si
to
napíšu
takhle
kloudněji
nebo
ještě
kloudněji,
než
jak
to
říkám.
A
já
vás
učím
správné
činnosti.
Tak
první
krok
jsem
tedy
celkem
vysvětlil,
to
je
že
přicházím
z
domu
Otcova.
A
že
tedy
nejsem
sám.
Druhý
krok
spočívá
v
tom,
že
když
už
ve-
jsem
činný,
když
už
něco
dělám,
tak
se
nutím
k
tomu,
abych
zásadně
nedělal
nic
jiného
a
nemyslel
na
nic
jiného
než
to,
co
je
mi
k
činnosti
předloženo.
To
musím
vysvětlit.
Člověk,
který
je
třebas
nábožensky
založen,
bude
si
myslet:
já
při
tom,
co
dělám,
nesmím
zapomenout
na
Pána
Boha.
A
prolíná
třebas
tu
svou
činnost
modlitbou.
Absolutně
nesprávné.
Pořádně
se
nemodlí
ani
pořádně
nic
nedělá.
Sedí
na
dvou
židlích
kupodivu.
Modlitba
nestojí
za
nic,
činnost
nestojí
za
nic.
Nedoporučuju,
když
poznáváte,
že
úkol,
který
máte
před
sebou,
v
určitém
rozsahu
se
dá
provést
a
tedy
že
můžete
v
tomto
smyslu
to
pro
Boha
udělat,
ne
pro
toho,
kdo
vám
to
předkládá.
Jestliže
to
poznáváte,
tak
pak
není
třeba,
aby
se
přitom
modlili,
abyste
mysleli
na
Boha.
Že
tím,
že
to
děláte
pro
něj,
tou
reálnou
činností
na
něj
myslíte,
rozumíte
mi?
Tím
skutkem,
který
provádíte,
na
něj
myslíte.
A
doporučuje
se,
abyste
to
dělali
ji-
lépe,
než
kdybyste
to
dělali
jenom
pro
sebe
nebo
pro
někoho.
Když
to
dělám
pro
Boha,
tak
to
dělám
lépe,
protože
to
dělám
pro
něho.
A
to
je
jediná
myšlenka
na
Boha,
která
se
tady
doporučuje.
Dělat
to
lépe
než
normálně,
ano?
Protože
to
dělám
pro
hospodáře,
pro
Boha.
Čili
tadyhle
to
ne...
ne-
nedodržovat
by
znamenalo
celou
činnost
postavit
na
hlavu.
Proč
myslíte,
že
my
se
s
Bohem
nestýkáme,
že
my
ho
nevidíme,
že
vůbec
o
něm
nevíme,
že
klidně
se
bez
něho
obejdeme
až
do
smrti
nejdelší?
Protože
všechno,
co
umře,
se
bez
vědomí
o
Bohu
obejde,
protože
to
jde
ke
zničení.
Toto
obejít
se
bez
vědomí
o
Bohu,
to
vede
k
absolutnímu
zničení.
Čili
v
takovém
případě,
když
chceme
se
zničit,
tak
opravdu
nepotřebujem
o
něm
nic
vědět.
Ale
já
vás
vedu
k
činnosti,
navádím
k
činnosti,
která
vás
má
osvobodit
od
smrti.
Přestože
všichni
fyzicky
umřeme,
už
dávno
než
umřeme
fyzicky,
budeme-
od,
když
se
budete
zařizovat
podle
tohoto
předpisu
o
činnosti,
budete
dávno
živi
ve
věčném
životě.
To
znamená,
budete
vědomě
věčné
bytosti
a
z
tohoto
vědomí
o
své
věčnosti
budete
přecházet
do
tohoto
"já",
které
funguje
tady
na
světě.
Zatímco
nyní
se
od
toho
"já"
snažíte
dostat
k
Bohu,
pak
naopak
odtamtud
se
budete
dostávat
do
tohoto
světa.
Čili
budete
jednat
osvíceně
lépe
řečeno.
A
bude
to
mít
ten
následek
v
okamžiku
smrti,
že
když
opustí
to
"já"
s
tím
tělem
tohleto
vědomí
toho
věčného
života,
tak
se
tomuto
vědomí
nic
nestane.
To
vědomí
už
bylo
přeneseno,
to
vaše
vědomí
už
bylo
dříve
přeneseno
do
věčného
života,
a
proto
se
ho
smrt
netýká,
fyzická
smrt
se
ho
vůbec
netýká.
Proto
mohl
svatý
Pavel
říci:
smrti,
kde
je
tvůj
osten?
Nemoh
pochopit,
že
smrt
by
pro
něho
něco
vůbec
znamenalo.
Proto
ti
první
křesťani,
kteří
tohleto
zakoušeli,
co
vám
tady
říkám,
tak
klidně
šli
na
smrt.
Po
desítkách,
po
stovkách,
po
tisících
odcházeli
na
popraviště
bez
hlesu,
bez
kvílení.
Protože
přenesli
své
vědomí
do
věčného
života
a
odtamtud
se
dívali,
jak
to
jeho-
jejich
tělo
umírá,
ano?
A
byli
svobodní
vnitřně.
A
já
vás
právě
tímhletím
způsobem,
který
tady
popisuju,
připravuju
k
tomu,
aby
se
takhle
osvobodili.
Nejenom
vy.
A
abyste
pomocí
tohoto,
ještě
potom
vysvětlím,
osvobozovali
své
okolí.
Protože
jestliže
člověk
dosáhl
tohoto
stupně
poznání,
tak
nemůže
si
to
nechat
pro
sebe
a
platí
o
něm
to,
co
zažívali
ti
dva
učedníci
Páně,
když
Ježíš
s
nimi
šel
po
zmrtvýchvstání
do
Emauz.
Že
jim
bylo
strašně
dobře
u
něho,
ne?
A
říkali,
že
jsme
mi
ho
nepoznali,
copak
nehořelo
naše
srdce?
Že
totiž
také
ten
oheň
poznání,
který
je
v
takovém
člověku,
přechází
do
těch
druhých
aspoň
do
takové
míry,
do
jaké
oni
dovolí,
aby
tam
přešel.
Takže
při
vlastní
činnosti
máme
myslet
jen
na
to,
co
máme
vykonat.
Další
třetí
poučka
je
tahleta:
všechen
užitek
z
mé
činnosti
náleží
hospodáři.
Přičemž
však
platí
Ježíšova
slova:
hoden
je
dělník
mzdy
své.
To
znamená,
nesmíte
si
myslet,
že
ten
hospodář
od
vás
chce,
abyste
hospodařili
tím
způsobem,
že
byste
přitom
zemřeli
hlady
a
že
byste
přitom
přišli
sami
o
život.
To
ne.
Ten
hospodář,
a
jeho
jménem
mluvil
Ježíš
Kristus,
nám
říká,
že
každý
dělník
je
hoden
své
mzdy.
To
znamená,
jestliže
vy
jste
placeni
za
něco,
co
děláte,
toho
se
nemáte
zříkat.
Ale
nemáte
to
dělat
proto,
že
jste
za
to
placeni.
Já
si
všímám
ve
svém
okolí,
že
jenom
jednou
věcí
je
udivuji,
ničím
jiným.
Že
dělám
věci,
které,
za
které
nejsem
placen.
No,
pro
vás
to
není
nic
divného,
ale
pro
ně
je
to
nepochopitelné,
protože
každý
se
ptá,
co
za
to.
A
když
za
to
nic
není,
tak
to
neudělá
nebo
neochotně
to
dělá
nebo
dává
najevo,
že
nějak
se
mu
to
musí
v
budoucnosti
splatit.
Aspoň
musím
nějakou
protekci,
ne?
A
to
samozřejmě
do
tohoto
způsobu
myšlení
nepatří.
Já
přeci,
i
vy
byste
tak
měli,
pracuji
na
hospodářově
poli.
Čili
vy
mně
nejste
ničím
povinováni
za
to,
co
já
vám
tady
dělám.
Žádná
vděčnost,
každá
vděčnost
z
vaší
strany
vůči
mně
je
nepochopení.
Je
to
součást
vašeho
nepochopení
toho,
co
já
tady
dělám.
Protože
a
kdybyste
to
nějak
vyjádřili
jakýmkoliv
způsobem,
tak
je
to
další
nepochopení.
Proto
já
tak
nerad
někde
si
nechám
sloužit.
Protože
já
v
tom
vidím
nepochopení
těch
lidí,
ne
lásku,
nepochopení.
Já
každýho
podezřívám
z
toho
nejhoršího,
i
když
to
třebas
láska
je,
ale
já
ho
podezřívám
z
toho
nejhoršího,
že
věc
nechápe.
Radši
jsem
opatrný,
víte,
to
se
nikdy
nic
nestane.
Protože
přeci
já
to
nedělám
pro
vás,
pro
nikoho.
Já
to
dělám
všechno
pro
hospodáře.
Znovu
si
připomeňte
Ježíšovo
podobenství
o
hřivnách:
všechno,
co
dostali
ti
služebníci
do
ruky,
všechno
museli
odevzdat.
Ani
je
nenapadlo,
že
by
něco
z
toho,
co
brali
do
ruky
a
s
čím
hospodařili,
že
by
si
něco
málo
z
toho
mohli
nechat
pro
sebe.
Vůbec
se
to,
to
v
tom
podobenství
vůbec
není
uvedeno,
protože
to
je
nesmysl.
To
je
jako
kdybych
já,
dejme
tomu,
chtěl,
když
teďka
ve
vás
tady
spatřuju
hřivny,
které
mám
dočasně
k
dispozici
vod
Boha.
Ne
nějakou
přítěž,
vy
jste
hřivny,
vy
jste
požehnáním,
ano?
Vy
jste
velikým
závazkem
pro
mě
u
Boha.
Já
jakmile
vodejdete,
já
po
vás
všechno,
zavřu
dveře,
že
ano?
Protože
já
jsem
vás
odevzdal
zase
Bohu,
rozumíte?
To
mi
musíte
prominout.
Já
jsem
vás
od
Boha
přijal
a
Bohu
vás
zase
odevzdávám.
Kdybych
vás
přijal
z
vašich
domovů,
to
by
byla
veliká
chyba.
Pro
mě
jste
přišli
všichni,
jak
tu
jste,
ať
máte
jakýkoliv
dojem
o
tom,
co
já
tady
dělám
nebo
nedělám,
pro
mě
jste
všichni
přišli
od
Boha.
Že
všichni
jste
dneska
spali
a
všichni
jste
byli
v
tu
dobu
v
domě
Otcově,
že
ano?
A
když
jste
dneska
nespali,
tak
jste
spali
včera,
předevčírem,
že
ano?
Tak
jste
v
domě
Otcově
byli,
že
tam
třebas
delší
dobu
vodtamtud
hauzírujete,
na
tom
nezáleží.
Pro
mě
přicházíte
od
Boha.
A
já
nemám
nic
jiného
na
starosti,
než
vás
zase
do
toho
domu
Božího
poslat.
Takže
já
když
se
s
vámi
loučím,
tak
já
vás
posílám
ne
do
paďous,
jak
se
říká,
he,
nebo
k
čertu,
nýbrž
já
vás
bohužel
posílám
do
Otcova
domu.
Takže
musím
být
ve
vašich
očích
člověk
strašně
jako
nevděčný,
že?
Mně
tady
věnujete
velikou
důvěru
a
já
vás
házím
přes
palubu.
Ale
abyste
věděli,
kam
přes
tu
palubu
podle
mýho
názoru
padáte,
že
to
nebude
tak
zlý,
ten
dopad
nebude
tak
těžký.
Že
já
si
nedovedu
představit,
že
bych
vás
na
lepší
místo
mohl
hodit,
jo?
A
takže
vy
když
takhle
jednáte,
já
to
třebas
ani
tak
dokonale
nedělám,
jak
vám
to
tady
vykládám,
vono
se
to
hezky
říká,
ne,
ale
v
praxi
to
tak
nedopadá,
ne?
Ale
když
byste
takhle
jednali,
tak
byste
nemuseli
mít
starost
o
toho,
kterého
musíte
chvilinku
opustit:
co
von
si
chudinka
počne?
Nebo
kdybych
já
se
nestaral,
co
by
z
něho
bylo.
Nebo
protože
Pán
Bůh
ten
je
nešika,
že?
To
všemu
rozumím
jenom
já.
A
nikdo
nemá
větší
rozum
než
já
a
tak
podobně,
že
jo?
Kdepak
Pán
Bůh
to...
to
a
nemá
na
to
ani
čas.
Má
těch
lidi
tady
a
to.
Prosím
vás,
to
jsou
myšlenky
ne-
nesmyslné,
ano?
Čili
Ježíš
Kristus
si
klidně
lehl
na
pramici
na
k-
a
byla
bouřka
a
on
spal
klidně
při
bouřce
dál.
To
je
vono.
Zachovávat
klid
za
každé
situace,
protože
jsem
na
poli
hospodářově.
Všechnu
ostražitost,
prosím,
ale
klid.
A
když
ho
probudili
toho
Ježíše,
že?
Tak
první
co
udělal,
ne
že
by
byl
utišil
tu
bouřku
na
tom
jezeře.
Nýbrž
jim
vyčinil
pořádně,
říkal:
ale
vy
malověrní,
copak
nevíte,
že
jsem
s
vámi?
Tímto
způsobem
je
s
námi
dneska
Bůh,
že
si,
že
máme
dojem,
že
spí
vedle
nás.
To
je
klamný
dojem.
Protože
pro
nás,
nám
se
jeví
jako
spící
z
toho
důvodu,
že
my
jsme
v
pohybu
a
von
v
pohybu
není,
von
jako
by
spal,
rozumíte?
To
je
ten
symbol
toho.
Ale
to
je
nám
zárukou
úplný
bezpečnosti,
že
on
jakoby
spí,
že
není
v
pohybu.
Protože
víte
dobře,
že
kdyby
stroj
neměl
pevnou
nepohyblivou
základnu,
nemohl
by
se
vůbec
hnout.
Nemohl
by,
já
jsem
teďka
vysvětloval,
jak
to
vidím.
Stroj
musí
být
opravdu
pevně
zakotven,
aby
moh
všechny
pohyby
dělat.
A
kdyby
neměl
toto
zakotvení,
tak
se
vyvrátí
ze
základu,
ano?
Tím
pohybem
nebo
se
to
všechno
rozviklá,
všechno
se
to
zničí
brzo.
Tu
pevnou
základnu
má
i
letadlo,
prosím
vás,
v
tom
trupu.
Ten
pohyb
je
možný
proto,
že
ten
trup
je
tuhý
a
že
tvoří
pevnou
základnu
a
tak
dále.
Čili
každá
základna
má
relativní
pevnost
pochopitelně.
Jediná
jedna
je
jediná
základna,
to
je
Bůh,
nemá
relativní
povahu.
Má
absolutní
povahu,
povahu
absolutní
základny.
To
je
taky
důležitý
tohleto
vědět.
A
jestliže
dělám
všechno
pro
hospodáře,
pak
je
samo
sebou
nesmyslné
chtít
mít
za
to
třebas
jakýkoliv
užitek
z
toho
než
ten,
že
si
zasluhujeme
mzdu,
dělník,
že?
Za
to,
co
dělá.
Protože
musí
být
zachován
při
životě
i
druhý
den
další,
aby
mohl
dále
sloužit.
Čili
vy
máte
právo
jíst,
pít,
spát,
všecko
dělat,
co
jiní
lidé
bez
výjimky.
Protože
tuto
péči
o
služebníka
můžete
u
Boha
předpokládat.
Neboť
Ježíš
Kristus
říkal,
že:
copak
si
myslíte,
že
Otec
nebeský
má
méně
lásky
než
obyčejný
lidský
otec.
Kdyby
lidský
otec,
kdyby
lidský
syn,
lidské
dítě
požádalo
otce
o
chleba,
zdali
by
po
něm
hodil
kamenem?
Zajisté
tak
taky
Otec
nebeský
a
tak
dále,
to...
to
přirovnání
znáte.
Čili
na...
na
druhé
straně
bezostyšně
berte
za
svou
práci
například
odměnu.
Ale
jestliže
nadto
se
z
té
odměny
těšíte
a
máte
třebas
radost:
to
jsem
si
dneska
vydělal.
Nebo
dokonce:
to
jsem
kabrňák,
že
mě
za
to
tolik
platí.
Nebo:
ty
mě
zase
vobrali
a
tak
dále.
No,
tak
to
všechno
je
způsob
myšlení,
který
by
se
dal
označit
slovy
Ježíšovými:
už
vzal
odměnu
svou.
Čili
nemá
to
další
účinky.
Ta
vaše
činnost
je
dobrá,
ale
nemá
další
účinky
spojovací.
Ona
vás
nikdy
nepřivede
ke
spojení
s
Bohem.
Ještě
malinkou
poznámku
k
tomu,
když
vás
někdo
ošidí
a
nedá
vám
to,
co
za
vaší
práci
si
zasluhujete,
za
svou
práci
si
zasluhujete,
tak
máte
právo
bez
jakéhokoliv
rozčilování
se
o
to
hlásit.
Já
vás
tady
nechci
přimět
k
tomu,
abyste
se
nechali
obírat,
abyste
se
nechali
o
něco
připravovat,
co
vám
náleží.
Máte
právo
na
mzdu
jako
dělník.
A
já
bych
řekl,
že
máte
právo
si
tohleto
dokonce
dobýt,
jo?
Ale
bez
jakéhokoliv,
řek
bych,
osobního
citového
emocionálního
nádechu.
To
znamená:
mám
na
to
právo,
tak
za
tím
stojím,
tak
si
to
požaduju,
ano?
A
nemusím
se
proto
hádat,
věcně
mohu
jednat,
ano?
Já
bohužel
v
této
věci
jsem
slabochem
a
musím
pořád
být
napomínán,
abych
to
vůbec
udělal.
Ale
nepo-
nepovažuju
to
za
správné,
že
třebas
někomu
odpustím
něco,
co
je
mi
dlužen.
Ono
totiž
Ježíš
doporučuje
odpouštět
dlužníku,
že?
Co
je
dlužen,
ale
jenom
za
určitých
okolností,
které
on
jasně
definuje.
Dejme
tomu
při
tom
podobenství
o
tom,
jak
tam
byla
ta...
ta
žena
hříšná,
přišla
k
tomu
farizeji,
ne?
A
on
se
jí
ujal,
protože
ona
mu
smáčela
slzami
nohy
a
tak
dále,
ne?
To
víte.
A
ten
farizej,
u
kterého
byli
na
návštěvě,
řekl:
kdyby
toto
byl
prorok
do
italsky
má
tu
času
bez
nich
myslím
by
s
ním
nejednal.
A
on
říkal
tomu
farizeovi,
který
se
jmenoval
Šimon:
Šimone
mám
ti
co
říci.
Jeden
věřitel
měl
dva
dlužníky.
Jeden
byl
dlužen
padesát
a
druhý
pět
set.
A
protože
oni
neměli,
z
čeho
by
zaplatili,
to
je
ten
případ,
neměli,
z
čeho
by
zaplatili,
oběma
dluh
odpustil.
V
takovémto
případě
mám
právo
odpouštět.
Nemáš
z
čeho
zaplatit
ani...
ani
chvilinku
to
nesmím
vymáhat.
Nemáš
z
čeho
zaplatit?
Nedá
se
nic
dělat.
Musím
bez
reptání
odpustit
ten
dluh,
ano?
Ale
jakmile
má
z
čeho
zaplatit,
musí
platit...
musí
platit,
je
to
marné.
Protože
bych
ho
špatně
vychovával.
Mně
taky
musí
jít
o
toho
druhého
člověka.
On
by
se
naučil
těžit,
být
příživníkem.
K
tomu
nesmím
nikoho
vychovávat,
to
je
velká
zodpovědnost
tohleto.
Protože
já
musím
znát
lidský
řád,
který,
já
nesmím
nikdy
nikoho
mít
k
tomu,
aby
překračoval
tento
řád.
Že
on
musí
mít
také
nějakou
lidskou
základnu
každý
člověk.
A
pokud
možno
spravedlivou
základnu,
ze
které
vychází.
On
nemá
základnu
nějakou
duchovní,
ale
má
základnu
tuhletu
aspoň
nějakou
má.
Je
to
proti
tomu...
tomu
základu
Božímu
jenom
relativní...
relativní
stálost
té
základny,
né?
Ale
je
to
přeci
jenom
určitá
stálost.