Je
to
možné,
že
bylo
v
bibli
řečeno,
je
mnoho
povolaných,
málo
vyvolených,
a
přitom
já
tady
tvrdím,
že
není
predestinace,
že
není
vyvolenost,
to
je
predestinace,
to
je
předurčenost,
né?
Že
já
nevěřím
na
před-
předurčenost,
že
já
nevěřím
na
převtělování
a
jsme
svědky
toho,
že
devadesát
devět
procent
devět
desetin
to
lidi
nedokončí
tady
na
tom
světě.
Jak
se
to
shoduje
s
touto
myšlenkou,
že
je
málo
vyvolených?
No
kdybych
přijal,
že
sou
následující
vtělení
eště,
tak
si
to
snadno
odpovím,
že
jsem
to
nedělal
tentokrát,
zodpovím
si
to
příště,
že
to
dodělám.
Takže
potom
budu
třebas
mezi
těmi
vyvolanými
jednou,
po
padesáti
vtěleních
třebas.
Já
když
s
někým
švandově
chci
mluvit,
tak
řeknu
no
tak,
jak
se
tak
na
tebe
dívám,
tak
tobě
tak
chybí
jenom
už
padesát
vtělení,
nic
víc.
To
je
veliká...
jsi
velice
pokročilý.
Ale
to
dělám
psinu,
protože...
je
to
sladký?
Vyvolenost
je
opravdu
výjimečný
stav,
ale
není
to
předurčenost.
Zrovna
jako
povolenost
není
předurčenost.
Řekl
bych
to
z
vesmírovýho
hlediska.
Ne
ještě
z
toho
nejvyššího,
prosim
vás,
je...
jesli
s
tím
dovedete
souhlasit
stačí,
já
nasadím
vyšší
laťku,
jo?
Jo?
Cože?
Nasadím,
moc
rád.
Jak
správně
mi
tady
napovídáte,
povolaní
jsme
tím,
že
jsme
se
stali
člověkem.
To
je
opravdu
druh
povolanosti.
Jenže
jsme
z
toho
lidství
nevyvodili
vyvolenost,
že
jsme
umřeli
jenom
jako
povolání,
kteří
nesplnili
ty
podmínky
vyvolenosti,
a
to
tedy
znamená,
že
by
mělo
být
nějaký
mo...
nějaká
možnost
reparace,
opravy,
a
to
vám
řeknu,
že
není
té
opravy,
že
Ježíš
Kristus
nelhal,
když
řekl,
že
kdo
hledá
tento
život,
ztratí
ho
a
kdo
ho
ztratí
během
tohoto
života,
to
je...
dodávám
během
tohoto
života,
abyste
mu
dobře
rozuměli,
ten
ho
nalezne,
čili
ten
se
stane
vyvoleným.
Čili
pro
vyvolenost
je
třeba
ztratit
tento
život,
aby
byl
nalezen.
Během
tohoto
života,
ne
následujícího.
A
co
je
to
tedy
s
tou
individualitou,
která
se
ztratí?
No
ať
se
ztratí,
ať
chcípne.
Ona
nechcípne,
ani
se
neztratí,
v
ní
zůstane
to
jemnější,
všechny
ty
ideje,
a
ty
si
najdou
cestu
k
někomu
zase,
ale
už
to
nebudu
já,
už
to
bude
někdo
jiný.
Já
si
dlouho
myslel,
že
jsem
to
já,
který
žil
tehdy
a
tehdy.
A
v
padesáti
letech,
už
po
tom
koncentráku,
jsem
se
dostal
k
vědomí,
mohl
bych
to
považovat
za
převtělení,
že
x
bytostí
ke
mně
promluvilo
svým
poznáním,
ne?
a
já
jsem
se
toho
mohl
zmocnit.
Taky
to
nebyla
převtělení.
To
byla
schopnost
být
přístupem
těm
ideám
vyššího
druhou
těch
zasvěcenců,
neboť
tam
se
mi
projevili
jenom
zasvěcenci.
A
nikdo
menší.
Byl
jsem
tolikrát
zasvěcencem,
vůbec
ne.
Sem
se
zpřístupnil
těm
ideám,
když
mám
tyto
zkušenosti,
tak
musím
souhlasit
s
Ježíšem,
že
není
třeba
dalších
vtělení.
A
jestliže
jsem
v
tom
koncentráku
ztratil
s-
všechno
své,
i
sama
sebe,
tak
jsem
musel
ztratit
také
předcházející
vtělení.
Takže
do
té
doby,
než
jsem
se
do-
dostal
do
toho
jednadvacátého
listopadu
třicet
devět
v
koncentráku,
jsem
potřeboval
mít
předcházející
vtělení
a
velice
mi
to
pomáhalo.
Ale
od
té
doby
je
nemám,
protože
z
toho
už
nic
nemohu
vydobýt.
Já
se
naopak
svobodněji
mohu
stýkat
s
vtěleními
mnohých
dokonalých
duchů,
tím
že
z
nejsou
moji,
nýbrž
jsou
mě
k
hospodaření
předáni,
ano?
Nám
je
nesmírné
bohatství
vesmír-
vývoje
vesmíru,
vývoje
života
na
této
planetě
předáváno,
bezplatně,
abychom
toho
využili
pro
ten
vzestup
k
Bohu,
ale
není
to
naše.
Že
Indové
si
myslí,
že
to
byly
naše
vtělení,
prosím,
budiž
jim
to
přáno,
ono
jim
to
pomohlo
k
jedné
věci,
že
zachovali
svoji
kulturu.
Bez
toho
by
ji
nezachovali
bývali.
Neměli
školství,
a
chtěli
zachovat,
tímto
principem
myšlení
zachovali
tu
kulturu.
Takže
je
to
dobrá
omlouvám,
když
to
vedlo
k
zachování
kultury,
prosím,
mají
na
to
právo
i
do
dneška.
Oni
si
i
dneska
touto
myšlenkou
zachovávají
svoji
kulturní
výši.
Ale
já
to
nepotřebuju
a
my
všichni
po
Kristu
to
nepotřebujeme,
že
tímto
primitivním
způsobem
my
už
si
kulturu
svoji,
i
duchovní,
zachovat
nemusíme.
My
si
ji
můžeme
obnovit
jenom
tím,
že
do
toho
Boha
vejdeme.
A
to
se
nedá
jinak,
než
že
se
sebe
vzdáte.
A
dokud
máte
jistotu
jenom
o
tomto
světě,
a
né
o
tom,
že
zemřete,
momentálně
jako
ty
těch
pět
v
tom
koncentráku,
tak
to
nedosáhnete.
Všechny
ty
restrikce
jsou
zbytečný,
nám
ty
recepty
zbytečně
dávali,
jestliže
to
chcete
pro
sebe.
A
dávám
vám
je
v
pořádku
a
použitelné,
ve
stavu
použitelnosti,
když
to
budete
chtít
pro
Boha.
Z
lásky
k
němu.
A
jaká
je
k
tomu
cesta?
Když
budete
jeden
druhého
milovat,
ne
z
lásky
k
sobě,
nýbrž
z
lásky
k
němu,
jste
na
správné
cestě.
Tam
se
učíte
tomu,
co
já
tady
říkám.
Takže
nemyslete
si,
že
děláte
neduchovní
věci,
když
jeden
druhého
máte
rádi.
To
je
vrcholně
duchovní
záležitost,
to
je
druh
modlitby.
A
nejvznešenější
modlitby.
A
takže,
je
méně
hodnotné,
že
melete
pysky,
a
modlíte
se
a
nevíte
co,
než
to,
že
správně
jednáte,
než
žijete
taky
pro
svého
bližního.
To
je
daleko
důležitější.
Ne
že
bych
zavrhoval
tu
modlitbu
nebo
modlitbu
prosebnou.
Ale
modlitba
prosebná
je
problematická
v
tom
smyslu,
že
já
pánu
bohu
radím,
to
znamená,
on
je
hloupý
proti
mně.
Ono
se
mu
musí
poradit,
aby
věděl,
co
má
dělat.
H.
Co
je
to
za
nesmysl?
To
si
nesmím
nikdy
dovolit.
Já
jsem
si
t-
to
nikdy
nedovolil.
Když
mě
třebas
někdo
prosí,
někomu
se
špatně
daří,
a
říká,
já
předpokládám,
že
tvoje
modlitba
má
sílu.
Pomodli
se
za
toho
dotyčného,
aby
se
jeho
stav
zlepšil.
Já
řeknu
pozor,
já
se
modlím
jiným
způsobem,
než
vy.
Já
toho
boha...
já
toho
člověka
odevzdávám
do
vůle
boží.
A
já
ho
přibližuju
vůli
boží
a
odřezávám
ty
spojky
z
jeho
osobní
vůlí,
on
přestane
osobně
si
něco
přát.
Jako
já
sem
třeba
si
osobně
přestal
přát,
když
mě
ty
lékaři
čtrnáctkrát
operovali
a
potom
jsem
byl
neosobní.
To
není
tak
těžké
to
do...
to
dokázat,
že
tuto
modlitbu
jsem
zvládl,
mohu
ji
zvládnou
za
kohokoliv,
to
je
pravda,
ale
potom
ho
dostat
do
tohoto
života
nazpátek,
to
už
je
těžké.
To
bych
musel
při
něm
být
a
musel
bych
ho
přemlouvat.
Jez,
pij,
hraj
si,
miluj
svého
bližního.
To
je
tvůj
bližní,
ale
musel
se
přiblížit
k
vlastnění.
Abych
ho
vod
toho
sem
nazpátek
dostal.
To
je
to,
že
proč
jsme
se
tady
narodili,
na
tom-na
tomto
místě.
Protože
to
nejde
než
sestoupit
shora,
zase
zdola,
až
tedy
dolů,
až
na
dno
a
z
toho
dnu...
dna
zase
nahoru.
Proč
je
to
tak,
nebude
se
tady
odpovídat,
protože
to,
také
krátké
se
nevejde,
ale
je
tomu
tak,
že
to
je
takhle
nutné.
Kdyby
si
přečtli
to
podobenství
o
marnotratném
synu,
tak
ten
sestoupil
až
na
dno
do
existence.
Jedl
s
vepři.
Ale
kdypak
my
si,
prosím
vás,
uvědomíme,
že
jíme
s
vepři?
Když
si
uvědomíme,
že
jíme
s
vepři,
tak
opravdu
jsme
na
dně.
opravdu,
když
jenom
jíme,
když
jenom,
živíme
se
pro
tento
svět,
tak
jíme
s
vepři.
To
dělají
také
vepři,
totiž.
Čili
my
všichni,
pokud
myslíme
jenom
na
to,
abychom
se
najedli,
tak
jíme
s
vepři.
Ale
jakmile
si
to
uvědomíme,
že
je
to
opravdové
jedění
s
vepři,
a
že
jsme
na
vyšší
úrovni,
to
stačí
k
tomu,
abychom
si
vzpomněli
na
Otcovský
dům.
A
obyčejně
se
to
nedostane
dřív,
než
dokud
nám
teče
pořádně
do
bot,
při
tom
jedění
s
vepři.
A
jemu
teklo
do
bot
při
tom.
Nezapomeňte
na
ten
druhý
moment,
že
v
té
krajině
bylo
zle.
Když
je
v
naší
krajině
zle,
v
nejlepším
pořádku,
já
si
při
tom
uvědomím,
že
jím
s
vepři
a
vzpomenu
si
na
Otcovský
dům.
Čili
bída
tohoto
světa
má
ten
smysl,
že
já
si
pomocí
té
bídy
mohu
vzpomenout
na
Otcovský
dům.
A
jinak
si
nevzpomenu.
Dokud
se
mi
dobře
daří,
tak
si
nevzpomenu.
A
dokud
já
mohu
ten
den
říct,
vždyť
já
to
dneska
ještě
přežiju,
tak
si
zase
nevzpomenu.
Ale
když
jako
těch
pět
v
tom
koncentráku
si
mysleli,
že
to
nepřežijí,
tak
vítězství
bylo
na
jejich
straně.
Pamatujete
si
to?
Já
vám
to
pořád
opakuju.
Toto
ve
vašem
díle
chybí.
Tento
moment.
Ježíš
Kristus
dával
najevo
těm,
kteří
za
ním
chtěli
jít,
okamžitě
jdi,
všeho
nech,
nepochovávej
ani
svého
otce,
ať
mrtví
pochovávají
mrtvé.
Jdi
za
mnou.
A
kdo
nešel
ihned,
už
ho
neznal.
Když
například,
a
to
je
ještě
krásněji
vyjádřeno
v
tom
podobenství,
kde
taky
komentoval
svůj
život,
pochopitelně.
My
si
myslíme,
že
je
to
podobenství,
jenom
nějakém
podobenství,
je
to
komentář
k
Ježíšově
životu
o
tě
deseti
pannách,
moudrých
pěti
a
nemoudrých
taky
pěti,
kteří
byli
momentálně
připraveni
k
té
chvíli
s
tím
olejem
připraveni,
ty
ten
ženich
přijal.
A
kdo
nebyli
momentálně
připraveni,
ani
chvilka
otálení
je
neospravedlnila,
že
by
byli
mohli
přijati.
Šli
si
nakoupit
oleje
a
už
bylo
pozdě.
Když
klepali,
říkal
jim
neznám
vás,
že,
tak
je
to.
Tak
je
to.
Proto
máte
ty
neúspěchy
v
duchovním
světě.
Mě
se
nikdo
neptal,
od
toho,
za
to
já
nemohu,
proto
se
s
tím
nemohu
chlubit.
Ale
mě
si
nikdo
neptal,
v
tom
školním
vědu...
věku,
předškolním
věku,
jestli
já
si
přeju
být
operován
nebo
ne.
Já
jsem
samo
sebou
nevěděl,
že
matka
podepsala
revers,
že
když
zemřu
při
tom,
že
to
padá
na
její
hlavu
a
ne
na
hlavu
těch
lékařů,
že
vona
si
to
vyžádala,
vona
na
tom
trvala.
Říkala
radši
mrtvé
dítě,
než
s
jednou
rukou.
No
tak
prosím,
přivážeme
vaše
dítě
a
hotovo.
To
jsem
si
nevymyslel,
já
si
nevymyslel
sedmnáctý
rok,
kdy
ke
mě
přistoupila
ta
věčnost.
Já
si
nevymyslel
koncentrák
je
to
mohl
nebudete
vy
podezřívat,
že
sem
si
to
vymyslel.
Koncentrák.
Sem
tam
šel
dobrovolně.
Naprosto
ne,
být
takový
velikán,
ale
já
jsem
nikdy
nebyl.
Já
sem
tam
naopak
zažíval
hrozný
strach
o
život
těch
první
tři
dni,
tak
ni
věřte,
že
nemluvím
lež,
že
mluvím
pravdu,
když
mu
to
říkám,
že
by
mě
dělalo
daleko
lépe,
kdybych
se
mohl
vytahovat,
pochopitelně,
nemohu
se
ničím
chlubit
z
toho,
co
vám...
jako
ten
svatý
Pavel.
Nemohu
se
ničím
chlubit,
říkal
on,
že
on
k
tomu
přišel
taky
tak
jak
slepý
k
houslím.
Byl
sražen
z
toho
koně,
na
kterém
cválal
k
zabíjení
křesťanů.
No,
takže
berte
na
vědomí,
že
tento
moment,
kdy
nepřijímám,
jde
přímo
něco
a
okamžitě
z
rukou
božích
a
neberete
hned
svůj
kříž
vzápětí,
je
ten
moment
ztracený.
A
zase
voddaluje
to
vaše
vyvo...
ta
vaše
vyvolenost.
Vy
musíte
okamžitě,
jak
něco
poznáte
za
správné,
okamžitě
za
tím
jít.
Jakmile
malinko
váháte,
už
ta
moc
v
tom
není.
A
už
se
patláte
v
tom,
a
už
musíte
nasadit
hrozně
moc
síly
vlastní.
A
nasadíte-li
vlastní
sílu,
pak
si
pama...
to
stoupne
do
hlavy,
že
ste
tím
něco
dokázali,
a
ten
recept
na
tos...
vyvolenost,
na
tu
vyvolenost
se
ztratil.
Těch
převtělení,
ale
nevíte
vo
tom
prosím
nevíte
vo
tom,
že
toto
je
převtělení
celýho
vesmíru
do
lidský
podoby,
a
že
tedy
za
vámi
stojí
obrovsky
dlouhý
vývoj
naší
planetární
soustavy,
všech
těch
galaxií
předtím
a
na
naší
planetě
vývoj
života
zde.
A
také
život
v
nerostech,
rostlinách,
ve
zvířatech.
No
tak
to
všechno
stojí
za
vámi
a
čili
vy
ste
převtělením
těch...
těch...
takhle
převtělení
existuje.
Všech
těch
zvířat,
všech
těch
rostlin,
všech
těch
nerostů,
který
vás
předcházejí
na
této
planetě,
ale
opravdovým
převtělením,
protože
kdyby
toho
nebylo,
tak
nejste
člověkem.
Jakým
způsobem
jste
převtěleni?
Sme
si
to
ukázali
už
ne...
na
tom
mateřství,
na
tom
těhotenství
matky.
Za
těch
devět
měsíců
ona
překoná
všechna
m...
předlidská
vtělení,
ano?
Tam
se
vtělujete ...
já
myslím
védy
říkají
osum
tisíckrát
nebo
osum
milionkrát.
Osum
milionkrát
říkají,
jo?
Osum
milionkrát
se
převtělíme
v
matce!
To
je
to
převtělování.
Kdyby
si
byli
takhle
vědomi,
jejich
védy
to
píšou,
osum
miliónu
převtělením
ve
mez...
předlidských
musíš
prodělat,
než
se
staneš
člověkem,
tak
si
toho
važ.
Ano,
jenže
to
se
stane
v
mateřském
těle,
ale
kromě
toho
co
se
děje
v
mateřském
těle,
se
mimoděložně
děje
v
celém
vesmíru.
Kdyby
nebylo
toho
vývoje
vesmíru,
který
stojí
za
zrodivším
se
člověkem,
tak
by
se
nemohl
zrodit
jako
člověk.
Sme
závislí
na...
mimomateřsky
na
celém
tom
vývoji,
ten
za
námi
stojí
a
v
je...
v
spojitosti
s
ním
jsme.
A
to
jsou
také
myšlenky,
v
tom
jsou
myšlenky
boží
tvůrčí.
Čili
ty
taky
žijou.
A
žijou
v
nás.
Takže
my
všichni
jsme
dokonale
převtě...ale
to
není
milionkrát,
to
je
nesčíslněkrát
jsme
převtěleni,
ale
tímto
způsobem,
ne
tak
primitivně,
jak
to
myslí
Indové.
Nýbrž
to
se
děje
za
neši...
za
našimi
zády
a
my
už
přicházíme
k
hotovému
výrobku,
kterým
je
lidský
tvor,
rozumíte.
A
jesli
si
náhodou
konkrétně
vzpomene
na
nějaký
předcházející
vtělení,
to
znamená,
že
je
tam
nějaká
idea
zvlášť
vynikající
a
zvlášť
vtíravá,
jako
se
stalo
mně,
tak
to
neni
nějak
přednostně
moje
vtělení,
nýbrž
je
to
přednostně
toho,
co
mně
právě
napadlo.
Co
mě
právě
popadlo,
bych
tak
řekl.
No
ano,
ten
mně
zrovna
chytl
za
vlasy
nebo...
já
jsem
tehdy
ještě
měl,
že,
a...
a
držel
mě,
že
jo.
A
já
sem
ho...
jak
sem
ho
využil,
tak
ejhle,
jednadvacátého
listopadu
třicet
devět
sem
to
přestal
mít.
Sem
poznal,
že
to
nebyl
můj
život,
přestože
sem
ho
prožíval
dokonale
jako
svůj
vlastní
život,
poznával
jsem
všechno
v
tom
rodišti
toho
spisovatele
tak
dokonale,
že
můj
přítel
Merta,
který
tam
se
mnou
při
tom
byl,
ještě
je
naživu,
říkal
první
co
udělám,
až
přijdu
do
Československa,
že
se
hlásím
na
prvním
farním
úřadě.
On
byl
katolíkem,
a
vystoupím
z
církve,
protože
ona
ne-
nevěří
na
převtělování,
a
já
jsem
se
přesvědčil,
že
se
mýlí.
Nemýlí
se.
A
já
sem
ho
taky
donutil
k
tomu,
aby
nevystoupil
z
tý
církve.
Ačkoli
sem
tehdy
myslel
si,
že
to
je
ještě
moje
předcházející
vtělení,
já
sem
říkal,
že
to
prostě
nedorostla
církev
do
toho.
Ale
vona
neví,
že
do...
to
do
toho
dorostla,
to
je
to
nejhorší,
ona
to
říká
správně,
ale
neví,
že...
že
to
říká
správně.
Zrovna
jako
třebas
dejme
tomu
si
říká
nám,
že
jsou
mylné
teorie,
že
život
vznikl
na
různých
místech
našeho
světa
v
různých
dobách.
Ne
na
jednom,
že
nepocházíme
všichni
z
jednoho
Adama
a
z
jedné
Evy.
To
je
dogma,
katolický.
Prosim
vás,
to
je
dogma
správné.
Nikdo
z
nás
nemá
víc
s...
otců
než
jednoho
Adama
a
jednu
Evu,
že
jo.
Je
třeba
víc
dělat
k
tomu,
aby
se
narodil
jeden
člověk?
Nebo
zásahu
jedneho
muže,
aby
se
ten
člověk
narodil?
Čili
platí
to
dogma,
všichni
jsme
z
jednoho
Adama
a
z
jedné
Evy.
Jestli
mezitím
vznikal
život
na
různých
místech,
to
je
nerozhodující.
Platí
to
dogma,
že
z
jedno
Adama
a
z
jedné
Evy
že
to
tak
bezhlavě
to
tvrdit
historicky,
to
je
špatný.
Že
vono
to
není
historie,
vono
je
to
skutečnost
dnešní,
aktuální
skutečnost,
já
jsem
se
zrodil
z
jednoho
Adama,
z
jednoho
jediného
Adama
z
jedné
jediné
Evy.
Každý
z
nás,
ano?
A
tak
bych
moh
jít
po
dogmatu
za
dogmatem,
a
zjistili
byste,
že
ste
na
ni...
že
jednou
církev
bude
mít
snadnou
úlohu,
protože
řekne
všechno
je
to
správně,
až
na
to,
že
sme
to
špatně
pochopili.
Takže
historie
lidstva
nezačíná
Adamem
a
Evou
a
taklen,
nýbrž
znovu
ustavičně
jako
proces
začíná
znovu
s
Adamem
a
Evou.
Znovu,
pořád,
v
jednom
kuse,
ano?
Berte
to
na
vědomí.
Před
jejich ...
poradil
různými
obrazy...
různými
obrazy,
ale
pamatujte
si,
jakmile
sem
promluvil,
tak
to
byl
obraz
moudrosti
a
ne
moudrost
sama.
Ty
bys
to
měl
pochopit.
Jesliže
já
sem
řekl,
že
nesmrtelná
duše
si
odnáší
dojem
z
tohoto
života,
pravda,
ale
je
to
obraz
skutečnosti.
Není
závislá
na
tom
dojmu,
tak
jak
to
přes...
jak
si
to
představujou
Indové,
že
se
musí
znovu
člověk
vtělit,
to
ne.
Ale
vona
si
s
tím
může
pomoci
a
né
se
tím
ukovat,
jo,
tak
by
to
bylo
správný,
protože
ten
dojem
jí
má
pomoci
kupředu
a
ne
zpátky.
A
jestliže
tedy,
jak
říká
Platon,
věděti
je
vzpomínati
si,
a
je
to
pravda.
Tak
vlastně
my
tímto
životem
si
vzpomínáme
na
všechna...
na
všechny
dojmy,
které
ta
linie
těch
idejí,
ke
které
máme
my
blízko
svým
narozením
a
svým
způsobem
života,
je
v
tom
smyslu
naše,
že
z
ní
můžeme
utkat
tento
život,
ano?
A
proč
je
naše.
Nebo
proč
máme
k
ní
blízko
a
k
jiné
nikoliv.
Protože
ono
je
to
určeno
také
genetickým
záznamem
od
rodičů
zděděným
a
tak
dále,
je
to
genetická
záležitost.
Takže
my
nejsme
závisí
jenom
shora
na
té
nesmrtelné
duši,
která
nás
sem
tlačí
do
toho
světa.
Ale
jsme
závislí
na
těch
rodičích,
kteří
nás
také
do...
tomu
světu
připravili.
Takže
my
si
opravu
nemůžeme
pomoci
od
těch
vloh,
které
máme
od
rodičů.
To
jsou
v
podstatě
obecně
řečeno
vlohy
lidské,
ale
mají
konkrétní
podobu,
takže
jsou
někdy
velice
protivné,
že
ano.
Pro
ostatní
svět
třebas.
mít
protivní
mi
tu
božími
protivnými
tvory.
Ale
to
nemě-
nemění
nic
na
věci,
že
od
boha
přicházíme
a
k
bohu
se
vracíme,
a
že
není
rozhodující,
čím
e...
nebo
jak
se
tyto
ideje
projevují.
Já
bych
se
jenom
odvážil
něco
ještě
namítnout.
Že
totiž
říká-te
tady,
jestli
je
život
nepoveden,
to
znamená
nedostane
se
k
tomu
vědomému
spojení
s
bohem,
tak
je
to
nějaká
podezřelá
chyba.
Není.
Protože
my
nemáme
nikdy
život
nepoveden.
Nikdo
nemá
život
nepoveden.
Všechno
je
životem
povedeným.
Jenom
že
se
tám
během
toho
života
zrodila
nějaká
nová
idea,
která
nás
přežívá.
A
není
to
idea
nějaká
konečná,
nýbrž
je
to
nějaké
řešení
některé
pasáže.
A
věřte
mi
to,
že
se
o
to
řešení
můžeme
potom
opřít.
Čím
je
to
řešení
dokonalejší,
tím
dokonaleji
se
o
něj
můžeme
opřít.
Ovšem
ukazuje
se,
že
nejsme
schopni
třebas
to
dokonalé
řešení
vůbec
najít.
Protože
nejsme
tak
vysoko.
Dejme
tomu,
jestliže
se
mi
podařilo
najít
to
řešení
té
svaté
Terezie
jako
řešení
ideální,
tak
je
to
zaviněno
tim,
že
sem
byl
do
toho
vpasován
těmi
chorobami
a
tím
vším
stavem
je
seslal
já
sem
se
v
sedmnáct
letech
sem
se
dověděl
o
té
svaté
Terezii,
co
mně
má
říci
svým
životem, ...
se
dověděl
v
tom
okamžiku,
kdy
sem
ještě
byl
velice
chabým
dítětem,
a
když
ještě
lékaři
mně
tvrdili,
že
umřu
brzo.
A
matka
to
brala
na
vědomí.
A
takže
to
byl
výjimečný
stav.
To
není
normální
stav.
Sem
byl...
měl
pořád
jazyk...
no
prostě,
smrt
na
jazyku.
A
kdežto
to
není
váš
případ.
A
to
je
to
vaše
neštěstí,
protože
hned
za
těch
okolností
si
žijete
klidně,
nemůžete
být
vyburcováni
k
tomu,
z
té
své
netečnosti
k
tomu,
abyste
šli
za
tou
věčností.
Já
jsem
takle
z
té
netečnosti
byl
brzo
vyburcován.
Přál
si
přečíst,
ovšem
musel
bys
tomu
rozumět,
Píseň
o
perle.
Je
citována,
je
to
gnostická
záležitost
z
prvního
století
našeho
letopočtu
a
je
citována
v
knize
stejně
nazvané
od
Petra
Pokorného.
Vyšlo
to
ve
Vyšehradu
roku
osmdesát
šest,
ale
na
trhu
se
to
objevilo
až
v
roce
osmdesát
sedm,
a
tam
je
napsáno,
že
rodiče
poslali
královského
syna
do
světa.
Berte
si
ten
obraz
jako
to,
co
se
stalo
s
námi,
ano?
Ale
poslali
ho
jako
mladíka,
jako
dítě.
My
než
se
dostanem
do
tohoto
světa,
jsme
dětmi
v
tom
království
božím,
a
proto
dítě
má
tak
blízko
k
tomu
království
božímu.
Ale
během
toho
života
máme
dospět,
ano?
Čili
máme
se...
můžeme
se
vrátit
teprve
jako
dospělí.
Teprve
ten
syn,
který
se
vrací,
ten
málotratnej
syn,
ten
už
je
dospělý,
ten
už
dospěl
tím
životem.
Čili
tím
životem
zde,
kde
promarňujeme
všecko,
dospíváme.
To
neni
tak
katastrofální,
jak
si
to
berou
třebas
křesťani.
Tím
se
dospívá.
Těmi
chybami
se
dospívá.
Čili
e...
chybující
život
není
promarněný
v
tom
smyslu
nepravém,
jak
bys
tomu
neměl
rozumět.
Je
promarněn
v
tom
klasickém
správném
způsobu,
že
někam
člověka
dovede.
My
taky
nevíme,
jak
okam...
co
se
v
okamžiku
smrti
s
člověkem
děje.
Já
si
sem
mockrát
už
byl
svědkem
toho,
seděl
s
lidmi
v
okamžiku
smrti,
napřed
u
manželky,
a
teďka
třebas
u
toho
Kříska
nebo
u
jiných,
ale
musím
říci,
že
e...
v
takovémto
případě
já
jsem
byl
přítomen
vlastně
jenom
těm
kladným
případům
nebo
mě
to
sdělili
ti
mrtví,
se
dycky
děje
něco
pěkného.
Dycky
ten
člověk
se
zbavuje
nějaké
tíhy.
Čili
i
ten
posmrtný
život,
když
je
konečný,
není
něčím
chabým
nebo
špatným,
nebo
něčím,
čím
bychom
měli
opovrhovat.
A
já
budu
pokračovat
o
té
zlaté...
té
písni
o
perle.
Je
to
mimochodem
reminiscence
na
podobenství
Ježíše
Krista
perla
na
poli,
který
někdo
vykopal
to
takle
a
A
von
na
tom
staví
ten
této
Perly
to
povídání
o
tom
královském
synu.
Ten
královský
syn
sestupuje
až
do
Egypta.
To
znamená
do
země,
která
nedostala
vláhy...
vláhu
shora,
nýbrž
jenom
ze
země,
a
tam
zapomíná
na
svůj
královský
původ,
ztrácí
také
ten
šat
královský
a
má
ale
za
opaskem
diamant.
A
my
máme
za
opaskem
lidským
diamant.
To
znamená,
my
vesmírnou
sílu
pomocí
tohoto
centra
solárního
plexu
můžeme
rozvést
kam
potřebujeme
a
moje...
a
můžeme
s
ní
disponovat
tak,
abychom
mohli
najít
spasení,
jo?
To
prosim
vás
nebudu
dál
rozvádět,
ale
tato
Píseň
o
tom
dobře
věděla.
A
je
tam
zase
mluveno
o
tom
tak,
jakože
mezitím
nenastává
žádné
znovuzrození
nebo
ne...
znovu
narození
když
za
jeden
život
se
to
musí
všechno
provést.
Tak.
Ty
člověče
jsi
někde
dvacátého
prvního
listopadu
třicet
devět
zažil
bez
nároku
časového
stvoření
světa,
jeho
konec,
poslední
soud
a
zrození,
tak
proč
bych
tomu
neměl
věřit,
když
je
na
tobě
vidět,
že
něco
víš,
co
nevím
já.
A
tak
já
za
tou
zkušeností
budu
stát,
jako
by
se
stala
mně.
Já
sem
v
té
chvíli
stál
za
zkušeností
Ježíše
Krista,
jakoby
to
byla
skutečnost
má,
protože
ono
nic
není
naše.
V
té
chvíli
mně
to
byla
zkušenost
nikoliv
má,
nýbrž
to
ve
mně
propůjčena.
Prosim
vás,
já
byl
rád,
a
to
bych
udělal
dost
ve
svým
životě,
kdybyste
zkušenost,
kterou
vám
předávám,
považovali
za
propůjčenou,
vám
propůjčenou.
Abyste
s
ní
hospodařili,
a
ne
z
mé
vůle
propůjčenou,
ale
z
vůle
boží
vám
propůjčenou.
Když
vono
to
asi
není
náhoda,
že
se
tady...
se
stáváme,
ne?
Jestli
si
posloucháte.
Já
bych
si
jenom
přál,
abste
to
takle
brali
za
ten
pravý
konec,
za
praktický
konec.
Abyste
řekli,
mohli
ti...
mohl
ten...
proč
bych
nemohla
já
nebo
nemohl
já.
augustin
mohl
jím
mohli
jiné
ne
ty
augustine
že
ano.
Tak
prosím
vás
takle
takle
bych
si
přál,
aby
to
brali.
Prakticky,
ale
konkrétně,
bez
úniku,
e...
víc
celobytostně,
zatím.
Víte,
já
jsem
měl
největší
výhodu
ve
svém
životě,
že
sem
se
vztekal,
že
mně
něco
nešlo
od
těch,
od
těch
operací
jsem
se
vztekal,
že
mně
něco
nešlo,
tak
já
sem
poznal
v
tom,
že
to
je
obdobný
případ
těm
operacím.
Ať
sem
se
vztekal
jak
chtěl,
ti
lékaři
mi
ten
život
dycky
vzali.
Jak
sem
si
to
představoval
jako
dítě.
Takže
že
asi
v
ostatním
životě
taky
něco
takového
existuje
jako
ta
operace,
že
si
mě
to
bere,
že
to
tak...
jak
vy
tomu
říkáte
osud,
proti
kterému
se
nedá
nic
dělat.
Není
to
osud,
je
to
situace,
která
mě
vychovává.
A
dneska
to
vím,
že
se
proti
nedá
nic
dělat,
čili
z...
od
toho
vzteku
sem
odstoupil,
ale
ne
protože
bych
měl
k
tomu
znovu
přijít
jako
se
jako
rodí
zlatý
klíč,
nýbrž
já
jsem
toho
odstoupil
od
toho
tak
dokonale,
že
sem
se
k
tomu
nikdy
nevrátil.
A
to
tedy
způsobilo,
že
to
co
z
toho
vzešlo,
už
potom
se
dotýkalo
věčnosti.
Neobracelo
se
to
ode
mě
ke
mně
nazpátek,
už
ode
mě
do
věčnosti.
Takže
si
musel
střádat
už
tou...
tím
vztekem
v
útlém
mládí,
tím
vztekem
při
těch
operací
sem
musel
střádat
poklad
věčný,
který
mě
potom
nikoliv
nějakou
nevyzpytatelnou
milostí,
nýbrž
zákonitě
už
v
sedmnácti
letech
e...
přivedl
k
vědomí
o
bohu.
při
cestě
v
dualismu,
a
my
tou
cestou
deme,
s
tím,
nebo
chyba
nebo
tak
zvaná
nectnost
nebo
hřích,
jak
tomu
říkáte,
má
stejnou
váhu
a
stejnou
důležitost,
jako
to
světlo,
ta
ctnost,
a
ta
relativní
pravda.
Kdyby
bylo
možné
na
této
cestě
jít...
se
řídit
jenom
relativní
pravdou,
e...
to
by
bylo
ohromné
a
bylo
by
to
bez
těžkostí
a
já
protože
bychom
se
nevymanili
s
tím
z
dualismu.
My
musíme
ty
páry
dvojic
chopit
za
pačesy
a
musíme
oba
dva
dotlačit,
kam
až
nás
mohou
vést.
A
relativní
zlo
a
nad
tím
dobro
nás
vedou
tak
dlouho,
dokud
potřebujeme
dualistického
světa,
páry
dvojic
k
tomu,
aby
nás
to
vedlo.
Až
po
koncentrák
jsem
byl
veden
tvrdě
páry
dvojic.
Těžkostmi
i
přednostmi
toho
života,
ale
jakmile
sem
ocitl
jednadvacátého
listopadu
v
tom,
že
mi
ten
esesman
vzal
ten
život,
sem
mu
ho
odevzdal,
tak
tam
neměly
páry
dvojic
nade
mnou
vliv.
Já
sem
se
najednou,
já
sem
najednou
neexistoval
v
dualistickém
světě,
já
sem
byl
v
neduálním
světě,
za...
za
tímto
vesmírem,
já
sem
překonal
hranice
vesmíru,
v
té
chvíli,
ale
to
sem
nebyl
já,
nýbrž
jenom
odpadlo
to,
že
sem
já
se
vzdal
toho
života,
odpadlo
všechno,
co
s
tímto
životem
ve
vesmíru
ek...
souvisí,
můj
život
vesmíru
skončil,
začal
život
v
bohu.
A
já
sem
tam
těch
pět
měsíců
tam
žil
v
bohu
a
bůh
za
mě
jednal.
Z
boha
v
mém
vědomí
všechno
pocházelo.
Jak
tato
existence,
tak
ta
láska
kterou
sem
si
myslel,
že
je
moje
nebo
není
moje.
A
e...
nebo
to
poznání,
to
všechno
pocházelo
z
boha.
Čili
tohleto
prosim
vás
berte
na
vědomí,
že
musíte
si
vážit
i
svých
chyb,
učit
se
z
nich,
neboť
jsou
stejně
důležité
jako
ty
klady
a
jestliže
si
chcete
zachovat
jenom
ctnost,
tak
vás
upozorňuju
na
to,
že
hřích
s
nim
kráčí
ruku
v
ruce
a
nemůžete
se
ho
zříct.
I
svatý
hřeší
sedmkrát
za
den.
Protože
je
veden
i
tím,
těmi
svými
nedostatky.
Ne
říct
přímo
nectnostmi
co
se
snažit
do
toho
dostat,
ale
těmi
nedostatky,
těmi
chybami,
jo.
Takže
panu
manželi
bych
chtěl
odpovědět,
že
ty
chyby,
který
dělal
sem
a
dělám,
který
se
se
ustupuje
a
ne
ani
je
nedoříkávám,
ty
jsou
na
takovým
mementem,
člověče
dodělej
si
to
po
svém,
jdi
za
tím,
uskutečni
to,
je
na
tobě
je
to
dopracovat.
Jedním
z
nejhorších
nedostatků
takového
sáhodlouhého
spisování
a
la
Jirásek
je
v
tom,
že
si
nedovedu
vybrat
z
toho
množství
myšlenek
tu
hlavní,
která
by
mohla
bezpečně
být
vodítkem
pro
můj
život.
A
já
vám
řeknu,
nedivil
bych
se,
že
se
nikdo
nenajdete
s...
mezi
vámi,
kdo
by
si
takovou
hlavní
ideu
našel.
Protože
já
sem
sám
osobně,
musím
se
přiznat
k
tomu,
hledal
výraz
pro
to,
co
sem
vnitřně
zažíval.
Něco
jiného
je
něco
vnitřně
zažívat,
něco
jiného
je
o
tom
psát.
A
vyjádřit
to
tak,
aby
tam
to
podstatné
bylo.
Protože
v
tom
zážitku
metafyzickém
není
něco
nadřazeno
druhému,
nýbrž
jedno
podřízeno
druhým,
to
je
rozdíl.
A
tato
vzájemná
podřízenost,
ta
tedy
není
potom
pomůckou
k
tomu,
aby
člověk
dělal
napřed
to,
co
má
napřed
dělat.
Čili
já
bych
to
zjednodušil
všechno
a
řekl
bych
tohleto.
Já
sem
se
vždycky
obracel
na
to,
že
Ježíš
Kristus
řekl,
chceš-li
za
mnou
přijíti,
vezmi
svůj
kříž,
tedy
zapři
sama
sebe,
vezmi
svůj
kříž,
následuj
mě,
ne.
Ale
já
se
chopím
ještě
jednoduššího
receptu,
který
taky
dobře
znáte,
že
hledejte
především
království
boží.
Tam
to
už
je
rozvedený
tímto
recept
především
království
boží.
Je
rozvedený
tam
ten
recept,
tento
recept
hledejte
především
království
boží
je
rozveden
do
těch
tří
bodů,
chceš-li
tak
dále.
A
tak
já
bych
si
všiml
prosim
vás
dneska
toho
jediného,
a
budu
to
tak
dlouho
do
vás
tlouct,
až
to
budete
považovat
za
to,
za
co
to
považoval
Ježíš
Kristus,
za
něco
hlavního.
Buďte
vy...
já
si
musím
uvědomovat
přitom,
že
sem
byl
dlouze
pracně
vychováván
k
tomu,
abych
hledal
především
království
boží.
A
to
způsobem
a
tehdy,
ale
takovým
způsobem
a
tehdy,
že
sem
ani
nevěděl,
že
hledám
království
boží.
To
bylo
na
tom
nejvýtečnější.
Když
člověk
ví,
že
hledá
království
boží,
tak
to
nedělá
dobře
už
v
tom
smyslu,
že
to
hledá
pro
sebe
obyčejně.
Kdežto
já
jsem
tehdy
od
toho...
od
těch
tří
a
půl
let
to
království
boží
hledal
v
těch
sedmnácti
s
absolutní
nevědomostí
o
tom,
že
to
dělám
pro
sebe.
Sem
to
dělal
jenom
proto,
že
sem...
a
co
to
bylo,
sem
to
dělal
proto,
že
sem
poznával
co
je
správné.
A
že
sem
toho
správného
chápal
nikoliv
svou
silou,
nýbrž
mocí,
která
v
tom
poznání
byla
obsažena.
Tedy
tohleto
bohužel
tuto
schopnost
mít
nebudete
z
toho
důvodu,
a
tehdy
nebudete
mít,
když
to
budete
dělat
pro
sebe.
Ale
jakmile
to
přestanete
dělat
pro
sebe,
a
přesto
to
budete
dělat,
tak
to
bude,
abych
tak
mluvil
po
křesťansky,
daleko
záslužnější,
než
jak
sem
to
dělal
já.
Čili
není
to
nevýhoda
jenom,
že
nevíte
o
tomhletom
systému,
ale
je
to
taky
výhoda
velká.
Podívejte
se,
já
se
do
toho
tedy
pustim.
Ještě
bych
vám
měl
vysvětlit,
jak
to,
že
sem
hledal
to
království
boží
a
nevěděl
sem
o
tom,
jestliže
sem
se
vzdával
své
vlastní
vůle,
aspoň
v
určitých
okamžicích,
jak
jsem
k
tomu
byl
naveden
nikoliv
z
vlastní
iniciativy,
nýbrž
těmi
lékaři,
že
sem
se
musel
vzdát
své
vůle,
a
dokonale
jsem
se
musel
vzdát.
A
čtrnáctkrát
za
sebou,
během
dvou
let,
protože
jinak
byl
nepřestál
tu
operaci.
Kdybych
se
byl
postavil
na
zadní
nohy
a
držel
se
své
vůle,
tak
sem
se
držel
taky
bolesti,
prosím.
A
že
ustala
bolest,
jak
sem
oprostil
od
své
vůle,
a
takovým
způsobem
ustane
každá
bolest
i
každá
nemoc.
Tak
sem
měl
vlastně
příležitost
nastolit
novou
vůli.
Nastolila
se
nová
vůle.
Já
sem
ji
nenastolil.
Takže
v
okamžiku,
kdy
sem
odstoupil
od
sebe,
ces...
tož
to
byla
řetězová
reakce,
to
trvalo
i
po
těch
operacích,
tak
já
sem
najednou
měl
moc
uskutečnit,
co
mně
je
to
správné
říkalo.
A
byla
v
tom
moc.
Jakmile
sem
malinko
zaváhal,
moc
byla
ta
tam,
ano.
A
já
sem
v
některých
velice
těžkých
záležitostech
velice
váhal,
ne
v
tom
mládí,
tam
ještě
ne.
Ale
potom
v
dospělém
věku,
například
při
extazi,
jsem
váhal
ji
přijmout,
protože
sem
měl
dojem,
že
mě
to
zabije.
Že
mě
to
zbaví
mého
vědomí
nebo
něco...
co
se
nemělo
sice
stát
a
ne-
nestalo
se
to,
ale
měl
třeba
chybný
den.
Tak
já
bych
chtěl
říci,
že
když
Ježíš
Kristus
říká:
Hledejte
království
boží
především,
tak
nabádá
ke
kompromisu.
Především
znamená
to
ostatní
nesmí
být
vyloučeno,
ale
něco
v
tom
musí
se
dělat
především,
to
hledání
království
boží
především.
A
teprve
potom
všecko
ostatní.
Kdyby
například
dejme
tomu
tady
někdo
z
vás
dával
třebas
jenom
chvilku
přednost
svýmu
zdraví,
před
tomuto...
před
tímto
hledáním,
tak
bych
byl
ospravedlni-telný
jenom
tím,
že
by
se
řeklo,
já
bych
bez
zdraví
nemohl
jít
za
tím
královstvím
božím,
a
proto
musím
napřed
najít
to
zdraví.
Je
tedy
pravda,
že
nezdravý
člověk
těžko
bude
hledat
to
království
boží.
A
těžko
i
především.
A
proto
Ježíš
Kristus
nezanedbával
uzdravení
lidského
těla.
Ale
všimli
ste
si
taky
toho,
že
nikdo
není
zmiňován
mezi
učedníky
páně,
kdo
byl
uzdraven.
Ti
kdo
byli
uzdraveni,
toužili
jenom
po
uzdravení,
a
to
je
v
tom...
to
je
v
tom
to
nebezpečí,
které
tam
jasně
ukazuje,
že
jakmile
je
uzdraven,
tak
se
s
tím
spokojí.
Já
například,
dejme
tomu,
když
jsem
byl
v
koncentráku
a
oni
byli
uzdraveni
tím
způsobem,
když
se
vrátili
z
koncentráku,
že
už
nebyli
v
nebezpečí
života,
tak
byli
uzdraveni
z
toto
nebezpečí,
to
je
jako
choroba,
a
pak
už
nestáli
o
to,
co
já
sem
tam
říkal.
Nó,
tak
kdyby
se
byli
toho
chopili
hned
v
koncentráku,
tak,
a
nečekali
na
to
uzdravení,
nýbrž
uprostřed
věcí
především
hledali
království
boží,
tak
to
bylo
správné.
Čili
první
zásada
potom,
hodně
zjednodušeně
říkám.
Ať
se
děje
co
děje,
já
musím
především
hledat
království
boží.
Jsou
nepříznivé
podmínky
třebas
pro
to,
jsem
nemocen,
sem
roztěkaný,
sem
třebas
někým
napadán,
sem
nespokojen
se
svou
životní
situací
a
podobně,
to
všechno
musí
jít
stranou
nebo
musí
být
vedlejší,
když
hledám
především
království
boží.
Čili
vidíte,
že
je
tady
řada
kompromisů
navrhnutých,
a
tam
se
nic
nevylučuje
v
tomto
kompromisu.
Tam
se
říká,
toto
opusť,
ne
ne
ne.
Tam
se
říká
jenom
především
hledej,
a
ne
napřed
tamto
opusť,
nikoliv.
Ale
když
se
tento
moment
rozepisuje
dál,
jeho
první
rozpis,
ne
ještě
detailní,
ale
už
rozdělený
na
tři
části,
zní:
prostě
za
mnou
přijdi,
to
jest
to
hledání
království,
ne?
Prostě
za
mnou
přijdi,
zapři
sama
sebe,
vezmi
svůj
kříž
a
následuj
mě.
Takže
je
tam
znázorněno,
že
ten
člověk
má
sebe
zapřít
a
že
má
okamžitě
brát
kříž
na
sebe
a
tak
dále,
to
co
já
sem
vysvětlil,
tak
nebudu
tady
vysvětlovat,
ale
mně
teďka
jde
jenom
o
tu
jednu
jedinou
větu.
Co
je
to
hledat
království
boží
především.
Hledat
království
boží
především
znamená
odstupovat
od
vlastní
vůle,
přátelé.
Odstupovat
od
vlastní
vůle.
Neboť
nikdo,
jak
říká
správně
Poutník
cherubínský,
nevejde
do
království
nebeského,
komu
zbyla
aspoň
špetka
vlastní
vůle.
Já
si
vzpomínám
na
to,
zřejmě
měl
zážitek
tenhleten
Šefr.
Já
se
podívám
na
své
koncentrace
od
roku
třicet
do
roku
třicet
devět.
Když
trošičku
jsem
dbal
na
to,
abych
zůstal
naživu,
v
těch
koncentracích,
tak
ta
koncentrace
se
mě
vymkla
z
ruky,
já
sem
se
do
té
hloubky
nedostal.
Ale
kdykoliv
sem
se
odhodlal
sebe
nechat
tou
hloubkou
koncentrace
zabít,
zabít,
nebýt
dále
jako
oddělená
bytost
a
vůbec
jako
bytost
bez
vědomí
o
Bohu,
tak
když
sem
jednal
tak,
že
sem
odolal
této
touze
být-
být
pro
sebe,
žít
dál,
tak
jak
sem
dosud
žil,
a
když
sem
nedělal
to,
že
sem
odolal
této
touze
žít
dál
a
sám
sem
se
snažil
od
sebe
odstoupit,
tak
to
byl
správný
sebezápor,
schválně
jsem
to
trošku
zamlel,
ale
je
to
takhle,
jo
a
tom
případě
se
to...
koncentrace
dařila.
Tak
já
vám
tady
je
zaprvé
kladu
na
srdce,
jaký
je
první
znak
toho,
že
především
hledám
království
boží.
Když
především
hledám
království
boží,
tak
nehledám
své
panství
v
tomto
světě.
Čili
nadvládu
nad
sebou
pomocí
lidského
já,
nýbrž
já
od
sebe
odstupuju.
Čili
pravou
známkou
toho
odstupu
je,
že
já
při
koncentraci,
při
modlitbě,
při
tom
přibližování
se
Bohu
sebe
ztrácím,
a
že
v
tom,
v
té
sebeztrátě
je
nějaká
mezera,
že
když
sebe
ztratím,
tak
hned
milostivě
ke
mě
nepřijde
pán
bůh.
To
je
prosím
vidět
na
každém
kroku
Ježíšova
života.
Když
ztratil
to
věčné,
ze
kterého
přišel,
v
té
chvíli
narození,
tak
než
se
vyklubal
z
toho
dítěte,
že
jo,
to
byla
nějaká
mezera.
A
než
potom
dejme
tomu
po
Jordánu
se
stal
učitelem,
tak
čtyřicet
dní
zase
mezera,
prosim
vás
upozorňuju,
že
těch
čtyřicet
dní
není
čtyřicet
dní.
To
je
v
celém
starém
zákoně
a
odtamtud
i
v
novém,
termín
pro
neurčitý
počet
dní.
Pro
neurčitou
dobu.
Že
se
nedá
přesně
určit,
jaká
doba,
o
jakou
dobu
s...
jde.
Čtyřicet
let
bloudili
po
poušti,
a
tak
dále,
těch
čtyřicítek
je
tam
několik.
Tak
tento
první
bod,
já
nevím,
jsem
si
to...
jestli
to
zjednodušuju,
ale
já
bych
byl
rád,
kdybych
to
zjednodušoval.
Tohle
je
nutno
dbát.
Řekl
sem,
že
budu
vysvětlovat,
co
tam
bylo
nejasného.
Nejasného
tam
bylo,
jestli
ta
čtyřicítka
je
vždycky
takovým
obrazem
neurčité
vzdálenosti
časové
a
nebo
jenom
v
tom
případě,
o
kterém
je
tam
řeč,
na
tom
dotyčném
místě.
A
řekl
bych
k
tomu,
že
nedbejte
na
to,
že
církev
se
toho
chopila
a
za
čtyřicet
dní
má
letnice
po
velikonocích.
Ona
dopra...
opravu
symboliku
bible
chápe
doslovně.
Za
čtyřicet
dní
se
to
stalo.
Ale
kdyby
se
stanovilo
čtyřicet
dní
jako
pevný
termín,
tak
by
se
znemožnilo
lidem,
aby
po
této
cestě
až
sem
došli.
Protože
u
každého
je
to
jinak.
Já
bych
to
řekl,
že
je
to
zaviněno
hlavně
tím,
to
zjednodušuju
zase,
jakou
míru
nutkavosti
člověk
pociťuje,
setkat
se
s
tím
duchem
nebo
se
mu
odevzdat.
A
takže,
u
Ježíše
Krista
na
kříži
setkání
s
Duchem
svatým
netrvalo
čtyřicet
dní,
nýbrž
nějakou
hodinku.
A
u
těch
učedníků
čtyřicet
dní.
A
to
byla
zase
čtyřicítka
