V
bibli
nemáte
nejmenší
zmínku
o
tom,
že
by
byl
nějak
operoval
s
hadí
silou.
Nehrála
tam
nejmenší
roli.
Čili
opravdu
je
paralelní
cesta
možná
bez
toho
vzestupu
hadí
síly,
a
to
je
cesta
shora
dolů.
Přičemž
kdyby
to
šlo,
tak
shora
dolů
se
jde
daleko
snáze
než
zdola
nahoru,
to
se
musí...
Podívejte
se,
když
to
srovnáte,
jaká
je
to
potíž,
já
vám
řeknu,
jaká
je
potíž
zdola
nahoru
a
jaká
je
to
snadnost
shora
dolů.
Potíž
je
v
tom,
když
zdola
nahoru
dete,
že
musí
nejdřív
zauzlit
spodní
část
těla,
aby
ta
prana
neunikala,
protože
jakmile
jenom
kousíček
té
prany
uniká
do
nohou,
tak
to
má
za
následek,
že
tím
celým
nábojem
pranickým,
který
do
vás
vstupuje
z
vesmírový
síly,
který
vás
s
celým
vesmírem
propojuje,
e...
jenom
celým
tím
nábojem
se
musí
dostat
dál,
když
ho
máte
jenom
kousek,
tak
nejste
plným
člověkem.
A
jenom
úplný
člověk
může
se
dostat
nahoru
zdola.
Čili
to
je
základní
nedostatek
této
cesty.
Oni
zauzlí,
to
je
pravda,
aby
to
nemohlo
dolů,
ale
jak
vám
říkám,
tam
von
bojuje
s
dvěma
věcmi.
On
si
musí
představit
místo,
toho
lotosu,
v
barvách
a
tvaru
a
ve
zvuku.
A
když
si
tyto
tři
věci
představí
dobře
a
zvládne
to
určitou
tichostí
mysli
anebo
ustálenosti
mysli
lépe
řečeno,
tak
ten
lotos
se
mu
votevře.
A
tak
to
dělá
se
všemi
lotosy
až
nahoru,
kdy
to
je
hrozná
práce
technická.
Je
otázka,
jesli
on
se
neztratí
v
té
technice.
Já
sem
viděl
u
mnoha
žáků
Weinfurtrových,
že
když
začli
dělat
nějaká
koncentrační
cvičení,
že
všechnu
svoji
energii
spotřebovali
na
technice.
A
takže
během
koncentrace
se
unavili.
Takže
za
nějakou
půlhodinu
a
ještě
třeba
dřív
už
nebyli
schopni
se
vůbec
soustřeďovat.
To
je
známka,
že
to
dělali
všechno
špatně.
Koncentrace
nemůže
a
nesmí
unavovat,
je-li
dělána
správně.
Ta
musí
občerstvovat,
zvyšovat
pozornost,
bdělost,
a
tak
dále,
rozšiřovat
ji
na
další
úrovně.
Jestliže
unavuje,
tak
jsme
to
dělali
vlastní
vůlí
a
voni
to
dělají
vlastní
vůlí.
A
vlastní
vůle...
vůle
je
vedle
vůle
boží
bezmocná.
To
jest
tak
strašně
malá
síla,
že
se
brzo
spotřebuje
a
vůbec
jí
neni
v
lidském
těle.
Tak
to
sou
ty
nedostatky
této
cesty.
Kdežto
dejme
tomu,
jak
mě
vedly
ty
lékaři,
já
budu
mluvit
o
těch
lékařích
zase
znovu,
promiňte
mně.
Ty
způsobili
aniž
chtěli,
pochopitelně,
že
já
sem
se
vzdal
tohoto
života,
já
sem
měl
dojem
jako
malé
nerozumné
dítě,
rozum
jak
víte
k
tomu
není
zapotřebí,
a
není
taky
vadou,
že
ho
není.
A
já
sem
byl
vždycky
toho
názoru,
že
mě
chtějí
zbavit
života.
A
křičel
sem:
ne
dotor...
ne
dotor
pokud
sem
neuměl
říkat
r,
to
bylo
dost
dlouho.
A
je
zajímavý,
že
když
sem
se
neovládl,
když
sem
je
nazvlád,
když
sem
je
nepřemohl,
když
sem
je
nedonutil
k
tomu,
aby
mě
neoperovali,
sem
se
musel
nechat
operovat,
tak
jsem
zjišťoval
čtrnáctkrát
za
sebou,
že
sou
věci
na
tomto
světě,
kterým
se
odporovat
nedá.
A
taky
sem
jim
potom
už,
později,
v
pozdějším
věku
neodporoval,
protože
oni
tam
se
museli
naučit
jim
neodporovat.
Jinak
sem
jim
odporoval.
To
bylo
tak
dokonalé
voni
mě
tak
odporovat
tomu,
že
mě
brali
celý
život,
sem
se
ho
musel
vzdát
je
to
není
z
to
dělali
lékaři,
se
tím
nemohu
chlubit.
Já
sem
si
to
nevymyslel,
ty
lékaře,
pochopitelně,
že
já
sem
potom,
po
té
operaci,
jak
sem
vám
říkal
včera
a
dneska
vám
to
znovu
opakuju
několikrát,
já
sem
po
té
operaci
se
nehlásil
k
tomuto
světu.
Sem
se
nehlásil
k
matce,
už
po
první
operaci.
Takže
lékaři
řekli,
když
to
takle
půjde
dál,
matko,
tak
už
nám
sem
podruhý
s
ním
nelezte.
To
dítě
musí
umřít,
protože
ten
ztratil...
to
dítě
ztratilo
kontakt
s
tímto
světem.
Příště
až
přijdete,
musí
poznávat
vás
jako
matku
a
nás
musí
poznávat
jako
své
mučitele
a
musí
jíst
a
musí
pít,
jinak
se
mu
nevytvoří
krve...
krev,
kterou
my
potřebujem,
když
ji
odebírali
a
nepřidávali
novou
A
tak
když
přišla
příště
maminka
se
mnou,
mně
to
líčil
detailně
jak
vidíte,
tak
lékaři
ji
pochválili
a
říkali.
Když
přišel
z
operace,
když
se
dostal
po
operaci
za
svého
vědomí
tohoto
světa,
tak
nevnímal
nás
jako
své
katany.
Díval
se
na
nás
tupě.
Na
svou
matku
se
díval
jako...
to
není
jeho
matka.
Kdežto
teď
když
se
sem
přiblíží
do
toho
operačního
sálu,
tak
nás
bere
jako
své
katany,
jako
lidi,
kteří
ho
chtějí
připravit
o
život.
Křičí
jako
tur.
Já
sem
řval.
Říkali,
vono
řve
to
dítě,
matko
plesejte,
tak
to...
přímo
říkali
matce.
Von
je
normální,
to
sme
ani
nečekali,
vy
ste
dokázala
zázrak,
vy
ste
ho
přemluvila,
aby
se
vrátil
do
tohoto
světa.
Ona
mě
přemlouvala
do
vlastění,
ona
mě
učila
znovu
vlastnit
tento
svět.
Prosim
vás
berte
na
vědomi,
že
tady
se
mýlí
ti
Indové,
že
je
třeba
napřed
vlastnit,
naučit
se
vlastnit
kdo
se
přivlastnit
nemůže
rozvinout
toto
já,
nerozvine-li
toto
já,
nemůže
ho
dostat
za
ně,
anebo
pomocí
mě
dál
jako
svýho
průvodce,
nemůže.
Čili
voni
mě
napřed
vlastnit,
matka
mě
naučila
se
vlastnit
čtrnáctkrát
za
sebou
potom
mně
přitom
musela
občas
přidržovat.
Jenomže
to
mělo
jeden
blahý
následek.
Že
i
když
mě
tomu
naučila,
nemohla
zabránit
tomu,
že
sem
občas
z
toho
vypadl.
Se
tady
zrodila
zvyková
vlastnost,
zvyklost
nebýt
svůj.
To
lékaři
způsobili.
Takže
když
mě
kdykoliv
potom
něco
nešlo
v
tom
životě
a
já
sem
se
vztekem
snažil
to
zmoci
a
vono
mně
to
nešlo,
tak
já
sem
konečně
poznal,
že
je
to
stav
operace.
Že
mě
zase
něco
tady
se
děje,
co
já
nemohu
zvládnout,
tak
sem
od
toho
odstoupil,
rozumíte
mě?
A
tak
dokonale
sem
od
toho
odstoupil,
že
sem
se
k
tomu
netoužil
vrátit.
Prosím,
to
je
ten
rozdíl
oproti
zlatému
klíči
toho
Foxe.
To
není
žádná
kšeftařská
záležitost,
jako
to
u
něho,
sem
se...
ten
můj
stav
měl
stav
nebo
vliv
spojovací,
kdežto
ten
Foxův,
vzdání
se
jenom
dočasné
a
vracení
se
k
tomu
zase
znovu,
to
nemá
vliv
spojovací.
To
se
jenom
uskuteční
nějaká
záležitost
na
tomto
světě
a
skvěle
se
třebas
uskuteční,
překonají
se
potíže
na
tomto
světě,
to
je
pravda,
ale
zaručeně
se
spojení
s
Bohem
nedosáhne.
Kdežto
já
jsem
nevěděl.
Sem
si
to
neuměl
definovat.
Že
sem
vlastně
dosahoval
spojení
s
Bohem,
takového,
jakého
to
dítě
bylo
schopno,
v
tom
předškolním
věku,
když
jsem
poznával
správné.
Jakmile
sem
totiž
ne
rozumem
ale
z
toho...
z
vědomí
poznával
co
je
správné,
tak
sem
měl
moc
to
správné
vykonat.
A
tuto
moc
nemá
lidská
vůle.
Takže
je
správné
se
snažíte
třeba
se
uzdravit
to
je
všechno
v
pořádku,
ale
tato
vůle,
kterou
se
snažíte,
to
je
proti
té
vůli,
kterou
já
znám,
nechci
absolutně
ale
téměř
bezmocná.
Dělejte
to
protože
jinou
neznáte.
Tam
nesmí
vzniknout
nějaká
mezera.
To
byste
byla
úplně
na
huntě,
jak
se
říká
česky.
Vy
musíte
v
tomto
pokračovat,
protože
ve
zdravém
těle
je
zdravý
duch,
to
je
pravidlo
na
každé
duchovní
cestě.
Ale
upozorňuju
vás,
že
je
to
strašně
těžkopádné,
a
až
vás
zase
provedu
teďka
znova,
jak
sem
to
dělal
dopoledne,
třebas
až
do
toho
třetího
lotosu,
do
toto
pupku,
tak
vás
přesvědčím,
že
mě
takové
uzdravováni,
i
bez
spojení
s
Bohem,
jde
daleko
snáze,
že
z
tohoto
pupku
vedu
některou
nadis
tam,
kde
je
nějaký
nedostatek.
Některým
průchodem
vedu,
ovšem
pokud
to
dovedu
oživit
pochopitelně,
protože
voni
sou
zanesení,
ono
je
těch
průchodů
padesát
jedna
tisíc
v
lidském
těle.
A
strefit
se
zrovna
do
toho,
který
oživuje
to,
co
jako
má
oživit,
to
není
věc
úvahy.
To
je
věc
nějakého
vedení,
e...
těch,
kteří
se
v
tom
vyznají.
A
oni
to
dovedou
zařídit,
aby
se
tam
svedlo,
do
toho...
do
této
nadis,
do
tohoto
proudu.
Tak
jdu
dál
kousek.
V
tom...
v
této
situaci
já
chápu
jenom
tento
svět,
já
mu
říkám
AB,
úsek
vědomí
AB,
že
vstupem
jsou
smysly,
a
co
je
ve
smyslech
se
potom
zpracovává
v
rozumu,
to
je
to
B.
Když
z
tohoto
úseku
se
chci
dostat
dál
nebo
když
se
mohu
dostat
dát,
tak
to
je
způsobeno
tím,
že
otevřu
bránu
B
rozumu,
že
přestanu
uvažovat
o
věci,
že
zastavim
mysl
povídavou.
A
tím
se
dostanu
zato
tu
branu.
Má
to
jednu
nevýhodu.
Já
se
sice
dostanu
za
tu
bránu,
ale
jakou
mocí?
Téměř
nulovou,
protože
jsem
nezavřel
smyslové
vjemy.
Pořád
smysly
něco
vnímají.
A
pořád
to
utočí
na
brány
rozumu
a
objevuje
se
to
v
rozumu
jako
taková
reminiscence
na
záležitosti,
které
jsem
právě
zažíval
nebo
které
v
tomto
životě
zažívám.
Takže
lidé
si
mi
všichni
stěžují,
že
v
koncentraci
se
jim
pletou
myšlenky,
které
normálně
ani
nemají.
To
je
způsobilo
tím,
že
neumí
zavřít
bránu
smyslů,
toho
vstupu.
A
pak
marně
otevírají
bránu
rozumu,
tomu
vyššímu
vědomí,
protože
vono
tam
nic
neprochází,
než
co
bylo
ve
smyslech,
a
co
prochází
smysly,
to
zanechává
stopy
v
rozumu.
Čili
já
tam
mám
obrazy
o
tom.
A
to
znamená
myšlenky,
myšlenky
sou
taky
obrazy,
konkrétní
myšlenky
jsou
obrazy.
Takže
ten
člověk
se
nemůže
ustálit
v
klidné
mysli.
V
té,
jak
tomu
říkali
Číňani,
nemysli.
No,
kdežto
ti
lékaři,
zase
si
musím
moc
vděčně
za
to
děkovat,
zastavili
smyslovou
činnost.
To
znamená,
vstup
neexistoval.
Když
neexistoval
vstup,
nemělo
co
by
vstoupilo,
nebylo
ničeho,
co
by
vstoupilo
do
rozumu.
Čili
rozum
se
také
nepostavil
na
nohy.
Já
sem
neuvažoval,
nerozvažoval,
nelitoval,
já
nevím,
co
sem
všechno
mohl
dělat.
Citově
ani
rozumově
jsem
nebyl
na
výši,
vůbec
sem
nebyl
ničím.
Prostě
zastavili
přísun
smyslových
vjemů,
nebo
počitků,
jak
chcete.
Tak
to
byl
kumšt,
co
udělali,
opravdu.
Oni
zastavili
ty
vjemy
a
nechali
otevřený
rozum,
protože
rozum
taky
nevy...
zastavili.
Rozum
totiž
když
nemá
pořád
přísun
z
toho
zdroje
smyslových
vjemů,
tak
ochabne
ve
své
činnosti
a
nakonec
ji
zanechá.
On
je
pořád
živen
smyslovou
činností.
Sem
se
potom
přesvědčil,
že
když
mě
ta
matka
přemlouvala,
abych
si...
ji
zase
poznával
jako
matku
a
ty
lékaře
jako
svý
katany,
ne,
tak
to
bylo
v
nejlepším
pořádku
podle
těch
lékařů,
ale
že
musely
být
ty
moje
představy
o
tom,
že
mě
chtějí
zase
vraždit,
a
ta
matka
že
je
moje
matka.
Musely
být
navázání
na
nějakou
paměť,
na
nějaké
podvědomí,
které
se
muselo
zburcovat,
a
tak
dále,
to
tam
je,
v
tom
lidském
organismu.
No
a
prosím,
jestliže
se
to
podařilo
lékařům
násilím,
tak
já
věřím,
že
se
to
dá...
se
to
může
provést
nenásilně
a
přirozenější
cestou.
Že
totiž
je
tady
víra.
Ježíš
Kristus,
který
sám
nešel
nikdy
cestou
víry,
ten
nikdy
nevěřil
na
Pána
Boha,
nepotřeboval,
ten
byl
s
ním
přeci
vědomě
spojen.
A
když
já
tady
na
vás
hledím,
tak
nemusím
věřit
tomu,
že
tu
ste,
já
to
vím.
Nepovažujte
toto
moje
ohrožováni
víry
jako
něco
zbytečného
nebo
jako
beznabožství.
Teď
je
prostě
víra
a
naděje
padá
tam,
kde
je
jistota,
jo.
Víra
má
právo,
a
to
vám
Liduško
kladu
na
srdce,
váhat,
litovat,
upadat
na
víře,
že
ano,
zdvihat
se
znovu,
to
nepovažujte
za
nějakou
tragédii,
nýbrž
to
sou
živé
krásné
příznaky
pravé
víry.
Kdežto
cesta
poznání
tuhlety
znaky
vůbec
nemá,
vůbec
ne.
A
má
zase
jiné
těžkosti,
byste
řekli,
tak
to
je
výtečná
cesta
a
my
se
dáme
na
cestu
poznání.
Nedáte
se.
Protože
tato
cesta
poznání
má
jiné
zase...
nosti,
úplně
jiné
a
který
byste
brzo
rozeznali
při
svém
věku
a
ono
by
vás
to
odradilo.
To
je
v
tom
poznání,
které
vzrůstá.
Mnoho
věcí
nevím,
to
poznání
má
charakter
účelový,
do
kterého
já
se
dostávám.
Takže
dejme
tomu
v
sedmnácti
letech
sem
si
zjistil,
bez
své
viny,
to
je
prostě
zařízení,
to
je
interní
zařízení,
to
je
prostě
systém
účelový,
tento
život
má
účel
vyšší,
duchovní.
A
vono
toto
v
těch
sedmnácti
letech
tak
dokonale
fungovalo,
že
já
sem
zkrátka
ten
svůj
život
do
sedmnácti
let
považoval
za
zbytečný,
marný,
planý
a
já
nevím
co
všechno,
vůbec
nulový.
Bezzáslužný
a
tak
všechno,
že
ano.
Takže
já
sem
mohl,
a
to
byl
omyl
na
cestě
poznání,
vykročit
kupředu
jenom
proto,
že
sem
zavrhl
celý
svůj
život
do
sedmnácti
let.
Kdyby
mně
zbylo
aspoň
jedno
kladné
v
tom,
tak
to
bylo
chybné.
Tak
například
dejme
tomu
já
sem
měl
lásku
přírodní
vědy.
Kdybych
je
byl
ještě
v
tom
okamžiku
považoval
za
svou
lásku
a
kdyby
jenom
maličko
si
z
ní
zbylo,
tak
sem
nemoh
jít
kupředu.
Ale
já
sem
to
nepovažoval
za
nic
takového,
to
bylo
za
nic,
zbytečné,
sem
udělal
chybu,
že
sem
nešel
k
Bohu,
a
protože
sem
šel
za
přírodními
vědami,
tak
jsem
to
všechno
tedy
odboural.
Čili
tento
omyl
základní,
že
to
nebylo
k
ničemu,
ten
způsobil,
že
jsem
mohl
jít
kupředu,
prosim
vás.
Tak
Liduško,
já
vám
chci
něco
říct.
Že
jestliže
si
dneska
myslíte,
že
je
to
strašná
věc,
že
ste
pořád
nemocná,
tak
to
je
veliký
omyl.
To
je
zatím
prostředek,
bez
kterého
byste
se
na
své
vývojové
cestě
neobešla.
Ale
prosim
vás,
můžu
na
kolenou?
Nemusim.
Zanechte
tento
prostředek,
dosaďte
tam
nějaký
jiný,
buďte
tak
dobrá.
Ale
to
nedokážete
tím,
že
byste
jako
volila
eště
lepšího
lékaře
nebo
takle,
že
byste
tomu
dosavadnímu
prostředku,
se
staráte
s...
právem
o
své
zdraví,
protože
bez
toho
to
nejde
dál.
přiřadila
prostředek
vyšší
ještě
k
tomu.
Kterému
byste
dávala
přednost
před
tím,
než
byste
zahájila
cestu
tímto
prostředkem,
který
dosud
znáte.
A
tím
vyšším
prostředkem
se
budeme
zabývat
v
další
přednášce
a
já
doufám,
že
to
bude
dobře
srozumitelný.
Kdybych
na-
na
ten
prostředek
zapomněl,
kdybych
ho
nedefinoval,
tak
mně
prosim
vás
to
řekněte,
protože
já
vás
nechci
pustit
bez
toho,
že
byste
to
jako
nepochopila
dostatečně.
Ono
pochopit
je
dost
těžko.
Je
to
špatně
vysvětleno,
ale
abyste
to
neznala
jako
důležitější
než
starost
o
zdraví.
Já
sem
se...
já
to
řeknu
ještě
už...
apriori
takhle.
Se
v
koncentráku
poprvně
v
životě
začal
zajímat
o
svůj
život,
o
svoje
zdraví,
vo
to,
abych
byl
zachován
na
tomto
světě.
Předtím
sem
se
vo
to...
vod
těch
lékařů,
vod
tý
doby
vod
těch
lékaři
jsem
se
o
to
nestaral.
Já
sem
se
před
lékaři
staral
o
to,
aby
mě
nechali
naživu.
Křičel
jsem,
aby
mě
nechali
naživu,
protože
sem
myslel,
že
mě
chtějí
zabít.
Ale
teprve
když
sem
se
dostal
do
koncentráku
jsem
začal
mít
strach
o
život.
Já
sem
ho
mezi
tím
měl
taky
mockrát,
ale
jenom
tehdy,
když
sem
dělal
správně
koncentraci.
Správná
koncentrace
totiž
způsobuje,
že
člověka
ta
koncentrace
zbavuje
tohoto
života.
A
než
nastolí
život
nový,
tak
je
tam
nějaká
mezera,
a
to
je
strastiplné.
Přežít
tuhletu
mezeru.
Já
sem
měl
dycky
dojem,
že
je
to
moje-
moje
smrt
mého
vědomí,
že
je
to
smrt...
ačkoli
sem
dobře
pozoroval,
měl
sem
si
to
uvědomit,
že
sem
vědomější
než
sem
byl
předtím.
Ale
to
mně
nestačilo.
Já
sem
byl,
vo
co
sem
byl
vědomější,
vo
to
sem
byl
ustrašenější,
že
to
ztratím,
toto
vědomí.
Ale
vono
se
to
stupňovalo,
takže
já
sem
to
neztratil,
ale
byl
sem
kupodivu
ustrašený,
že
to
ztratim.
A
tak
tohleto
byl
znak
vnitřního
osvobození,
protože
já
sem
se,
když
sem
překonal
tento
strach,
tak
sem
se
vnitřně
osvobodil.
Nestal...
bych
se
musel
osvobodit
také
v
zevním
světě.
Já
sem
musel
být
osvobozen
od
všech
těch
útrap
v
koncentráku,
od
útrap
tohoto
světa,
od
zdravotních
závad,
od
vš...
od
nedostatku
potravin,
tam
byly
všechny
možné
který
tam
v
tom
světě
existujou
tak
pěkně
kumulovány,
že
tam
nic
nechybělo.
Od
duševních
str...
strázní
až
po
tělesný
nedostatky,
že
ano.
Základní
péče.
Takže
se
nedivte,
že
sem
tam
našel
nějaký
vyšší
prostředek,
o
kterém
bude
potom
ještě
řeč.
Než
je
tenhleten.
Než
je
ten
o
zdraví
z
pěst...
se
starati.
Že
všichni,
kteří
se
tam
stali
o
zdraví,
tak
dopadali
jako
ten
můj
Jiří
Došel,
lékař.
Že
totiž
pokud
se
starali,
tak
na
tom
byli
pořád
hůř.
A
když
sem
tomu
Jiřímku...
Jiřímu
řekl,
Jiří...
čku,
tys
tady
proto,
abys
tu
umřel
nýbrž
proto,
aby
ses
znovuzrodil.
A
po
dobrém
to
s
tebou
nešlo,
proto
na
tebe
dokročil
daleko
větší
míře
než
na
vás.
Takové
zlo
jako
koncentrační
tábor,
ze
kterého
se
nemůžete
vymanit.
Se
z
toho
budete
manit...
vymanit
nějakými
léky,
nebo
nějakou
drezúrou,
ale
žádná
drezúra
tam
nepůsobila
v
koncentráku.
Proti
esesmanům
nebylo
drzú...
tam
by
ostatnatý
drát
a
voni,
že
jo.
A
puška
s...
a
revolver
a
to
bylo
vše...
a
mučení
všeho
druhu,
to
si
vymýšleli,
ty
mučidla.
Velice
brilantně
tedy.
Kam
se
hrabe
inkvizice.
No
a
tak
všechny
trumfy
byly
na
straně
těch
esesmanů,
člověk
se
cítil
úplně
bezmocen.
Já
taky.
První
tři
dny
se
úplně
bezmocen
cítil.
Žádný
lék
ne...
nebylo
možno
najít,
protože
to
nebyly
medikamenty,
kterými
by
se
tam
toto
dalo
léčit,
to
je
jasný,
to
byla
situace.
Čili
první
lék
lepší
než
se
léčit
třebas
jakoukoliv
metodou
léčebnou
medikamentózní
a
jinou,
je
trošičku
se
snažit
o
to,
porozumět
situaci.
To
ještě
není
to
co
já
chci
říct.
Ale
je
to
začátek
dobré
věci.
Ehm...
Proč
to
tady
je?
Já
sem
takle
vychováván
a
já
budu
mluvit
za
sebe
jako
na
ženu,
jo?
Mně
je
to
jedno
co
sem.
A
proč
sem
takle
vychovávána?
No
protože
mně
něco
chybí
do
toho
vstupu
do
věčného
života.
Já
mám
už
všechny
předpoklady,
a
to
je
váš
případ,
do
toho
věčného
života
vstoupit.
Já
tam
nevstupuju
a
protože
mám
ty
předpoklady,
už
jsem
na
to
připravena,
tak
se
se
mnou
to
děje,
ale
neděje
se
to
s
nikým,
kdo
takle
připraven
není,
to
nesmíte
nikomu
jako
závidět,
že
mají
takový
klid.
Voni
by
měli
závidět
vám,
že
ten
klid
nemáte.
To
já
vím,
že
je
to
z
vašeho
hlediska
nesmyslné,
co
by
za
to
dala,
kdybyste
měla
ten
jejich
klid.
Ale
kdybyste
měla
ten
jejich
klid,
tak
se
budete
chovat
jako
voni
a
voni
se
chovaj
jako
zvířata.
A
vy
ne.
Už
nejste
schopna
se
chovat
jako
zvíře.
To
je
vaše
veliká
přednost.
Vy
se
chováte
už
opravdu
jako
člověk.
A
vlivem
toho,
s...
máte
všechny
předpoklady,
jak
se...
jak
se
začnete
přecházet
nad
lidství,
tak
máte
předpoklady
se
dostat
dál.
Víte,
vy
ste
se
náhodu
spolčila
v
tomto
životě
s
tuhletím
člověkem,
támhletím
padouchem,
co
sedí
na
rohu.
Ten...
ten
kafožravec,
že
ano,
který
prostě
má
taky
tuhletu
kladnou
vlastnost,
kromě
toho
ostatního,
že
totiž
opravdu
je
schopen
pro
něco
žít
v
tom
životě.
A
to
má
být
správ...
to
je
další
znak,
který
na
této
cestě
je
rozhodující,
že
člověk
má
pro
něco
žít
bez
ohledu
na
sebe.
Já
vím,
že
třebas
jdete
do
práce
a
ono...
se
tím
unavíte,
a
prože
musíte...
musíte
ten
život,
to
živobytí
na
to
musíte
vydělat,
ten
manžel
chudák
má
malej
plat,
to
já
vím,
to
já
znám,
hudebníky
prosim
vás,
copak
můžou...
sou
pátý
kolo
u
vozu,
ne?
Že
jo?
No
jo,
je
to
ten...
nadstavba
taková,
no
tak,
když
zbydou
nějaký
peníze,
tak
se
taky
do
toho
vloží,
ne?
No,
a
takže
já
vám
to
nemám
za
zlé,
ale
věřte
mi,
že
kdyby
byl
neznal
další
znak,
který
vám
teďka
řeknu,
ten
už
je
daleko
vyšší,
tak
bych
byl
v
tom
brouzdal
se
jako
vy.
Ale
já
budu
mluvit
jen
o
jedné
situaci.
Stalo
se
jednou
v
mém
životě,
že
nějakým
nedopatřením
mě
dali
vyučovat
dvanáct
hodin
bez
přestávky
za
sebou.
To
je
dost
jako
namáhavé,
ne?
Přestože
já
sem
schopen
se
třeba
ulejvat
při
té
hodině.
Ale
to
zase
jako
tam
v
tom...
se
v
tom...
nevyznáte
jako
já.
To
je
k
vaší
tíži
tedy.
No
ne.
Ale
když
jsem
dvanáctou
hodinou
začal
vyučovat,
nebo
měl
sem
začít
vyučovat,
to
už
bylo...
to
už
bylo
třičtvrtě
na
šest
večer,
tak
sem
se
cítil
být
unaven.
A
tak
sem
říkal,
stalo
se
to
náhodou,
že
sem
unaven
nebo
stalo
se
to
proto,
že
mám
dvanáctou
hodinu,
a
nebo
stalo
se
to
proto,
abych
se
uměl
opřít
o
vůli
boží?
Což
vy
nedovedete.
A
já
sem
přišel
na
to,
že
správné
je
opřít
se
o
vůli
boží.
Tak
sem
říkal.
Ovšem
to,
že
sem
to
říkal
není
rozhodující,
protože
člověk
může
něco
prohlašovat,
ale
není
to
ještě
pravda,
von
si
nalhává
něco.
A
já
to
budu
říkat
jako
že
sem
to
říkal.
Já
sem
to
neříkal,
ale
musím
to
nějak
předvést,
né?
Slovně.
Já
sem
si
říkal:
Pane
Bože,
ne
prosím,
tak
já
nemluvím
s
Panem
Bohem
takhle
česky.
Pane
Bože,
jestli
je
to
tvoje
vůle,
tak
já
budu
i
schopen
i
tuto
hodinu
dosloužit,
nebudu
to
muset
pustit
domů.
Pro
tu
únavu
bych
to
byl
musel
pustit
domů,
jak
mě
bylo,
jak
sem
byl
unaven.
A
šel
sem
do
té
třídy
oddán
do
vůle
boží.
Já
sem
tam
vstoupil,
pamatuju
si
dodnes,
že
nesmíme
vyklad
po
jiném
kantoru,
já
sem
tam
suploval
totiž,
těch
dvanáct
hodin
člověk
neměl
najednou,
ale
teď
tam
vykládala
logaritmy.
Ale
já
sem
vám
jim
ty
logaritmy
vyložil
takovým
způsobem,
že
oni
říkali:
Pane
profesore,
na
vás
je
vidět,
že
ste
celý
den
vodpočíval.
Protože
my
jsme
to
tak
ve
zkratce
dneska
tomu
tak
porozuměli,
že
tak...
s
takovou
vervou
říkal
a
tak
ste
to
do
nás
hustil,
že
my
příště,
až
sem
přijde
ten
náš
profesor,
který
nás
učí
matiku,
my
ho
překvapíme,
že
my
víme
podstatu
logaritmů,
z
čeho
to
pochází
a
nejenom
to,
ale
vy
ste
nás
přivedl
až
pro
to
praktické
používání
logaritmů,
a
to
bude
zírat.
A
když
s...
ta
hodina
skončila,
tak
sem
jim
říkal,
prosim
vás,
než
se
rozejdete,
už
bylo
minutu
před
koncem,
tak
mě
dovolíte,
sbalte
si
věci
a
já
vám
zatím
něco
řeknu.
Já
sem
řekl,
podívejte
se,
já
sem
měl
právě
dvanáctou
hodinu
za
sebou
bez
přestávky
polední
a...
a
bez
jídla,
dvanáct
hodin
bez
jídla
i
bez
napití,
tak
sem
se
cítil
být
unaven.
A
já
sem
nasadil
jinou
páku,
neřekl
sem
kterou.
Nasadil
jinou
páku,
protože
člověk
má
rezervy,
úžasné
rezervy,
o
kterých
neví.
Sem
jim
říkal,
takleto
sem
ještě
pořád
říkal.
Já
sem
tu
jednou
rezervu
nasadil,
jaksi
nasadil
rezervu,
kterou
nikdy
nepoužívám,
tak
ta
byla
tak
plná,
že
já
sem
takhle
jak
ste
si
všimli
vykládal.
Řekli:
řekněte
nám
o
té
rezervě,
co
je
to
za
rezervu?
To
bychom
my
potřebovali.
Sem
říkal
né.
Neřeknu
vám
nic,
protože
to
není
pro
tak
široký
kolektív,
ale
až
se
sejdeme
někdy
třebas
po
maturitě,
tak
potom
při
takovém
večírku
sem
ochoten
vám
to
říct.
Já
sem
myslel,
na
to
dávno
zapomenou,
kdepák.
Za
pět
let
sme
se
sešli,
na
ten
jejich
maturitní
večírek
sem
nešel,
který
měli,
oni
toto
byli
asi
ve
čtvrtým
ročníku,
já
sem...
bylo
tehdy
pět
ročníků.
Na
ten
sem
neměl
možnost
jít,
ale
za
pět
let
sem
se
s
nimi
setkal
a
oni
si
vám
vzpomněli,
že
sem
to
slíbil.
Sem
to
samo
sebou
musel
potom
říct.
Ale
důležité
na
tom
je,
že
umět
zburcovat
své
rezervy
a
tím,
že
se
člověk
odevzdá
do
vůle
boží,
která
má
obrovskou
moc,
znamená
vypadnout
z
té
osobní
bezmocnosti.
Já
sem
se
nesčetněkrát
přesvědčil,
že
jak
je
člověk
osobně
bezmocný,
zvláště
když
je
unaven,
nebo
tak.
A
jakou
moc
má
za
sebou,
jaká
ho
podporuje,
když
se
neopírá
o
sebe,
nýbrž
o
té...
o
tom
povědomí,
že
z
věčnosti
přichází
a
do
věčnosti
se
vrací.
Kdybych
totiž
neměl
to
povědomí,
kdybych
s
ním
nemanipuloval
například
teďka
před
vámi,
tak
přestože
to
říkám
už
po...
stokrát
totéž,
tak
vám
to
nemohu
říkat
zase
tak,
aby
vás
to
podnítilo.
Bych
to
říkalo
už
jako
otráveně,
že
už
to
tolikrát
musím
říkat,
a
nikam
to
nevede.
To
neříkám
otráveně.
Já
spoléhám
na
to,
že
se
jednou
vyskytne
den,
kdy
třeba
ta
Liduška
řekne
ano,
já
tu
rezervu
našla.
A
jakmile
to
najde,
tak
už
nebude
nemocná.
Já
to
řeknu
ještě
nábožensky,
jo?
Nevadí
vám
to,
nábožensky.
Ste
věřící.
Myslíte
si
to.
Což
není
pravda,
no
ale
myslíte
si
to.
To
je
důležitý,
že
si
to
myslíte.
Představa
je
taky
silná.
Já
ačkoli
sem
nevěřící,
ale
nepředstavuju
si,
že
sem
nevěřící,
já
vím,
že
sem
nevěřící,
to
je
ten
rozdíl.
No,
takže,
já
vám
budu
mluvit
jako
věřící
člověk,
k
vám.
A
chci
vám
říci,
že
Ježíš
Kristus
byl
poznávající,
nikoli
věřící,
ten
nepotřeboval
věřit,
protože
poznával
svého
otce
a
tak
dál.
A
čím
dál
dokonaleji.
To
byl
taky
proces,
který
se
stupňoval. ...
Řekl
nábožensky.
Víra
nemůže
být
uchovávána
tím,
že
si
o
sobě
myslím,
že
věřím.
Víra
musí
být
živena,
aby
byla
silnější
dnes
než
byla
před
hodinou,
než
byla
včera,
než
byla
před
rokem
a
tak
dále.
Jeslitže
já
nemám
možnosti
a
nevím,
jak
to
udělat,
abych
svou
víru
živil,
tak
já
vám
řeknu,
jak
se
to
dělá.
Protože
jakmile
ji
přestanete
živit,
tak
víra
upadá.
Nejběžnější
způsobem
upadá
tak,
že
když
je
to
víra,
která
spočívá
jen
v
přesvědčení,
což
není
pravá
víra,
upadá
tím,
že
já
se
nemohu
přesvě...neby...
nejsem
přesvědčován
jako
že
se
dneska
nevyučuje
náboženství,
tak
víra
upadá.
Ale
ta
víra,
která
upadá
tím,
že
se
nevyučuje
to
náboženství,
to
není
beztak
pravá
víra
a
já
vůbec
nelituju,
že
upadá
tímto
způsobem,
protože
ta
byla
navozena
chybným
způsobem.
Ale
pravá
víra,
která
je
základem
i
té
představy,
ta
vypadá
tak,
že
je
to
něco
co
je
člověku
vrozeného.
Tam
je
základ
pravé
víry.
Co
je
mně
vrozeno?
Když
já
vstoupím
na
tento
svět,
tak
první
vrozená
vlatnost,
která
se
projeví
je,
že
sem
se
nemusel
o
sebe
starat.
Já
řeknu
řvát.
Že
najednou
se
o
sebe
musím
starat,
že
musím
dýchat,
tam
sem
nepotřebova.
Tam
sem
měl
nějaký
žábra
nebo
ne...
že
sem
tam
dýchal
něčím
jiným
než
namáháním
plic.
A
teď
najednou
musím
se
živit,
musím
být
živen
nebo
musím
se
odevzdat
těm,
kdo
se
nade
mnou
smilujou,
prostě
já
sem
závislý.
Jak
sem
s
tím
závislý
nebyl,
já
sem
předtím
byl
totiž
v
ráji.
Z
ráje
se
padá
v
okamžiku
smr...
v
okamžiku
narození.
A
teď
najednou
sem
vypad
z
toho
ráje
do
tohoto
slzavého
údolí,
začnu
slzet,
dítě
plače
jako
neví
proč,
ne?
Prostě
mu
chybí
ten
ráj.
To
je
jednoduchá
odpověď.
A
já
když
chci
jako
pochopit
nebo
dát
vám
pochopit,
jak
tedy
z
této
bryndy
se
dostat?
Tak
tím
se
nedostanu,
to
se
dá
pochopit
tím,
že
vám
řeknu
nebo
vysvětlim,
čím
vším
to
dítě
obdařit,
aby
neplakalo,
aby
se
cítilo
tady
dobře,
prosim
vás,
to
je
jenom
dočasné.
Když
ho
pořádně
nakrmíte
a
pohoupáte,
já
nevím
co
všechno
uděláte,
uchlácholíte,
uspíte,
tak
jenom
tak
dlouho
je
uspokojené
dokud
spí
nebo
dokud
má
plný
žaludek.
Víte,
takhle
se
vratim-
vrátím
ke
svému
životu,
abych
to
moh
nábožensky
vysvětlit.
Že
v
předšk...
v
tom
věku
před
jedním
a
půl
rokem
sem
byl
člověkem
tak
nenasyceným,
že
sem
stačil
do
pod...
půldruhého
roku
se
stal
obézním
dítětem.
Kdybych
se
byl
nestal
obézním
dítětem,
tak
sem
s...
tak
se
mně
ta
choroba
infekce
v
tom
kloubu
nechytla.
Ta
tam
nebyla
pro
mě
nějak
zvlášť
připravena
nějak
osudově. ...
chytla,
protože
sem
byl
háklivý,
já
sem
byl
chytlavý
pro
tu
svoji
obéznost
a
tak
si
nemyslete,
že
když
všechno
pro
to
dítě
uděláte,
aby
mu
vůbec
nic
nechybělo,
aby
si
ne...
nezaplakalo.
A
nebo
když
totéž
nejsem
schopný
udělat
pro
sebe,
takže
si
zapláčete,
že
to
vš...
že
je
to
nějak
v
nepořádku.
To
je
pořádku,
že
to
nedokážete.
A
čili
náboženská
víra
musí
stavět
na
víře
v
tomto
světě,
v
tento
svět.
To
dítě
začne
postupně
věřit,
že
z
toho
není
vyhnutí,
že
se
musí
o
sebe
starat,
že
se
musí
na
věci
umět
dívat,
pociťovat
je
vším
možným,
všemi
smysly
je
vnímat
a
z
toho
vyvodit
důsledky
pro
svůj
život,
aby
bylo
naživu.
To
je
taková
rezignace,
kterou
já
sem
zažil
v
tom,
že
mě
operovali.
Že
to
nejde
jinak
než
takhle.
A...
matka
mě
o
tom
přesvědčila,
že
mě
naučila
vlastnit.
Čili
to
dítě
se
naučí
vlastnit.
To
dítě
se
naučí
vlastnit
i
víru
v
tento
svět,
to
je
nejzákladnější
vlastnění.
Čili
pamatujte
si,
že
každý,
i
nevěřící,
věří
v
tento
svět.
Kdyby
nevěřil
v
existenci
tohoto
světa
a
v
jedinečnost
jeho,
a
právě
nevěřící
nejvíc
věří,
to
je
nejdokonaleji
věřící,
v
tu
nehoráznost,
že
toto
je
jediný-
jediná
skutečnost,
a
proto
je
tedy
vrcholně
věřící
v
mých
očích,
jo?
Podivuhodně
primitivně
věřící.
No
ale
je
věřící.
Čili
když
já
si
zajistím
u
toho
člověka
mladého,
že
on
věří
třebas
ve
svou
kariéru,
a
všechno
mož...
tak
ho
podporuju
v
tom,
aby
dos-
dokončil
studia,
aby
něco
dokázal,
aby
se
třebas
voženil,
to
se
bude
teďka
ten
Petr,
se
kterým
sem
dneska
si
podal
ruku
při
té
svatbě
s
tou
Helenkou,
ne?
se
bude
divit,
že
já
sem
mu
srdečně,
se
slzami
v
očích
poděkoval
za
to,
že
si
ji
bere.
Já
sem
mu
ukazoval
zvláštním
způsobem,
že
vám
děkuji,
já
ti
děkuju
Petře,
k
tomuto
tvému
rozhodnutí.
No
to
mu
bude
vrtat
hlavou,
protože
jí
sem
nepoděkoval,
ale
jemu
sem
poděkoval.
Jako
kdyby
vona
toho
nebyla
hodna,
aby
si
jí
vzal,
víte,
kdepák.
Přemýšlejte
vo
tom,
v
čem
to
je,
protože
tento
život
opravdu
teprve
když
je
úplný
po-
po
všech
stránkách,
když
oni
budou
žít
i
pohlavním
životem,
tak
se
tam
něco
realizuje,
s
celým
život
se
něco
realizuje,
co
když
je
zrealizováno
relativně
správně,
relativně
dobře,
relativně
dokonale,
relativně
dokonale,
tak
můžeme
z
této
pozice
jít
dál.
Čili
když
chci
někoho
ve
víře
posilovat,
tak
musím
ho
především
zbavit
těžkostí,
které
má
v
tomhletom
životě.
Musím
dělat
všechno
možné,
aby
se
jich
mohl
zbavit.
Proto
když
mě
třebas
požádáte,
je
to
dětinné,
že
mě
o
to
po...
abych
se
nějak
přimluvil
u
paní
Kamenické
nebo
tak,
to
je...
z
vašeho
hlediska
děti,
to
ste
hotový
děti.
Ale
to
vy
nevíte
proč,
ale
ste.
A
tak
já
proti
tomu
nic
nemám,
já
se
pousměju
nad
vaší
dětinností,
protože
to
v
podstatě
správné,
tato
dětinnost.
Pokud
nebudete
jako
jedni
z
maličkých
těchto,
nevejdete.
No
tak
děláte
všechno
možné,
abyste
to
splnili.
Je
to
dětinné
po
té
stránce,
že...
no
nebudu
to
říkat,
né
že
by
to
nebylo
účinné,
to
ne,
ale
po
té
stránce,
že
si
mysíte,
že
ta
paní
Kamenická
je
třebas
osobou,
která
je
schopna
kdykoliv
vám
posloužit.
To
není
zdaleka.
Až
vám
bude
sedm...
osmdesát
devět
let,
nebudete
sloužit
nikomu.
Já
bych
na
vašem
místě
nebyl
tady
dětinný,
abych
se
za
ní...
na
ní
obracel.
Protože
obracet
se
na
osmdesátidevítiletou
ženu
je
nechci
žíct
drzé,
ale
nerozumné.
Protože
co
tam
může...
která
je
poloslepá
nechodící,
pro
vás
udělat,
bych
si
já
říkal
jako
rozumný
člověk.
Vy
si
to
neříkáte,
vy
ste
hotové
děti.
To
je
v
nejlepším
pořádku,
to
já
si
velice
ctím
na
vás,
a
proto
vám
jdu
na
roku.
Protože
pokud
nebudete
jako
maličký
z
těchto
jedněch
z
maličkých
těchto
nevejdete.
A
vy
tedy
tímto
také
vcházíte
tou
svou
nejapností,
tou
svou
dětinskostí,
a
tam
ste
jako
děti.
Protože
dítě
opravdu
nemá
jinou
starost,
než
aby
se
najedlo,
ale
bylo
zdravý
a
já
nevím
co
všecko.
Další
starosti
nemá
a
tám
ta
víra
začíná,
přátelé,
jestliže
tám
nenabudu
víru,
že
tám
ta
víra
moje
nebude
splněna,
tak
já
ani
vyšším
článkům
víry
nebudu
rozumět,
ani
nebudu
na
ně
věřit,
nebudu
nebude
nebudou
moje
čili
chceteli
učit
někoho
víře,
tak
ho
prostě
naučte
věřit
v
tento
život
a
teprve
potom
až
ho
to
naučíte,
můžete
pěstovat
náboženskou
víru.
To
je
nadstavba
víry
přirozené
v
tento
život.
Takže
to
není
nic
špatného
věřit
v
tento
život,
i
když
je
to
dětinské
věřit
v
tento
život
jako
v
jediný,
to
neni
pravda,
to
není
to
jediné,
to
je
malinkým
úsek
a
já
sem
z
toho
dostanu
za
chvilinku
dál,
doufám,
že
se
...už
moc
dlouho
mluvím,
no,
je
teprv
půl
čtvrtý,
jo?
No.
Tak
sem
menoval
několik
věcí,
ale
jak
ten
Ježíš
Kristus
pěstoval
tu
víru
ve
svých
žácích.
Protože
on
je
vedl
cestou
víry.
Takže
on
nám
může
být
vzorem,
jak
se
to
má
dělat,
aby
ta
víra
byla
posilována.
Prosim
vás,
odmyslete
si
to,
že
oni
jeho
silou
dělali
zázraky.
Protože
to
není
podstatné.
Podstatné
je
to,
že
to
dělali
silou
boží,
ne
z
vlastní
síly.
Že
my
tady
žijeme
z
věd...
s
nechci
říct
z
dopuštění
ale
z
milosti
taky
nechci
říct,
ale
prostě
z
vůle
boží
jsme
tady
na
světě,
těmi
květy
vesmíru,
a
to
nám
musí
být
velikou
vzpruhou,
že
jestli
sme
tady
těmi
květy
vesmíru,
tak
máme
všechny
ostatní
úkoly
květů.
Být
opyleni,
a
nést
plody,
nést
věčný
plod
věčného
života.
A
toto
Ježíš
dobře
věděl,
a
proto
byl
schopen
je
vést
cestou
víry,
že
jen
napřed
úzce
milovat
jenom
sebe
s
své,
napřed
své.
Ne
zdraví,
to
ne,
ale
své,
co
měli
nejradši.
On
je
odpojil
od
rodiny
vnitřně,
odpojil
od
rodiny.
No
to
vám
bude
možná
cizí,
budete
říkat
tak
já
k
té
rodině
nemám
patřit,
já
se
mám
vod
ní
distancovat?
Né.
Voni
se
kupodivu
nedistancovali,
ani
ten
Ježíš
ne,
ale
vnitřně
opustili.
Vnitřně
opustit
je
dostačující.
Naopak
bez
toho
to
pravé
opuštění
vůbec
nemůže
existovat.
Oni
vnitřně
nebyli
členy
nějaké
rodiny
nýbrž
byli
někým,
kdo
pomáhá
bližnímu.
Tak
tohleto...
takle
on
učil
víře,
že
kdyby
se
oni
byli
nebyli
ochotni
vzdát
těch
svých
rodin,
nemohli
za
ním
jít,
nemohli
se
stát
učedníky
Páně.
Ještě
bych
vám
k
tomu
něco
chtěl
říct.
Když
přišel
Ježíš
někam
do
nějakýho
města,
místa
spíš,
tak
tam
byl
bohatý
sedlák,
milionář
v
našem
smyslu
slova.
A
byl
to
Zacheus
malé
postavy.
Moc
se
dověděl
o
Ježíši
a
chtěl
ho
aspoň
vidět.
Tak
vyros...
tak
vylezl
na
strom,
aby
ho
viděl,
že?
Při
jeho
malé
postavě
by
ho
byl
nezahlídl.
A
Ježíš
zamířil
tomu
stromu
a
řek
mu:
Zachei,
slez
dolů.
A
já
dneska
večer
budu
u
tebe
večeřet.
Měl
nesmírnou
radost,
okamžitě
slezl,
nikde
se
nepřerazil,
běžel
domů
a
zařídil
krásnou
večeři.
A
no
a
ten
Zacheus
mu
říkal,
pane,
já
ti
věřím
stoprocentně.
Všechno
co
mám
je
tvoje,
všechno
si
vem.
A
von
říkal,
Zachei,
to
nedělej,
dej
mně
jenom
polovinu,
ty
máš
také
povinnost
vůči
svým
poddaným.
A
vůči
svému
hospodářství,
které
vedeš,
aby
se
mohlo
vést,
musíš
polovinu
toho
majetku.
Ten
celý
ne.
To
polovičku
rozdáme
chudým.
Ale
tu
polovinu
si
tady
nech.
Do
té
poloviny,
kterou
si
musíte
nechat,
patří
taky
zdraví.
Jestliže
by
tam
nepatřilo,
to
by
byla
byla
špatná
polovina.
To
podstatné,
jako
je
zdraví,
tam
musí
zůstat
v
této
polovine.
Čili
to
máte
největší
právo
si
toto
zachovat
a
o
to
dbát.
No
tak
ještě
sem
vám
chtěl
říct,
že
to
opuštění
rodiny
nebylo
takový
stoprocentní,
jak
to
tak
na
první
pohled
by
se
zdálo,
když
si
vezmete
všechno
to
další
povídání,
tak
zjistíte,
že
on
neopustil,
ačkoliv
řekl
po
Jordáně:
kdo
je
má
matka?
kdo
sou
mí
bratři?
On
neopustil
ani
tu
svou
matku.
To
byl...
že
s
ní
byl
při
prvním
zázraku
v
Káně
Galilejské,
že
vona
s
ním
chodila
pořád,
tradice
říká,
a
takže
on
ji
vnitřně
opustil.
Ale
jak?
Že
ji
potom
sezdal
dohromady
se
svým
synem,
se
svým
duchovním
synem.
A
to
byl
Svatý
Jan
a
předal
jí
tomu
Svatému
Janu.
A
to
sem
všechno
vykládal,
co
z
toho
všechno
vzniklo,
že
jo.
No
tak
to
je
ve
zkratce
vo
tom
východisku
prvním
muladhara.
Sem
opakoval,
to
sem
řekl
s
vámi.
A
co?
A
teď
du
na
středisko
druhé,
na
svadhistanu
a
řeknu
vám,
jestliže
na
to
du
zdola,
z
této
víry
v
tento
svět,
jenom
z
této
víry
v
tento
svět
a
nepřidám
k
tomu
víru
v
Boha
shora,
tedy
shora
tak,
se
těžko
dostanu
nahoru,
protože
to
budu
veliké
překážky
v
tom.
Jestliže
ale
k
této
víře
v
tento
svět
přidám
víru
v
Boha,
tak
je
to
jiná
věc.
Ale
já
nebudu
předbíhat,
řeknu
vám
napřed
to
indicky,
že
oni
potom,
že
umí
bdělost
lidskou,
bdělý
stav
přivést
ad
absurdum
do
absolutní
bdělosti
tím,
že
zamezí
povídavé
mysli,
aby
se
pohybovala,
že
voni
zamezí
pohybu
pohybu
mysli,
že
mysl
se
ustálí,
ano.
Tak
to
má
ten
vliv,
že
se
projeví
její
pravá
moc.
Mysl
povídavá
nemá
tu
moc,
protože
se
rozštěpuje,
vona
se
prostě...
ona
těká
z
místa
místo
a
tím
ztrácí
svou
sílu.
Kdežto
když
zůstane
stát,
tak
nabývá
sílu.