Tak
byste
si
zjistili,
že
on
někde
mluví
velice
vzdáleně
tomu
duchu
křesťanství.
A
přitom
si
vzpomíná
asi
na
to
své
mládí
starozákonní,
ne?
A
plete
to
tam
do
toho.
A
já
bych
teďka
napřed
opravil
ten
výrok
svatého
Pavla
tak,
jak
by
měl
znít
dnes,
kdy
lidé
umírají
často
a
nemohou
přitom
ani
hnout
prstem.
Například
jsem
to
viděl
v
tom
koncentráku.
To
on
takovýhle
hromadný
vraždění
nemohl
vidět
nikde
tam.
Neměl
k
tomu
příležitost,
takže
to
není
jeho
vina.
Tam
prosím
vás,
když
on
dával
vraždit
křesťany,
to
byla
idylka,
ne?
To
kolik
toho
mohli
zavraždit.
Nebo
když...
když
inkvizice
vraždila
křesťany.
To
byla
idyla
proti
tomu,
co
se
dělo
v
této
válce.
Takového
něco,
takovou
bezmocnost,
kterou
já
jsem
třeba
viděl
v
koncentráku,
tam
bylo
tehdy
asi
tři-
třináct
tisíc
lidí,
ale
všichni
absolutně
bezmocní.
Když
někdo
chtěl
dokázat
svoji
moc,
tak
to
byla
okamžitá
jeho
smrt,
jo?
Nic
jinýho
nedokázal,
takže
ostatní
se
ani
nesnažili
dokazovat
svoji...
svoji
nadvládu
nebo
opozici
nebo
něco
takového.
Tak
jestlipak
takovýhle
člověk,
takle
bezmocný
má
nějaký...
nějaký
privilegium
u
Boha.
Než
ale
na
to
odpovím,
tak
bych
se
ještě
všiml
toho
Pavla.
On
opomněl
jednu
věc,
že,
a
já
jsem
to
tam
poznamenal,
ne
snad
ve
Sladkým
jhu,
ale
potom
někde
jinde
už
potom
později.
Že
totiž
asi
v
tom
"O
dvě"
myslím,
že
když
člověk
nemá
možnost
se
bránit
situaci,
do
které
se
dostane,
bylo
by
to
nesmyslné
se
bránit.
Tak,
a
nezneklidní
se,
to
znamená,
neproviňuje
se
proti
situaci
jako
třeba
ti
učedníci
Páně,
kteří
pluli
po
jezeře,
ne?
Byla
bouřka,
a
čím
víc
se
báli,
tím
byla
bouřka
větší.
Protože
tím,
že
se
člověk
bojí,
tak
vzbuzuje
proti
sobě
prostředí,
ve
kterým
žije.
To
on
si
neuvědomuje,
že
vytváří
situace
úplně
jiné,
které
by
nenastaly,
kdyby
nebyl
neklidný,
ano?
Česky
řečeno,
nebyla
by
bouřka.
Bouřka
je
kvůli
němu,
že
je
neklidný,
a
ne
že
byla
bouřka.
Není
to
tak
objektivní
záležitost,
za
jakou
to
považujeme.
Objektivní
zá
byl
ten...
ten
pán,
co
tady
byl
přede
mnou,
co
je
tam
vedle,
tak
ten
si
na
ty
věci
pořád
stěžuje.
A
pořád
to
spolu
řešíme
a
proto
to
nemůžeme
dořešit,
že
má
vedle
sebe
pacienta,
který
to
nemá
všechno
pohromadě
v
hlavě
už,
ne?
A
s
tím
je
těžko
potom
vycházet
a
považovat
ho
za...
za
Božího
prostředníka
nebo
tak
nějak.
A
ten
svatý
Pavel
zkrátka
přicházel
postupně,
přitom
že
spolupracoval
na
vraždění
křesťanů,
k
názoru,
že
ti
křesťani
nejsou
tak
špatní,
za
jaké
je
považuje
to
vedení
té
obce
izraelské.
Že
když
oni
jsou
ochotni
pro
Krista
se
obětovat
bezhlas-
bezhlesně,
bez
odporu
dávají
svůj
život
všanc,
že
patrně
v
tom
musí
být
nějaká
síla
vnitřní,
kterou
on
ještě
nepochopil.
A
proto
čím
dál
pokračoval
v
tomto
pronásledování
křesťanů,
tím
více
byl
přesvědčen,
že
nedělá
správně.
A
až
už
byl
úplně
přesvědčen,
že
to,
co
dělá,
je
nesprávný,
ale
nevzdával
se
toho
jenom,
protože
měl
závazek
vůči
izraelské
obci.
Tak
v
tom
pokračoval
jenom
takovou
setrvačností.
A
viděl,
že
je
to
veliké
provinění,
tak
musel
na
ten
okamžik,
kdy
už
to
bylo
nesnesitelné,
kdy
on
zkrátka
nebyl
schopen
v
tom
vůbec
pokračovat.
A
rezignoval
na
to.
"Ať
si
říká
obec
moje,
co
chce,
já
nemohu
dál.
Pane
Bože,
tady
mě
máš
k
dispozici."
Jak
tohleto
vyřkl
a
jestli
to
taky
takhle
mínil,
tak
v
tom
tu
byl
Kristus
a
vzal
si
ho
k
sobě.
Protože
on
byl
zcela
bez
viny.
A
nebyla
to
věc
milosti,
nýbrž
byla
to
věc
zvláštního
druhu
připravenosti,
že
on
vzdal
svůj
život.
Ovšem
skrz
nějakou
chybu.
Vono
je
dycky
snáze
vzdávat
život
skrz
nějakou
chybu
než
skrz
nějakou
přednost.
Panečku,
kdybych
já
byl
býval
měl
nějakou
přednost
v
tom
životě,
já
bych
ho
byl
nevyměnil
za
nový
smysl
života.
Ale
že
já
jsem
neviděl
v
těch
sedmnácti
letech
nic
dobrého
v
tom
svým
mi-
minulém
životě,
který
byl
bez
Boha,
protože
ten
byl
bez
Boha,
tak
nebyl
dobrý,
jednoduše
myšleno.
Tak
jsem
mohl
ho
snadno
vzdát.
A
von
protože
vraždil
křesťany,
taky
to
snadno
mohl
vzdát.
Vraždění
mu
jistě
nešlo
moc
k
duhu
ani
se
mu
to
moc
nelíbilo.
A
byl
by
rád
každým
okamžikem
s
tím
přestal,
tak
mu
Ježíš
Kristus
tím
osvícením
dal
k
tomu
příležitost,
ne?
Tak
není
pravda,
že
někdo
je,
kdyby
byl
Pavel
býval
omilostněn
beze
skutků,
nýbrž
on
byl
omilostněn
ze
skutků,
ale
opačných,
než
který
moh
přičítat
k
dobru
sobě.
Ty
skutky
ho
tak
znechutily,
ze
se...
se
sebou
samým,
že
sebe
vzdal.
Důležité
je,
aby
se
člověk
sebe
dovedl
vzdát.
A
jak
vám
říkám,
je
těžší
vzdát
se
dobrýho
člověka
než
špatného.
On
se
toho
špatného
dobře
vzdal,
snadno
vzdal.
A
proto
byl
omilostněn.
On
vystihl
tu
zákonitost,
za
které
může
Bůh
vstoupit
do
lidského
života,
lidského
vědomí,
a
to
je
při
sebevzdání:
zapři
sama
sebe,
že?
A
jak
to
není
splněno,
milost
nepůsobí.
Čili
milost
Boží
je
zákonitá
záležitost,
a
ne
nějaká
protekce.
Podívejte
se,
je
totiž
otázkou,
co
je
to,
že
mně,
jestli
správně
rozeznávám
co
je-
co,
že
mně
modlitba
nejde.
Nebo
že
mně
modlitba
jde.
Upozorňuju
vás,
že
kdykoliv
jsem
si
umínil,
že
mně
to
půjde,
tak
nikdy
to
nešlo.
Protože
jsem
zaměnil
prostředek
za
cíl.
Tady
nejde
o
to,
aby
to
šlo,
aby
člověk
při
tom
byl
klidný.
Ale
aby
se
přes
svou
vůli
být
třebas
klidný,
nebo
já
nevím,
mít
nějaký
prostředek
k
dispozici,
který
mě
tam
přibližuje
k
tomu
Bohu,
aby
se
přes
tyhlety
nástrahy
a
přednosti
k
tomu
Bohu
dostal.
Jestliže
s-
to
zjednoduším
všecko,
tak
bych
to
řekl
takhle:
lidská
duše
má
u
Boha
nesmírnou
cenu.
Není
žádné
vyšší
ceny
v
celém
vesmíru
než
lidská
duše.
Protože
ta
se
vlivem
vývoje
došplhala
tak
daleko,
že
její
ztráta
by
byla
opravdu
minimálně
řečeno
nedopatřením.
A
správně
řečeno
ničím
nenahraditelnou
ztrátou.
A
jelikož
tomu
tak
je,
není
ani
jedna
lidská
duše
ztracena.
Když
si
ovšem
vezmeme
situaci,
že
není
víc
než
jedna
duše,
tak
já
tady
mluvím
vlastně
o
rancích.
Že
ty
rance,
které
si,
ty
dojmy,
které
si
přináším
z
toho
života
ani
ty
nejsou
ztraceny.
Všecko
je
nějakým
způsobem
někde
uloženo
v
nějakým
archivu.
A
z
toho
zase
bereme
na
další
vtělování
nebo
tak
nějak.
Ale
to
nejdu
přímo
k
věci.
Já
to
potřebuji
jenom
to
okolí
vysvětlit,
abyste
porozuměli
tomu
základu
otázky.
A
ten
zní
takle:
že
totiž
když
mně
situace
při
modlitbě
dopadne
tak,
že
nejsem
schopen
se
soustředit.
Tak
je
to
proto,
že
jsem
jednal
jako
učedníci
Páně:
mně
to
tam,
nám
to
tam
nejde,
Ježíši.
My
tam
toho
zlýho
ducha
nemůžeme
vyhnat.
Musíš
nám
říci,
jak
na
to.
A
vono
jim
to
nešlo
proto,
že
to
dělali
svou
silou.
Já
mám
jednoho
dobrýho
přítele,
který
do
všeho
vkládá
tolik
vůle,
že
tato
vůle
ve
chvíli,
kdy
má
být
odložena,
ještě
trvá
a
překáží
mu
v
dalším
pokroku.
Vona
mu
moc
dloho
sloužila
velice
dobře,
ale
v
určitém
momentu,
který
je
v
bibli,
v
symbolice
Ježíše
Krista
označen
jako
zničení
satana
nebo
odstranění
satana
na
poušti,
od
toho
momentu
musí
vůle
lidská
odpadnout.
Aspoň
pro
tu
modlitbu.
A
teď
pozor!
Když
se
modlím
a
jdu
na
to
svou
osobní
vůlí,
je
to
ohromný,
je
to
chvályhodný
stav.
Ale
nesmíte
se
smířit
s
tím,
že
musí
trvat
do
konce
té
modlitby.
Kdyby
trval
tento
stav
chtít
se
soustředit,
chtít
se
modlit
do
konce
modlitby,
tak
byste
se
přes
to
chtění
svoje
a
pro
to
své
chtění
k
Bohu
dál
nedostala.
Že
tady
vůle
překáží
tomu
spojení
s
Bohem.
Jako
napomáhá
do
určitého
stupně
a
je
nepostradatelná,
tak
přes
určitý
stupeň
překáží.
Takže
dejme
tomu,
kdybych
v
okamžiku,
kdy
mi
to
začíná
jít,
dále
do
toho
dmychal
svou
vlastní
vůlí,
tak
to
přestane
jít.
Jakmile
mi
to
začne
jít,
ovšem
já
nevím,
jestli
to
správně
rozeznáváte,
co
to
je,
když
to
začne
jít,
tak
to
je
avízo,
že
musím
sebe
odevzdat.
Přes
tu
modlitbu,
skrz
tu
modlitbu,
jako
prostředek
k
Bohu.
To
znamená,
dorostl
jsem
ke
chvíli,
kdy
ta
modlitba
může
zastoupit
mě,
celé
moje
já,
celou
moji
osobnost.
Ta
se
musí
stát
výrazem
celobytostního
mého
bytí,
je
to
z
života,
všeho,
že
jo?
Lásky,
poznání
všeho,
všech
schopností,
všech
mohutností
duševních.
A
jestliže
ona
zastoupí
v
tom
momentu
mě
samotného
i
vůli,
tak
já
najednou
jsem
bez
vůle,
bez,
s-
bez
klepání,
beze
všeho.
Já
se
ocitnu
v
situaci
té
bdělé
panny,
která
si
zachovala
olej,
ne?
Sice
také
usnula,
ono
to
je
podobno
spánku,
ale
měla
připravený
olej
v
lampičce.
Ta
lampička
nezhasla,
kdežto
ty
který
neměly
ten
olej,
když
přišel
najednou
ten
princ
nebo
ten
ženich,
tak
jim
mohl
klidně
prozradit:
jděte
pryč,
já
vás
neznám,
že?
A
vzal
tam
ty,
co
měly
ten
olej.
Tady
je
to
rozmezí,
které
dobře
nechápeme.
To
je
velice
jemná
záležitost.
A
já
nevím,
jestli
se
to
vůbec
tak
dobře
pochopit
dá.
Ale
proto
já
vám
příště
slibuju,
že
já
to
zase
pošlu
v
podobě
nějakých
dalších
stránek
"O
tři".
Že
já
postupně
budu
prozrazovat
některé
části
z
toho,
co
z
toho
zjevení,
které
se
mi
dostalo
v
bezčasovém
okamžiku.
V
okamžiku,
kdy
jsem
v
tom
koncentráku
odevzdal
svůj
život.
A
jednu
tu
část
vám
prozradím
už
teď,
co
to
pro
mě
znamenalo
vo-
vobjevení
toho
slov-
jména
Makoň.
Pro
mě,
ne
pro
vás.
Ale
vy
z
toho
můžete
vyvodit
obecné
principy.
Proto
to
budu
psát.
Obecné
principy
se
ze
všech
poznání
konkrétního,
individuálního
dají
vyvodit.
A
mnoho
lidí
má
schopnosti
vyvodit
obecný
princip
pro
sebe
vhodný
z
nějakého
konkrétního
příkladu.
Kdyby
tomu
tak
nebylo,
tak
by
byl
Ježíš
Kristus
nedělal
zázraky.
Z
konkrétních
případů
se
vyvodily
obecné
zásady,
ano?
To
si
totiž
přál.
No.
A
tedy,
když
se
vám
koncentrace
přestane
dařit,
nejde
vám
ta
m-
vnitřní
modlitba,
tak
to
nesmíte
lámat
přes
koleno.
Musíte
odstoupit,
tak
jako
Klárka,
ano?
Jako
Klárka
musím
odstoupit.
To
znamená,
když
jejich
Klárka
dělá
opozici,
tak
oni
ji
pošlou
do
koupelny,
aby
to
tam
vodtrucovala.
A
vona
se
za
třicet
vteřin
vrátí,
a
už
netrucuje.
Proto
Ježíš
Kristus
radil:
nelehejte
si
na
dveře,
na
které,
skrz
které
chcete
projít
do
věčnosti.
Nýbrž
klepejte,
mezi
tím
jsou
mezery.
Kdo
má
příliš
dobrou
vůli,
ten
se
k
Bohu
nedostane,
jako
kdo
nemá
vůbec
žádnou.
Jsou
na
tom
asi
úplně
stejně.
Zatímco
ten
první
se
nedostane
vůbec
nikam,
ten
druhý
se
dostane
tam,
kde
už
více
může
litovat,
že
už
dál
nemůže.
Ten
je
vod
toho
znechucen
tím,
že
tady
to
dál
nejde.
Vono
to
jde
pořád
proto
dál,
že
pořád
spoléhá
svou
vůli.
A
pořád
si
myslí,
že
musí
projevovat
stále
lepší
a
dokonalejší
vůli
a
plynulejší
vůli,
to
nejde.
Člověk
se
svou
volní
stránkou
nestačí
na
všechno.
Musí
také
dovolit,
aby
Bůh
působil
svou
vůlí.
Situace
musí
dopadnout
tak,
že
nakonec
Bůh
svou
vůlí
ve
vás
působí.
A
vy
vůbec
svou
vůlí
nic
neděláte.
Vůbec
zanecháte
sama
sebe,
a
vůbec
si
sebe
nevšímáte
a
jednáte
jeho-
z
jeho
moci.
Jinak
z
jeho
moci
nemůžete
jednat,
když
mu
nedopřejete,
aby
svou
vůlí
se
ve
vás
prosadil.
To
je
někdy
velice
nepříjemné,
pochopitelně.
Protože
to
není,
jak
se
vám
zdá,
váš
osobní
prospěch
v
tom
není
obsažen.
Protože
častokráte
ten
osobní
prospěch
je
v
úplným
rozporu
s
tím-
s
tou
vůlí
Boží.
Jistěže
to
nejkrásněji
vyjádřil
Ježíš
Kristus,
když
říkal
na
kříži:
Bože,
pročs
mě
opustil?
To
bylo
v
rozporu
s
vůlí
toho
člověka,
který
visel
na
kříži.
Ten
nevěděl,
proč
Bůh
ho
opustil.
To
je
v
nejlepším
pořádku.
Jenom
ukázal
ten
rozporný
okamžik,
že
když
nám
nějak
modlitba
nejde,
tak
se
vlastně
cítíme
Bohem
opuštěni,
né?
To
je,
proč
nám
nejde.
A
to
nám
nejde
jenom
proto,
že
tato
opuštěnost
je
nutná.
Kdyby
byl
někdo
pomohl
Ježíši
Kristu
z
kříže,
tak
by
byl
nedovršil
celý
to
svoje
dílo,
a
nebyl
by
seslal
Ducha
svatýho.
Ho
musel
nechat
ukřižovat
Pán
Bůh,
ne?
Tomu
nikdo
nesměl
pomoct.
On
sám
si
nesměl
pomoci
a
nikdo
jiný
mu
nesměl
pomoci.
Aby
se
dostalo,
aby
se
dovršilo
tam,
kam
se
to
dovršit
má,
ne?
Tak
pamatujte
si,
že
ten
okamžik,
kdy
vám
to
nejde,
je
ten
nejbližší
Bohu
právě,
pokud
dovedete
přejít
ze
své
vůle
na
ztrátu
této
vůle
a
odevzdanosti
Bohu
bez
konkrétního
volního
zaujetí.
Řeknu
si
třebas:
Pane
Bože,
tady
je,
tady
mě
máš.
A
už
to
ani
ne-
neopakuji,
nýbrž
v
tom
stavu
přebývám,
že
k
němu
směřuju.
A
když
bych
se
rozplynul,
tak
nic
žes
už
si
to
ani
už
ani
neuvědomuju,
tak
si
to
uvědomění
musím
znovu
obnovit.
Zkrátka
při
modlitbě
se
má
klepat.
A
nemá
se
ležet
na
vratech,
jo?
Vší
silou
tohleto
nejde.
To...
to...
to
dříve
nebo
později
každý
se
zastaví.
Páč
každý
mně
říká,
především
Stáňa,
jak
dál?
A
neví,
protože
to
je
člověk
například,
který
velice
ov-
dobře
ovládá
svou
vůli,
a
to
mu
brání
potom
nakonec
v
tom
vítězství,
jo?
Každá
úroveň
a
každý
stav,
když
se
dostane
do
svého
vrcholu,
přechází
do
samovolnosti.
A
to
je
nejblahodárnější
stav,
že
už
jako
nic
neděláme
a
vono
to
de
dál.
Nic
neděláme
proto,
aby
nám
tlouklo
srdce,
ne?
Vědomě
ne.
Aby
nám
střeva
fungovaly
a
všechno
ostatní,
celá
vnitřní
sekrece,
dech.
A
vono
to
samo
de.
A
právě
proto,
že
se
o
to
ne-
že
se
o
to
nedbá.
To
se
jenom
nějak
zavedlo,
a
potom
už
se
to
udržovalo
jenom
nepřímo,
stravou,
dýcháním,
ne?
Ale
ne
přímým
zásahem.
A
tak
taky
v
tomto
případě.
Jakmile
na
kterémkoliv
stupni,
na
kterémkoliv
stupni,
například
u
modlitby,
modlitba
dospěje
do
stádia
samovolnosti,
tak
to
znamená,
že
musím,
pokud
nedokážu
opakovaně
tu
samovolnost,
když
dokážu,
tak
je
to
v
pořádku.
Kdybych
ale
ztrácel
vědomí,
bystrost,
samovolnost
by
se
přeměnila
v
tupé
civění,
tak
musím
tuto
úroveň
modlitby
zanechat.
Musím
začít
jinde
s
jiným
způsobem,
jo?
Tedy
řečeno
ještě
z
jiné
stránky,
člověk
by
měl
okamžik
samovolnosti
považovat
za
avízo,
že
musí
přejít
na
jiný
prostředek.
A
toho
se
musí
chopit.
Tak
dejme
tomu
Ježíš
Kristus,
když
mu
to
samo
šlo
rodinou
a
s
okolím,
tak
bez
obrácení
zpět,
bez
hlesu,
bez,
řek
bych,
nějakého
znechucení
opustil
všechny,
kterým
za
mnoho
vděčel-
vděčil.
A
šel
do
Jordánu.
A
po
Jordánu
potom
říkal:
"kdo
je
má
matka,
kdo
jsou
mí
bratři?"
Tak
daleko
to
šlo.
Jenže
úplně
se
k
nim
obrátil
zády
v
tom
smyslu,
že
už
nebyl
v
jejich
moci,
nýbrž
byl
v
moci
někoho
jiného.
My
nemůžeme
být
totiž
v
moci
Boží,
dokud
jsme
v
moci
své
vlastní
vůle.
A
my
na
každé-
na
každém
stupni
získáme
nějaký
jemnější
druh
vůle,
jemněji
a
lépe
motivované,
rozumíte?
A
ta
motivace
bohužel
na
vyšším
stupni
nestačí.
To
zdůvodnění,
proč
to
děláme,
nestačí.
Například,
dejme
tomu,
když
se
učedníci
Páně
stali
učedníky,
tak
stačila
motivace
tahleta:
bude
konec
světa
a
vy
chcete
tomu
ujít
a
chcete
být
spaseni
a
věčně
živi.
To
stačilo,
ale
už
to
nestačilo
pod
křížem,
tam
se
museli
tohoto
nároku
vzdát.
Kdyby
byli
si
přáli
spásu
pod
křížem,
tak
Ježíš
Kristus
na
kříži
bezmocně
pnící,
jim
byl
důkazem,
když
to
nedosahuje
mistr
a
volá:
"Bože,
pročs
mě
opustil"?
Že
ani
voni
nebudou
mít
to
privilegium,
aby
se
k
tomu
Pánu
Bohu
dostali.
A
když
zkrachoval
mistr,
nic
názornějšího
nemohlo
být
ukázáno
než
tohleto,
zkrachujeme
i
my.
Čili
von
jim
dal
bezvadnou
příležitost
opustit
to,
co
jim
bylo
nejdražší.
To
je
dycky
to
nejtěžší.
Já
jsem
opustil
v
sedmnácti
letech
to,
co
bylo
nejhorší,
ne?
Nevíra,
život
bez
Boha,
kdežto
oni
opustili
víru
v
život,
v
Boha,
v
zázraky,
v
schopnost,
jakou
nemá
žádný
jiný
člověk.
To
všechno
museli
hodit
přes
palubu,
to
bylo
velice
obtížné.
Protože
byli
na
daleko
vyšším
stupni
než
já
v
těch
sedmnácti
letech,
pochopitelně.
No,
chtělo
se,
už
aby
přešli
do
vedení
Ducha
svatého,
Duchem
svatým.
Tak
to
je
také
váš
úkol
a
úkol
každého
z
nás.
My
si
nesmíme
myslet,
že
prostředky
nižšího
stupně
mohou
sloužit
na
vyšším.
Naopak
tam
může
být
opravdovým
protikladem
toho,
co
tam
máme
dělat.
Samo
sebou
my
se
dostáváme
na
nějakou
vyšší
úroveň
nebo
na
nějaké
samovolnosti
na
té
úrovni,
bohužel
nikoliv
celobytostně.
Jak
vám
říkám,
oni
se
ty
vyšší
stupně
obyčejně
dobývají
na
splátky.
My
si
nesmíme
přát
takového
splátkového
řešení,
ale
obyčejně
nám
nic
jiného
nezbývá,
než
se
smířit
s
tím,
že
tenounký
pramínek
vědomí
vystoupil
z
muladhary
nahoru
do
anahaty
nebo
někam,
jak
by
říkali
odborně
Indové.
Čili
že
ne
celobytostně,
nýbrž
jenom
tou
částí
své
bytosti,
které
jsme
si
vědomi,
jdeme
k
tomu
Bohu.
A
to
není
třebas
velká
část,
to
je
jenom
ta
část
sebeuvědomění,
která
předtím
byla,
je
ta
část
sebeuvědomění
malá.
To
znamená,
nebyli
jsme
příliš
bdělí
při
té
koncentraci.
Ježíš
Kristus
říkal:
bděte...
bděte,
opět
pravím
bděte.
Neboť
nevíme
dne
ani
hodiny
málo
bdělá
tak...
tak
je
to
tak
subtilní,
jak
vy
říkáte.
Ale
jestli
je
člověk
plně
bdělý
a
plně
soustředěný,
plně
zaujatý
pro
tu
věc,
pro
toho
Boha,
pro
tu
věč-
pro
ten
věčný
život,
tak
to
není
vůbec
subtilní
okamžik.
Nýbrž
to
je
všepojídající
skutečnost,
všeobjímající
skutečnost,
všeobsahující
a
žárlivě
střežící
lidskou
pozornost,
aby
nikam
netěkala,
aby
nikam
neodešla.
Takže
já
jsem
byl
svědkem
toho,
že
zatím,
co
třebas
někdo
se
musí
snažit
o
to,
aby
zachoval
tento
okamžik,
já
jsem
se
musel
podivovat
Pánu
Bohu,
že
mě
tak
dokonale
hlídá.
Že
mě
nepustí
ze
svého
provazu.
A
když
mě
konečně
pustil
a
já
jsem
byl
bez
něho,
a
nevěděl
jsem,
proč
jsem
bez
něho,
tak
jsem
byl
z
toho
úplně
nešťasten.
A
to
byl
ten
začátek
toho
koncentráku,
tam
jsem
se
cítil
dokonale
opuštěn,
člověk
asi
patrně
já.
Nechci
se
omlouvat,
ale
člověk
patrně
to
nedokáže
bez
takových
krizí.
A
já
jsem
za
to
dneska
vděčen
jako
za
nejšťastnější
okamžik
svého
života
a
právě
jsem
tu
krizi
prožíval.
Bez
ní
bych
se
byl
nedostal
dál,
nebyl
bych
chápal
vyšší
smysl
života.
Člověk
má
na
té
cestě
nějaké
osobní
vedení.
A
to
osobní
vedení
má
jeden
veliký
nedostatek,
že
se
nehodí
obecně
pro
všechny.
Nýbrž
že
je
určeno
pro
toho
člověka,
který
je
osobně
veden.
Čili
kdyby
se
to
chtělo
použít
obecně
na
každého,
tak
by
to
nejenom
nešlo,
ale
zavádělo
by
to
člověka,
že
by
si
přál
vedení,
které
pro
něho
není
určeno.
Například
takové
situace,
které
jsem
vám
líčil,
ne,
by
se
jako
u
něho
nemohly
třeba
stát.
Ale
vy
se
ptáte,
tak
to
je
důvod,
proč
si
to
má
nechat
vůbec
pro
sebe.
Vůbec
se
o
tom
nemá
mluvit,
ale
když
z
toho
něco
prozradí,
proč
prozrazuje
jenom
to,
co
už
nepadá
v
úvahu
jako
článek
vedení.
To
už,
čím
už
nemá
býti
dál
veden.
Protože
jestliže
se
nějaká
situace
opakovala
a
prodělávala
nějaký
vývoj
a
nějakým
vývojem
člověka
prováděla,
jak
jsem
vám
to
tam
líčil
taky,
nejenom
staticky
ale
dynamicky,
tak
pak
se
na
takovém
příkladu
dá
ukázat,
ne
jak
to
má
vypadat
to
vedení,
ale
jak
se
tentýž
prostředek
na
různých
úrovních
začne
jinak
jevit.
A
nově
funguje
v
pozměněné
situace
té
úrovně,
ano?
Tak
já
vám
tam
chtěl
ukazovat
spíše
to,
že
ten
prostředek
může
působit
na
vyšší
úrovni,
než
na
které
původně
působil.
Jestliže
člověk
uskuteční
napřed
na
té
úrovni
původní
to,
co
mu
napovídal,
a
pak
se
toho
drží
dál.
To
znamená,
jestliže
on
není
poslušen
ze
začátku,
tak
hned
ten
prostředek
ustane,
a
ta
řada
dál
nepokračuje.
Jestliže
ale
poslechne
toho
vnuknutí
zadaného
tou
událostí,
tak
je
veden
toutéž
událostí
na
jiné
úrovni
vyšší
dál.
Až
do
situace,
kdy
nepotřebuje
dále
událostmi
být
veden.
Takže
já
jsem
uvedl
jenom
takové
prostředky,
kde
to
představovalo
události,
jimiž
už
nemám
být
veden.
Já
jsem
poznal,
že
ten
prostředek
už
byl
vyveden
do
toho
nejvyššího
kraje,
kde
už
dál
mě
nemohl
vést,
kde
už
člověk
se
ocitá
nad
prostředky,
ano?
Přímo
to
bere
od
Boha,
abych
tak
řekl,
ano?
A
nemusí
k
tomu
mít
prostředníka
ani
k
nějaké
události.
A
proč
tedy
to
smím
říct?
Proto,
že
na
tom
mohu
ukázat
něco
jiného
než
konkrétní
případ.
Nýbrž
že
na
tom
mohu
ukázat,
jakým
způsobem
tentýž
prostředek
mění
tvář
a
účelnost
na
různých
stupních,
ne?
A
to
si
myslím,
že
je
skvělá
událost.
Skvělá
ukázka
toho,
jak
buď
prostředek
musíme
opustit
a
já
ho
opouštím
tím,
že
to
vykládám.
Já
ho
vědomě
opouštím,
protože
už
to
přestává
být
potom
součástí
individuálního
vedení,
je
to
součástí
vedení
všech.
Tím
to...
tím
to
hasne,
z
toho
důvodu
to
hasne
jedině.
Že
jsem
z
toho,
že
jsem
to
přestal
brát
jako
individuální
prostředek
vývojový.
Záleží
velice
mnoho
na
té
lidské
mysli.
To
je
jeden
důvod,
proč
se
to
dále
nebude
opakovat.
A
druhý
důvod
je,
že
za
všemi
událostmi
stojí
Bůh.
A
jestliže
něčím
jsem
vyveden
až
k
němu,
třebas
událostí,
tak
jsem
vyveden
do
stavu
takzvaného
nedění,
jak
jsem
teďka
psal
v
těch
"O
tři".
A
tam
jsem
veden
ne
děním.
Tam
jsem
veden
právě
tou,
řek
bych,
jistotou,
která
není
ještě
děním,
ta
je
víc
než
dění.
Do...
do
dění
může
vyústit,
nemusí
vyústit,
ale
je
víc
než
dění,
protože
dění
začíná
a
končí.
Kdežto
jistota
je
bez
konce,
bez
začátku.
Když
jsem
například
do
té
jistoty
poprvně
vpadl
do
nějakého
stupně
té
jistoty,
má
u
nás
taky
své
stupně.
Jsem
do
nějakého
stupně
jistoty
vpadl
v
sedmnáctém
roku
svého
života,
tak
jsem
si
prvně
zjistil,
že
to
nevzniklo
v
tom
okamžiku,
nýbrž
že
ta
skutečnost,
že
je
člověk
věčnou
bytostí,
je
trvale
platná,
věčná.
I
když
si
to
člověk
neuvědomuje.
A
to
je
důležité
toto.
Kdežto
událost
začíná
a
končí
a
proto
je,
proto
může
se
něco
prozradit,
co
už
nemá
význam
pro
individuální
vedení,
ano?
Říkáš
fakticky
tohleto:
když
člověk
nabyde
nějakou
jistotu,
která
nepochází
z
jeho
úvahy,
nýbrž
je
mu
vnuknuta
asi
tak,
ne?
Tak
tato
jistota
se
mu
objevila
na
úrovni
třebas,
na
úrovni
vědomí,
ze
kterého
mohl
spadnout
zase.
Ale
jistota
sama
zůstala,
protože
to
byl
důkaz,
na
který
se
nedá
zapomenout
asi,
že?
Jestli
je
možno
takovou
jistotu
dostat
na
úroveň
trvalé
zkušenosti?
To
znamená,
jestli
ji
lze
pořád
podporovat
novou
a
novou
opakovanou
zkušeností?
Já
vím,
že
si
to
třebas
nežádal
todleto,
ale
já
to
žádám,
jo?
Aby
to
bylo
v
té
odpovědi
obsaženo.
Že
totiž
musí
mít
k
tomu
ještě
další
věc
kromě
té
jistoty.
A
to
musí
mít,
a
to
musí
být
prostředek.
Prostředek,
kterým
vybavit
tu
jistotu
z
toho
okamžikového
poznání,
které
končilo,
do
trvalé
situace.
To
znamená,
způsobit
vtělení
Boží
do
situace,
do
dění.
Vtělení
Boží
do
dění,
aby
se
tam
vtělovalo,
ano?
A
to
je
možné,
pochopitelně.
Protože
jestliže
záleží
na
míře,
v
jaké...
jaké
se
člověk
sebe
vzdá.
Že
ti
učedníci,
páč
se
vzdali
toho
předcházejícího
svýho
smyslu
života,
ne?
Rybář,
celník
a
tak
dále,
to
už
pro
něho
neměli,
to
by
pro
ně
nemělo
smysl
už.
Šli
za
to,
nadto,
tak
se
vzdali
života,
jak
ho
znali
dosud.
A
toto
sebe
vzdání
způsobilo,
že
tato
pravda
se
vtělila
do
jejich
skutků
a
do
jejich
schopností
například
dělat
zázraky,
jít
za
Ježíšem
a
tak
dále,
jo?
To
bylo
vtělení
Boží,
s
mocí
Boží.
Vtělení
dokonalejší,
než
když
Ježíš
Kristus
s
nima
takle
jenom
chodil
okolo
nich.
A
viděli
ho
tělesně.
Von
pořád
jim
vnukal
myšlenku:
co
to
je
království
Boží?
Kde
ho
hledáte,
tam
nebo
tady?
Už
přišlo,
už
je
s
vámi
to
království
Boží.
Neukazoval
přitom
na
sebe,
ale
na
tom-
na
tu
jistotu,
kterou
nabyli,
že
on
od
Boha
pochází
a
Boží
mocí
v
nich
působí.
A
to
je
to
království
Boží.
Jakmile
to
království
Boží
takle
v
sobě
zakoušíme,
že
je
to
síla
od
Boha
pocházející,
nejenom
nějak
myšlená,
ale
skutečná.
A
působící
ne
naší
vůlí,
nýbrž
právě
při
zastavení
naší
vůli
jedině
působící,
tak
pak
jsme
na
správné
cestě.
A
pak
z
toho
okamžiku
poznání,
který
se
v
nich
zrodil,
se
dostaví
také
prostředek,
kterým
převedeme
tu
okamžikovou
skutečnost
na
trvalou-
trvalé
zakoušení.
Podívejte
se,
jistota,
kterou
nabýváme
nikoliv
svým
přičiněním,
nýbrž
z
milosti
Boží,
která
pochází
zřejmě
od
Boha.
To
na
ní
poznáme,
že
nás
přemáhá,
že
ji
považujeme
za
zvláštní
druh
jistoty,
kterou
jsme
dosud
nepoznali
v
tomto
životě.
Taková
jistota,
která,
řek
bych,
je
na
jedné
straně
nutkavá,
protože
zdaleko
zastíní
všechny
jistoty,
které
jsme
na
tom
světě
nabyli.
A
na
druhé
straně
je
tak
nenápadná,
že
nikdo
na
nás
nepozná,
že
tu
jistotu
v
sobě
nosíme.
Taková
jistota
tohoto
druhu
z-
obyčejně
vzniká
v
okamžiku,
kdy
jsme
se
vzdali
svého
života.
A
jenom
proto,
že
jsme
se
vzdali
svého
života
nebo
té
části
života,
o
který
víme,
že
je
to
náš
život.
My
se
neznáme
úplně,
takže
my
se
nikdy
nemůžeme
vzdát
celého
života.
Ale
my
si
myslíme,
že
jsme
se
vzdali.
Toto
musí
být
v
tom
obsaženo,
ten
dojem,
že
jsme
se
vzdali
celého
života,
ano?
Jako
i
Ježíšovi
učedníci
měli
dojem,
že
se
vzdali
celého
života.
A
protože
měli
ten
dojem
nebo
ten
omyl
svůj,
byli,
stali
se
učedníky
Páně.
Protože
oni
do
toho
vložili
všechno,
jak
si
mysleli,
že?
To
byl
omyl,
ale
nevědomost
hříchu
nečiní.
Nevědomost,
to
je
v
této
oblasti,
způsobuje
jenom
veliké
utrpení,
jak
vždycky
opakuju.
A
to
utrpení
na
ně
čekalo.
A
taky
se
dostavilo.
Tak
jestliže
se
dostaví
takováto
jistota,
která
nepochází
z
rozumové
úvahy,
že
jak
říkají
křesťani,
je
nadpřirozeného
původu,
ne?
Já
to
nerad
užívám,
ale
dá
se
to
takovým
jednoduchým
způsobem
říct,
když
tomu
rozumíte,
co...
co...
co
tím
křesťani
myslí.
Tak
pak
se
dostaví
zároveň
jistota
další
vždycky...
vždycky,
že
najdu
dříve
nebo
později
prostředek,
kterým
pozvu
a
dokážu
strhnout
tu
jistotu
do
oblasti
normálního
vnímání.
To
znamená,
že
ona
sestoupí
z
nebe
ke
mně
do
tohoto
běžného
života
pomocí
nějakého
prostředku,
a
tam
ji
budu
zakoušet.
Takže
já
jsem
třebas
hned
zároveň
s
tou
jistotou,
že
jsem
nesmrtelná
bytost
vnitřně,
získal
další
jistotu,
to
sou-
současně,
že
najdu
prostředek,
kterým
vybavím
ze
vzpomínky
tuto
zkušenost,
ze
vzpomínky
do
trvalého
zažívání
té
zkušenosti.
Přestože
to
nešlo
ruku
v
ruce
spolu,
tento
prostředek
se
nedostavil
hned,
nýbrž
až
za
nějaký
den,
dostavil
se.
Dostavil
se,
jak
víte
způsobem
nečekaným,
že
jsem
to
našel
někde,
kde
to
nebylo,
ne?
To
nevadí,
tam
i
osel
mluví
potom,
že
ano?
To
znamená
ten,
kdo
nic
neřekne,
je
vám
svědkem
Božím,
a
neví
o
tom.
Tak
myslím,
že
je
to
vysvětleno,
ne?
Je
mi
tady
napovídáno,
že
jestliže
je
to
opravdová
jistota
toho
původu
nadpřirozeného,
je
to
ne
skrze
maso,
jak
říkal
Kristus,
ale
Duch
to
člověku
zjevil,
ne?
Tak
to
musí
mít
v
sobě
takovou
sílu,
že
to
nepotřebujeme
posilovat
něčím.
Ale
když
to
jednou
nastalo,
tak
to
také
muselo
skončit.
Čili
jestliže
já
jsem
si
to
jednoho
dne
uvědomil
jako
jistotu,
tak
toto
uvědomování
si
toho,
přestalo.
To
je
zákonité.
Teď.
Takže
posilování
spočívá
v
tom,
že
to,
co
nastalo,
uvedo-
uvedu
do
situace,
která
nenastala,
která
v
tom
okamžiku
nenastala.
A
to
je
to
posilování.
To
znamená,
já
mám
život
od
Boha.
To
velice
zjednoduším,
promiňte
mi,
abych
se
nemusel
vyjadřovat
několik
hodin.
Já
mám
život
od
Boha,
a
jestliže
mám
život
od
Boha,
tak
tento
život
mu
zase
patří.
A
když
já
najdu
prostředek,
kterým
bych
tento
život
jemu
odevzdal,
tak
to
je
ten
jediný
způsob,
jakým
Bůh
moh
posílit
tu
jistotu
nabydou-
nab-
na-
nastavší
v
nějakém
okamžiku.
Neboť
jestliže
já
mu
odevzdám
všechno,
v
čem
to
nastalo,
tak
není
tady
překážka
nastavšího.
Protože
to,
v
čem
to
nastalo,
už
nebude
existovat.
Já
nebudu
existovat
jako
ten,
ve
kterém
to
nastalo.
Jelikož
já
začnu
potom,
až
toho
prostředku
použiju,
být
tím,
který
nenastal,
který
jest,
prosím.
Tak
podívejte
se.
Jestli
například
jsem
nabyl
takovouto
jistotu,
která,
přímo
jsem
předtím
nikdy
neměl
jsem,
o
které
jsem
nikdy
nevě-
nevěděl,
ne?
Tak
vás
upozorňuju
na
jednu
věc.
To
je
jistota
absolutní.
Není
možno
ji
ničím
posílit,
to
máš
úplně
pravdu,
úplně
pravdu.
Jenomže
pročs
to
nezakouším
dál?
Je
zaviněno
tím,
že
jsem
se
z
té
jistoty
vrátil
do
stavu,
ve
které
jsem
žil
v
nejistotě
dříve...
dříve.
A
tento
stav
sám
o
sobě
oslabuje
tu
vzpomínku
na
tu
jistotu,
vzpomínku.
Není
to,
není
to
tak
závažná
záležitost,
to
oslabení
vzpomínky
na
tu
jistotu.
Takže
vono
to
není
tak
živé,
jako
to
bylo
v
tom
okamžiku,
když
jsem
to
zažíval.
A
čili,
kdo
tady
je
překážkou?
Překážkou
je
moje
dočasná
existence,
že?
Ve
které
se
znovu
ocitám,
a
ve
které-
do
které
se
spadám
nebo
padám
z
té
jistoty,
kterou
jsem
nabyl.
Čili
já
musím
nebo
bylo
by
správné,
kdybych
všechny
prostředky,
které
z
absolutního
dělají
relativní,
protože
v
relativnu
žiju,
kdybych
tyto
prostředky
doplnil
něčím,
co
mě
vrací
relativního
do
toho
absolutního.
A
to
je
ten
prostředek,
kterým
tento
život,
který
byl
předtím,
než
jsem
nabyl
zkušenost
o
věčném
životě.
A
je
i
potom,
když
jsem
tu
zkušenost
na-
nabyl,
když
tento
život
převedu
do
života
věčného.
To
je
jediná
jistota,
jak
já
to
absolutní
mohu
ve
vědomí
uchovat.
Já,
mně
jde
o
to
uchovat
ve
vědomí.
Co
je
absolutní,
je
absolutní.
Ale
aby
to
bylo
ve
vědomí,
to...
to
je
otázka
jiná.
To
nemusí
zůstat
ve
vědomí.
Proč
by
to
mělo
zůstat
ve
vědomí?
Co
tady
bylo
lidí:
Walt
Whitman,
Kierkegaard,
jiní,
kteří
zažili
tohleto,
co
teďka
si
líčíme.
Ale
vypadli
z
toho
a
časem
to
úplně
v
nich
usnulo.
A
tohleto
by
se
stalo
každému,
kdo
by
neznal
cenu
tohoto
života
světského,
přirozeného,
pomíjejícího.
Tento
život
musí
být
převeden
vzápětí
po
té
zkušenosti
do
oblasti
té
zkušenosti.
To
znamená
z
relativního
do
absolutního.
A
jedině
uzavření
tohoto
okruhu,
pochopení
smyslu
života
pozemského,
pomíjejícího,
že
má
ten
smysl
se
vrátit,
odkud
vyšel.
Jedině
toto
může.....řekl
Stvořitele
a
potom
používají
toho
návratu
do
Otcova
domu,
ne?
Toho
používají
v
podobě
úlohy
Syna
Božího,
to
jsou
jejich
avatarové,
to
používají.
Ale
pokud
se
týče
Ducha,
vo
tom
vědí,
Ducha
svatého,
ale
voni
to
nepoužívají.
Voni
říkají,
aspoň
se
kterými
já
jsem
se
setkal,
říkají,
že
do
toho
ještě
naše
doba
nedorostla.
A
že
to
je
hlavní
doba,
to
jest
hlavní
důvod,
proč
jsme
nepochopili
křesťanství.
Že
totiž
jsme
dodnes
nepochopili
smysl
Ducha
svatého,
ano?
Že
voni
ho
sice
pochopili,
ale
nepoužívají
té
moci
Ducha
svatého.
Kdežto
my
jsme
ho
nepochopili,
a
tedy
ani
ho
nemůžeme...
nemůžeme
mu
porozumět.
Ani
ho
nemůžeme
použít,
ne?
A
to
mají
pravdu.
Protože
když
oni
se
dívají
třebas
na
to,
jak
my
vzýváme
Ducha
svatého,
tak
se
smějou
na
plný
pecky.
Protože
tak
se
Duch
svatý
nepozve,
jak
už
jsme
dneska
říkali
jednou,
že
ano?
Duch
svatý
se
pozve
jenom,
když
se
projde
tou
vývojovou
stezkou
přes
kříž
a
za
něj.
A
způsobem,
jak
tam
prošli
ti
učedníci,
za
ten
kříž.
Pak
se
nevzývá
slovy,
nýbrž
se
vzývá
s
nastavší
situací.
Že
totiž
člověk
rezignoval
na
spásu
vlastní
a
byl
neustále
připraven
pro
tu
přípravu,
kterou
měl
předtím
Ježíš
Kristus,
když
učil
s
učedníky
dělat
dobro
pro
jiné,
ne?
Nejenom
pro
sebe.
On
je
připravoval
na
to
seslání
Ducha
svatého.
On
to
moh
jenom
připravit.
Kdyby
byl
v
nich
nechal
hledat
svoji
vlastní
spásu
jenom,
jejich
vlastní
spásu,
tak
je
k
tomu
nepřipravil.
Ale
od
prvního
okamžiku
jenom
chtěl
dělat
zázraky,
pomáhat
lidem.
Že
on
je
dokonale
připravil
k
tomu,
aby
mohli
přijmout
Ducha
svatého.
Kdežto
já
mám
dojem,
že
indický
svatý
nepřipravuje
dobře
své
žáky
k
tomuto
přijetí
Ducha
svatého,
nemá
to
vůbec
ani
v
úmyslu.
Takový
mistr,
ten
je
tam
se
svými
žáky
a
věnuje
se
jenom
jim,
ano?
A
nikomu
jinému.
Je
samozřejmě
příklad
tady
takového
Yesudiana,
který
je
ale
silně
ovlivněn
křesťanstvím.
Že
totiž
ten
říká:
přesvědčil
jsem
se
o
tom,
že
existuje
nějaký
jogin,
který
žije
někde
daleko
v
pustině,
v
džungli
a
že
spolupracuje
se
zvířaty.
Zvířata
k
němu
přicházejí,
a
když
například
opicí
uštkne
had,
tak
ona
se
z
posledních
sil
doplazí
k
tomu
mistrovi.
A
ten
na
ni
zapůsobí
a
ona
je
zbavena
toho
vlivu
jedu,
ne?
Čili
tím
chtěl
říci,
že
ten
mistr
nespolupracuje
jenom
se
svými
žáky,
nýbrž
že
spolupracuje
s
celým
okolím.
Možná,
že
je
to
tak,
já
nepochybuju.
Ale
myslím,
že
si
vybral
výjimečný
případ.
Že
normálně
indický
jogin
zázraky
nedělá,
tím
méně
na
opicích.
A
že
tedy
kdyby
k
němu
přišel
někdo,
aby
ho
vzkřísil
nebo
zbavil
nemoci,
tak
řekne:
vod
toho
máš
lékaře.
Nebo:
od
toho
máš
třebas
fakira.
Já
nevím
koho,
na
koho
by
odkázal.
Proto
například
Ramakrišnova
mise,
která
je
velice
dobrá
mise,
ta
nedělá
nic
jiného,
než
zakládá
nemocnice.
To
jsou,
prosím
vás,
zasvěcenci.
A
ti
zakládají
nemocnici
za
asistence
normálních
lékařů.
Nejradši
tam
dávají
lékaře,
kteří
jsou
členy
Ramakrišnovy
mise.
To
znamená,
mají
nějaké
zasvěcení,
ale
jsou
ti
lékaři
nenahraditelní.
Nejsou
nahraditelní
indickým
světcem.
Ten
má
jiné
poslání
než
lékař,
rozumíte
mi?
Kdežto
v
křesťanství
byli
světci,
někteří
tehdy
vyloženě
typu
lékaře.
Jiní
vyloženě
typu
kazatele,
jiní
vyloženě
typu
milujícího
bližního
a
tak
dále,
ne,
svatýho
je
a
tak
dál.
František...
František
se-
Ferrerský
a
zase
měl
typ,
to
byl
typ
lékaře.
A
tak
zkrátka
křesťanství
je
mnohoznačnější
a
jsou
tady
vidět
vlivy
toho
Ducha
svatého.
Přeci
jenom,
že
tam
něco
do
toho
vstoupilo,
tím
že,
jak
vám
říkám,
nedá
se
vzývat
slovy,
jenom
zkušeností.
že
tady
existuje
funkce
Boží,
jednoho
a
téhož
Boha,
kterému
říkáme
Stvořitel.
Další
funkce
Boží:
Spasitel,
jde
o
jednoho
a
téhož
Boha
a
další
funkce
Boží:
Osvětitel,
Duch
svatý.
Jestli
existuje
posloupnost
v
tom
přechodu
z
jednoho
do
druhého
při
té
cestě
člověka,
jo?
Jestli
on
musí
napřed
projít
tou
tvůrčí
stránkou,
třebas
existenčním
způsobem
život-
dosahování.
A
jestli
potom
teprve
může
jít
na
to
druhé
a
na
to
třetí,
ne?
Tak
nemohu
odpovědět
jednoznačně.
Protože
jedno
je
jisté,
že
kdyby
člověk
nebyl
člověkem,
kdyby
se
v
tom
tvůrčím
procesu
nedost-
nedošplhal
až
do
lidské
úrovně,
tak
nemá
dost
mouky,
ne?
Ten
kvas
nemu-
není...
není,
kde
by
to
kvasilo.
Jedině
přes
toto
síto
lidské
bytosti
to
může
být
všechno
překvašeno.
Čili
o
tom
prvním
nepochybuju,
ale
to
je
předpoklad
daný,
na
kterém
nemůžeme
nic
měnit,
když
jsme
lidmi,
že?
Leda,
že
bysme
se
zabili.
Na
tom
nemůžeme
nic
měnit.
A
je
to
samovolná
záležitost.
Člověk
se
nestává
člověkem
z
kompletní
přímé
vůle,
že
ano?
Že
by
si
říkal:
tak
já
budu
člověkem,
jo.
To
asi
ne.
On
do
toho
dorostl,
ano?
Tím
vývojem.
To
je
všechno
samovolná
věc.
Ta
samovolná
stránka
života
je
strašně
důležitá,
že
ano?
Teď
je
otázka,
jestli
je
samovolná
také
ta
stránka
toho
tažení
nazpět
do
Boha,
spasitelská
a
jestli
je
samovolná
ta
stránka
seslání
Ducha
svatého
a
působení
toho
poznání.
A
já
vás
překvapím:
je
samovolná.
Všechno
funguje
současně.
Jenomže
asi
tak,
že
to
stvoření,
ten
tvůrčí
aspekt
musí
být
úplně
rozvinut,
aby
mohlo
vůbec
začít
něco,
čemu
říkáme
spasitelský
úkol,
návrat
nazpátek.
Rozvinut
v
tom
nejširším
slova
smyslu.
Například
rozvinutí
v
tom
podobenství
o
marnotratném
synu
nastalo
tehdy,
když
všechno
promarnil.
To
bylo
taky
rozvinutí,
třebaže
negativní,
rozumíte?
Tak
to
nemusí
být
vždycky
v
tom
aktivním
slova
smyslu,
abyste
mi
nemysleli
si,
že
já
propaguju
jenom
pořádně
si
zažít
všechno,
tak
já
to
myslím.
Ne.
Taky
to
může
dopadnout
takhle,
opačně,
ano?
Například
když
člověk
rezignuje
na
život,
protože
myslí,
že
je
ztracen,
jako
jsem
si
to
myslel
já
v
tom
koncentráku,
tak
to
bylo
nejvyšší
rozvinutí
života.
To
je
taky
nejvyšší
rozvinutí
života,
když
jsem
ten
život
odevzdal
Bohu.
Protože
vono
opravdu
není
možné
odevzdat
něco
nerozvinutého,
jako
nemůže
padnout
nezralé
jablko
ze
stromu.
Nemůže
se
vrátit
ke
své
matičce
zemi,
odkud
vzešlo.
Musí
být
zralé,
aby
upadlo.
A
tak
taky
ten...
ten
život
už
byl
nějakým
způsobem
za
nějakých
okolností,
který
dobře
znáte,
zralý.
A
proto
se
vrátil
ke
svému
tvůrci,
ke
svému
tvůrci,
nikam
jinam.
No,
ale
samovolné
je
například
i
to,
že
po
stránce
poznání,
že
člověk
poznává
tento
svět
samovolně.
Nemusí,
von
se
sice
učí
dívat,
když
je
moc
malý,
když
se
učí
poslouchat,
slyšet
a
všemi
smysly
vnímat.
Učí
se
uvažovat,
to
všechno
se
učí.
Ale
to
je
jenom
jako
rozdmychávání
ohně,
nic
jiného,
nic
jinému
se
to
nepodaří-
ne-
nepodobá.
Jakmile
jednou
rozdmychá
ten
oheň
smyslů,
oheň
rozumového
vnímání
a
uvažování,
tak
už
to
potom
samočinně
působí,
ano?
On
už
je
ochoten
nebo
schopen
o
všem
uvažovat.
Naučíte-li
ho
vůbec
přistupovat
způsobem
uvažování
k
něčemu,
on
potom
uvažuje
i
o
tom,
co
by
neměl
vůbec
uvažovat,
ne?
Opačně
to
přehání.
Anebo,
když
ho
naučíte
dívat,
tak
se
dívá
i
na
to,
co
by
se,
co
by
neměl
vidět
tak
a
podobně.
Nebo
jak
by
neměl
vidět.
A
tak
je
to
se
všemi
smysly.
No,
tak
až
sem
to
jde
všechno
samovolně
a
také
to
poznání
je
samovolné,
pokud
to
dovolí
to
síto
v
mozku.
Síto
v
mozku
vám
dovolí
prosít
určitou
míru
síly
poznávací.
My
tomu
říkáme
sílu,
já
tomu
říkám
síla
uvědomovací,
která
pochází
od
Boha.
A
pokud
já
lpím
nebo
ustrnu
na
úrovni
mozkové
činnosti,
rozumové
činnosti,
pohybu
myšlenek,
tak
to
dál
nevede
a
já
pořád
jenom
vnímám
tento
svět.
A
je
to
poznávání
pocházející
od
Boha.
Jenomže
je
vymezeno
přesně
nástroji,
kterých
používám.
Jestliže
já
ale
začnu
používat
jiných
nástrojů,
myslím
tím
automatismus
dvě,
které
nemají
nic
společného
s
mozkem,
že?
Když
já
se
naučím
tyto
nástroje
nejenom
krmit,
a
když
se
naučím
dýchat
pro
tyto
nástroje,
tak
oni
zase
samovolně
působí,
že
poznávám
jiným
způsobem
než
rozumovým,
ano?
Čili
já
bych
řekl,
že
samovolnost
hraje
největší
roli
i
na
cestě
poznání,
na
všem
tomhletom.
Kdyby
tomu
tak
nebylo,
tak
bych
měl
opravdu
pravdu
v
tom,
že
by
ti
Indové
stáli
jenom
pod
křížem
a
že
by
se
nikdo
dál
neshrabal.
Ale
jsou
tam
partyzáni,
kteří
se
dostanou
dál,
protože
lidský
duch
se
nedá
spoutat
ani
pěti
tisíciletou
tradicí,
tím
méně
dvou
tisíciletou
katolickou.
A
taky
mu
to
nejde,
že?
Ani
tou
mohamedánskou,
žádnou
jinou.
Zkrátka
Bůh
neseslal,
Allah
neseslal
Mohameda
pro
dobytek.
Nýbrž
pro
člověka,
který
myslí,
a
to
je
samovolná
činnost.
A
tím
se
šplhá
postupně
výš
do
určité
míry,
a
pak
to
musí
být
bez
myšlení.
No,
to
je
moc
drzá
otázka.
Prosím.
Dej
to
tam.
Upozorňuju
vás,
že
jestliže
máte
dojem,
že
když
váš
přepadne
ta
jistota,
jako
třebas
mě
v
těch
sedmnácti
letech,
že
ztratíte
pocit
tělesnosti,
máte
pravdu.
Ale
upozorňuju
vás,
že
při
té
ztrátě
pocitu
tělesnosti
zůstává
vaše
tělo
živé.
Nezapomínejte
na
tuto
skutečnost,
že
nějaký
automatismus
jedna,
případně
i
dvě
ho
udržují
při
životě.
A
kdyby
ho
neudržovaly
při
životě,
tak
by
experiment
končil.
Vůbec
nic
by
se
neuskutečnilo.
Aspoň
v
této
první
fázi
je
nutné,
aby
tělo
zůstalo
zachováno
živé.
My
jsme
se
přesvědčili
o
tom
z
povídání
že...
že-
o
Ježíšově
životě,
že
v
té
poslední
fázi
u
smrti
na
kříži,
nemusí
tělo
zůstat
živé.
Může
být
mrtvé.
Bylo
mrtvé,
zabili
ho.
Ale
to
se
nestalo
v
Betlémě.
V
Betlémě
zabili
padesát
až
šedesát
mláďátek,
prosím,
to
nepřehlížejte,
ale
samotného
Ježíše
nezabili.
Zabili
padesát
až
šedesát,
jak
se
tak
předpokládá
historicky,
tak
mohlo
být
podle
velikosti
obce,
tolik
máme
sčítání
z
těch-
z
tý
doby
hříčka
takových
padesát,
šedesát
novorozených
tam
mohlo
být,
ty
Herodes
dal
zabít,
ale
Ježíše
samotného
nezabil.
Čili
né
předčasně
zabíjet,
odstraňovat
pozemskou
existenci,
jo?
To
je
důležité.
Ta
není
odstraněna
tím,
že
člověk
v
nějaké
extazi
nabývá
první
dojem
o
tom,
co
je
to
věčný
život.
Tak
chci
tím
říci,
že
ten
lidský
život,
ta
existenční
cesta
nespočívá
v
tom,
že
by
člověk
pošlapal
tuto
pozemskou
existenci
nebo
že
by
ji
překročil
nebo
že
by
šel
za
její
hranice.
Když
von
skrze
ní
do
určitý
doby
pořád
dál
pokračuje.
Že
tu
živou
existenci
svoji,
to
je
existenční
cesta,
von
pokračuje
dál,
ano?
ho
dvaadvaceti
toho
smysl
Velice
zjednodušeně
chtěli
celou
duchovní
cestu
k
Bohu
znázornit
jednou
větou,
tak
bychom
řekli,
že
je
to
správná
manipulace
s
vůlí.
To
je
příliš
technicky
zavánějící
definice.
A
proto
z
ní
trošičku
budu
slevovat,
ale
čím
víc
budu
slevovat,
tím
to
bude
nejasnější.
Ta
definice
je
absolutně
přesná
a
je
v
tom
celá
cesta.
Já
jsem
ale
vždycky
proti
tomu
jednou
větou,
tamhle
Stáňa
ne,
ten
je
pro
to,
aby
se
jednou
větou
všechno
vyjádřilo.
Ale
já
jsem
pro
to,
aby
se
to
řeklo
kloudně
a
hodně
zeširoka
a
ze
všech
stran
ukázalo,
a
tak
to
udělám
i
tentokrát.
Když
to
říkal
takový
člověk
jako
třeba
Scheffler,
Angelus
Schilesius-
Silesius
Poutník
cherubínský
a
říkal:
kdybys
měl
jenom
malinko,
špetku
toho,
co
se
dá
nazvat
lidskou
vůlí,
tak
se
nedostaneš
do
království
nebeského.
A
když
to
říkal
takovýhle
člověk,
tak
dobře
informovaný,
který
na
podkladě
opravdového
spojení
s
Bohem
se
dostal
jednak
ke
konverzi
a
jednak
k
tomu
vysokému
poznání,
které
tam
v
těch
svých
spisech
ukazuje,
tak
prosím,
je
tomu
nutno
věřit,
že
opravdu
nějak
s
tou
manipulací
vůle
to
souvisí.
Jenomže
on
nám
neřekl,
a
to
nám
bohužel
neřekl
nikdo
z
těch
svatých,
jak
tedy
s
tou
vůlí
správně
manipulovat.
Ne,
že
by
to
nevěděli.
Jestliže
se
stali
vědomě
spojenými
s
Bohem,
tak
to
věděli.
Jenomže
správně
považovali
to,
co
se
dověděli,
za
zcela
individuální
vedení,
které
je
vhodné
právě
jenom
pro
ně.
Protože
se
přesvědčili
na
jiných
případech,
že
dotyčný
jiný
člověk,
který
dosáhl
téhož
spojení,
jinak
manipuloval
s
vůlí
a
taky
mu
to
vyšlo.
Čili
neuměli
z
toho
vyvodit
obecné
pravidlo.
A
to
bylo
způsobeno
tím,
že
nerozuměli
symbolice
Ježíš-
života
Ježíše
Krista.
Kdyby
byli
té
symbolice
rozuměli,
tak
by
byli
věděli,
co
je
to
správná
manipulace
s
vůlí.
Já
bych
tu
správnou
manipulaci
s
vůlí
rozvedl
dvěma
směry.
Jedním
jenom
schematicky,
protože
jsem
to
mockrát
vykládal.
A
druhým,
který
jsem
nevykládal,
to
bych
rozvedl.
Tím
prvním
způsobem
bych
řekl
tohleto:
člověk,
když
je
tady
na
tomto
světě
a
vnímá
jenom
tento
svět,
tak
podléhá
určité
zákonitosti,
která
je
dána
rozsahem
pravomoci
toho
člověka.
Pravomoci,
to
znamená
taky
rozlehlostí
vůle,
způsobu,
jak
může
s
vůlí
manipulovat.
A
jak
jinak
nemůže
ani.
Čili
není
jeho
vinou,
že
například
se
nesetkává
s
Bohem
vědomě,
že
na
něj
třebas
vůbec
nevěří,
to
bych-
to
už
jsem
dávno
si
vodmyslel
někomu
vyčítat,
že
je
ateista.
To
souvisí
s
jeho
úrovní,
na
které
je.
A
je
to
poctivě
myslící
člověk.
Na
této
úrovni
nevidí
nic
jiného
než
tento
svět,
tak
proč
by
věřil
v
Boha.
Prosím
Já
jsem
to
vydržel
taky
do
sedmnácti
letech,
a
nic
se
mi
nestalo.
A
no
pak
už
jsem
věřit
nepřestal,
ne
nezačal,
pardon.
No,
ale
to
nevadí.
Já
osobně
nebudu
mluvit.
Budu
mluvit
obecně.
Obecně
se
dá
potom
vysoudit
ze
života
Ježíše,
jenom
ze
života
Ježíše
Krista,
jak
s
tou
vůlí
manipulovat.
Jestliže
třeba,
já
to
řeknu
jenom
schematicky,
ten
židovský
národ
pod
vedením
svými
zasvěcenci
manipuloval
s
vůlí
tak,
že
dělal
ne,
co
oni
chtěli,
nýbrž
co
chce
od
nich
Bůh.
Tak
se
dostali
na
určitou
úroveň,
kterou
máme
vyznačenu
v
evangeliích.
Nebo
no
v
evangeliích
hlavně,
narození
Ježíše
Krista
v
Betlémě.
Čili
taková
základní
manipulace
s
vůlí
zní:
stylizuj
život.
To
znamená,
nedělej
si
v
životě,
co
ty
chceš,
nýbrž
soustavně
dělej
něco,
co
pro
tebe
někdo
dobře
vymyslel.
A
čemu
ty
věříš,
že
je
to
dobře
vymyšleno,
a
tak
se
tím
můžeš
taky
řídit.
Může
to
být
dost
velkorysé,
všestranně
promyšlené,
do
všech
stránek
tvýho
života
zasahující,
jinak
to
nemá
význam.
Jak
to
nezachytí
celou
tvojí
bytost,
tak
částečně
sedíš
na
jedné
židli
a
částečně
na
druhé.
A
je
to
to
neštěstí,
o
kterém
často
Ježíš
Kristus
pro-
prohlašoval,
že
to
je
nejhorší,
co
se
může
na
duchovní
cestě
stát.
Ale
jestliže
se
cele
tomu
věnuješ
a
plně
věříš
této
devizi,
této-
tomuto
příkladu,
těmhletěm
zásadám
na
organizování
života,
myšlení,
jednání,
tak
se
dostaneš
maximálně
k
narození
Ježíše
Krista
v
Betlémě.
Jestliže
třeba,
dejme
tomu,
Židé
dokázali
tímto
způsobem
manipulovat
svou
vůlí,
že
nedali
na
vůli
svou,
nýbrž
dali
na
vůli,
o
které
si
mysleli,
že
je
to
vůle
Boží
v
těch
příkazech.
Tak
způsobili,
to
bylo
v
takovém
velikém
národě
třebas
tolik
lidí
dohromady
složilo
tu
sílu,
způsobili,
že
se
u
nich
narodil
ten
Ježíš,
v
tom
Betlémě,
pro
ně.
Ale
když
se
narodí
pro
někoho
Spasitel
v
Betlémě,
a
ne
v
jeho
těle,
tak
to
je
zatím
jenom
příslib
toho
budoucího.
Ten
se
musí
narodit
v
tom
Betlémě,
který
náleží
mně.
V
té
stáji,
která
je
mojí,
takzvanou
mojí
stájí,
ano?
Já
bych
ještě
udělal
malinkou
reminiscenci.
To
bude
reminiscence
dost
dlouhá,
ale
ty
máš
kilometr
těch
pásek,
no
tak
to
vydržíš.
Uvědomte
si
jednu
věc,
že
ni-
scházející
článek
v
genetice
našich
vědců
je
tenhleten.
Jak
je
to
mezi
tou
vopicí
a
mezi
tím
člověkem,
a
kde
najednou
se
z
toho
stal
člověk,
kdy
to
přestala
být
opice,
a
já
nevím?
Tam
je
nějaký
chybějící
článek
řetězu.
Tenhleten
vám
musím
vysvětlit
teď,
protože
jinak
nepochopíte
to
další,
tu
další
manipulací
s
vůlí.
Totiž
vono
se
těmto
věcem
dá
ještě
pořád
dobře
rozumět.
Když
já
to
nemohu
tak
na
papír
tolik,
já
bych
toho
musel
strašně
moc,
ale
jestli
chceš,
já
to
potom
napíšu,
mně
je
to
jedno.
Ale
kdybyste
pilně
četli
ve
Starém
zákoně
v
Genesis,
tak
byste
se
dověděli
tyhlety
věci.
Jednoho
dne
se
v
tom
ráji,
já
to
nebudu
všechno
opakovat,
co
tam
je,
stalo
tohleto:
voni
pojedli
ze
stromu
poznání.
A
v
té
chvíli
si
uvědomovali,
že
jsou
nazí.
Proč
si
neuvědomovali
předtím,
že
jsou
nazí?
Protože
neměli
tělo,
přátelé.
Kdyby
byli
měli
tělo,
tak
ho
viděli
taky
nahé
jako
potom.
Oni
neměli
tělo.
My
jsme
to
hmotné
tělo
teprve
dostávali.
Tam
jsme
ho
dostali.
Rozdělení,
nebo
například
je
tam
skvěle
vysvětleno,
ovšem
musí
se
tomu
rozumět,
jako
jsem
tomu
porozuměl
já
v
tom
koncentráku,
když
mě
tam
zabili
nebo
chtě-
oni
mě
zabili
fakticky.
Tady
máte
mrtvýho.
A
tak
jsem
se
taky
dověděl,
že
třeba,
když
ten
Bůh
udělal
z
toho
Adama
taky
ještě
Evu,
tak
ho
napřed
uspal
a
v
tomhletom
transu
z
žebra
udělal
ženu.
Tak
prosím,
to
je
pro
mě
velice
srozumitelné,
to
nebyl
žádný
trans.
Nýbrž
to
je
další
příznak
přechodu
z
jedné
fáze
vývojové
do
druhé,
z
jedné
zákonitosti
do
druhé.
Ze
zákonitosti,
kde
není...
není
ještě
rozdílu
pohlaví,
kde
ta
dvojnost
ještě
není
plně
zakotvena,
do
plné
dvojnosti.
Tam
musí
nastat
něco
jako
nějaký
trans,
se
to
zdálo.
Není,
on
ho
uspal,
je
tam
řečeno.
Jak
to
tam
má
být
znázorněno,
vono
je
to
zkušenost,
která
je
stará
možná
milióny
let.
Když
po
miliónech
let
potom
píšou
ještě
takle
srozumitelně,
tak
je
to
báječné
tedy.
To
je
pokrouceno
celkem
málo.
Ta
hlavní
podstata
věci
je
tam
zachována,
né?
A
teď
von
se
probudí
a
je
mužem,
on
se
probudí
a
je
ženou,
chápete?
Jestli
byl
ženou
i
mužem
dohromady,
vo
tom
jsou
dneska
ještě
všelijaké
dohady.
My
se
o
tom
nebudeme
bavit.
Jestli
to
byla,
jestli
to
bylo
napřed
pokolení
hermafroditů,
prosím,
ale
ten
název
hermafrodit
je
velice
poučný.
Hermes
je
mužský
bůh,
božství
mužské
a
Afrodité
je
ženské.
Je
to
vazba
Hermesa
a
Afroditity
v
jednom.
Čili
ti
staří
lidé,
kteří
o
tom
vyprávějí,
z
raného
středověku
a
starověku,
o
těhletěch
věcech.
V
té
kabale
a
jinde
takhle
o
tom
mluví,
hermafroditi
o
tom
takhle...
takhle
je
nazývají.
Ty
opravdu
rozuměli
výtečně
těmhletěm
věcem.
Ale
teď
se
stalo,
ještě
jsem
se
nedostal
ke
kořenu
věcí.
Já
to
musím
říct
tak
aspoň
po
těch
hlavních
bodech
vám
říkat.
Stala
se
další
věc.
On
je
vyhnal
z
ráje
ten
Bůh
za
to,
že
pojedli
ten
strom-
ze
stromu
poznání.
A
přitom
je
přioděl
zvířecími
kožemi,
aby
jim
nebyla
zima,
si
řekneme.
Kdepak,
von
jim
dal
zvířecí
tělo.
Toto
zvířecí
tělo,
toto
přiodění,
já
tohlectomu
moc
dobře
rozumím.
Teprve
potom,
jakmile
vypadli
z
ráje,
byli
takle
hodni,
jako
jsme
my.
A
tím
začíná
další
epocha
lidstva
v
dualismu.
Vysvětlím
to
ve
zkratce,
vás
převedl
nějakými
miliardami
let,
že
ano?
Toto
musíte
vědět,
že
to,
co
se
s
námi
dělo
od
shora
dolů,
teď
se
s
námi
musí
dít
zdola
nahoru.
Čili
potom
se
tomu
všemu
dá
rozumět.
I
přes
ten
ráj
se
de,
přes
všechno
se
jde
nahoru.
A
ty
kožky
musíte
vodložit
a
to
všecko,
to
jsme
si
teďka
my,
například
s
manželkou
vyříkali
všecko,
co
ty
kožky
a
co
to
všechno
je,
ne?
A
to
mně
velice
prospělo,
říkám
poučení
z
její
strany,
že
ona
pochopila,
co
to
je,
že
ona
řekla:
tady
nejsou
například
ateisti
vůbec,
kde
se...
kde
se
po
nich
zaprášilo,
říkala.
Každý
věří
tady,
no
protože
si
myslí,
že
to
tělo,
který
tam
mají,
není
to
od
rodičů,
to
oni
vědí,
tamto
bylo
pochováno.
To
je
omyl.
No,
ale
na
základě
toho
omylu
voni
věří
v
Boha.
Na
základě
omylu
věří
v
Boha.
To
je
krásné.
To
se
mi
líbí
od
nich.
Nějak
tam
příjít,
kdybych
tam
přišel,
tak
bych
z
nich
nadělal
ateisty
natošup
tedy.
No
ale
nebudu
tam,
já
tam
nebudu
fungovat
po
této
stránce.
Já
tam
budu
fungovat
později,
ale
jinak
než
jako
dělat
ateisty,
ale
chystám
se
tam
na
ně.
Tady
to
vopustím
a
pudu
se
tam
na
ně
podívat,
jo?
A
kdybych
měl,
tady
opustím
a
pudu
to
dělat
tam.
To
nic.
Já
to
tam
mám
taky
úkol.
Teď
mám
úkol
tady,
tak
slyšte
dál.
Jestliže
tedy
se
narodí
ten
Ježíš
v
Betlémě,
napřed
i
pro
ten
národ,
a
ten
národ
to
nepochopí,
že
musí
teď
s
touto
hřivnou
hospodařit.
A
né
pro
sebe
nýbrž
pro
hospodáře.
Neboť
jak
jsem
vám
u
toho
Boha,
to
je
u
toho
Otce,
jak
jsem
vám
tady
vysvětlil.
Od
Boha
všechno
přichází,
ty
kožky
a
to
všechno,
to
tělo,
to
všechno
je
od
Boha,
ne?
To
všech,
nic
neměli
vod
sebe,
nic
neměli
vlastní
ze
sebe.
Čili
jakmile
si
přivlastňujeme
tady
například
tělo,
to
je
největší
chyba,
to
je
zdroj
veškeré
nevědomosti.
To
kdybychom
aspoň
nedělali.
A
tam,
když
víme,
že
ta
stáj,
že
to
není
naše
stáj,
nýbrž
je
to
stáj
Boží,
tak
s
tím
jednáme
jako
s
darem,
jako
s
hřivnou
a
tak
dále,
jo?
A
teď
je
důležité:
nelehnout
nikdy
na
vavříny.
Nýbrž
jakmile
se
stane
to,
že
se
u
mě
narodí
Ježíš
v
Betlémě,
tak
to
má
své
následky,
ze
kterých
musím
vyvodit
přesné
důsledky.
Jaké
následky
to
má?
Ten
Ježíš
ode
mě
žádá
nový-
nastoupení
nového
smyslu
života.
Jestliže
jsem
předtím
žil
pro
sebe,
teď
musím
žít
pro
Boha.
A
jestliže
nehledám
především
království
Boží,
čili
jdu
pře-
že
svůj
život
nezaměřuju
jako
službu,
že
to
ešt-
takle
neumím,
tak
aspoň
jako
službu
na
poli
nebo
službu
v
domě,
jedno
z
toho.
To
nezaměřím
jako
službu,
tak
to
se
mnou
dopadne
tragicky,
protože
to
dopadne
zrovna
tak,
jako
s
tím
židovským
národem.
Tady
už
se
zastavovat
znamená
vždycky
tragédii.
Se
zastavím
tam,
kde
ještě
sem
se
nikam
nedohrabal,
tak
se
nic
nestane.
Nemám
vodkud
padnout,
jsem
nízko.
Ale
když
už
mám
vodkud
padnout,
ten
židovský
národ,
zvysoka
padl.
A
proto
dodneška
nemá
klidu,
že?
Tam
potom
si
laskavě
přečtěte
o
tom
Ezechielovi,
já
to
tady
nebudu
popisovat,
říkat
znovu.
Jak
tam
Ezechiel
líčí
přivtě-
převtělování
bezohledně.
I
když
ví,
že
na
to
nikdo
nebude
tomu
rozumět
a
jak
ten...
ten
Bůh,
ten
Hospodin
nechal
znovuzrozovat
celý
národ
tak,
až
se
dočkal
toho
Ježíše
a
tak
dále.
No
a
zrovna
tak,
jestliže
by
byl
Ježíš
napřed
nehospodařil
jiným
způsobem
než
předtím
s
tím,
co
mu
bylo
svěřeno
od
Otce,
tak
by
se
nedostal
do
Jordánu,
byl
by
zůstal
trčet
někde.
Bylo
by
to
pro
něho
prokletí.
On
musel,
on
na
sebe
vzal
lidskou
kůži,
abychom,
to
byl
ten
stav
po
pádu
z
ráje.
Jenomže
tu
kůži
bral
vědomě
na
sebe,
prosím
vás,
teď
to,
teď
to
de
nazpátek,
chápejte
to.
Teď
to
jde
nazpátek.
Aby
v
té
kůži
nebo
tím,
že
to
nejde,
udělal
všechno,
co
se
v
ní
může
a
jedině
v
ní
může
udělat.
Ty
kožky
jsou
tam
taky
zmiňovány
jako
to
to
už
dál
tam
nedopracoval.
No
a
tedy
od
nás
se
chce,
abychom
věděli,
že
ta
naše
tělesnost
je
nezbytná
pro
další
cestu,
ale
že
musí
být
prostředkem,
ne
cílem,
ne
středem
našeho
života.
Že
tou
tělesností
musím
jít
za
úkolem
od
Boha.
Abych
moh
pomocí
tohoto
prostředku
úkol
provést.
To
je
nástroj
jako
lopata
v
ruce
nebo
něco
takového,
ne?
Tak
to
byla
jedna
linie,
kterou
nedopovím,
protože
už
byla
mockrát
dopovězena.
Po
druhé
linii
to
chci
vysvětlit,
jako
manipulace
s
vůlí
ve
smyslu
rozvinutého
života.
Vůlí,
jedinou
vůlí
můžeme
rozvinout
lidský
život
do
takové
míry,
aby
z
něho
byl
vůbec
prakticky
možný
přechod
do
jiné
vyšší
zákonitosti,
do
rozšířeného
vědomí,
ale
běda.
Na
hranici
tohoto
přechodu
je
zeď.
A
ta
zeď
je
způsobena
tím,
že
tam
končí
moc
mé
osobní
vůle.
Osobní
vůle
má
vždycky
jeden
jediný
charakter.
Je
konkrétní.
Já
si
přeju
to
nebo
já
si
přeju
ono.
Ale
dycky
vím,
co
si
přeju.
Tak
například,
když
některý
iks
z
vás
si
přeje
spojit
se
s
Bohem,
tak
je
to
jeho
konkrétní
vůle,
přestože
nemá
představu
o
tom
Bohu,
na
tom
nezáleží,
ale
je
to
ho
konkrétní
vůle.
On
si
představuje,
Bůh
je
něco
věčného,
milujícího
a
tak
dále.
Nějakou
představu
vo
tom
má
a
on...
on
si
přeje
s
tímto
Bohem
žít.
Prosím,
to
je
jeho
konkrétní
vůle.
A
to
ho
neopravňuje
k
tomu,
aby
se
s
tím
Bohem
spojil.
To
není
vystižení
té
zákonitosti,
která
tam
u
Boha
vládne.
Co
to
tam,
co
mu
tam
chybí?
Co
votvírá
ty
dveře?
Né
vůlí
si
to
může
otevřít.
Bude
vám
otevřeno,
vy
si
to
neotevřete,
že
ano?
Co
to
je,
co
mu
votevírá
ty
dveře?
To
je
stav,
který
je
následkem
vůle,
rozumíte?
Stav,
který
je
následkem
vůle,
který
už
není
konkrétní
vůlí.
Musíte
si
myslet,
že
Bůh
má
vůli,
ale
ta
vůle
není
konkrétní.
To
je
vůle
obecná.
On
touto
vůlí
tvoří,
ustavičně
tvoří.
Touto
vůlí
ustavičně
udržuje
stvořené
a
touto
vůlí
ustavičně
stvořené
k
sobě
přitahuje.
Všechno
dělá
najednou.
To
znamená,
z
našeho
hlediska
to
ničí.
A
to
je
vůle
Boží,
která
dělá
zdánlivě
protilehlé
věci,
jednu
proti
druhé.
Není
to
pravda.
Že
vona
ani
ne-
nemá
konkrétní
povahu,
že
si
může
dovolit
dělat
všechno
najednou.
Čili
tahleta
podoba
vůle,
to
už
je
Boží
podoba
vůle,
to
už
je
Božská
vůle.
Když
my
se
dokážeme
svou
vůlí
dostat
do
této
podoby
vůle,
tak
jsme
už
s
Bohem
spojeni.
To
je
ta
vůle,
která
nám
otevírá
ty
dveře.
Ta
nesmí
být
konkrétní.
Já
to
napřed
vylíčím
na
svých
vlastních
případech,
které
tam
nezapíšeme,
a
pak
to
řeknu
zase
na
případech,
které
tam
zapíšeme,
ano?
S-
totiž
správná
manipulace
s
vůlí
i
lidskou,
konkrétní
spočívá
v
tom,
že
je
to
láskyplná
činnost.
To
je
nejskvělejší,
nejméně
zdržující
a
nejrychleji
s
Bohem
spojující
způsob
ovládání
nebo
manipulace
s
vůlí.
Ježíš
Kristus
radí
každému,
kdo
není
vůbec
nějak
poučen,
aby
dělal
dobro
bez
ohledu
na
sebe,
nezainteresovaně,
a
tím
se
dostane
k
tomu
spojení,
neboť
slibuje
těm
lidem
při
posledním
soudu
spásu,
né?
A
upozorňuju
vás
na
to,
že
ne
každý
z
nás
má
pořád
schopnost
dělat
dobré
skutky.
Ale
jestliže
manipuluje
svou
vůlí,
tak,
že
to,
co
dělá,
považuje
za
práci
na
Otcově
poli,
na
hospodářově
poli,
tak
je
to
správná
manipulace
s
vůlí.
Ovšem
a
je
v
tom
jeden
háček,
že
se
do
toho
vmýšlí.
A
že
se
tím
unaví.
Takže
jakmile
se
unaví,
tak
je
to
buď
poloviční
práce
nebo
žádná
práce,
žádný
pokrok.
A
nedá
se
zabránit
tomu,
aby
pokračoval
dál,
když
to
začne
zmechanizovaně
dělat.
Neboť
ten,
kdo
miluje,
ten
to
nedělá
mechanicky,
ten
do
toho
vkládá
celé
své
srdce.
Tam
sis
všiml
v
tom
pojednání,
který
jsem
napsal,
že
ten
ubožáček
Josef
Kupertinský
si
nepamatoval
z
celého
evangelia
vůbec
nic
než
jednu
větu:
blahoslavená
srdce,
která
jste
nám
přinesli.
Neboť
on
byl
schopen
do
všeho
vložit
svoji-
své
srdce.
A
toto
se
mu
vrylo
do
paměti
proto,
že
to
odpovídalo
jeho
způsobu
myšlení
a
jeho
způsobu
jednání.
Kdo
má
tuto
skvělou
schopnost,
jako
on
měl,
jako
my
na
to
nemáme
nikdo,
tak
to
nedělá
mechanicky.
Ale
de
mu
to
samovolně,
vo
tom
já
nepochybuju.
Jde
mu
to
samovolně.
To
je
pro
něho
samozřejmá
věc,
že
takle
musí
do
toho
srdce
vkládat.
Ale
vkládal
do
toho
celé
srdce
a
to
prudce
spojuje
s
Bohem,
prudce.
No
ale
myslím,
že
tuhletu
věc
si
budeme
moci
vysvětlit
při
dalších
těch
bodech,
jo?
Já
myslím
od
toho
odejdu.
Vysvětlím,
co
je
to
jít
jako
nic
na
různých
stupních
vývojových.
Protože
člověk
nemůže
být
ničím
stejným
všude.
Podle
schopností
svého
poznání
může
být
ničím.
A
né
nějak
abstraktně
ničím.
To
nejde
nebo
nějakou
chtěnou
pokorou.
Zvláště
né
chtěná
pokora
není
znakem
mě-
ničeho,
že
budu
říkat:
já
jsem
k
ničemu,
nešika,
nemožný,
nejde
mi
to.
To
je
vzor
nepochopení
toho,
jak
být
ničím.
Neboť
to
je
úplně
špatně
pochopeno
to,
co
vám
teď
vysvětlím.
Já
vám
to
řeknu
napřed
heslem.
Potom
to
vysvětlím
na
svém
vlastním
příkladu,
jak
jsem
to
sám
zažil
na
různých
stupních,
a
pak
to
zase
řeknu
obecně,
jo?
Podle
toho
hesla
to
řeknu
obecně
dál.
Tak
napřed
heslo:
jít
jako
nic
k
ničemu
přirozenosti
Boží
znamená
od
začátku
tohoto
pochodu,
toho
nic,
se
chovat
jako
znovu
narozený
člověk.
To
znamená,
nemá
za
sebou
život,
nemá
za
sebou
minulost.
Minulost
pro
něho
končí,
to
je
něco
bezcenného.
Ta
minulost
je
tím
ničím.
Ten
přítomný
okamžik
nesmí
být
ničím.
Nesmí
být
pokorný
služebník,
který
se
bije
v
prsa,
to
není
správné.
On
něčím
je.
On
je
tím
vědomím
a
to
je
vod
Boha.
To
není
on.
Ale
von
je
ničím
v
tom
smyslu,
že
se
neopírá
o
své
zásluhy,
o
svou
minulost,
on
na
ní
zapomíná.
A
to
se
mu
podaří
jenom
v
tom
smyslu
a
tehdy,
když
přijme
nový
smysl
života.
Když
zamění
starý
smysl
života
za
nový
smysl.
To
se
chtělo
od
židovského
národa.
Nový
smysl
života.
To
znamená,
už
nestačilo,
aby
dělal
to,
co
Mojžíš
z
dopuštění
Božího
jim
přikázal.
Nýbrž
museli
být
v
tom,
co
je
jeho
Otce.
A
ne
tedy
jenom
konat
nějaká
přikázání,
to
je
málo.
To
není
být
v
tom.
Tohleto
oni
nepochopili,
neboť
to
by
vyžadovalo
bývalo
následovat
Ježíše.
Následovat
Ježíše
znamená
zařídit
se
podle
jeho
života.
Svůj
příklad
dal
jsem
vám,
ne
řeči
jsem
vám
vedl.
"Svůj
příklad
dal
jsem
vám.
A
ten
následujte".
To
znamená,
jestliže
oni
nemohli
ten
příklad
následovat,
protože
mu
nerozuměli,
protože
měli
srdce,
jak
on
říkal
z
kamene
a
zavřená
srdce
a
podobně,
nebyli
dosti
dětmi.
Tak
nemohli
zapomenout
na
svoje
zásluhy,
na
svoji
věrnost
Bohu
a
na
všechno.
A
to
stálo
mezi
nimi
a
Bohem.
Kdyby
je
byl
Bůh
mohl
napomenout,
jako
že
On
nemluví,
bohužel,
a
říct
jim:
nemyslete
na
své
zásluhy,
ne
pro
zásluhy
jste
ospravedlněni,
ale
pro
milost,
kterou
vám
tady
slibuju
a
dávám,
jste
ospravedlněni.
A
ta
milost,
tej
musíte
dopřát
prostor
v
sobě.
A
to
je
tehdy,
když
budete
vzhledem
k
minulosti
ničím.
A
dokonce,
jak
říká
starej
Bhagvan,
řek:
v
budoucnosti
ničím.
Přestat
mít
i
naději.
Do
přítomného
okamžiku
se,
to
si...
to
si
ho
zvlášť
cením,
za
to,
ten
okamžik,
když
on
řekl
vo
naději:
i
naději
musíte
přestat
mít.
Jestliže
ten
okamžik
přítomný
má
být
správně
využit,
musí
být
prost
naděje
i
prost
reminiscencí
z
minulosti.
A
tohleto
musím
říct,
že
na
různých
stupních
různě
vypadá.
Podle
toho,
jak
se
člověk
zná.
Co
to
znamená:
zanechat
svůj
minulý
život?
To
znamená,
považovat
ho
za
chybný
směrově.
Špatně
nasměrovaný,
třebas
tam
nebyly
žádné
velké
chyby
takle
podle
vědomí
lidského.
Ale
chybný
v
tom
smyslu,
že
mířil
někam
jinam,
než
kam
měl.
Měl
mířit
k
Bohu
a
bez
Boha
se
obešel
třebas
nebo
částečně
se
obešel
a
tak
dále.
Čili
bylo
to,
byla
to
míchanina
všeho
dohromady.
A
to
musí
odpadnout.
To
musí
být
jednotné
sedění
na
jednom
křesle,
jestliže
by
řek
jednoho.
Jinak
nemohu
přítomný
okamžik
plně
zažívat.
A
nezpřítomním-li
se
ve
svém
vědomí,
nedostanu
úroveň
lidského
vědomí
na
úroveň
Božího
vědomí.
A
tady
se
jenom
rovný
s
rovným
se
shledá
