27. listopadu 2008
Eva Nováková
P1b
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Byl to jen sen
Osnova: 1)
2)
3)
4)
5)
6)
Byl zimní studený den, celé okolí se skrývalo pod jednou bílou peřinou. S rodiči jsme seděli v obývacím pokoji a ochutnávali vánoční cukroví, které nám napekla babička. Netrpělivě jsme všichni očekávali příjezd sestry s její rodinou. Všichni už jsme se nemohli dočkat, protože bydlejí až ve Španělsku a jezdí k nám už dva roky jen na Vánoce a Nový rok.
Čekali jsme už pár hodin a pořád nic. Měli jsme o ně strach. Venku se začalo stmívat a já zrovna odcházela vyvenčit pejska. Šla jsem se s ním projít až na druhou stranu vesnice. Začalo hustě sněžit, sníh mě štípal v obličeji a náš malý pejsek byl celý obalený sněhem. Vzala jsem ho pod bundu, nasadila kapucu a rychlým krokem pospíchala směrem k našemu domu. Vraceli jsme se okolo zastávky, kde nastupuji každé všední ráno do školy. „Ahoj Evčo!“ uslyším, a otočím se za hlasem, který jsem zaslechla. Spatřila jsem kamarádku Evu z tábora, kterou jsem už neměla příležitost tři roky vidět. Měla jsem ohromnou radost, že ji po tak dlouhé době opět vidím.
Bylo už celkem pozdě, obě jsme mrzli na zastávce, povídali si a já už se musela vrátit domů. Pozvala jsem ji k nám, seděli jsme u mě v pokoji, pili horký čaj a vyprávěli si všechny zážitky z tábora. Měla jsem velmi dobrou náladu, ale rodiče byli zoufalí, sestra totiž ještě nepřijela. Asi za hodinu si pro kamarádku přijeli její rodiče až z Kamenice. Dali jsme si na sebe kontakt a rozloučili se.
Bylo po desáté večer a někdo nám zazvonil na zvonek. Všichni byli natěšení, že sestra s rodinou přijela, ale bohužel. Byl to jen náš starý soused, který nám přišel popřát hezké svátky.
Po chvilce jsem se šla vykoupat a od 23:00 dávali v televizi dobrý film, který jsem chtěla vidět. Koukala jsem se z postele a v půlce filmu přijde ke mě do pokoje máma. Byla celá rozklepaná, slzy jí stékaly po obličeji. Sedla si ke mně na postel a objala mě. Byla jsem celá vyděšená, vůbec jsem netušila co se děje. Myslela jsem si ale, že se nejspíš stalo něco sestře. Začala jsem také brečet a šli jsme společně do obývacího pokoje, kde seděl i táta. Oba mi sdělili, že sestry auto mělo dopravní nehodu. Nemohla jsem tomu uvěřit. Máma mi řekla, ať jdu spát, že s tátou pojedou do nemocnice a já musím zůstat doma. Jenže tu noc jsem nemohla usnout, pořád jsem plakala a držela v náruči plyšového medvídka, kterého jsem dostala před pár lety od sestry.
„Evo, vstávej, už je ráno!“ Otevřu oči a před sebou vidím mou skvělou sestřičku. Vyskočila jsem z postele a objala sestru jako nikdy předtím. Všichni v pořádku dorazili. Byl to jenom sen, ale z jedné části dobrý, protože jsem ve snu spatřila kamarádku z tábora. Od té doby jsem si začala vážit své sestry více a doufám, že tento sen se nikdy neuskuteční.