Ifigenie v Aulidě. Několik poznámek k inscenaci s pádem představitelů

Title:

Ifigenie v Aulidě. Několik poznámek k inscenaci s pádem představitelů

Creator:

Císař, Jan

Identifier:

olympos_cz:AP4359500000157623

Type:

subordinate record

Description:

Ifigenie v Aulidě. Několik poznámek k inscenaci s pádem představitelů Premiéru Eurípidovy Ifigenie v Aulidě vážně narušil pád hlavních představitelů Kateřiny Brožové a Václava Vydry z výšky téměř dvou a půl metru. V takovém případě je těžké vyslovovat soudy nad celkem, a tak je tento text jen poznámkami k té části představení, kterou incident nezasáhl. Nad jevištěm – asi tak ve výši dvou metrů – visí objekt, jenž je zmenšenou plochou pro hraní. Režisér Martin Čičvák jej nazývá zvláštní chodbou smrti uprostřed vesmíru. A zároveň může tento objekt znázorňovat i útes, odkud Agamemnón přehlíží řecká vojska, která chtějí odplout do Tróje, aby ztrestala únos Heleny, manželky Agamemnónova bratra Menelaa. Tak začíná inscenace Eurípidovy tragédie Ifigenie v Aulidě v Divadle na Vinohradech. Ten objekt se opravdu o premiéře stal životu nebezpečným útesem, neboť Václav Vydra jako Agamemnón se v jedné dramatické situaci zřítil spolu s Kateřinou Brožovou (Klytaimnéstrou) dolů. Svědčí o velkém štěstí, ale i herecké kázni především obou zmíněných herců i celého souboru, že představení mohlo pokračovat. To obecenstvo vděčně ocenilo závěrečným potleskem vestoje. Je jasné, že tato událost vážně narušila poslední část představení a nerad bych vyslovoval jakékoliv soudy nad celkem inscenace. Tak tedy místo recenze jen pár poznámek o věcech, jež touto záležitostí nebyly zasaženy. Především k samotné chodbě smrti. Režisér Čičvák ji nazývá jevištní metaforou, kterou nelze převést do slov. Nu dobrá, prosazuje se tu v současném divadle tak silný vliv vizuality, která směřuje k obrazu jako přímému setkání s komplexitou – tentokrát jak (hlavně) se smrtí, tak s vojskem, válkou. Jsem pro setkání s neredukovanou realitou jako se složitostí, jež nemá hranic, a chápu, o co určitý typ divadla tímto scénováním usiluje. Ale je nutné se k této neredukovatelnosti dostat v nějakém divadelním řešení, neboť tak vzniká souvislost s dějem, jednáním postav, situacemi. Hledání současné polohy V tomto představení však není než zúžený vyvýšený prostor „sám o s ob ě“, jejž lze vykládat a chápat všelijak – a ještě brání některým divákům pořádně vidět, a dokonce omezuje i herecký projev. Tím ovšem podíl vizuality na představení nekončí. Jiné vizuální záležitosti usilují o to, abychom nahlédli do některých dalších souvislostí. Dětská kolébka s nemluvnětem, jeho vrnění, plenky a lahev s krmením, s nimiž se představuje Klytaimnéstra v závěru představení, mají ukázat, že rod Atreovců má další potomky, z nichž jeden je Orestés, jenž – jak je známo z řeckých mýtů – posléze zabije svou matku Klytaimnéstru. Ale je to zbytečné a působí to trapně, až směšně v mýtopoetickém světě, do něhož Eurípidovou hrou vstupujeme. A to nemluvím o třech mladých ženách, které mají zřejmě být chórem, provázejícím a komentujícím děj, zatímco jsou chvílemi rozjívenými mladými dívkami, které se bez dozoru dostaly na výlet, a jindy zase skupinkou dívenek zmítanou neukojenou sexuální zvědavostí. A ještě navíc divák celou dobu luští, co se stane s botami, které možná představují na jevišti řecké vojsko. Samozřejmě že inscenace hledá dnešní polohy. Nejsoučasnější je pro nás především základní dramatická situace Eurípidova textu: otec a vladař, jenž musí z vůle bohů obětovat život své dcery v zájmu celku; odtud nepochybně rostou četná možná témata – včetně transcendentálního uchopení, to jest zobrazení sebepřesahujících cílů pomáhajících a prospěšných skupinám lidí nebo celé společnosti. Což lze také chápat negativně: jako příležitost ke zneužití ve jménu mocenských ambicí, které zpochybňují cenu života. Současné herectví bude čerpat své inspirace vždycky převážně z těchto psychologických sociálních a individuálních motivací, jako je tomu i v této inscenaci, kdy se Eurípidovu textu v přebásnění Josefa Topola (za filologické spolupráce Karla Hubky) dostává zejména v dialogu Agamemnóna Václava Vydry a Klytaimnéstry Kateřiny Brožové díky dramatickému napětí plastičnosti a životní uvěřitelnosti. Jinak ovšem chybí dimenze, která je vlastní mýtopoetickému světu, v němž nejde jen o logos – rozumný a zjevný řád –, ale také o to, co zjevné není – o duši a to, co Zdeněk Hořínek nazval kdysi (ovšem v kontextu křesťanském) „vertikálním přesahem“. To je ovšem osud velké části inscenací antických dramat v českém divadle. To však neznamená, že bychom se neměli o tento divadelní odkaz znovu a znovu pokoušet, a z tohoto hlediska lze také přijmout poznamenanou vinohradskou premié_jto

Rights:

autorská práva www.olympos.cz

Harvested from:

Dramata

Metadata only:

false