Aktivace imunitního systému je velmi důležitým krokem v léčebné strategii metastazujícího melanomu a větší pochopení funkce kontrolních bodů imunity vedlo k vývoji řady checkpoint inhibitorů. Ipilimumab, monoklonální protilátka proti CTLA-4 byl první lék, který prokázal zlepšení přežití u pacientů s metastazujícím melanomem. Medián celkového přežití (OS) u pacientů léčených ipilimumabem byl, při porovnání s pacienty léčenými gp100 vakcínou, delší (10,9 proti 6,4 měsíce) a také pacienti léčení ipilimumabem a DTIC měli, proti pacientům léčeným samotným DTIC zlepšené OS (11,2 proti 9,1 měsíce). Většina nežádoucích účinků vyvolaných léčbou ipilimumabem jsou imunitně zprostředkované a mezi nejčastější patří gastrointestinální a kožní toxicita, endokrinopatie a hepatotoxicita. Koncem roku 2014 byly schváleny FDA pembrolizumab a nivolumab, nové monoklonální protilátky proti dalšímu významnému kontrolnímu bodu imunity PD-1 receptoru. Vstupujeme do nové éry v léčbě melanomu, ale nemůžeme říci, že je problematika léčby melanomu vyřešena. Je nutný další výzkum v oblasti biomarkerů a kombinované léčby, včetně optimálního dávkování i doby terapie., Activation of the immune system is very important step in the treatment strategy of metastatic melanoma and greater understanding of function of the immune checkpoints led to the development of several immune checkpoint inhibitors. Ipilimumab, an anti-CTLA-4 monoclonal antibody, was the first agent to demonstrate a survival benefit in patients with metastatic cutaneous melanoma. The median OS rate for patients treated with ipilimumab was, compared with patients receiving a gp100 vaccine longer (10.9 versus 6.4 months), and also patients treated with ipilimumab and DTIC compared with those treated with DTIC alone had improved OS (median OS 11.2 versus 9.1 months.) The majority of ipilimumab-related adverse events are immune related, and the most common are gastrointenstinal and skin toxicity, endocrinopathy and hepatotoxicity. New monoclonal antibody against other important immunity checkpoint PD-1 receptor, pembrolizumab and nivolumab, got FDA approval at the end of 2014. We are approaching the new era of the treatment of melanoma but we cannot say, that we resolved the problem. Further research of biomarkers, combination therapies and also optimal dosing, and duration of treatment is needed., Ivana Krajsová, and Literatura
Zásadní význam T-lymfocytů pro kontrolu nádoru byl ověřen jak na zvířecích modelech tak klinickými pozorováními. Adoptivní buněčná terapie dosáhla v poslední době výborné účinnosti, což podporuje zjištění, že imunitní systém může bojovat s nádorovým onemocněním. Použití buněčné imunoterapie bylo dříve omezeno technickými možnostmi izolace a expanze antigen specifických T-lymfocytů schopných selektivně zabíjet nádorové buňky. Jedna ze současných slibných strategií je založena na ex vivo manipulovaných pacientových T-lymfocytech, které jsou upraveny pomocí chimérického antigenního receptoru (CAR). Chimérické antigenní receptory obvykle kombinují vazebné místo pro antigen z monoklonální protilátky s efektorovou funkcí T-lymfocytů. Genetická manipulace dává T-lymfocytům požadovanou specificitu, ale také umožňuje ovlivnit jejich aktivační a proliferační potenciál. Takto upravené CAR T-lymfocyty mohou podstatně redukovat nádorovou masu, která exprimuje na nádorových buňkách cílový antigen. Byly testovány různé designy CAR receptorů, různé výrobní procesy a soubory pacientů. CAR T-lymfocyty představují efektivní terapeutický přístup, a to zejména u hematologických malignit. Podávání CD19 specifických CAR-modifikovaných T-lymfocytů, které se váží na B-lymfocyty, u nehodgkinovských lymfomů a chronické lymfocytární nebo akutní lymfoblastické leukémie, bylo v nedávných klinických studiích velice efektivní. Budoucí výzkum musí v oblasti designu a přípravy CAR T-lymfocytů identifikovat kritické parametry, které jsou nezbytné pro efektivní využití adoptivního přenosu T-lymfocytů v onkologické léčbě. Personalizovaná buněčná terapie se pak může rozšířit a stát se slibným léčebným postupem pro hematologické malignity i solidní nádory., A central role of T-cells in the control of cancer has been supported by both animal models and clinical observations. Adoptive cell therapy has recently achieved impressive efficacy, supporting the finding that the immune system can fight cancer. The broaden application of cell immunotherapy has been previously constrained by the technical abilities to isolate and expand antigen-specific T-cells potent to selectively kill tumor cells. One of the promising current strategies is based on ex vivo engineered patients T-cells, which are redirected by a chimeric antigen receptor (CAR). Chimeric antigen receptors usually combine the antigen binding site of a monoclonal antibody with the effector function of a T -cell. The genetic manipulation gives T-cells desired specificity but also enables to tailor their activation and proliferation potential. Such modified CAR T-cells can substantially reduce the tumor burden as long as the targeted antigen is present on the cancer cells. Various CAR designs, manufacturing processes, and study populations have been tested. CAR T-cells represent a powerful therapeutic approach, especially in hematologic malignancies. Administration of CD19-specific CAR-modified T cells, that target B-cell, in non-Hodgkin lymphomas and chronic lymphocytic or acute lymphoblastic leukemia, has been remarkably effective in recent clinical trials. The future research has to identify the critical parameters of CAR T-cells design and engineering that are necessary for effective utilization of adoptive T-cell transfer in cancer therapy. Finally, the personalized cell therapy may expand as a promising treatment approach to different hematologic malignancies and solid tumors., Daniel Lysák, and Literatura
Úvod: Kombinace monoklonální antiCD20 protilátky rituximabu s chemoterapií je vysoce účinná v léčbě chronické lymfocytární leukemie (CLL). Hlavním nežádoucím účinkem rituximabu jsou infuzní reakce, např. syndrom uvolnění cytokinů (cytokine release syndrome – CRS), který zpravidla doprovází první podání rituximabu. Cílem naší retrospektivní analýzy bylo zhodnotit četnost výskytu infuzních reakcí v rutinní klinické praxi, jejich vztah k parametrům nádorové nálože a zjistit možnou spojitost infuzních reakcí s účinností léčby. Dále byla posouzena bezpečnost rychlé infuze s rituximabem u nemocných s CLL. Charakteristika souboru: Hodnoceno bylo 108 nemocných s CLL léčených chemoimunoterapií s rituximabem od května roku 2005 do března roku 2011 v našem centru. V rámci 1. linie (n = 66, 71 % mužů, věkový medián 63 let) byly použity tyto léčebné režimy: fludarabin, cyklofosfamid, rituximab – FCR (n = 43) a nízkodávkovaný FCR (n = 13); 10 nemocných bylo léčeno jinými protokoly. 42 nemocných (76 % mužů, věkový medián 65 let) podstoupilo 2. linii: rituximab-dexametazon (n = 18), FCR/nízkodávkované FCR (n = 14) a 10 nemocných jiný režim. Součástí premedikace před infuzí rituximabu byl metylprednisolon 80 mg i.v., paracetamol 1 000 mg p. o. a bisulepin 1 mg i. v., všichni nemocní měli nitrožilní hydrataci minimálně 2 000 ml/den a alopurinol 300–600 mg/den. V 1. cyklu byl rituximab podáván frakcionovaně v celkové dávce 375 mg/m2 a od 2. cyklu formou rychlé infuze v dávce 500 mg/m2. Výsledky: K rozvoji infuzní reakce po rituximabu došlo u 32 % nemocných v 1. linii a 19 % v 2. linii. Jednalo se převážně o mírné reakce a k závažné toxicitě (stupeň III/IV dle NCI CTCAE – National Cancer Institute – The Common Terminology Criteria for Adverse Events) došlo výjimečně (3 % nemocných v 1. linii a 2 % v 2. linii). Reakce se nejčastěji projevila třesavkou, zimnicí, dušností, horečkou či hypotenzí. U všech nemocných bylo možné dokončit infuzi rituximabu v plánované dávce ve stejný den. Hodnocení léčebné odezvy (overall response rate – ORR) neprokázalo statisticky významné rozdíly mezi nemocnými s reakcí či bez infuzní reakce. Nemocní s infuzní toxicitou měli vyšší absolutní počet lymfocytů (1. linie, 87 vs 56 × 109/l, p = 0,21; 2. linie, 101 vs 14 × 109/l, p = 0,043). Při mediánu sledování 36 měsíců nebyl prokázán statisticky významný rozdíl v PFS (doba přežití bez progrese – progression-free survival) a OS (celkové přežití – overall survival) mezi oběma skupinami. Závěry: Výskyt infuzních reakcí u nemocných s CLL léčených rituximabem je poměrně běžný (32 %), avšak při pečlivé premedikaci jsou reakce velmi dobře zvladatelné a těžká forma je vzácná. Potvrdili jsme velmi dobrou snášenlivost rychlé infuze rituximabu. Naše data neprokázala statisticky významnou souvislost mezi výskytem infuzních reakcí a efektem léčby., Background and Aims: Rituximab in combination with chemotherapy is an effective treatment of patients (pts) with chronic lymphocytic leukemia (CLL). The most frequent adverse event of rituximab is infusion-related toxicity, e.g. cytokine-release syndrome that occurs usually during the first infusion. However, there is scarce data on feasibility and tolerability of rituximab infusions in CLL outside clinical trials. Therefore, we performed a single-center retrospective analysis of the frequency of rituximab infusion-related adverse events during the first- and the second line CLL treatment administered in the routine practice. We also analyzed its relation to parameters of tumor load and possible association with treatment efficacy. The safety of rapid infusion of rituximab in CLL pts was also evaluated. Patients and Methods: We analyzed 108 pts with CLL treated with rituximab-containing regimens between March 2005 and May 2011 at our institution. The most common first-line regimens (n = 66, 47 males, median age 63 years) were FCR (43 pts) and low-dose FCR (13 pts); 10 pts were treated by other protocols. Forty-two pts (32 males, median age, 65 years) underwent second line treatment: 18 pts rituximab-dexamethasone, 7 pts FCR, 7 pts low-dose FCR and 10 pts other regimens. Intravenous hydration (2 000 ml daily on days 0 and 1 of cycle), allopurinol 300–600 mg p. o. daily and premedication with methylprednisolone 80 mg i. v., acetaminophen 1 000 mg p. o. and bisulepine 1 mg i. v. were administered before rituximab infusion. Rituximab was given by fractionated infusion (100 mg for 2 hours, then if tolerated well, the rest of the dose with infusion rate escalation from 100 mg/hour up to 400 mg/hour) at the dose of 375 mg/m2 in the first cycle. Subsequent doses (500 mg/m2) were administered by rapid-infusion protocol. Results: Rituximab infusion-related toxicity occurred in 32 % pts (n = 21) during the first line treatment and 19% pts (n = 8) during the second line treatment. Adverse events were predominantly mild and NCI CTCAE grade III/IV occurred rarely (3% in the first line, 2% in the second line). Infusion toxicity manifested predominantly as rigors, chills, fever and hypotension. All patients with adverse events could finish rituximab infusion as initially planned on the same day. Treatment response analysis did not demonstrate statistically significant differences between patients with and without rituximab infusion toxicity. Patients who developed rituximab infusion toxicity had higher absolute lymphocyte count (first line, 87 vs 56 × 109/l, p = 0.21; second line, 101 vs 14 × 109/l, p = 0.043). At the median follow-up of 36 months, there were no statistically significant differences in PFS or OS in both cohorts. Conclusions: Rituximab infusion-related toxicity in pts with CLL is relatively frequent (32%). However, occurrence of infusion-related symptoms can be reduced by proper premedication and severe adverse events are uncommon. In our experience, all patients were able to receive the planned dose of rituximab. Subsequent doses of rituximab could be safely administered by rapid-infusion protocol. We did not find statistically significant association between rituximab infusion toxicity and effectiveness of treatment., and Martin Šimkovič, Pavel Vodárek, Monika Motyčková, Pavel Žák, Lukáš Smolej
Afatinib (Giotrif®) je prvním ireverzibilním blokátorem receptoru pro epidermální růstový faktor (EGFR) a dalších receptorů rodiny ErbB (HER1–4), který byl schválen pro léčbu nemalobuněčného karcinomu plic na základě výsledků dvou velkých randomizovaných klinických studií fáze III. Přináší významné prodloužení doby do progrese u pacientů a prodloužení celkového přežití s pokročilým nemalobuněčným karcinomem plic s mutací EGFR v porovnání se standardní chemoterapií. Léčba afatinibem vede k ústupu onemocnění, zmírnění příznaků choroby a zlepšení kvality života. Nejčastější nežádoucí účinky, zejména průjem a kožní exantém jsou předvídatelné a ve většině případů zvládnutelné., Afatinib (Giotrif®) is the first irreversible inhibitor of EGFR and other ErbB receptors (HER1–4) that has been approved for the treatment of patients with distinct types of epidermal growth factor receptor (EGFR) mutation-positive locally advanced or metastatic non-small cell lung cancer (NSCLC). It is an oral, once daily targeted therapy, based on the results of two large, randomized phase III clinical trials. Compared to standard chemotherapy Afatinib demonstrated an overall survival benefit for patients with the most common type of EGFR mutation (exon 19 deletion/L858R) and improve symptoms of the disease and the quality of life. The most common drug-related adverse events, especially diarrhoea and skin disorders are predictable, generally manageable and reversible., Bohdan Kadlec, and Literatura
Úvod: Léčba chronické myeloidní leukemie (CML) tyrozinkinázovými inhibitory (TKI) výrazně ovlivnila přežití nemocných všech věkových kategorií. V naší práci retrospektivně analyzujeme dosaženou léčebnou odpověď a toxicitu léčby imatinibem podle věku pacientů (≤ 60 let vs > 60 let). Tito nemocní na našem pracovišti zahájili léčbu imatinibem v letech 2001–2013 a léčba trvala minimálně 18 měsíců. Pacienti a metodika: Celý soubor představuje 103 pacientů (52 žen, 51 mužů) s mediánem věku v době diagnózy CML 55 let (rozpětí 19–88 let). Skupina mladších pacientů zahrnuje 68 pacientů (31 žen, 37 mužů) s mediánem v době diagnózy 43 let (rozpětí 19–59 let) a skupinu starších pacientů tvoří 35 pacientů (21 žen, 14 mužů) s mediánem věku v době diagnózy 70 let (rozpětí 61–86 let). Medián dávky imatinibu byl v obou skupinách shodný 400 mg denně (rozpětí 200–600 mg). Výsledky: V průběhu léčby jsme pozorovali ve skupině starších pacientů vyšší četnost výskytu hematologické toxicity (p = 0,0059). Po 12 měsících léčby bylo dosaženo kompletní cytogenetické odpovědi (CCyR) u 90 % mladších pacientů a u 74 % starších pacientů, velké molekulární odpovědi (MMR) po 18 měsících léčby bylo dosaženo u 79 % mladších pacientů a 63 % starších pacientů. Závěr: Tyto výsledky představují v obou skupinách velmi dobrou léčebnou odpověď bez vlivu věku v době diagnózy na dosažení této odpovědi., Introduction: Treatment of chronic myeloid leukemia (CML) with tyrosine kinase inhibitors (TKI) has significantly changed the survival of patients of all age categories. In our work, we have tried retrospectively to analyze a therapeutic response and toxicity of imatinib according to age of patients (≤ 60 years vs > 60 years). Patients have started treatment with imatinib in 2001–2013 in our department. The duration of treatment was at least 18 months. Patients and methods: The whole group contains 103 patients (52 women, 51 men) with a median age at diagnosis of CML 55 years (range 19–88 years). The first group includes 68 the younger patients (31 women, 37 men) with a median age at diagnosis 43 years (range 19–59 years) and the second group 35 the elderly patients (21 women, 14 men) with a median age at diagnosis 70 years (range 61–86 years). Median imatinib dose in both groups was the same – 400 mg per day (range 200–600 mg). Results: In the elderly patients we observed higher rates of hematological toxicities (p = 0.0059). After 12 months treatment, a complete cytogenetic response (CCyR) was achieved in 90 % of younger patients and in 74 % of the elderly patients, respectively. Major molecular response (MMR) at 18 months treatment was achieved in 79 % of the younger group and in 63 % of the elderly group. Conclusion: The results represent in both groups very good therapeutic response independent of age of patients at the time of CML diagnosis., and Petra Bělohlávková, Jaroslava Voglová, Jakub Radocha, Pavel Žák
Plicní arteriální hypertenze je onemocnění, na jehož patofyziologii se podílí řada faktorů, především dysfunkce endotelu, vazokonstrikce, remodelace cév v plicní cirkulaci, trombóza, tvorba tzv. plexiformních lézí. Patofyziologické studie prokázaly význam mediátorů, které se na patologickém procesu v počátcích podílejí. Patří k nim prostacyklin, oxid dusnatý, endotelin 1, serotonin, cytokiny, chemokiny, a především některé mediátory z rodiny transformujícího růstového faktoru β. Práce přináší souhrn inovované klasifikace plicní hypertenze, která byla uvedena do praxe v roce 2013. Tato klasifikace zachovává 5 hlavních skupin: plicní arteriální hypertenze, plicní hypertenze u nemocí levého srdce, u onemocnění plic a při hypoxii, chronická tromboembolická plicní hypertenze a skupina s multifaktoriálním mechanizmem vzniku. Diskutovány jsou změny, které jsou v této verzi klasifikace nové., Pulmonary hypertension has multifactorial pathophysiology with endothelial dysfunction, vasoconstriction, pulmonary vessel wall remodeling and plexiform lesions contributing to increased pulmonary vascular resistance. Recent studies showed the importance of several mediators in PH pathophysiology, including prostacyclin, nitric oxide, serotonine, endothelin 1, several cytokines, chemokines, as well as members of the transforming growth factor β family (TGF-β). Current article summarizes new classification version of pulmonary hypertension, which was presented at World pulmonary hypertension symposium in 2013. This classification has five main groups with similar pathological findings, hemodynamic characteristics and similar management., and Michael Aschermann
Glukokortikoidy jsou deriváty přirozeného lidského glukokortikoidu kortizolu. Jsou po více než 65 let používány v léčbě řady nemocí a poruch, především pro své imunosupresivní vlastnosti. Jejich použití je však provázeno radou vedlejších účinků, které musíme při léčbě pacientů vzít do úvahy. Článek shrnuje biologické účinky glukokortikoidů, hlavní indikace pro jejich použití, jejich vedlejší účinky a preventivní opatření, která musíme mít na mysli v průběhu léčby., Glucocorticoids are derivatives of natural human glucocorticoid cortisol. There are used for treatment of a number of diseases and disorders for more than 65 years mainly because of their immunosuppressive properties. However, their use is accompanied by various side effects that have to be considered when treating patients. The article summarizes biological effects of glucocorticoids, main indications for their use, their side effects and precautions necessary to bear in mind during treatment., and Michal Kršek
Aminoglykosidy patří mezi nejstarší antibiotika, a i přes své relativně toxické účinky (nefrotoxicita a ototoxicita) jsou v současné klinické praxi cennou léčebnou skupinou. Jsou účinné zejména proti aerobním gramnegativním infekcím a v kombinaci s antibiotiky poškozujícími buněčnou stěnu (např. betalaktamy) také proti grampozitivním kokům. Vyznačují se koncentračně závislým baktericidním účinkem a dlouhým postantibiotickým efektem. Existuje mnoho důkazů o tom, že jedna velká denní dávka (respektive prodloužený dávkovací interval) aminoglykosidů je spojena s nižším rizikem nefrotoxicity a ototoxicity a srovnatelnou, ne-li lepší klinickou účinností v porovnání se stejnou celkovou denní dávkou podanou v několika menších dávkách během dne. Účinnost a toxicita aminoglykosidů vykazuje silný vztah k jejich sérové koncentraci. Klíčovou úlohu v minimalizaci toxicity a optimalizaci dávkování má terapeutické monitorování., Aminoglycosides constitute one of the oldest classes of antimicrobials. Despite their relative toxicity, mainly nephrotoxicity and ototoxicity, aminoglycosides are valuable in current clinical practice. They are bactericidal agents with activity against aerobic gram-negative infections and against gram-positive cocci when added to a cell wall active antimicrobial-based regimen (e.g. betalactams). Aminoglycosides have a concentration-dependent bactericidal effect and a long post antibiotic effect. There is accumulating evidence to show that large, single, daily doses (or more correctly, extended interval dosing) of aminoglycosides is associated with less nephrotoxicity and ototoxicity and comparable, if not superior clinical outcomes than the same total dose administered in small, multiple doses. The efficacy and toxicity of aminoglycosides show a strong direct positive relationship with blood drug concentrations. A key strategy in minimizing toxicity and optimizing therapy is therapeutic drug monitoring., and Ivana Kacířová, Milan Grundmann
Cílem studie bylo prozkoumat vztah mezi sociální oporou, socioekonomickými determinantami a průběhem onkologické léčby. Byl sledován výskyt komplikací souvisejících s toxicitou protinádorové terapie, výskyt viróz během 6 měsíců po operaci a pooperační komplikace. Ve studii participovalo 139 pacientek s karcinomem prsu (medián věku 65 let), sociální opora (SO) a socioekonomický status (SES) byly hodnoceny na základě strukturovaného interview. SES byl odhadován na základě kategorií ekonomického příjmu a dosaženého vzdělání. Ze zdravotnické dokumentace byly do analýz zařazeny údaje o výskytu obecně léčebných komplikací, komplikací po operaci a o výskytu infekčních onemocnění typu viróz do 6 měsíců po operaci. Statistická významnost rozdílů v kategoriálních proměnných mezi testovanými skupinami byla hodnocena Fisherovým přesným testem. Statisticky významné rozdíly mezi skupinami s a bez SO byly zjištěny u celého souboru pacientek v méně častém výskytu viróz u pacientek se SO (bez viróz 70,3 % vs 48,3 % bez SO). U pacientek se SO ve věku do 60 let byl zjištěn nižší výskyt pooperačních komplikací (56,7 % vs 0 %) i obecně nižší počet komplikací v souvislosti s onkologickou léčbou (více než 4 komplikace se projevily u 47,1 % se SO vs 100 % bez SO). U pacientek se SO ve stadiu nemoci II–III byl zjištěn nižší výskyt viróz (bez viróz 63,2 % vs 28,6 %) a nižší četnost komplikací (více než 4 komplikace 35,5 % vs 73,3 %). Statisticky významný vztah (P = 0,015) byl zjištěn mezi vzděláním a počtem komplikací u pacientek se stadiem II–III, u pacientek se základním a učňovským vzděláním byl vyšší podíl více než 4 komplikací (55,9 %) oproti skupině se středním a vyšším vzděláním (32,6 %). Zvýšený trend byl nalezen pro vztah mezi SES a výskytem komplikací souvisejících s onkologickou léčbou (P = 0,06) ve skupině pacientek s karcinomem prsu ve stadiu II–III.Zjistili jsme indicie pro vztah sociální opory a průběh onkologické léčby pro starší pacientky napříč klinickými stadii a pro vztah SES a výskyt léčebných komplikací pro starší ženy ve stadiu II–III. Sociální opora je velmi důležitý faktor pro zdraví pacientek, významnou pozitivní roli hraje také vyšší socioekonomický status a vzdělání. Klíčová slova: karcinom prsu – onkologická léčba – sociální opora – socioekonomický status, The objective of the study was to investigate the relationship between social support, socioeconomic determinants and oncological treatment progress in patients with complications due to the toxicity of antitumor therapy, viral diseases during 6 months following surgery, as well as postoperative complications. The study sample consisted of 139 female patients with breast cancer (age median: 65 years), and social support (SS) and socioeconomic status (SES) were evaluated based on a structured interview. SES was estimated based on income and education classification. The analyses performed included information from patients’ documentation, including data on the occurrence of general therapy complications, postoperative complications, and the occurrence of infectious viral diseases within the first 6 months following surgery. The level of statistical significance of the differences within category-specific variables between the analysed groups was evaluated with Fisher’s exact test. The differences in statistical significance between groups with and without SS were found within the entire group of patients, while viral diseases occurred less in patients with SS (no viral diseases 70.3% vs 48.3% without SS). Patients with SS and below 60 years of age experienced a lower occurrence of postoperative complications (56.7% vs 0%), as well as generally lower numbers of complications resulting from oncological treatment (more than 4 complications occurred in 47.1% of patients with SS vs 100% of patients without SS). Patients with SS in the Stage II–III experienced a lower occurrence of viral diseases (63.2% no virosis vs 28.6%) and a lower occurrence of complications (35.5% more than four complications vs 73.3%). A statistically significant relationship (P = 0.015) was determined between the education of patients and the number of complications in patients in Stage II–III: more than four complications occurred in patients with basic and vocational education (55.9%), compared to patients with secondary and higher education (32.6%). An increasing trend was determined for the relationship between SES and the occurrence of complications due to oncological treatment (P = 0.06) within the group of patients with Stage II–III breast cancer. We have found evidence supporting the idea of a relationship between social support and oncological treatment for older patients across clinical stages and for the relationship between SES and the occurrence of complications for older women in Stage II–III. Social support is a factor which is of great importance for patient health, while higher socioeconomic status and education play a significant role, too. Keywords: breast cancer – oncological treatment – social support – socioeconomic status, and Kateřina Skřivanová, Dagmar Brančíková, Tomáš Svěrák, Ľubomíra Anderková, Nela Elfmarková, Marcela Bendová, Hana Peterková, Eva Holoubková, Jiří Jarkovský, Klára Benešová, Markéta Protivánková, Luboš Minář, Ladislav Dušek