Natalizumab (monoklonální protilátka) je v současné době indikován jako lék druhé volby u relabující-remitující formy roztroušené sklerózy (RR-RS). Závažným a potenciálně fatálním nežádoucím účinkem této léčby je progresivní multifokální leukoencefalopatie (PML), která patří k vzácným oportunním infekcím mozku. Je vyvolána JC virem (JCV). Dochází k progredujícím zánětům bílé hmoty v mnoho četných lokalizacích mozku. Vysoké riziko vzniku PML zahrnuje pozitivitu JCV v krvi, předchozí imunosupresivní léčbu a délku léčby natalizumabem více než 2 roky. Jedním z nejdůležitějších diagnostických metod je MRI, neboť může určit postižení mozku ve velmi raných fázích nemoci. Prezentujeme nálezy 47leté pacientky s RR-RS, která byla pro progresi choroby poslední 3 roky léčena natalizumabem s velmi dobrým klinickým efektem. V posledním roce léčby se u pacientky vyskytl epileptický záchvat, v pozdějších fázích pak rychle probíhající deteriorace kognitivních funkcí a těžká kvadruparéza. V likvoru byl pozitivní nález kopií JCV, na MR byla diagnostikována splývavá ložiska frontálně, charakteristická pro PML. I přes okamžité vysazení léčby natalizumabem a následné zaléčení opakovanými plazmaferézami onemocnění PML progredovalo a pacientka zemřela za 2 měsíce od definitivního stanovení diagnózy. PML je závažná komplikace léčby roztroušené sklerózy natalizumabem. Důležité je včasné rozpoznání příznaků této nemoci. Proto je nezbytné sledovat tyto pacienty podrobně klinicky a včas vyšetřit MR (zejména flair), aby se po stanovení diagnózy a zaléčení nemoci předešlo fatálním komplikacím., Natalizumab (monoclonal antibody) is currently indicated as a second line treatment for relapse-remitting multiple sclerosis (RR-MS). Serious and potential fatal side effect of this treatment is progressive multifocal leukoencefalopathy (PML), which belongs to rare brain infections caused by JC virus (JCV). There is a progressive inflammation of the brain white matter in multiple localizations. A high risk of developing PML includes serum JCV positivity, previous immunosuppressive treatment and duration of natalizumab treatment of more than two years. Magnetic resonance is one of the most important diagnostic methods because it can identify brain damage in the early stage of the disease. We present 47-years-old female with RR-MS which has been successfully treated by natalizumab for three years with very good clinical outcome. In last year of treatment, patient experienced a seizure and in later stages progressive deterioration of cognitive function and severe quadriplegia. Positive JCV was found in cerebrospinal fluid. MR presented diffuse hyperintensive lesions located in frontal lobes. Despite immediate discontinuation of natalizumab treatment and subsequent daily plasma-exchange PML disease progressed and patient died within two months of the final diagnosis. PML is a serious complication of natalizumab treatment in multiple sclerosis. It is important to recognize early signs and symptoms of this disease. Therefore, it is necessary clinically and morphologically monitor the patients in high risk of PML with repeated MR (especially flair sequence) to prevent fatal complication., and Ivana Štětkářová, Eva Medová, Veronika Bučilová, Josef Vymazal
Cíl studie: Cílem studie bylo prostřednictvím prvkové analýzy konkrementů močového traktu stanovit obsahy minoritních prvků v nich, prokázat souvislosti mezi obsahem minerálů a minoritních prvků, a tím posoudit, za jakých okolností lze použít močové konkrementy k biomonitoringu toxických/esenciálních prvků. Typ studie: observační Materiál a metody: 489 vzorků močových konkrementů z ČR bylo podrobeno mineralogické analýze infračervenou spektrometrií a dále prvkové analýze s využitím hmotnostní spektrometrie s indukčně vázaným plazmatem (ICP-MS). Obsah prvků byl korelován s obsahem minerálů a dále byla provedena statistická analýza obsahů prvků u jednotlivých skupin minerálů. Výsledky: Metoda ICP-MS je vhodná jak pro stanovení obsahu minoritních prvků, tak pro stanovení obsahu majoritních prvků, na jejichž základě je možno dopočítat zastoupení minerálů. Byly zjištěny asociace prvků s fosforečnanem vápenatým (Na, Zn, Sr, Ba), struvitem (K, Rb) i rozdíly v obsahu prvků v konkrementech z whewellitu a kyseliny močové. Závěr: Močové konkrementy lze použít k monitoringu toxických/esenciálních prvků v organismu, nicméně pro spolehlivé hodnocení vlivu různých klinických faktorů (věk, pohlaví, stravovací návyky apod.) na obsah minoritních prvků je prvořadé stanovení mineralogického složení konkrementu., Objective: Quantification of minor elements in urinary calculi by means of elemental analysis, demonstration of the relations between mineral and minor element contents and finally evaluation of applicability of urinary stones for biomonitoring of toxic/essential elements. Design: Observational Material and Methods: 489 samples of urinary calculi from the Czech Republic was analyzed for mineralogical composition using infrared spectrometry and further for content of elements using inductively coupled plasma – mass spectrometry (ICP-MS). Element content was statistically correlated to mineral content and differentiated according to mineral composition. Results: ICP-MS method is suitable for quantification of minor elements as well as for major elements, whose determination enables calculation of mineral content. Two groups of elements including (Na, Zn, Sr, Ba) and (K, Rb) associate with calcium phosphate and struvite minerals, respectively. Also different content of elements in whewellite and uric acid concrements was confirmed. Conclusion: Urinary stones can be used for monitoring of toxic/essential elements in the human body however mineralogical analysis is crucial for credible assessment of the effect of clinical factors (e.g. age, gender, eating habits, etc.) on minor element content., and Kuta J., Machát J., Benová D., Kořistková T.
Myelodysplastický syndrom (MDS) je jedno z nejčastějších hematologických onemocnění ve věku nad 60 let. Přes intenzivní výzkum je však terapie této heterogenní krevní choroby velmi komplikovaná. V posledních letech se objevily 2 nové terapeutické přístupy, a to imunomodulační léčba a demetylační terapie. Zvláště imunomodulační léčba, reprezentovaná preparátem lenalidomid, znamená velký pokrok v léčně anemických nemocných specificky s 5q- aberací. Odpověď, především dosažení transfuzní nezávislosti, se pohybuje v původních studiích kolem 60–80 %. U nás byla tato terapie zahájena v roce 2008. Prezentujeme analýzu 34 nemocných, 31 žen, 3 mužů s mediánem věku 69 (46–80 let), z toho 27 nemocných (79,4 %) mělo diagnózu 5q- syndromu, 5 nemocných diagnózu refrakterní anémie s multilineární dysplazií, 1 nemocný refrakterní anémii s excesem blastů (RAEB 1) a 1 pacient neklasifikovatelný myelodysplastický syndrom/myeloproliferativní syndrom. Data nemocných jsou ukládána do lenalidomidové lišty Českého MDS registru. Jde o nemocné chronicky transfundované s diagnózou MDS s nižším rizikem a 5q- aberací. V našem souboru jsme zaznamenali odpověď na terapii reprezentovanou dosažením kompletní transfuzní nezávislosti u 91 % nemocných. Kompletní cytogenetická odpověď byla dosažena u 15 % nemocných a parciální odpověď u 67 %. U 15 % nemocných byla zjištěna mutace tumor supresorického genu TP53 (3 z 18 vyšetřených nemocných, 2 z nich progredovali do MDS s vyšším rizikem a následně do AML). Lenalidomid byl u většiny nemocných velmi dobře tolerován. Na tomto, byť zatím malém souboru prezentujeme vysokou efektivitu tohoto preparátu a základní principy a problematiku terapie lenalidomidem., Myelodysplastic syndrome (MDS) is a common hematological disease in patients over sixty. Despite intensive research, the therapy of this heterogeneous blood disease is complicated. In recent years, two new therapeutic approaches have been proposed: immunomodulation and demethylation therapy. Immunomodulation therapy with lenalidomide represents a meaningful advance in the treatment of anemic patients, specifically those with 5q- aberrations. As much as 60–70 % of patients respond and achieve transfusion independence. We present the initial lenalidomide experience of the Czech MDS group. We analyze Czech MDS register data of 34 (31 female; 3 male; median age 69 years) chronically transfused low risk MDS patients with 5q- aberration treated by lenalidomide. Twenty-seven (79.4 %) patients were diagnosed with 5q- syndrome, 5 patients with refractory anemia with multilineage dysplasia, 1 patient with refractory anemia with excess of blasts 1, and 1 patient with myelodysplastic/myeloproliferative unclassified. Response, as represented by achieving complete transfusion independence, was achieved in 91 % of patients. A true 5q- syndrome diagnosis in most our patients may be responsible for such a high response rate. Complete cytogenetic response was reached in 15 % of patients and partial cytogenetic response in 67 %, within a median time of 12 months. TP53 mutation was detected in 15 % (3 from 18 tested) and 2 of these patients progressed to higher grade MDS. The majority of patients tolerated lenalidomide very well. Based on this albeit small study, we present our findings of high lenalidomide efficacy as well as the basic principles and problems of lenalidomide therapy., and Anna Jonášová, Libor Červinek, Petra Bělohlávková, Jaroslav Čermák, Monika Beličková, Petr Rohoň, Olga Černá, Ivana Hochová, Magda Šišková, Karla Kačmářová, Eva Janoušová
Retransplantace plic je v současné době akceptovaným řešením selhání štěpu u pacientů po transplantaci plic. Za 15 let trvání programu transplantace plic v České republice byla první retransplantace provedena 1. 8. 2012. Předmětem sdělení je kazuistika pacientky s lymfangioleiomyomatózou, která poprvé podstoupila transplantaci levé plíce 4. 10. 1998. Postupem času došlo po 12 letech opět k rozvoji chronické respirační insuficience na podkladě syndromu obliterující bronchiolitidy. Pacientka byla znovu zařazena na čekací listinu k retransplantaci a 1. 8. 2012 byla provedena úspěšná transplantace pravé plíce., Nowadays, lung re-transplantation is an acceptable method of treatment in patients with graft failure after lung transplantation. During the 15-year duration of the lung transplant program in the Czech Republic, the first re-transplantation was performed on 1. 8. 2012. This article presents the case report of a female patient with lymphangioleiomyomatosis who underwent single lung transplantation on the left side on 4. 10. 1998. Over 12 years, based on bronchiolitis obliterans syndrome, she developed chronic respiratory insufficiency again. The patient was re-listed on the waiting list and on 1. 8. 2012, successful single-lung transplantation on the right side was performed., and J. Pozniak, J. Kolařík, D. Myšíková, J. Šimonek, J. Schützner, P. Pafko, R. Lischke
Mentální anorexie je psychické onemocnění projevující se jako multifaktoriální porucha příjmu potravy, která postihuje především adolescentní dívky a mladé ženy, vedoucí k hladovění a nadměrné ztrátě hmotnosti. Může mít za následek více komplikací, které ovlivňují různé orgánové systémy. Ty vedou k závažným poruchám s nejvyšší úmrtností mezi všemi mentálními nemocemi. Pokud jde o prevalenci jiných poruch příjmu potravy, jako je bulimie a záchvatovité přejídání, tyto poruchy příjmu potravy jsou méně nebezpečné pro většinu klinických případů, nicméně také obtížně léčitelné. V našem sdělení se zabýváme také nedávnými změnami klasifikace poruch příjmu potravy a nabízíme stručný přehled o klinickém obrazu a epidemiologii nejčastějších poruch příjmu potravy se zaměřením na možnosti a úskalí prevence v uvedeném kontextu., Anorexia nervosa is a mental dysfunction manifested as multifactor eating disorder. It mainly affects adolescent and young women and leads to starvation and excessive weight loss, with associated complications that affect a number of organ systems. Other eating disorders such as bulimia nervosa and binge eating are clinically less dangerous but equally difficult to manage. This paper examines recent changes in classification of eating disorders and presents a brief review of the clinical picture and epidemiology of their most common forms, with a view to preventive potential and obstacles., Vladimír Bencko, Michail Tryfos, and Literatura
Cíl. Záměrem práce bylo zhodnocení radiační zátěže pracovníků na Klinice nukleární medicíny a endokrinologie 2. LF UK a FN Motol (KNME) v letech 2006-2011 spolu s posouzením radiační ochrany pracoviště. Stanovení radiační zátěže na tomto pracovišti bylo vyhodnoceno na základě retrospektivní studie opírající se o příslušné údaje a výsledky monitorování. Metoda. Výsledky monitorování pracovníků KNME se vztahují k období 2006-2011. Na základě osobních a prstových dozimetrů byla stanovena průměrná kolektivní efektivní dávka a průměrná kolektivní ekvivalentní dávka na ruce od prstů až po předloktí personálu. Vyhodnocení bylo prováděno do března 2009 firmou Celostátní služba osobní dozimetrie Praha, od dubna 2009 monitoring realizovala firma VF a.s., a to v obou případech po měsíčních intervalech. Průměrná roční zpracovaná aktivita radiofarmak (radionuklidy 99mTc, 111In, 153Sm, 123I, 131I) se v tomto časovém období pohybovala v rozmezí 2,79-5900 GBq. Výsledky. Průměrná kolektivní efektivní dávka činila v jednotlivých letech 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 a 2011 pro radiologické asistenty a sestry s atestací v oboru nukleární medicína na ambulanci hodnotu 1,14 mSv, 1,39 mSv, 1, 29 mSv, 0,99 mSv, 1,17 mSv a 1,11 mSv. Pro pracovníky radiofarmaceutické laboratoře na ambulanci byla průměrná kolektivní efektivní dávka za shodné časové období 0,29 mSv, 0,82 mSv, 0,52 mSv, 0,17 mSv, 0,36 mSv a 0, 50 mSv. Sestry na 2. lůžkové stanici obdržely průměrnou kolektivní efektivní dávku v daném časovém období, 0,73 mSv, 0,35 mSv, 0,22 mSv, 0,21 mSv a 0,39 mSv. V radiojódové laboratoři získali pracovníci průměrnou kolektivní efektivní dávku 3,00 mSv, 3,04 mSv, 3,33 mSv, 3,85 mSv, 2,04 mSv a 2,84 mSv. Průměrná kolektivní ekvivalentní dávka na ruce od prstů až po předloktí pracovníků (stanovována v témže časovém rozmezí 2006-2011) ve farmaceutické laboratoři dosahovala 23,00 mSv, 23,99 mSv, 23,19 mSv, 55,75 mSv, 167,81 mSv a 136,00 mSv. Pro radiologické asistenty na ambulanci a sestry s atestací nukleární medicína na ambulanci činila průměrná kolektivní ekvivalentní dávka na končetiny 4,35 mSv, 2,86 mSv, 0,88 mSv, 1,99 mSv, 3,48 mSv a 6,24 mSv. V radiojódové laboratoři byla vyhodnocena průměrná kolektivní ekvivalentní dávka ruce od prstů až po předloktí na 20,70 mSv, 18,21 mSv, 22,79 mSv, 44,76 mSv, 44,98 mSv a 54,03 mSv. Závěr. Hodnoty z osobních i prstových dozimetrů jsou pod dávkovými limity stanovenými dozorným orgánem, i když se ozáření pracovníků v jednotlivých letech mírně zvyšuje, což zřejmě souvisí s vyšším počtem a rozmanitostí prováděných diagnostických i léčebných úkonů. Na základě prezentovaných výsledků lze konstatovat, že radiační ochrana je na KNME zajištěna v souladu s požadavky Státního úřadu pro jadernou bezpečnost., Aim. The intention of the paper was the assessment of radiation burden at the Clinic of Nuclear Medicine and Endocrinology 2nd LF UK and FN Motol (KNME) during the period of 2006-2011 together with the examination of the level of radiation protection. The determination of radiation burden at this workplace was based on the retrospective study relying on relevant monitoring data and results. Method. Monitoring results of the personnel of the KNME are covering the period of 2006-2011. Using personal and finger dosimeters the average collective effective dose and average collective equivalent dose related to fingers up to forearms have been assessed. Until March 2009 the monitoring was carried out by the National Personal Dosimetry Service in Prague while as of April this monitoring was performed by VF Ltd. In both cases the monitoring interval was one month. The average activities of used radiopharmaceuticals (including 99mTc, 111In, 153Sm,123 I, 131I) was in the range of 2.79-5.900 GBq. Results. The average collective effective dose of radiological assistants and nurses certified in nuclear medicine in individual years, namely 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 and 2012 was 1.14 mSv, 1.39 mSv, 1.29 mSv, 0.99 mSv, 1.17 mSv a 1.11 mSv, respectively. During the same period the personnel working in the radioiodine laboratory received average collective effective dose 0.29 mSv, 0.82 mSv, 0.52 mSv, 0.17 mSv, 0.36 mSv a 0.50 mSv. The average collective effective dose of nurses at the 2nd Ward was reported to be in those years 0.73 mSv, 0.35 mSv, 0.22 mSv, 0.21 mSv a 0.39 mSv. With respect to extremities, the average collective equivalent dose of the personnel in the radiopharmaceutical laboratory was thought out the above mentioned period was as follows 23.00 mSv, 23.99 mSv, 23.19 mSv, 55.75 mSv, 167.81 mSv a 136.00 mSv while the average collective equivalent dose received by radiological assistants on ambulance and certified on ambulance nurses amounted to 4.35 mSv, 2.86 mSv, 0.88 mSv, 1.99 mSv, 3.48 mSv a 6.24 mSv. The average collective equivalent dose to extremities of workers from the radioiodine laboratory during the period of 2006, 2007, 2008, 2009, 2010 a 2011 was 20.70 mSv, 18.21 mSv, 22.79 mSv, 44.76 mSv, 44.98 mSv a 54.03 mSv, respectively. Conclusion. The results of personal as well as finger dosimeters have been found to be below the relevant dose limits set by the Regulatory Authority although over some of the recent years the exposure of workers has slightly been increasing which apparently is related to the increased number and variety of diagnostic and therapeutic procedures. Taking into account the results presented, it can be concluded that radiation protection at the KNME is in full compliance with the requirements of the State Office for Nuclear Security., and Jana Hudzietzová, Dana Prchalová, Jozef Sabol, Petr Vlček
Cíl: Záměrem práce bylo stanovení lokálního ozáření kůže rukou pracovníků na Oddělení nukleární medicíny Fakultní nemocnice Hradec Králové. Metodika: Pomocí rukavic s 12 termoluminiscenčními dozimetry byla provedena měření u dvou pracovníků připravujících a čtyř pracovníků aplikujících radiofarmakum značené 18F. U každého pracovníka proběhly tři cykly měření (jeden cyklus měření činil 25 natažení či aplikací). Průměrná aktivita na jedno měření činila 9-13 GBq. U každého pracovníka byla zjištěna poloha a hodnota maximálního lokálního ozáření kůže ruky, ze kterého byl proveden odhad maximálního lokálního ozáření za 1 rok. Výsledky: Průměrné lokální ozáření kůže rukou pracovníků připravujících pozitronové radiofarmakum činilo 0,16 ± 0,11 mSv/GBq (levá ruka) a 0,23 ± 0,05 mSv/GBq (pravá ruka). U pracovníků, kteří aplikovali radiofarmakum značené 18F, bylo naměřeno průměrné lokální ozáření kůže ruky 0,41 ±? 0,10 mSv/GBq (levá ruka) a 0,11 ± 0,06 mSv/GBq (pravá ruka). Nejčastější poloha výskytu lokálního maxima ozáření kůže ruky byla špička ukazováčku. Závěr: Z maximálních lokálních hodnot ozáření kůže ruky bylo odhadnuto, že za předpokladu ročního počtu přibližně 600 natažení nebo 260 aplikací radiofarmaka u sledovaných pracovníků nedojde k překročení vyšetřovací úrovně (150 mSv/rok) ani dávkového limitu na kůži (500 mSv/rok)., Aim: The paper is aimed at the assessment of the local skin exposure of hands of workers at the Department of Nuclear Medicine of the Faculty Hospital Hradec Králové. Method: The monitoring, which was carried out using gloves with 12 thermoluminiscent dosimeters, involved two workers preparing and four workers administrating radiopharmaceuticals labelled with 18F. By ever worker took place three cycles of the measurement of application (one cycle of this measurement was 25 preparation or application). The average activity associated with one measurement was in the range of 9-13 GBq. In each worker, the position and maximum local exposure of the skin was determined, based on which the assessment of annual local exposure has been established. Results: The average local skin exposure of workers engaged in the preparation of positron radiopharmaceuticals amounted to 0.16 ± 0.11 mSv/GBq (left hand) and 0.23 ± 0.05 mSv/GBq (right hand). By the workers they applicated radiopharmaceutical 18F was on average measured local exposure of the skin of the hand 0.41 ± 0.10 mSv/GBq (left hand) and 0.11 ± 0.06 mSv/GBq (right hand). The most frequent position, with the occurrence of the maximum skin exposure, was on the index fingertip. Conclusion: From results of the local exposure of hands, it was estimated that under the assumption of annual about 600 applications or 260 administration, the monitored workers it may be presumed that their annual exposure would not exceed the investigation level (150 mSv/y) or dose limit for the skin (500 mSv/y)., Jana Hudzietzová, Marko Fülöp, Jozef Sabol, Jiří Doležal, and Literatura
In this paper we describe the influence of NU7026, a specific inhibitor of DNA -dependent protein kinase, phosphoinositide 3-kinase, and AT M-kinase on molecular and cellular mechanisms triggered by ionising irradiation in human T-lymphocyte leukaemic MOLT -4 cells. We studied the effect of this inhibitor (10 μM) combined with gammaradiation (1 Gy) leading to DNA damage response and induction of apoptosis. We used methods for apoptosis assessment (cell viability count and flow-cytometric analysis) and cell cycle analysis (DNA content measurement) and we detected expression and post-translational modifications (Western blotting) of proteins involved in DNA repair signalling pathways. Pre-treatment with NU7026 resulted into decreased activation of checkpoint kinase-2 (Thr68), p53 (Ser15 and Ser392), and histone H2A.X (Ser139) 2 hours after irradiation. Subsequently, combination of radiation and inhibitor led to decreased amount of cells in G2-phase arrest and into increased apoptosis after 72 hours. Our results indicate that in leukaemic cells the pre-incubation with inhibitor NU7026 followed by low doses of ionising radiation results in radio-sensitising of MOLT -4 cells via diminished DNA repair and delayed but pronounced apoptosis. This novel approach might offer new strategies in combined treatment of leukaemia diseases., Aleš Tichý, Eva Novotná, Kamila Ďurišová, Barbora Šalovská, Radka Sedlaříková, Jaroslav Pejchal, Lenka Zárybnická, Jiřina Vávrová, Zuzana Šinkorová, Martina Řezáčová, and Literatura 42
The clinical outcome of 153 Graves' disease patients treated with a wide dose range of radioactive iodine-131 (RAI) was analyzed retrospectively. Six to nine months after the first dose of RAI 60 patients (39%) were hypothyroid (or rather thyroxine-substituted) and 26 (17%) were euthyroid, while 67 patients (44%) did not respond properly: in 32 (21%) their antithyroid drug (ATD) dose could be reduced but not withdrawn (partial response) and 35 (23%) remained hyperthyroid or the same dose of ATD was necessary (no response). The outcome did not correspond significantly to the administered activity of RAI (medians 259, 259, 222, and 259 MBq for hypothyroid, euthyroid, partial, and no response subgroups, respectively), or the activity retained in the gland at 24 h (medians 127, 105, 143, and 152 MBq). The effect was, however, clearly, and in a stepwise pattern, dependent on initial thyroid volume (17, 26, 33 and 35 ml, P < 0.001) or activity per gram tissue retained at 24 h (6.02, 4.95, 4.75, and 4.44 MBq/g, P = 0.002). Also, higher residual level of thyrotoxicosis at the time of RAI treatment was connected with worse outcome. The dose-dependency of outcome was further analyzed. When our sample was divided into tertiles, according to the adjusted dose, the same modest success rates (47%) were seen in the lower and middle tertiles. However, doses higher than 5.88 MBq/g (the upper tertile) resulted in success rate of 75%. Finer division into decils has shown a threshold-like increase in cure rate between the 7th and the 8th decil. In the first 7 decils (doses ≤ 6 MBq/g) the complete response rate was 45 to 50%, in the 8th decil (6.0 to 7.8~MBq/g) it rose to 80% and was not further increased with increasing dose. Direct comparison of higher (> 6 MBq/g, cure rate 80%) and lower (≤ 6 MBq/g, cure rate 46%) doses gave highly significant difference (P < 0.001). With our dosing range we found a dose-dependent clinical outcome that suggests an optimum delivered dose near 6.5 MBq/g, resulting in successful treatment of ca 80% patients. and J. Čepková, J. Horáček, J. Vižďa, J. Doležal