Bronzový reliéf: nahá Ariadna spí na posteli, vedle dříme Amor, luk na klíně, toulec u nohou. Zprava přistupuje nahý Bacchus a odhaluje závěs nad postelí, za ním nahý satyr s pochodní. and Když Ariadnu Théseus opustil na Naxu, ujal se jí Bakchus, ale Ovidius (met. 8, 761n) a Hyginus (43) neuvádějí, jak k tomu došlo. O tom, že se Bakchus u spící Ariadny objevil v čele divokého průvodu Satyrů a bacchantek se píše v Catullově básni (64, 249-253), Filostratos popisuje obraz na toto téma, přičemž zdůrazňuje, že se se bakchický průvod ztišil, aby dívku nevzbudil. Filostratův popis spící Ariadny odpovídá Vriesovu podání (hlava zvrácená dozadu, odhalená hruď a podpaží). Formální inspirací pro zobrazení Ariadny byla slavná antická socha spící Ariadny z vatikánských sbírek. Vriesovi ji mohl zprostředkovat Giambologna svojí spící Nymfou, podle níž zhotovil bronzovou sošku Antonio Susini (Spící Nymfa, circa 1575, Vídeň), jež byla součástí pražských sbírek císaře Rudolfa II.
Stříbrná tepaná mísa (41 x 52 cm), na spodní straně dna reliéf. Uprostřed obrazového pole polonahá Diana (měsíční srpek na čele) v potoce, před ní Aktaión (čapka, kabátec, vysoké boty, přes rameno brašna), na čele parůžky. Okolo jsou nahé Dianiny družky a lovečtí psi, v popředí nalevo Nymfa stojí a napravo sedí. Nalevo vepředu leží na zemi toulec a luk, další toulec a luk visí na stromě vzadu napravo. Výjev je zasazen do lesní krajiny., Fučíková 1997#, II/16., and K reliéfu se dochovala Vianenova přípravná kresba (viz: Frankfurt am Main, Diana a Aktaión). Mísa byla součást soupravy, k níž patřila konvice s reliéfem s Dianou a Kallistó (viz: Amsterdam, Příběh Kallistó). Mísa byla brzy po svém vzniku odvezena z Prahy do Holandska, kde se reliéfem inspirovala celá řada umělců.
Tepané stříbro (17, 5 x 19 cm): Syrinx (plášť, toulec přes rameno) prchá se zdviženýma rukama před nahým Pánem (rohy, vousy, kozí nohy, ztopořený pohlavní úd), který je zobrazen vlevo. Vpravo nahý vousatý říční bůh s vázou, z níž vytéká voda, za ním nahé Nymfy, které se oblékají. Nad Pánem letí Amor s lukem a šípem v rukou. Za Pánem na obzoru náměstí v Salcburku, vlevo nahoře vodní mlýn a nad ním antické ruiny. Výjev je zasazen do horské krajiny s vodopádem., Fučíková 1997#, II/9., and Vianen dorazil 1. června 1603 do Prahy, kde byl jmenován dvorním zlatníkem císaře Rudolfa II. Antické stavby za vodním mlýnem jsou ruiny na Quirinalu v Římě, patrně odvozeno z grafického listu Etienna du Péraca (Pérac 1575, obr. 31). Věž je pravá strana zdi chrámu Sarapida s fragmentem tympanonu.
Mědiryt (24, 7 x 26 cm): Venuše (nahá, pás pod ňadry) stojí na oblaku s pravou rukou nataženou před sebe, u jejích nohou klečí Amor (toulec) a střílí dolů šíp z luku směrem, kterým Venuše ukazuje. Napravo nad oblakem hlava Amora se šípem v ruce, dole hlava foukajícího Zefyra. Nalevo nahoře párek holubic v letu., Strech 1998#., and Sprangerova kresba z první poloviny 18tých let 16. století, podle které rytina vznikla, je dnes v Paříži (zrcadlově obrácená). Jednalo se patrně o návrh na nástěnnou malbu podobné Merkurovi a Athéně na Pražském hradě (okolo 1585). Rytina je součást série antických božstev podle Sprangera (další je Minerva od Panderena a Juno od Pietera de Jode I), kterou vydal Clemens De Jonghe (1624-1679).
Olej na plátně: Adonis (červená tunika, boty, lovecký roh, meč u pasu ) s oštěpem v ruce odchází se dvěma loveckými psy. Obrací se nazpět k sedící nahé Venuši, objímá ji levou rukou, Venuše si levou rukou přitahuje jeho hlavu. Nalevo před Venuší sedí Amor (toulec přes rameno) se šípem v ruce. Napravo ve vodě pár holubů, na které Adonidův pes štěká. Výjev je zasazen do idylické krajiny, napravo satyr na stromě češe jablka a podává je dolů nymfě, nalevo se dva satyři a dvě nymfy vrací z lovu. V pozadí vesnice, obilné pole, na skále hrad., DaCosta Kaufman 1988#, č. 20.43., and Spranger na námět milostného příběhu Venuše a Adonida vytvořil tři obrazy. Nejstarší je v Amsterodamu, byl inspirován tou pasáží Proměnách, kde Ovidius líčí, jak Venuše šťastně žila s Adonidem, a proto je zasazen do idylické krajiny. Další dva evokují mýtus o Adonidovi, který se každé jaro k Venuši vrací z podsvětí (viz: Duchcov, Spranger, Venuše a Adónis; Wien, KM, Spranger, Venuše a Adónis).
Mědirytina (35 x 25 cm): polonahá Venuše sestoupila z vozu, jehož kolo je nalevo, vztyčenou rukou hrozí Amorov, který stojí s lukem v ruce. Před Amorem dřepí dva amoretti, jeden se šípem, druhý s holubicí, u toulce položeného na zemi další holubice. Výjev je zasazen do lesa., Kaufmann 1988#, 7.53., and Rytina podle ztraceného obrazu Josefa Heintze staršího, který byl patrně v Rudolfově sbírce v Praze.
Zahradní průčelí s dvoupatrovým rizalitem a s volným dvouramenným schodištěm vedoucím na terasu. Terasu zdobí vázy s putti a sousoší Venuše s Amorem., Skořepová 1957#., and Poche 1977#, 38-39.
Kresba: nahá Venuše (plášť omotaný okolo obou paží, cíp zakrývá klín, náramek na noze) a Amor (luk a toulec) stojí na břehu moře, na hladině vůz s Neptunem (trojzubec)., Kaufmann 1988#, 20.10., and Kresba (patrně kopie Sprangerovy kresby, další je v Budapešti, Szépmüvészeti Múzeum inv. n. 58.212) ) je jediným dokladem o ztraceném obraze, který byl součástí pražské sbírky Rudolfa II.
Kašna, uprostřed nádrže sochařská výzdoba tvořená pyramidou z balvanů, v ní jeskyně se sochou Herkula (lví kůže, kyj) s Kerberem. Na pyramidě kamenů ženské figury - alegorie mocných světových říší. Po obou stranách dvě desky s latinským nápisem (Tyto monarchie (tedy sochy znázorněné na sousoší) nechal postavit senát a lid věrného a královského města Brna; Pramen obnovil pouze pro veřejné užívání senát a lid brněnský, v chronogramu letopočet 1696). Na vrcholu skaliska žena, v pravé ruchá žezlo, u nohou okřídlená šelma s deseti rohy. Sedící žena s žezlem. Žena s toulcem a šípy, žezlo, u nohou koruna. Žena s rohem hojnosti, žezlo, ve vlasech diadém, u nohou koruna. Pod ženskými alegoriemi zvířecí obludy, které představují čtyři antické světové říše. Obvykle byly zobrazovány v podobě zvířat s odkazem na Apokalypsu: šelma s deseti rohy jako Řím (Evropa), okřídlený lev jako Babylon, medvěd jako Médská Persie, okřídlený čtyřhlavý leopard jako Řecko., Stehlík, M., Kašna Parnas od Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, Brno 1992., Samek 1994#, 214-215., and Autor projektu brněnské kašny se inspiroval fontánou Čtyř řek v Římě (Bernini, Řím, Piazza Navona, 1651). Alegorické figury zde představují čtyři hlavní řeky světových kontinentů: Nil- Afrika, Dunaj - Evropa, Ganga - Asie, Rio de la Plata - Amerika. Římská fontána je alegorickým vyjádřením dominance katolické víry na všech těchto kontinentech. Brněnská fontána má začleněním alegorických figur (sochaři: A. Riga, T. Kracker ml., Kameník B. Höger a W. Steinböck) podobné ikonografické schéma jako fontána v Římě a jako celek je rovněž alegorií. Ikonografické zpracování v Brně má patrně, kromě zobrazení mocných světových říší, představovat politicky laděné alegorické vyjádření světa, kde hlavní roli hraje Evropa.
Kresba (155 x 127 mm). Scéna v krajině, v popředí dvojice muž a žena - Apollń pronásleduje nymfu Dafné, jejíž ruce se mění ve větve vavřínu. Po levici nymfy sedí v rákosí postava říčního boha (vousy, nádoba s vytékající vodou)., Zlatohlávek 1997#, 332-333, č. LXIII., and Ve sbírce MG v Brně od roku 1942, původně sbírka Feldmann.
Bronzový odlitek (v. 57 cm). Akt stojící Venuše, v pravé ruce drží kytici růží, kterou trestá malého Amora připoutaného ke stromu (zavěšený toulec)., Chlíbec 2006#, 296-297, č. 140., and Často opakovaný námět inspirovaný antikou. Susiniho soška existuje ve více exemplářích (e. g. Metropolitan Museum of Art, kol. 1635-1640).
Olej na plátně (69, 2 x 52 cm): polopostava Diany (půlměsíc nad čelem, průsvitná tunika, plášť, na zádech toulec). V pravici drží oštěp, levice na hlavě loveckého psa stijícího před ní. and Fučíková 1997#, I/92
Rytina (38, 1 x 51, 1 cm): Aktaión (plášť, oštěp) doprovázený dvěma loveckými psy vkročil k potoku, v němž se koupe polonahá Diana (srpek ve vlasech). Bohyně se sklonila stříká vodu na lovce. Okolo jsou Nymfy, ta stojící vedle Diany se ohlíží na Aktaóna a chystá se zakrýt svojí velitelku, vedle ní stojí nahá Nymfa, která sundavá ze stromu luk, nad ním visí toulec. Nymfa napravo se ohlíží k Aktaiónovi a obléká se, nahé Nymfy uprostřed si lovce nevšímají a odpočívají, prostřední má nad čelem stínítko proti slunci a shlíží se v zrcadle., Prag um 1600#, I, č. 303 s. 416., and Díky rytině Aegidia Sadelera byl obraz Diana a Aktaión nejčastěji kopírovaným Heintzovým dílem, podle jeho kompozice vznikaly rytiny, obrazy i reliéfy.
Olej na plátně (161 x 100 cm): nahá Diana (půlměsíc nad čelem) leží na kožešinami vystlaném loži, u hlavy lovecký pes, u nohou leží na zemi luk, toulec a lovecký roh. Za Dianou dvě její družky (oblečené, jedna opřená o oštěp). Zprava přichází nahý černoch (náušnice, dlouhé vlasy vzadu svázány) se srnkou na rameni. V pozadí krajina. and Fučíková 1997#, I/91
Kresba červenou a černou křídou (19, 8 x 15 cm): nahá Venuše (oděv přes ruku a pozdvižené stehno) stojí u sloupku s hořící pochodní v ruce, před ní na zemi toulec se šípy. K bohyni přibíhá Amor s pláství medu v ruce, nad ním roj včel. Napravo police s úlem, další úl leží převrácený na zemi. Za Venuší antikizující architektura, za úly strom a průhled do zahrady., Fučíková 1997#, I/221, and Téma bylo známé z Theokritovy Idyly (Kériokleptés, 19), kde však nemělo moralizující význam. Ravesteynova kresba je variací na kresbu Dürrerovu z roku 1514 (Vídeň), který se inspiroval kresbou Cyrika z Ankony (1391-1452). Obdobná kompozice se objevila s motem "dulcia quandoque amara fieri/ sladké někdy přináší hořké" ve sbírce Alciatiho emblémů, poprvé v roce 1536 (Alciato 1536, M8v) s parafrází příběhu malého Hermonaxe z Řecké antologie (Anth. lyr. 9, 540), u následujícího dřevorytu s Amorem, včelami a oblečenou Venuší byla parafráze Theokritových veršů.
Figurální scéna v krajině. Střed kompozice tvoří postavy Venuše s Amorem a Paris se zlatým jablkem v pravé ruce, za Paridem Merkur. V popředí zleva za závěsem bohyně Eris, v ruce drží srdce, dále postavy bohyně Juno a Minerva, sedí zády k divákovi, u jejích nohou štít s tváří Medúzy, v ruce kopí. Vpravo ležící socha - postava vodního božstva se džbánem, z něhož vytéká voda, patrně personifikace Cebrena., Radostová, 2017, I/1, s. 243-246., and Obraz byl dříve pokládán za kopii z 18. století podle Bartholomea Sprangera.
Olej na plátně (118 x 160 cm). Scéna v krajině, v popředí vpravo ležící socha říčního boha, vlevo štít s hlavou Medúzy. Vpravo nad sochou Paris, Venuše a Merkur, vlevo Minerva a Juno, za ní Eris s jablkem., Vacková 1989, 176-177, 213., and Obraz byl dříve pokládán za kopii z 18. století podle Bartholomea Sprangera.
Divadelní rekvizity: luk s tětivou a toulec s šípy zavěšený na dracounu (zlacený kašírovaný papír), dracoun). Toulec má tvar rozpůleného válce. and Vlnas 2001#, 97 č. I/2.97
Freska v oválném rámu, umístěném po straně výjevu s Hostinou antických bohů. Stojící žena, drží žezlo, vedle ní mal Amor, toulec, drží luk a šíp. and Poche 1977#, s. 318-319.
Mramorové sousoší zobrazující kentaura Eurysta unášejícího Hippodamii. and Der Grosse Garten zu Dresden. Gartenkunst in Vier Jahrhunderten, Dresden 2001, 65-72.
Kresba černou křídou (11, 4 x 8 cm): polopostava Diany (půlměsíc nad čelem, toulec na zádech) s odhalenými ňadry., Fučíková 1997#, I/151., and Možná přípravná studie k dnes ztracenému obrazu v inv. vídeňských sb. 1610-1619, č. 218 : "i stukkel mit Luna vom Hanss von Ach".
Olej na plátně (118 x 175 cm): nahá Venuše (perlový náhrdelník) se objímá s nahým Adonidem, drží ho za bradu a on ji drží ňadro. V popředí vlevo luk a toulec, nalevo putto nazdviháví závěs, pod nímž milenci sedí, další putto pod závěsem hraje na violu. Vpravo nahoře průhled do krajiny., Fučíková 1997#, I/98, and Výjev byl vykládán jako kosmická alegorie, ale pojetí ukazuje spíše na ilustraci bezstarostného spolužití Venuše a Adonida před jeho osudným lovem (Knihovna připisovaná Apollodórovi 3, 14, 4), jak ho líčí Ovidius v Proměnách (10, 530-539).
Kresba (24, 3 x 17, 3 cm): nahá Venuše sedí a češe si dlouhé vlasy, vedle ní stojí Amor s miskou, u jeho nohy toulec a luk., Fučíková 1997#, I/165., Fusenig 2010#, č. 71 s. 205., and Přípravná kresba pro obraz, dnes ztracený.
Nahá Venuše zobrazená zpředu, drží levici na hlavě okřídleného Amora (toulec) s páskou na čele., Fučíková 1997#, II/78., and Plakety sloužily jako aplikace na nábytku, patrně vznikly během Abondiova pražského pobytu. Venuše náleží k sérii bohů planet (dochován též Merkur a Mars).
Tapiserie (175 x 105 cm). Scéna v krajině, v popředí tři ženské figury, jedna polosedí, dvě stojící, figura otočená zády k divákovy drží luk, na zádech má toulec se šípy., Blažková 1969#, 48, 54., Blažková 1974#, č. k. 58., and Kartony vytvořil patrně Jan van Orley a Augustin Coppens, tato série byla utkána v bruselské dílně Jodoca Vose. V Bruselu však byla v 18. století utkána několikrát (Auwercx). Tkané výjevy jsou ilustrací francouzské didaktické novely o Telemachových dobrodružstvích sepsané na námět Homérovy Odyssey francouzským teologem, básníkem a spisovatelem F. Fénelonem pro svého svěřence, vnuka Ludvíka XIV., burgundského vévodu Ludvíka v letech 1693-1694 (François de Salignac de la Motte Fenelon, Les Aventures de Télémaque Fils D'Ulysse). Dílo bylo vydáno poprvé roku 1699 (pak roku 1717, s ilustracemi (G. Volpato) roku 1762 v Lausane, 1768 v Benátkách). Odysseův syn Telemachus doprovázený moudrým rádcem Mentorem, ve skutečnosti Minervou v podobě Mentora, se vydal hledat svého otce a cestou prožívá různá dobrodružství.
Nástěnná malba al secco: polonahá Psýché sedí v lese, zezadu k ní na oblaku slétá Amor (motýlí křídla) a klade jí na ramena květinovou girlandu. O strom vlevo je opřený Amorův toulec, nahoře vlevo se objímají dva putti., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., Knoflíček 1999#., and Výjev není ilustrací konkrétní pasáže z Apuleiova románu, ale pouze evokuje atmosféru milostného příběhu Psýché, podobně jako Gundelachův obraz z roku 1613 (München, Amor a Psýché).
Nástěnná malba al secco: polonahá Diana (srpek, luk), sedí na skalisku v lese, objímá psa, další dva psy u jejích nohou, na zemi oštěp a toulec., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., and Knoflíček 1999#.
Nástěnná malba al secco: Meleagros (antická zbroj s přilbou s chocholem) přináší na podnosu kančí hlavu sedící Atalantě se šípem v ruce. Mezi nimi sedí na zemi Amor (toulec, luk). Výjev je zasazen do přírodního rámce, v popředí štít, kopí a bezhlavé tělo kalydónského kance., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., Knoflíček 1999#., and V odborné literatuře je téma nesprávně určeno jako "Herkules nesoucí Erymantského kance" (Knoflíček 1999). Výjev zobrazuje Meleagra předávajícího Atalantě hlavu kalydónského kance, Tuvora se držel ikonografického typu, který vznikl v ilustracích k Ovidiovým Proměnám již v 16. století a v následujích stoletích byl jenom nepatrně obměňován (e.g. Métamorphoses 1770, 86r). Amor jako symbolické vyjádření Meleagrova milostného vzplanutí se objevuje již na Rubensově obrazu z doby kolem roku 1635 (Mnichov).
Nástěnná malba al secco: Narcis (plášť, oštěp) stojí u lesní tůně s narcisem v ruce nad vodní hladinou, v níž se odráží jeho tvář. V popředí na zemi luk a toulec., Mixová, Sedlák 1953#., Benedík, Pavlíková 1967#., and Knoflíček 1999#.
Alabastrová soška: nahý Bakchus (věnec z révy, kůže šelmy, kterou drží pásek přes hruď) s nádobou v levé ruce. Za Bakchem jde polonahá stará žena (náramek), chce jej chytit za ruku, ve zdvižené ruce drží měšec. Bakchovy nohy se drží putto, mezi Bakchantkou a Bakchem sedí na zemi Amor na toulci a luku, ruce má zdvižené (na znamení smutku)., Kotalík 1982#, s. 109., Vlnas 2002#, 368 č. II/3.55., Kovařík 2006#., and Stařena je inspirována antickou hellénistickou plastikou, kde staré ženy často zobrazovány. Měšec ve stařenině ruce ukazuje na to, že antická mytologie byla v tomto případě sekundární (sousoší bylo také interpretováno jako Chronos a Niobé), hlavním námětem byla alegorie nerovného páru, bohaté nevěsty a muže, který dává přednost vínu před jejím náručím. Na alegorický výklad ukazuje truchlící Amor. Drobné sousoší je protěškem k sousoší, na němž je zobrazena opačná situace (Kozel, Stařec a mladá žena).
Olej na dřevě (112 x 149 cm): polonahá Diana ukazuje na Kallistó, dvě Nymfy ji drží za ruce, třetí ji svléká šaty, další Nymfy okolo. Výjev se odehrává před antikizující stavbou s kašnou, v jejímž středu socha putta na delfínu. Napravo ulovená zvěř, na stromě toulec, další toulce, luk a trubky v popředí, po stranách skupiny Nymf lovečtí psi. Napravo průhled do krajiny., Togner 1999#, s. 376-379, č. 373, and Doloženo v kroměřížské sbírce od roku 1691.
Olej na plátně (135 x 91,5 cm): umírající Adonis leží na zemi, polonahá Venuše sedí vedle něj a zdvihá jeho bezvládnou levici, Amor drží zezadu Adonidovu hlavu. Za Amorem Adonidův luk a toulec. Výjev je zasazen do krajiny., Togner 1999#, s. 107-8, č. 77., and Obraz je v Kroměříži doložen od roku 1691.
Olej na plátně (85,5 x 72 cm): polonahá Venuše (řetěz s drahými kameny přes hruď, náramky na obou rukou) společně s polonahým Vulkánem (pleš, vousy, kladivo) drží šíp hrotem vzhůru. Venuše se obrací k Amorovi vznášejícím se nad ní (luk, toulec), Amor má zavázané oči a ukazováčkem ukazuje na hrot šípu., Togner 1999#, s. 33-35, č. 6., and Výjev s Amorem, který i se zavázanýma ukazuje přesně na hrot šípu, lze číst různým způsobem, ale o alegorickém charakteru zobrazení není pochyb.
Nastropní freska: Apollón (tunika, boty, toulec) luk v levici se obrací k černé vráně sedící na stromě za ním, před ním leží na zemi leží mrtvá Koronis se šípem v prsou, oplakávají ji tři putti., Mádl 2008#., and Výjev je variace na zobrazení tohoto mýtu v mramorovém sále zámku Trautenfels (Carpoforo Tencalla, 1670).
Nástropní freska: sedící Jupiter (vousy, zelený plášť, blesky), vedle něj orel, koruna a žezlo. Nad Jupiterem letí polonahá Diana-Luna (srpek na čele, červený plášť, toulec na zádech) s lukem v pravici. Nalevo putto., Mádl 2008#., and Vzhledem k tomu, že místnost se nalézá na západ od hlavního sálu, lze letící Dianu chápat jak vycházející Lunu.
Olejomalba na kovu (36 x 46, 5 cm): na oblaku sedí Jupiter (orel) a Minerva (přilba, kopí, štít) v důvěrném hovoru. Dole v krajině božstva: nalevo sedící Diana (srpek, toulec, luk), naproti ní sedící Apollón (lyra). Nad Apollónem nahá Venuše, kterou přikrývá Amor a vzhlíží přitom vzhůru k Jupiterovi. Vedle Venuše Neptun (trojzubec), na protější straně Merkur (křídlená čapka, caduceus) a ženské božstvo. Uprostřed v pozadí nalevo Herkules (kyj, lví kůže) a na zemi sedící Pluto (dvojzubec), vedle něj Kerberos. Nalevo v horním rohu ruina antické stavby s ženkou sochou v nice., Kaufmann 1988#, I.11., and K obrazu existuje kresba (Wien, Albertina inv. n. 3315). Výjev je interpretován jako zrození Minervy, ale ve Stuttgartu (Stuttgart, Shromáždění bohů 1) je obdobná kresba od stejného autora s nápisem: "Diese Figur wie Jupiter die Veniren veralsst und Minervam liebet mit verwunderung aller anderen heydnischen Götter is mir von Johan von Ach Kay. Mahler zu ehren gamacht worde." Z nápisu jednoznačně vyplývá, že se jedná o alegorické zobrazení v němž jde o konflikt mezi Venuší a Minervou (Prag um 1600, I, s. 329).
Na východní a jihozápadní fasádě budovy zámeckého zahradnictví reliéfy s antikizujícími motivy. Na jihozápadní straně Ganymed, sedí na kameni, za ním orel, na zemi džbán a miska. Proti němu Amor, křídla, na zemi luk a toulec se šípy - hrají v kostky., Samek 1999#, 446-450., and Starší zahradníkův dům byl rekonstruován v roce 1844, 1884-1885. Reliéf je kopií díla B. Thornvaldsena.
Na východní a jihozápadní fasádě budovy zámeckého zahradnictví reliéfy s antikizujícími motivy. Na jihozápadní straně: Tři Grácie odzbojují Amora - jedna z nich se rukou dotýká hrotu šípu, na zemi toulec se šípy, Amor drží květinový feston, který za druhý konec drží jedna ze tří Gracií., Samek 1999#, 446-450., and Starší zahradníkův dům byl rekonstruován v roce 1844, 1884-1885. Reliéfy jsou kopiemi Thornvaldsenových děl.
Olej na mědi (33 x 45 cm): nahá Psyché a Amor v obětí v lese. Nalevo opřený Amorův luk a toulec-, Fučíková 1997#, I/28, and Patrně není ilustrací Apulieovy novely, zřejmě jen navozuje atmosféru idylické milostné scény v lese.
Malba na aversu vějíře: Minerva (přilba, gorgoneion, štít, kopí) na oblaku (sova), snáší se k Apollónovu chrámu, před nímž jezírko s vodotryskem. Z chrámu vychází Apollón (plášť, lyra, toulec), okolo pět Múz. Múza napravo hraje na strunný nástroj. V průhledu krajina s horami, na obloze Pégasos. Kartuše s Minervou a Apollónem je lemována na obou stranách menšími kartušemi, v levé dvojice Amorů se zapálenými pochodněmi, v pravé dvojice Amorů napíná luk. and Vlnas 2001#, 108 č. I/2.134.
Kresba perem (29,1 x 16 cm): Nahá Venuše stojí opřená o Amorův luk, vedle stojící Amor k ní vztahuje ruku se šípem, nalevo leží na zemi toulec. V pozadí strom., Fučíková 1997#, I/156., Fusenig 2010#, č. 70 s. 204., and Přípravná kresba k nedochovanému obrazu z Rudolfinských sbírek.
Kresba: polonahá Venuše sedí, levicí vytahuje šíp z toulce na zádech před ní stojícího Amora, který napíná luk. Za Venuší Mars ve válečné zbroji, jednou rukou Venuši objímá, ve druhé drží číši vína. Za Venuší putto s pochodní, pod ním Hojnost s rohem. Na protější straně žena s odhalenými ňadry (Minerva ?) s armilární sférou, za ní další Múzy, před nimi na zemi torso nahé ženské sochy, v pozadí za múzami kruhový chrámek., Konečný 1982#., Jacoby 2000#, č. 51 s. 159-161., and Lubomír Konečný interpretoval výjev jako ohlas Lúkianova dialogu mezi Afrodítou a Erótem v Rozhovorech bohů (19). Kresba byla přípravou na obraz v soukromé sbírce, na níže je místo puti s pochodní mladý Bakchus s úponkou vinné révy (srov. Evropa, Dialog mezi Venuší a Minervou 2).
V zámecké zahradě nika se sochou Amazonky, u boku toulec, opírá se o oštěp, na zemi u její levé nohy leží přilba, u její pravé nohy lehký štít (pelta)., Spinola 1999#, s. 48 č. 59., and Podle antické řecké sochy Amazonky (typ Mattei) z let 440-430, známé z antických římských kopií, náchodská socha je kopií sochy ve Vatikánských muzejích (Museo Pio Clementino, La galeria delle statue), která byla ve sbírce Mattei přinejmenším od roku 1613. Originál bývá připisován Feidiovi a akce Amazonky je různě interpretována (po zranění se opírá o kopí, naskakuje na koně nebo odstrkuje loď bidlem).
Bronz (47, 3 cm): rozkročený Apollón před sebou drží luk, ale dívá se doprava, u jeho nohou toulec. Postoj je variací na sochu Apollóna Belvederského., Fučíková 1997#, 47, I/121, and Dochován rovněž kresebný návrh (Gdańsk, Muzeum Narodowe, Vries, Apollo ?), podle sochy nebo podle přípravné kresby Jan Muller vytvořil kolem roku 1598 rytinu, na níž je Vries uveden jako autor kompozice. Inspirace Apollónem Belvederským je zjevná, Vries postoj pozměnil především tím, že se Apollón nedívá směrem, kterým střílí, ale do strany, takže postoj vytvořil manýristickou spirálu.
Olej na dubovém dřevě (86,5 x 61,3 cm): Flora (květiny ve vlasech, antikizující šaty s odhalenými ňadry) s košíkem s květinami, hladí po hlavě Amora. Amor (toulec) zdvihá obě ruce s květinami, aby je ukázal polonahé Venuši ležící na zemi. Výjev je situován do parku, vlevo je kamenná váza s květinami, napravo nahoře soška dvou objímajících se dětí., Zlatohlávek 2009#, s. 166, O 33., and Obraz pochází buď z české nebo polské soukromé sbírky. Protějškový obraz k Podzimu (Nürnberg, Diana a Bakchus).
Kresba perem (18, 6 x 14, 6 cm): Amor (toulec přes rameno) slétá s lukem a šípem v rukou., Fučíková 1997#, I/282., and Patrně list do památníku. Pojetí postavy Amora souvisí s obrazem Amor opouštějící Psyché (Oldenburg, Landesmuseum).
Olej na plátně (177, 5 x 111, 5 cm): nahá Psyché (náramek na paži) pololeží na posteli, nahý Amor odlétá, pravici vyčítavě nataženou k Psyché, v levici drží luk, šíp a řemen od toulce. V popředí vlevo si šeptají dva Amorové, pod nimi dvě holubice, jedna leží na zádech, druhá je zobrazena ve stejné póze jako Amor., Fučíková 1997#, I/40, and Podle charakteru obrazu se jedná o produkt rudolfinského dvorského umění. Bezprostředně předcházející epizodu z Apuleiových Proměn ilustruje Heintzův obraz z roku 1605 (Augsburg, Heintz, Amor a Psýché). Psýché byla zjevně inspirována často napodobovaným antickým reliéfem, Letto di Policleto (tehdy ve sbírce Este ve Ferraře), po němž Rudolf II. dlouho toužil. V roce 1600 získal jeho kopii ze sbírky kardinála Granvella a později i originál, který je v Praze doložen od června 1603. Oba exempláře se v 17. století ztratily.