Mnohorelační teorii soudu Betrand Russell uvedl v roce 1910 jako výsledek kritiky propozičního realismu, který v revoltě proti idealismu přejal od G. E. Moora. Kritizovaná koncepce se zakládá na binární teorii soudu. Binární teorii Russell napadá nepřímo skrze kritiku identitní teorie pravdy, jež jde s tímto pojetím soudu ruku v ruce. V prvním oddílu tuto kritiku vyložím a v tom, který následuje, představím mnohorelační teorii. Ve zbytku práce se budu zamýšlet nad otázkou, k jaké teorii pravdy přijetí mnohorelační teorie vede. Také zodpovím otázku, zda se tato teorie vyhýbá problémům binární teorie soudu. V odpovědi na první z těchto otázek předložím ve třetím oddílu kontextuální teorii pravdy. Tento návrh budu hájit proti tezi, že šlo o korespondenční teorii kongruenčního typu. Jak budu argumentovat ve čtvrtém oddílu, ty pasáže, kde Russell hovoří o korespondenci, je nutno brát s rezervou, ba dokonce je nezbytné tyto pasáže škrtnout. V závěru se vrátím k mnohorelační teorii jako takové a naznačím potíž, která vyvstává tehdy, když máme v této teorii zajistit syntetickou jednotu soudu., The multiple-relation theory of judgement was introduced by Bertrand Russell in 1910 as the upshot of a critique of propositional realism which, in revolt against idealism, he took over from G. E. Moore. The target of the critique is founded on a binary theory of judgement. Russell attacks the binary theory indirectly by a critique of the identity theory of truth which goes hand in hand with this conception of judgement. In the first part I interpret this critique and then, in the part that follows, I present the multiple-relation theory. In the remainder of the piece I will consider the question of which theory of truth adoption of the multiple-relation theory leads us to. I will also address the question of whether this theory avoids the problems of the binary theory of judgement. In answer to the first of these questions I propose, in the third part, the contextual theory of truth. I will defend this proposal against the thesis that it is actually a congruent version of the correspondence theory. As I will argue in the fourth part, those passages where Russell speaks of correspondence should be treated with caution – in fact, these passages should be positively disregarded. In conclusion I return to the multiple-relation theory as such, and I indicate the difficulty which arises when, in the framework of this theory, we seek to make sense of the synthetic unity of judgement., and Milan Soutor.
In this study I devote my attention to the significance of the work of the Marquis de Sade in the field of political philosophy. The first part focuses on the definition of the basic principles of de Sade’s politically-orientated reflexion, examining above all the theory of the moral and affective solitude of the human being, and, derived from this, the relativism of all moral judgement. In the second part I indicate - primarily on the basis of the text Yet Another Effort, Frenchman, If You Would Become Republicans - the consequences that flow for human society from these basic postulates: the impossibility of making a social contract and the arbitrary division between sovereign individuals and victims. In the concluding part of the text I attempt to show the extent to which de Sade’s thought is relevant from a certain kind of contemporary political philosophy: I concentrate here on Balibar’s conception of “the inconvertibility of violence”; on Ogilvie’s concept of “man as a write-off”, and also on the concept of bio-power as it is formulated by Michel Foucault in The History of Sexuality, and later by Giorgio Agamben in Homo sacer., Josef Fulka., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Filozofická analýza procesu idealizácie je rozvíjaná v dvoch nezávislých smeroch. V rámci analytickej filozofie vedy je idealizácia chápaná ako zjednodušenie či deformácia opisu určitého javu či prírodného zákona. V rámci fenomenologickej tradície je idealizácia chápaná ako kvantifikácia určitého fenoménu žitého sveta. Cieľom predkladanej state je obe tieto pojatia idealizácie stručne predstaviť a pokúsiť sa objasniť ich vzájomný vzťah. V závere state je načrtnuté tretie pojatie idealizácie, ktorému zatiaľ v literatúre nebola venovaná pozornosť., The philosophical analysis of the process of idealisation has developed in two independent directions. In the framework of analytical philosophy of science, idealisation is understood as a simplification or deformation of the description of a certain appearance or natural law. In the framework of the phenomenological tradition idealisation is understood as the quantification of a certain phenomenon of the life-world. The aim of this paper is to give an exposition of these two conceptions of idealisation and to attempt to clarify their mutual relation. In conclusion I sketch a third conception of idealisation which has not received attention in the literature., and Ladislav Kvasz.
Studie Evy Myslivcové se zabývá vlivem názorů filozofa a estetika Georga Wilhelma Friedricha Heugela v hudebně-teoretickém díle Moritze Hauptmanna "Die Natur der Harmonik und der Metrik" z roku 1853., Eva Myslivcová., Rubrika: Studie, and Německé resumé na s. 229, anglický abstrakt na s. 221.
The article interprets the not of "common sense" as presented in the works of Thomas Reid. The focus is not primarily on Reid's epistomology or metaphysics or even on the history of the notion or its influence. Rather, the article is strictly concerned with Reid's use of the term. The notion is considered vague by some interpreters and it is confused with the "principles of common sense". The "principles of common sense" play the role of axioms in the model of the human mind that Reid is aiming at, and thanks to that they play the role of criteria since they are the rules of our thinking. We must only distinguish them from widely-shared prejudices. The "principles of common sense" are propositions believed by every healthy adult who understands the propositions in question, considering them without any prejudice. They are integrated into the structures of different languages, they hold up against explicit criticism, and the acceptance of these propositions does not have any absurd consequences. By the term "common sense", on the other hand, Reid understands the faculty of judgment in the area of sensory experience., Petr Glombíček., and Obsahuje poznámky a bibliografii
The first part of this study is devoted to analysing the prevailing western ethical systems and to a comparison of them with a conception of a new environmental ethics. The author here, with reference to J. Passmore, divides the western approach into a “dominant tradition”, in which man conducts himself with regard to the things of nature, and to nature itself, as a tyrannical ruler, and the less widespread tradition of man as superintendent (or supervisor), and man as perfecter. According to Sylvan, environmental ethics is in conflict with each of these conceptions. The second part of Sylvan’s text introduces thought-experiments which demonstrate the inconsistency of the environmental tradition of western ethics based on (human) chauvinism. First of he introduces the thought-experiment of “the last man” and then the thought-experiment of “the last people”, “the great businessman” and “the disappearing species”. The third part of Sylvan’s text then briefly considers the possible consequences connected with the acceptance of an environmentally-ethical attitude. This brings with it, in Sylvan’s view, changes to one’s ethical conception and changes to meta-ethics. New concepts are needed to treat old and new realities; a fundamental change in perspective is required., Richard Sylvan., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Článek podává přehled koncepcí, které v současné, převážně naturalisticky orientované, evoluční biologii rozšiřují či překračují tzv. moderní syntézu (v článku přibližně synonymní k „selekcionismu“), tj. hledisko, podle něhož je přírodní výběr zdaleka nejdůležitější příčinou evolučního procesu. Od 60. let 20. století vyvstal selekcionismu konkurent v tzv. neutrální teorii evoluce, podle níž jsou mnohé genetické mutace adaptivně neutrální a vystupují v genomu s frekvencemi, které jsou způsobovány spíš náhodou (genetickým posunem) než selekcí. Dnešní hlavní proud evoluční biologie směřuje k jistému kompromisu mezi těmito dvěma směry a odkazuje neutralismus na úroveň molekulárně genetickou a působení selekce na mutace, které se projeví na úrovni fenotypu. Možnost sekvenace celých genomů otevřela oblast srovnávací genomiky, která na jedné straně vedla k posílení neutralismu, zvláště u mnohobuněčných organismů (Michael Lynch), na druhé straně však i k poznání rozhodující úlohy horizontálního přenosu genů u mikrobů v tzv. předdarwinovské fázi evoluce (Carl Woese). Tato fáze je vykládána jako převážně neselekční, ne-li „lamarckistická“ a v každém případě znamená konec představy společného předka a evoluce po malých krocích. Další korigující směr zdůrazňuje, že selekce navazuje až na materiál připravený zdvojováním genů nebo celých genomů (Susumu Ohno). Mimo možnosti analytického zpracování v populační genetice zatím zůstává koncepce tzv. regulační evoluce (S. Carroll, E. Davidson), která v určitém bodě vyúsťuje až k popření možnosti evoluce drobnými kroky. Výrazně nové hledisko, často stavěné přímo do protikladu k dosavadnímu hlavnímu proudu evoluční biologie, představuje koncepce, která je vázána na formální teorii dynamických systémů a metodologicky na matematické modelování regulačních sítí, vystupující nejčastěji pod titulem teorie sebeorganizace nebo emergentismus. Aniž by se popírala důležitá úloha selekce, vyhrazují se jí meze (constraints) dané vnitřními organizačními principy živých bytostí, které však koneckonců pramení ze základních fyzikálních zákonitostí. Principy sebeorganizace naznačují jednu z cest, jak by mohlo v evoluci docházet ke zvyšování komplexnosti organismů a jejich komponent. - Selekcionismus je kromě tlaku těchto neortodoxních evolučních směrů konfrontován i s řadou vnitřních nezodpovězených otázek, zdůrazňovaných profesionálními evolucionisty samotnými (mezi jinými Lewontinem a Gouldem). Těžkou daní, která byla zaplacena za vznik teoretické páteře evoluční biologie - populační genetiky -, bylo rozštěpení jednotného organismu na genotyp a fenotyp a následná atomizace obou na izolované geny a jejich alely na jedné straně a izolované znaky fenotypu na straně druhé. Vyjdeme‑li z této výchozí pozice, pak se - podle mínění systémově orientovaných autorů - stává evoluční vznik organické mega-komplexnosti jako takové neřešitelným problémem (nemluvě o vzniku organické proto-subjektivity, která však už vybočuje z rámce tohoto přehledu). Ani dlouhodobé evoluční trendy nejsou podle mínění mnohých autorů uspokojivě vysvětleny. Selekcionismu se vytýká snadné vytváření „evolučních vyprávění“ bez možnosti je ověřovat. ouhrnně řečeno - (naturalistická) evoluční biologie dnes uznává tři hlavní evoluční „mechanismy“: selekci, genetický posun a sebeorganizaci. Tato věda je však v prudkém vývoji a překvapivé „emergence“ v ní samé nejsou v budoucnu vůbec vyloučeny, spíš naopak. Rozhodně nelze doporučit filosofům, kteří tematicky vycházejí z evolučně biologické základny, aby všechno vsadili na přírodní výběr jako na jedinou rozhodující sílu organické evoluce; neodpovídalo by to rozsahu a významu změn, které evoluční biologie v posledních desetiletích prodělává., This article provides a survey of conceptions which, in contemporary, largely naturalistically-orientated, evolutionary biology, broaden or break free of the so-called modern synthesis (here roughly synonymous with “selectionism”) - that is the standpoint according to which natural selection is by far the most important cause of the evolutionary process. Since the 1960’s a competitor has arisen to selectionism in the shape of the so-called “neutral theory” of evolution, according to which many genetic mutations are adaptively neutral and appear in the genome with frequencies that should be put down to chance (genetic drift) rather than to selection. The main stream of evolutionary biology today is coming to a certain compromise between these two approaches: it tends to allow neutralism at the level of molecular evolution, but to recognise the action of selection on mutations evinced at the level of the phenotype. The possibility of the sequencing of whole genomes has opened up the area of comparative genomics which, on one hand, has led to the reinforcement of neutralism especially in multi-celled organisms (Michael Lynch) but, on the other hand, has led to the recognition of the decisive role of the horizontal transfer of genes in microbes in the so-called pre-Darwinian phase of evolution (Carl Woese). This phase is interpreted as mainly non-selective, if not “Lamarckian”, and in each case it certainly entails the demise of the idea of a common ancestor and of evolution by small steps. A further corrective has been the emphasis of the fact that selection draws on material prepared by the duplication of genes or of whole genomes (Susumu Ohno). Beyond any possibility of analytical elaboration in population genetics there still remains the conception of so-called regulatory evolution (S. Carroll, E. Davidson) which, at a certain point, even results in the denial of the possibility of evolution by small steps. A particularly new standpoint, often put forward in direct contradiction to the current mainstream of evolutionary biology, presents a conception which is bound to the formal theory of dynamic systems and methodologically to the mathematical modelling of regulatory networks. It most frequently goes by the name of self-organisation or emergentism. Without denying the important role of selection, it puts constraints on it by pointing to the inner-organisational principles of living beings which, however, ultimately arise from basic physical laws. The principles of self-organisation indicate one path by which greater complexity of organisms and their components may be achieved in evolution. - Selectionism is confronted not only by the pressure of these unorthodox evolutionary approaches, but also by several unanswered internal questions emphasised by professional evolutionists themselves (among them Lewontin and Gould). A heavy penalty has been paid for the constitution of the theoretical basis of evolutionary biology – population genetics, namely the splitting of the individual organism into a genotype and a phenotype and the subsequent atomisation of both into isolated genes and their alleles on the one hand, and the isolated characteristics of the phenotype on the other. From that point of departure - according to the system-oriented authors - the evolutionary emergence of organic mega-complexity as such is rendered an insoluble problem (let alone the emergence of organic proto-subjectivity which, however, is beyond the scope of this survey). Not even long-term evolutionary trends are satisfactorily explained, according to the opinion of many authors. Selectionism is criticised for its facile appeal to “evolutionary just-so stories” which elude all possibility of verification. Overall, (naturalistic) evolutionary biology today recognises three principle evolutionary “mechanisms”: selection, genetic drift and self-organisation. This science is, however, in a state of rapid development and unexpected “emergences” in its own future progress cannot be ruled out - on the contrary. It would be very unwise for philosophers, who thematically draw on an evolutionary-biological base, to put all their faith in natural selection as the single decisive force in organic evolution - that would be to ignore the range and importance of the changes which evolutionary biology has undergone in the last decades., and Jiří Vácha.
The author defends the idea of the ontological founding of environmental ethics. He recognises the need for a new morality that can foreshadow the biophile transformation of culture, but at the same time he knows that this morality may actually develop during the course of the transformation itself. He presents the view that the relation of man to nature is mediated not only by the relevant culture, but also by its hidden spiritual grounding, which determines the character of culture, both spiritual and material. Today’s culture finds itself in crisis because its predatory spiritual grounding is leading it to its own ruin. A biophile change in this grounding is therefore the condition for the emergence of a more sustained biophile culture. However, even if we recognise the ontological grounding of ethics, this does not necessarily mean that we fully understand the superior subjectivity of nature, nor that we recognise the higher moral principle in the relation of culture to the Earth. The Author therefore, albeit schematically, presents his evolutionarily-ontological concept of man, nature and culture., Josef Šmajs., and Obsahuje poznámky a bibliografii
Studie je vnitřně soudržnou interpretací Rortyho pojetí poznání, jak je lze rekonstruovat na základě knihy Filosofie a zrcadlo přírody. Ačkoli Rorty kritizuje v podstatě všechny teorie poznání, lze ukázat, že sám pracuje s jistou pozitivní představou nejen o tom, v čem poznání nespočívá, nýbrž také o tom, oč v něm pozitivně jde. Studie popisuje podstatné ohledy Rortyho pojetí poznání (poznání jako praxe zdůvodňování, poznání jako popis, poznání jako upravování teorie, poznání jako zvládání) a předvádí Rortyho kritiku epistemologie s pozitivní oporou v konceptu sebeurčení. Závěr studie tematizuje otázku, jakým způsobem Rorty může zdůvodnit odmítnutí epistemologie a přijetí hermeneutického hlediska., This study is a systematic interpretation of Rorty’s conception of knowledge as it can be reconstructed on the basis of the book Philosophy and the Mirror of Nature. Although Rorty is sweeping in his criticism of theories of knowledge, it can still be shown that he himself works with a certain positive conception not only of what knowledge does not consist in, but also of what it positively concerns. The study describes the basic points of Rorty’s conception of knowledge (knowledge as the practice of justification, knowledge as description, knowledge as the modification of theory, knowledge as coping), and it presents Rorty’s critique of epistemology in favour of the concept of self-determination. The conclusion of the study looks at the question of how Rorty is able to justify the rejection of epistemology and the acceptance of a hermeneutical viewpoint., and Martin Ritter.