Je znát, že Stanislav Moša dobře ví, co se v naší společnosti děje, a dovede tomu své režie patřičně přizpůsobit. I jeho Oidipus dostal velmi razantní výklad. Hrát dnes drama o zodpovědnosti elit za společnost by byl anachronismus. Když jeviště zaplní skupina unifikovaných dredařů v hrubých omšelých hadrech, kteří se brodí a zoufale přehrabují ve vyschlé černé prsti, není pochyb, že se ocitáme nikoli v Thébách - antické polis, nýbrž v Thébách - na biofarmě.Aktualizace jako hrom!Na tomto místě neplatí žádná stratifikace, všichni jsou si rovni, což je vidět na první pohled díky jednotnému vzhledu všech postav. Ani Oidipus nijak nevybočuje, je zkrátka jedním z mnohých. Jako by se pasoval na vůdce komunity, v níž žádní vůdci nemají co dělat, tak trochu sám a iluzorně. Chór mu to ostatně dává tu a tam najevo v momentech, kdy místo naslouchání jeho zpovědím začíná bubnovat na kulisy a vytvářet spontánní jam session. Oidipe - zní jasný signál -, nemáš žádné právo dělat se středem dění! O kolik je zde Oidipovo sebevědomí nepatřičnější, o to víc inscenace osvěžuje téma pýchy. Je zřejmé, proč je komunita postižena tragickou neúrodou, jejíž tíživou připomínku má divák stále před očima v podobě zmíněného vyschlého štěrku, kryjícího podlahu. Neplnila své ideály důsledně, nebyla schopna - kvůli vymykajícímu se Oidipovi - žít v pravdě. Za to přišel trest, o kterém zpívá chór vyhladovělý k mátožnosti a monotónnosti.Jevištní idea všeobecné rovnosti a bratrství se odráží i v dalších postavách. "Vtipným" obsazením dal Moša zcela nový výklad postavě Kreonta. Ten v podání Viktora Skály tvoří vůči všem vlasatcům podezřelý kontrast svou pleší. Nepřizpůsobivému a vůči přežilému individualismu konformnímu zpátečníkovi, odmítajícímu plné začlenění do sekty, nelze ani při nejlepší vůli věřit. Že si pan Moša nenechá uniknout žádný detail, je patrné v příchodu posla z Korintu - i on je učesán a oblečen stejně jako ostatní, nepřichází tudíž zcela nesmyslně z jiného království, ale prostě ze sousední farmy.Environmentální hnutí má ale v Mošových očích i jiné aspekty než univerzální image. Do děje je připsána němá postava Satyrky, která tancem provází celé představení. Její význam naznačuje autor ve svém komentáři v programu k inscenaci: "zda jsme vskutku povstali z opice nebo to bylo jinak?" Vida, další ožehavé téma: kreacionismus versus evoluční teorie. Člověk má v sobě cosi božského, a je tedy nejen uživatelem, nýbrž i opatrovníkem matky Země. Jak bolestně mu ovšem k naplnění této povinnosti chybí duchovní vztah ke své ploditelce.Ironicky řečeno: Stanislav Moša jednoznačně vyvrátil veškerá nařčení z přizpůsobivosti většinovému vkusu a ukázal se v roli zvěstovatele nového postmateriálního věku. Věku, k němuž nedojdeme bez obtíží a bez pokory, kterou Oidipus varovně nalézá až po tragickém vyvrcholení. Ať žije New Age, ať žije Nový věk v Městském divadle Brno.