Řada příspěvků letošního ročníku Živy byla věnována různým tématům krajiny (2015, 1: 21-24 a XI; 2: 69-72 a XXXV-XXXVII; 3: 116-119 a XLV-XLVIII; 4: 169-172 a 173-178). Podnětem pro jejich uveřejnění se staly semináře Povodně a sucho: krajina jako základ řešení, organizované Komisí pro životní prostředí Akademie věd ČR ve dnech 8. října 2013 a 5. června 2014 (viz Živa 2015, 1:XII-XIII). Tyto příspěvky ukázaly problematiku krajiny z různých hledisek. Autoři se zabývali vodou v zemědělských půdách, ekosystémy říční krajiny, lesem jako jednou z jejích nejdůležitějších strukturních složek, biologickou rozmanitostí krajiny a dalšími dílčími tématy. Konečným cílem výzkumu krajiny je ale poznání krajiny jako celku - komplexu přírodních, kulturních a sociálně-ekonomických souvislostí a vztahů. Krajina není staveniště developerského projektu ani výrobní hala zemědělské akciové společnosti. Jde o veřejný prostor, v němž společnost žije a realizuje nejen své ekonomické, ale i kulturní, přírodní a sociální zájmy. Je proto na místě, aby se stala trvalou součástí národní politické agendy - stejně jako je tomu v jiných případech veřejného zájmu. and Josef Fanta.
Povodně a sucho se v posledních letech skloňují ve všech pádech. Často se v tomto kontextu zmiňuje potřeba budování přehrad a dalších nákladných děl, která však řeší jen důsledek mnohdy špatné péče o krajinu. Ne každý si totiž uvědomuje, jak důležitou roli hraje v koloběhu vody půda a stav krajiny. Kvalitní a nedegradovaná půda dokáže poutat značné množství vody, čímž reguluje dopady obou klimatických extrémů. Pestrá krajina s přirozenými mokřady a dalšími krajinnými prvky s vodou hospodaří lépe než krajina plná velkých půdních bloků s monokulturami zemědělských plodin a regulovanými vodními toky. and Jiří Hladík, Jan Vopravil, Marek Batysta.
V posledních 16 letech zažila Česká republika tři povodně, jejichž rozsah a následky nemají v moderních dějinách země obdoby. Zatímco moravská povodeň v roce 1997 se považovala za náhodnou událost, srpnová z roku 2002 v Čechách vedla ke zjištění, že náhody se mohou opakovat. Třetí povodeň v květnu 2013, kterou vzápětí vystřídalo období extrémního sucha, ukázala, že o náhody zřejmě nepůjde - že opakované extrémní fluktuace počasí musíme vnímat v jiných kategoriích než dosud a začít o nich uvažovat v širších souvislostech. and Josef Fanta.
Fossil molluscan successions from ca 450 sites provide evidence of the paleo-environmental history of the Czech Republic and Slovakia during the Quaternary. They not only reflect the Quaternary cycle of warm and cold phases but also a number of various events, such as the impact of the cold oscillation at 8,2 ky BP or the detailed reconstruction in time and space of the habitat patchwork in areas where other fossils are sparse or absent, particularly in karstlands, in the full scale of elevations. and Vojen Ložek.
Předmětem této studie je publikace výsledků výzkumu velkého pravěkého ohrazení, prvního areálu svého druhu v Čechách, ověřeného výzkumem. Projekt byl realizován jako pokus o získání co nejvíce relevantních poznatků o morfologii, stáří, funkci a vztahu areálu k přirozenému okolí v hustě osídlené krajině poblíž soutoku Labe s Vltavou, a to kombinací několika nedestruktivních metod (letecký a geofyzikální průzkum, povrchové sběry) a plošně omezeného výkopu. V tomto procesu bylo zjištěno, že objekt je možné jednoznačně přiřadit ke skupině velkých příkopových ohrazení (Erdwerke, Grabenwerke) michelsberské kultury, které jsou známy z oblasti mezi Pařížskou kotlinou, Porýním a Pomohaním a které jsou datovány do starší fáze okruhu eneolitické kultury s nálevkovitými poháry. Ohrazení sestává ze dvou paralelních přerušovaných příkopů a pravděpodobně souvislého palisádového žlabu. Areál, kde je ohrazení umístěno, byl osídlen již v neolitu a následně i v době bronzové, kdy se sídelní aktivita koncentruje do západního výběžku areálu. Výzkum prokázal, že se nejednalo o souvislé (kruhové, oválné) ohrazení prostoru, systém příkopů a palisády přetnul šíji labského meandru v nejužším místě podobným způsobem, jakým bývaly v pravěku/raném středověku opevňovány strategické polohy na ostrožnách. Tulipánovitý pohár nalezený na dně vnitřního příkopu bezpečně datuje ohrazení do starší fáze michelsberské kultury (cca 4000 př. Kr.). and THE LARGE PREHISTORIC ENCLOSURE AT KLY (MĚLNÍK DISTRICT); THE USE OF NON–DESTRUCTIVE INVESTIGATIVE METHODS TO GAIN AN UNDERSTANDING OF A NEW TYPE OF SITE. The subject of this study is the publication of the results of the investigation of a large prehistoric enclosure, the first site of its type in Bohemia to be confirmed by excavation. The project was conducted as an attempt to retrieve the greatest possible amount of relevant data regarding the morphology, age, function and relationship of the site to the natural environment in a densely settled landscape close to the confluence of the rivers Labe (Elbe) and Vltava (Moldau); moreover, this was to be achieved by a combination of several non–destructive methods (aerial survey, geophysical prospection, surface artefact collection) and limited open–area excavation. It was found that the feature could unequivocally be classified among that group of large ditch enclosures (Erdwerke, Grabenwerke) of the Michelsberg culture known from areas between the Parisian Basin, the Rhineland and the Main, dated to the earlier phase of the Eneolithic Funnel Beaker culture. The enclosure consists of two parallel, interrupted ditches, and a probably uninterrupted palisade trench. The area in which the enclosure is located was settled in the Neolithic and subsequently in the Bronze Age, when settlement activity concentrated on its western protrusion. Research showed that this was not a continuous (round, oval) enclosure of space, but that the system of ditches and palisades cut across the nape of a meander on the Labe, at the narrowest possible point, in a similar way to that in which during prehistory and the Early Middle Ages strategic points on spurs were fortified. The tulip–shaped beaker found at the base of the inner ditch securely dates the enclosure to the early phase of the Michelsberg culture (c4000 BC).
Ve starší fázi mladého paleolitu využívají všechny tři paralelní technokomplexy prostředí téhož typu (rozhraní pahorkatin a nížin), ale prostorově se zčásti vylučují. V gravettienu (pavlovienu) se osídlení soustředilo do říčních údolí, výhodných jak z hlediska obživy, tak i pro dálkovou meziskupinovou komunikaci. To se projevilo prudkým nárůstem importů kamenných surovin – nezávisle na vzdálenosti od zdrojů převládají severské silicity. Obě rozdílné strategie přežívají bok po boku i za drsného klimatu vrcholu posledního pleniglaciálu, jemuž dokáží čelit v tradičně rozdílných ekologických zónách. K vymizení epiaurignacké adaptace mohla přispět jistá přespecializovanost, jež se odrážela v orientaci na vzdálené zdroje surovin a ve velmi nevyvážených typologických spektrech. Populace magdalénienu, pronikající ze západní Evropy, potom bez návaznosti na předchozí místní vývoj osídlila převážně krasové oblasti (na Moravě výrazněji než v Čechách), a v nich jen údolí s vodními toky. Okolní krajinu pragmaticky využívala jen k rychlým přesunům za sezónními zdroji. Určitá možnost zkreslení vyplývá ze skutečnosti, že pohyby a kontakty skupin lze sledovat takřka výhradně dle pohybu kamenných surovin, navíc jen těch atraktivních a preferovaných. Ve všech dobách lze tedy snadno doložit vztahy k severu, kde se nacházely zdroje kvalitních polských silicitů, zatímco o případné komunikaci opačným směrem nemá co vypovídat. and In the early phase of the Upper Palaeolithic all three of the parallel technocomplexes make use of environments of this type (on the interface of hillsides and lowland), but spatially they are partly exclusive. In the Gravettian (Pavlovian) settlement concentrated on river valleys, favourable from the point of view of both subsistence and long–distance, inter–group communications. This was expressed in a sharp increase in the import of stone raw material – independent of distance from the predominant northern silicites. Both different strategies existed side by side even in difficult climate of the peak of the last pleniglacial, which they were able to confront in traditionally different environmental zones. The disappearance of Epi–Aurignacian adaptation may have owed something to the a certain overspecialisation as reflected in orientation to distance raw material sources and in the very imbalanced typological spectra. The population of the Magdalenian, invading from Western Europe, settled the predominantly karst regions without consideration of preceding local development (moreso in Moravia than in Bohemia), and even here only valleys with watercourses. The surrounding landscape was used pragmatically only for rapid movement after seasonal resources. A certain possibility of distortion arises from the fact that the movements and contacts of groups can be traced exclusively through the movement of stone raw materials, and even then only of the attractive and preferred ones. In all periods it is therefore easy to identify links to the north, where the sources of high quality Polish silicite are, while nothing speaks of any communication in the opposite direction.