| s-1
| Zakrakoce v hradě vrána, sóvy z křeku následují, povylétla vrána sobě, a sóvy ji obletují. |
| s-2
| Povylétla vrána sobě přes temeno černých borů, rozlétla se, usadila černá na bílou až horu. |
| s-3
| Krákorala o svém plenu, družkám sovám – o jelenu. |
| s-4
| Nebyla však černá vrána a byl vrah to v srdci černý, a sbor sóv – roj zbojců krutých, v temnu, v loupežích mu věrný. |
| s-5
| A byl jelen národ tichý: písním, míru narozený, a přec pro svou rodnou matku k věčným strastem odsouzený. |
| s-6
| Že však sám hned neumíral, ba z zpěvného žítí těšil, musel sám si hrob svůj kopat, – musel: – anť, že živ, tím zhřešil! |
| s-7
| Podťata mu lípa svatá, zbledla nadějí mu zoře, a dub velký zasazen byl na rov mu na Bílé hoře. |
| s-8
| Sklesl jeden – – zastřela ho i s národem pranoc čírá, dub však zvlažen slzou sterou šíř a šíř se rozprostírá. |
| s-9
| Sletajú se tlupi bystrých krahujcev, ze vša lesa semo na sěn dub; pokrakujú na dubě všicí: „pade junoše zlobú vraha!“ Junoše plakachu vše děvy. |
| s-10
| Už dvacet let zde bratr k bratru se tulíme a tisknem dlaň, vždy vystaveni bouřím větrů, před námi stále divá saň. |
| s-11
| Bijem se v pravo, bijem v levo, až jiskří našich mečů zář: pro rodné slovo, mluvu matky, pro víru, pravdu, pro oltář. |
| s-12
| Tak jako dub, jenž v bouřích stojí nezvrácen v pevných kořenech, vždy hrdý, tvrdý v tuhém boji – tak, Hospodine, stát nás nech! |
| s-13
| Nech stát nás mocně, nerozborně, vždy v lásce svorné, Bože náš! |
| s-14
| Zde v píli, snaze neúmorné Tvá na severu stojí stráž! |
| s-15
| Zde na pozemí maják strmí náš proti vlnám cizoty – než bychom pídi půdy dali, rač dáme svoje životy. |
| s-16
| Vždy věrni sobě, věrni Bohu a věrni otců dědictví zde jako chrabří Chodováci chcem vyčkávat dne vítězství. |
| s-17
| Že nejsem čist, to dobře vím, leč bez hříchu žít neumím. |
| s-18
| Co mám, to všechno Tobě dám: Že zcela Tebe uznávám, Tvou moc i Tvoji dobrotu, že vzbudil jsi mne k životu. |
| s-19
| A život ten? |
| s-20
| Jen střída dní, povzletů, pádů, trápení. |
| s-21
| Nesmírnou touhou kpředu štván, svědomím stále bičován. |
| s-22
| Den za dnem jde, drak za drakem, já všechny přemoh zázrakem. |
| s-23
| Však vypadám! |
| s-24
| Meč samý zub, tvář zjizvena, kde chlup, tam chlup. |
| s-25
| Až všechny draky posekám, chci přijít k Tobě, nevím kam. |
| s-26
| Na horu slož mě zelenou, kde bílé mráčky nebem jdou, kde vidět v dálky kolkolem, co v nebi je, co dělá zem – kde s výše slunná, zářivá se Tvoje tváře usmívá, kde vidět světů, věků běh – tam spočinout mě chvíli nech – a až se zpiju zázraky, zas, Bože, pusť mě – na draky. |
| s-27
| Hořký je život, těžké svědomí, když věčnost neznáma a v dálce tmy. |
| s-28
| O, jediné jen dej mi slyšet slovo: Ego te absolvo! |
| s-29
| Proč musil’s umřít v onom soumraku, jakou to vůlí zlomena tvá vůle, že’s odešel v den strašných přízraků, kdy příští bylo mnohem dál než Thule? |
| s-30
| A prapor, který by si’s viset přál, vlát v triumfu den k slávě rodné země, proč nehlučně a teskně zapadal do noci, která svírala tvé plémě? |
| s-31
| Nezměrné hoře nosil den co den, týden co týden kruté loňské zimy. |
| s-32
| Do obzoru, jenž všecek zatemněn, bylo ti zříti zraky hynoucími! |
| s-33
| Červánky kdybys viděl, jež se rdí, jak zjasnily by poslední tvou chvíli! |
| s-34
| Jak vlál by prapor hrdě na žerdi, vzdán větrům, hyna, ale plný síly! |
| s-35
| Rozcuchán, jak by letěl prostorem, žehnaje vichrům, které vraždily by. |
| s-36
| Praporů tolik, tolik viděl jsem na žerdích tolika. |
| s-37
| Leč jeden chybí. |
| s-38
| Právě v roce 80 – pamatuji to jak včera – literáti ve Francii počali číst Baudelaira. |
| s-39
| Nejsem sice knihomolem, neznám sice, co jsi svrz’ ty, ale zdá se, že Paul Verlaine měl v tom také svoje prsty. |
| s-40
| Co chce Paříž, to chce Pán Bůh. |
| s-41
| Zřídila se – bída velká! – pro výrobu dekadence u nás v Čechách paralelka. |
| s-42
| Za úplňku ztrhaného – abych mluvil prostou řečí – k magii šel smyslnosti rytíř v sexuelní křeči. |
| s-43
| Nám nemohou imponovat – o tom nejsou žádné sváry! – lidé s pósou odlišnosti, lidé bahna, mlhy, páry. |
| s-44
| Umění se restauruje: rytíř dostává co pro to. |
| s-45
| Do „Lumíru “ napsal článek*) Theer – alias Gulon Otto. |
| s-46
| Vyložil jsem stručně, jasně – nechci za to žádné věnce! – s důkladností historika vznik a zánik dekadence. |
| s-47
| Mohu také udat pramen. |
| s-48
| Tam se čtenář více doví. |
| s-49
| Deset let už o tom píše, pan Vejr v Švandě Dudákovi. |
| s-50
| Co z chaosu vstal svět náš přeubohý, dle představ svých si člověk tvoří bohy. |
| s-51
| Zřelť v tučném býku boha, v krokodilu Kdys Kamid, prabydlitel země Nilu. |
| s-52
| A Kanobčan ctil v objemném ho džbánu, a chytrý Azték hnět’ ho z marcipánu. |
| s-53
| A ve volu, jenž v útrobách byl žhavý, jej Babylonské ondy ctily davy. |
| s-54
| A Kirina, psa s jeleními rohy, syn Číny k poctě vřadil mezi bohy. |
| s-55
| A ve vtělení želvy obrovité Ind Višnu měl, své božství nad vším skryté. |
| s-56
| A v tučném kanci, modrém Herlikanu, ctil Kalmik svého boha, pána pánů. |
| s-57
| A v rybě – Bajušáku – Kamčadále, a Peršan v plameni, jenž hořel stále. |
| s-58
| A German ve vlku, jenž Fenrir zove a zhltne vše, co chodí, létá, plove. |
| s-59
| A ve trojhlavém starci šesti zraků jej Slovan ctil a v hromobitném mraku. |
| s-60
| A v ženách květných vnad a v zjevech reků lid římský bohy zřel i národ Řeků. |
| s-61
| A v beránku a holubici bílé my obraz boží vidíme té chvíle. |
| s-62
| A dál a dál, vždy jiným bude videm Bůh časům jinakým a jiným lidem. |
| s-63
| – Co z chaosu vstal svět náš přeubohý, dle představ svých si člověk tvoří bohy. |
| s-64
| Leč onen Veliký tam v slunném jasu jest nad pomysly božství všech i času. |
| s-65
| Je v dobru skryt a ve pravdě a kráse a v útrpnosti na svět usmívá se. |
| s-66
| Měl jsem dítě dcerku zlatou, krásnou jako zoru, s růžným líčkem, s rusou hlavou, jako kněžku usměvavou vil bělostných čarovného sboru. |
| s-67
| A já stále hleděl na ni, vším mně v světě byla, stále krás jsem viděl nových, z jejichž zdrojů křišťálových duše moje blahou svěžesť pila. |
| s-68
| A já čekal, že se změní v zář vlas její rusý, že z ramének jarní chvíle té mé něhyplné víle bílá peruť náhle vzrůsti musí. |
| s-69
| Vzrostla, vzrostla, Bože milý, tajemně se chvěla, nezřely jí oči spráhlé, věděl jsem jen, že mi náhle vzhůru k hvězdám navždy odletěla. |
| s-70
| Ach, má zora zapadala v soumrak šipkou z luku, za soumrakem noc juž vstává, a z té noci smrť mi dává ledovatou, třesoucí se ruku. |
| s-71
| V rudých kdys vlasů záplavě jsem viděl světici. |
| s-72
| Maria Magdaleno! |
| s-73
| Zsinalá, v truchlé póze kajícnice, Nad lebku chýlíš zhubenělá líce... |
| s-74
| Ale ty oči! |
| s-75
| oči smilnící! |
| s-76
| Ty mluví o jiném: o šatě náhle odervaném A o nahotě s vůní kmínu dráždivou, O smyslnosti vytrysklé jak purpurový oheň Perversních květů, které rychle schnou. |
| s-77
| Ty mluví o vášni, jež sebe zpíjet chtěla, Mladostí údů vyssáta být prahla, Jež v dusných orgiích klín vonný nabízela A lidmi zhnusena, po samém Bohu sáhla. |
| s-78
| Ať nyní oheň v tvářích tvých V ledové tyto růže pohasl, Ať rozpustilý smích Rty naposledy otřásl, Ať drahokamů ozdoby Spadaly s ňader Tvých, Ať propadl se v záhrobí Chvějivý těla sníh, Ať v pózu Tebe kající Děs smrti zlomil zoufalý, Ty oči! oči Tobě zůstaly! |
| s-79
| Ty oči samice! |
| s-80
| Ty oči smilnící! |
| s-81
| Ale ještě nyní oživuješ na chvíli, Žár bílý kdy se snese na město Oněmlé v dusnu... |
| s-82
| V starobných ambitech, kde ztuhlá světic ctnost V škrobených límcích španělských se vztyčuje, Kde marně Šebestián sličný Kypící nahotu, Drážděné šípem genitálie ukazuje, Aby sváděl ctnostně odvrácené zraky, Ty potměšilou vlnu ňader, Tak měkce tajících, teď svůdně rozléváš, Své tělo zase obnažuješ, tolika tknuté milenci, A dráždíš pletí tolika ústy zlíbanou A klínem, tolika vášněmi rozrývaným, A očima samice, očima smilnýma. |
| s-83
| Maria Magdaleno! |
| s-84
| Ty v rudých vlasů záplavě, Zsinalá v truchlé póze kajícnice, Zoufalé duše vyslyš modlitbu, Jež prosí tebe: rozpěň moji krev, Nauč mne hřešit, neřestí jít pevně, Nevěstko – Světice! |
| s-85
| Maria Magdaleno! |
| s-86
| Rozkoše dám tobě jméno teskné, Ať v tiché slávě jako magický skvost bleskne! |
| s-87
| Maria Magdaleno! |
| s-88
| Ať jiné pro ctnost svou, Ty pro hřích vešla jsi v zář nebeskou! |
| s-89
| Ať jiné, muži netknuté, jen Věčné lásce byly věrné, Ty's rozdávala svůdně lásky efemerné, Ty's ožívala znova v dráždivém smyslů dobrodružství, V bláznovství lehtání, v alarmu vzkypělého mužství. |
| s-90
| Maria Magdaleno! |
| s-91
| Světice smyslnosti žhavé! |
| s-92
| Patrona lascivorum! |
| s-93
| Ave! |
| s-94
| Ave! |
| s-95
| Ave! |
| s-96
| Zavedla jej vzdušná cesta s lučin, po nichž stýská se mi, a teď bloudí spletí města, náměstími, ulicemi. |
| s-97
| Letí, letí, neví kudy, pod ním hučí vírem davy – venku země plane všudy, jedna zář a květ je smavý. |
| s-98
| Letí, letí, nikde květu, ani větve nikde není, kde by ustál ve svém letu, složil křídla v unavení. |
| s-99
| Umdlévá již jeho veslo v nehybném a těžkém vzduchu, jakoby sem nezaneslo jaro ani tichou tuchu. |
| s-100
| Letí, letí... |