| s-305
| Tímto vystupuji ze školy... |
| s-306
| Položil jsem papír zpátky. |
| s-307
| K strýci Boleslavovi, tetě Sládkové a oběma jejich rodinám cítím doteď jen a jen lásku a vděk. |
| s-308
| Teta Anna byla sestrou mého otce. |
| s-309
| Provdala se za lékárníka Sládka a měli spolu pět dětí. |
| s-310
| Tři z nich už byli dospělí a v domě zůstali jen dva nejmladší kluci, Jiří a Jaroslav, takže na mě dokonce vybyla samostatná postel. |
| s-311
| Rodině patřila lékárna, což byla nejmíň stejná slast pro můj nos jako ten potravinářský krámek strýce Boleslava. |
| s-312
| To ještě nebývala v lékárnách ta sterilní vůně, s jakou se tam setkáváme dnes. |
| s-313
| Nikdo,odpověděl Ivan bez špetky zaváhání, a než jsem stačil ocenit, jakého to máme mezi sebou hrdinu, mihla se vzduchem Kristova levačka a srazila Ivana k zemi podruhé. |
| s-314
| Ivan vstal a podíval se na Kristu stejně tvrdě jako předtím, takže Kristovi svitlo, že u něho nepochodí, a obrátil se na nás. |
| s-315
| Príma, tak to zkusíme odjinud. |
| s-316
| Kdo z vás pomáhal panu Passerovi ničit školní majetek? |
| s-317
| Hluboké ticho. |
| s-318
| Vidím, že jste banda pěkných hrdinů. |
| s-319
| Nástup! |
| s-320
| Seřadili jsme se spěšně do dvojstupu a Krista nás odvelel na dvůr, kde jsme museli stát v pozoru tak dlouho, dokud se další vandalové nepřiznají. |
| s-321
| Zuřivě mával taktovkou proti zdi, zatímco jeho gramofon vyřvával na plné pecky nějaký ten klasický opus. |
| s-322
| Makal, až se z něho lilo, a když dodirigoval, sedl si k bicím a bušil do nich do deseti večer, než ho zarazil noční klid. |
| s-323
| Jedinou výhodou bylo, že jsme bydleli na pokoji jenom dva. |
| s-324
| Většina místností na koleji byla pro tři a některé až pro pět lidí. |
| s-325
| Proto jsem se ani nesnažil spolubydlícího vyměnit. |
| s-326
| Měl jsem tehdy velké ambice psát, ale na koleji se psát nedalo. |
| s-327
| Začal jsem tedy shánět podnájem, jenže i malá místnost u někoho v bytě vycházela na strašné peníze. |
| s-328
| Jak jsme si razili cestu dlouhou řadou podél dřevěných lavic, byl jsem blíž jejich naleštěným botám než slavnostním tvářím. |
| s-329
| Usadili jsme se, světla v sále zhasla a tmu protnul svazek ostrých paprsků. |
| s-330
| Vycházel z dírky v zadní stěně, tak malé, že by ji snad ucpala mince, a rozšiřoval se v mohutný kužel světla, který na bílé plátno vpředu dopadal v podobě podivuhodných obrázků. |
| s-331
| Popelavé tváře velké jako dům otevíraly ústa zvíci vrat a opět je zavíraly, ale nevydaly ani hlásku. |
| s-332
| Nebylo slyšet nic víc než vrčení mašiny odkudsi zezadu. |
| s-333
| Tvrdě po mně řezali kameny, ale nebyla v tom stopa nějaké emoce, chovali se, jako by vykonávali úkol, který jim kdosi nařídil, jako by provozovali jakýsi experiment. |
| s-334
| Byl jsem z toho zmatený a nevěděl, co mám dělat. |
| s-335
| Jen jsem tam stál a uskakoval před jejich střelami. |
| s-336
| Nikdo z nich proti mně nevyrazil, aby mě zmlátil, ale s kamenováním nepřestávali. |
| s-337
| Nakonec jsem to koupil jedním velkým balvanem přímo do břicha a odpotácel se domů, kde jsem mamince ukázal obrovskou modřinu. |
| s-338
| Moje matka byla ženská, která se jen tak nedala. |
| s-339
| Příští ráno mě nechala doma a sama se vydala za učitelem. |
| s-340
| Obojí obecenstvo se velkoryse smálo všem gagům, které jsme si pro ně vymysleli, a řičelo smíchy, kdykoli se přihodil nějaký nevyhnutelný lapsus. |
| s-341
| Pokřikovali na nás různé fórky, užívali si a nakonec nám uspořádali mohutný aplaus. |
| s-342
| Bavilo mě hrát, ale ještě víc mě bavilo oblékat se do kostýmu a líčit. |
| s-343
| Když jsem hrál Harpagona nebo Hadriána, musel jsem se přeměnit ve starce, a vždycky jsem se už třásl na to, až budu mít v ruce kostým nebo štětec s barvami nebo směšnou paruku. |
| s-344
| Od té chvíle se soustředili hlavně na to, kdy přijde další karambol. |
| s-345
| Brzy měli o zábavu postaráno. |
| s-346
| Lapali po dechu a div smíchem nepraskli na náš účet. |
| s-347
| My, celí vyděšení z toho trapasu, jsme na sebe za vachrlatými kulisami hystericky syčeli a nadávali si. |
| s-348
| Přestávka přinesla sérii vzájemného obviňování. |
| s-349
| Nakonec kapela spustila předehru k druhému jednání. |
| s-350
| Ještě se ani nezvedla opona, když se z jeviště ozvala strašlivá rána. |
| s-351
| Hlediště vybuchlo smíchem. |
| s-352
| Diváci byli tak dychtiví vidět, jaká další katastrofa nás potrefila, že začali tleskat, dupat nohama a skandovat: |
| s-353
| O-po-nu! |
| s-354
| O-po-nu! |
| s-355
| O-po-nu! |
| s-356
| Matka se zase za otcův návrat usilovně modlila. |
| s-357
| Ale ani dopis, ani modlitby nic nezmohly, a tak nám nezbylo, než shánět jídlo, které jsme párkrát do roka směli otci v balíčku poslat, i když jsme sami neměli nazbyt. |
| s-358
| Můj život za války nemá nic společného s tím, co člověk vídává ve filmech nebo o čem čte v knížkách. |
| s-359
| Zažil jsem pár momentů lepkavé hrůzy, ale to byla jen intermezza v nezáživném rytmu všedního života. |
| s-360
| Protektorát Čechy a Morava si uchoval i svá tradiční atletická mistrovství a jeden borec byl z Čáslavi. |
| s-361
| Klika cvakla a nahoru do mého pokojíku dolehl zvuk několika tlumených hlasů, které rázem naplnily chodbu. |
| s-362
| Po chvíli se rozeznělo domem dupání těžkých bot, bouchání a vrzání dveří, skřípění otvíraných skříní a šuplat, šoupání nábytkem. |
| s-363
| Ležel jsem v posteli a měl strach. |
| s-364
| Nevěděl jsem, kdo jsou ti návštěvníci, a nechtěl jsem to vědět, protože mi to bylo až příliš jasné. |
| s-365
| Snažil jsem se nedívat na masivní dřevěnou skříň, odtaženou na půl metru od zdi a pouze zčásti zakrývající vchod do malého arkýře, v němž byla naše tajná spíž. |
| s-366
| Pár dní nato, co Hitler spáchal ve svém berlínském bunkru sebevraždu a Čáslaví se prohnala Rudá armáda, vyhlédl jsem jednou oknem naší plynárny a spatřil div podobný tomu, že válka je konečně za námi. |
| s-367
| Plynárna stála na kraji města a já měl z okna výhled na šťavnatě zelené pole táhnoucí se až k obzoru. |
| s-368
| A na tom poli se pokojně ládoval čerstvými výhonky pšenice dvouhrbý velbloud. |
| s-369
| Zvířena v zemi byla silně zdecimována válkou a třeba prase jsem už léta neviděl. |
| s-370
| Vzácností byl i pes. |
| s-371
| Když se zvedám z postele, kolena z rosolu mi vypovědí službu a já se zhroutím zpátky - ale pak se mým tělem rozline nepopsatelná záplava blaženosti. |
| s-372
| A bizarní je, že tenhleten pocit je tak skvostný, že se mu žádné ovace bližních, žádné vavříny a odměny nemůžou rovnat. |
| s-373
| Ten večer si Amadeus vedl velice dobře. |
| s-374
| Peter Shaffer už dostal Oscara za nejlepší scénář podle předlohy, F. Murray Abraham si odnesl poctu za hlavní mužský herecký výkon a další Oscary jsme dostali za výpravu, kostýmy, zvuk a masky. |
| s-375
| Vždyť tě vidím, jak v tom okně vysedáváš jako mlsnej kocour. |
| s-376
| Měla ze mě legraci, ale slíbila, že Moravské oči přivede na lavičku u jezera v osm večer. |
| s-377
| Večer jsem obvykle hrával karty s partou starších kamarádů, a tak jsem se jim letěl omluvit. |
| s-378
| Pardon, pánové, ale já mám dneska rande. |
| s-379
| Nekecej! |
| s-380
| A s kým? |
| s-381
| Všimli jste si tý modelky z Moravy? |
| s-382
| Hele, třeba z tebe konečně udělá chlapa, co?smáli se. |
| s-383
| Třeba,řekl jsem a odešel. |
| s-384
| Nechtěl jsem ponechat nic náhodě. |
| s-385
| Vypral jsem si propocené kalhoty a triko, vydrbal tenisky a přihnal se k jezeru s půlhodinovým předstihem. |
| s-386
| Počkali jsme, až si namydlí obličej, a pak jsme na něj začali močit. |
| s-387
| Eda stál pod proudem horké vody, takže nic necítil. |
| s-388
| My se chechtali a Eda, aby nezůstal o nic pozadu, taky. |
| s-389
| Měl děsivě hýkavý smích, a jak jsme se chechtali, přidával k našemu smíchu své hýkání, i když netušil, že příčinou toho veselí je on sám. |
| s-390
| Jestli byl Eda někdy na zámku opravdu šťastný, pak jedině ve chvíli, kdy mu banda kluků močila na nohy. |
| s-391
| Jednou večer jsem zrovna takhle očurával Edovo koleno a halekal s ostatními, když jsem si náhle uvědomil, že všichni ostatní zmlkli. |
| s-392
| Modlil jsem se, abych na schodech zaslechl zase ty nejlehčí ze všech kroků, modlil jsem se, aby se dveře otevřely, objevila se maminka a sevřela mě v náručí. |
| s-393
| Nic. |
| s-394
| Dlouhé, dlouhatánské nic. |
| s-395
| Ticho. |
| s-396
| Nakonec zadrnčel zvonek dole u domovních dveří. |
| s-397
| Ležel jsem nehnutě a ani nedýchal. |
| s-398
| Slyšel jsem, jak zvonek vyzvání, a z celého srdce jsem si přál, abych zaslechl maminku, jak jde otevřít. |
| s-399
| Místo toho se ale dál ozývalo to dlouhé přerývané zvonění, promlouvalo ke mně, jako by vědělo, že jsem v domě a že moc dobře slyším. |
| s-400
| Ano, ano, už jdu! |
| s-401
| Čáslav, jejíž historie sahá až do třináctého století, měla tehdy zhruba deset tisíc obyvatel. |
| s-402
| Vedle velkého gotického kostela, kam chodívali katolíci, a menšího protestantského kostelíka, kam chodívala v neděli na bohoslužby celá moje rodina, tu k největším pamětihodnostem patří náměstí, zabírající plochu menšího letiště. |
| s-403
| Tady se za středověku šikovaly celé armády, než vyrazily do boje. |
| s-404
| A v tomto malém městě s velkým náměstím mě jednou jako čtyřletého či pětiletého vyvedli rodiče do jakéhosi obrovského sálu plného lidí. |