s-1
| Jedním z nejdůležitějších úkolů každé vědy je vymezení hranic vlastního zkoumání. |
s-2
| Při tomto vymezování se projevují dvě základní vývojové orientace. |
s-3
| Jedna směřuje k stále vyhraněnějšímu a užšímu pojetí předmětu vědní disciplíny, který je chápán jako imanentní, sám o sobě existující, na sebe soustředěný soubor homogenních jevů, naopak druhá orientace postuluje předmět svého zkoumání transcendentně, vidí v něm prostředek uchopení stále širších souvislostí a vztahů, které vedou k postupnému vytváření interdisciplinárních oborů a syntetizujících vědních oblastí. |
s-4
| Dominantnost první z těchto linií je motivována zákonitostmi historického vývoje lidského poznání, které vychází od celkového chápání objektivního světa a postupně směřuje k relativnímu osamostatnění stále jemněji tříděných oborů. |
s-5
| Převládání druhé linie v novější době naopak vyplývá ze stále hlubšího pochopení vzájemných vazeb a analogií mezi různými, často zdánlivě velmi odlehlými oblastmi poznávání společenské i přírodní reality. |
s-6
| Právě dějiny jazykovědy jsou názorným příkladem dialektiky vzájemného působení transcendentních a imanentních tendencí ve vědě. |
s-7
| Podobně jako ostatní vědní disciplíny se jazykověda zrodila v rámci filozofie, pro niž jazyk představoval jedinou možnost pochopení myšlenkových struktur, základní prostředek utváření logických operací a předpoklad jakékoli gnoseologie vůbec. |
s-8
| Tuto funkci, zprostředkovat poznání jevů, které leží mimo jazyk, plnila jazykověda téměř výhradně ještě dlouho do moderní doby, ponechávajíc přitom stranou vnitřní strukturu nejvlastnějšího předmětu svého zájmu, jímž je, jak to poněkud vyhroceně formuloval na počátku # * jeden z klasiků jazykového imanentismu, ženevský lingvista * de Saussure, jazyk chápaný sám v sobě a sám pro sebe. |
s-9
| Dějiny jazykovědy starší doby tedy chápou jazyk jako nástroj poznání jevů, jejichž podstata spočívá mimo jazyk a za jazykem. |
s-10
| V antické rétorice sloužila lingvistická analýza propracování argumentace při přesvědčování u porad a soudů, v rámci poetiky se vytvářely soupisy tropů a figur sloužící poznání zákonitostí tvorby a interpretace literárního díla, většina antických a středověkých gramatik byla sestavována za účelem normativním a pedagogickým, aby odlišila vytříbenou latinu od vlivů národních jazyků, linguae vulgares. |
s-11
| Výrazně služebnou úlohu zaujala jazykověda v období bojů za samostatnost národa, která byla namnoze ztotožňována se samostatností a čistotou jazyka, tedy v období renesance. |
s-12
| Toto hnutí vzniklo v Itálii a bylo ztělesněno Dantem, který se inspiroval encyklopedickým dílem svého učitele Brunetta Latiniho Li livres du trésor, trésor, poklad, mateřský jazyk, pokračuje pak dlouho do novověku a v současné době ovlivňuje jazykovou situaci v mnoha rozvojových zemích. |
s-13
| Ideologické povahy postupně nabývají jazykové spory v kapitalistických zemích, v Kanadě, Belgii a v Řecku. |
s-14
| Jazyková politika je významnou složkou řešení národnostních otázek též v zemích socialistických, hlavně v SSSR. |
s-15
| Ke konci # * je pak jazykověda zřetelně ovlivněna jednak psychologismem, o psychologické motivaci jazykových změn, o vztazích mezi myšlením a jazykem a psychologií národů a jazykem píší zvláště ruský jazykovědec Potebňa a německý psycholog Wundt, jednak sociologismem, zastoupeným zvláště pracemi sociologizujícího směru francouzské lingvistiky reprezentovaného jmény Meilleta, Vendryese a dalších. |
s-16
| Teprve na počátku dvacátého století je důsledně domyšlena reakce na vývojové linie, v nichž jazykověda plnila pouze úlohu pomocné disciplíny podřízené vědám ostatním, především historii, literární vědě, psychologii, sociologii, filozofii, logice. |
s-17
| Tímto domyšlením je strukturalismus, jehož jazykovědnou odnož propracoval ženevský lingvista * de Saussure, posmrtně vydaný soubor jeho přednášek vyšel pod názvem Cours de linguistique generale v * # . |
s-18
| Konstituování lingvistiky jako samostatné vědy tímto datem pochopitelně nezačíná, lze je spíše vztáhnout k počátku # * , k období vzniku historickosrovnávacího studia indoevropských jazyků a k pracím školy mladogramatické. |
s-19
| Podle myšlenek Kursu je jazyk systémem čistě lingvistických vztahů a představuje jediný objekt jazykového poznání. |
s-20
| De Saussure rozlišuje systém jazyka, langue, jako soubor jazykových prostředků a pravidel jejich spojování a dále řeč, parole, jako individuální užití prostředků jazykového systému. |
s-21
| Mimoto mluví ještě o třetí oblasti, řečové aktivitě, langage, zahrnující utváření jazykových promluv. |
s-22
| Svůj hlavní zájem soustředil de Saussure na oblast jazykového systému, který má nejen svou stránku diachronickou, vývojovou, již předchozí jazykovědné směry považovaly za rozhodující, ale především stránku synchronickou, poznatelnou v určitém časovém průřezu. |
s-23
| Jazykové znaky vyjadřují soubor idejí vnějšího světa. |
s-24
| Skládají se ze složky označující, signifiant, tedy jazykové formy, a označované, signifié, jazykového významu. |
s-25
| Vztah obou složek je nemotivovaný, arbitrární, ale společensky závazný. |
s-26
| De Saussurův imanentismus nalezl nejen kritiku v řadách vědců, kteří zdůrazňovali společenské funkce jazyka, ale také neopozitivisticky vyhraněné pokračování u dánského lingvisty * Hjelmsleva, jeho základní dílo z * # vyšlo pod názvem O základech teorie jazyka v českém překladu v * # , zakladatele glosématické varianty soudobého lingvistického strukturalismu. |
s-27
| Hjelmslev prohlubuje dosavadní pohled na jazykový znak odlišením dvojic výraz, obsah a substance, forma. |
s-28
| Výraz je kombinací jazykových prvků, který poukazuje na určitý jev reality, označuje jej. |
s-29
| Realizuje se, manifestuje, prostřednictvím materiální substance fonické nebo grafické, která nabývá reálných forem, rozčleňuje se na hlásky, písmena. |
s-30
| Rovněž obsahová oblast představuje jistou věcnou substanci, názorným příkladem zde může sloužit spektrum barev duhy nebo škála nejrůznějších příbuzenských vztahů nabývající diskrétních, nespojitých forem. |
s-31
| Táž substance může mít v různých jazycích různé obsahové formy, japonský výraz aoi se kryje s českými výrazy modrý a zelený, podobně českému výrazu bratr odpovídají v maďarštině dva výrazy öcsem, můj mladší bratr, a bátyám, můj starší bratr. |
s-32
| Rozpracování specifické problematiky jazykového rozboru v rámci imanentistických tendencí moderní lingvistiky představovalo jeden ze závažných impulsů k novému navázání kontaktů mezi jazykovědou a ostatními vědeckými obory. |
s-33
| Další významné impulsy se zrodily především v rámci kritiky strukturalismu, zvláště marxisticky orientovaní jazykovědci zdůrazňují nutnost sepětí jazyka s myšlením a společností, bez nichž není systém jazyka a jeho funkcí myslitelný. |
s-34
| Změnil se však nejen obsah těchto kontaktů, ale i jejich rozsah. |
s-35
| Exaktnost jazykové analýzy nalezla své idealistické vyhrocení v glosématice, nazývané také algebrou jazyka, a v americkém deskriptivismu, který od obtížně zachytitelného významu jazykových jednotek abstrahoval téměř úplně. |
s-36
| Otázky významu jazykových jednotek byly vědomě pomíjeny i v prvních variantách reakce na tento deskriptivismus, v generativních gramatikách Američana Noama Chomského, i když později v tomto systému zaujaly ústřední místo. |
s-37
| Výklad generativních gramatik, který by přesáhl rámec i účel této studie, viz u * Uhlenbecka, Nové výsledky vývoje transformační generativní gramatiky, Slovo a slovesnost # * . |
s-38
| Další vývoj dal podnět také vzniku matematické lingvistiky, disponující aparátem algebry, teorie množin, teorie grafů pod užším názvem algebraická lingvistika, statistiky, teorie informace a počtu pravděpodobnosti jako kvantitativní nebo statistická lingvistika. |
s-39
| Znovu se vrací zájem o poznání vztahů mezi psychickými a sociálními strukturami na straně jedné a jazykovými, řečovými, strukturami na straně druhé, který nachází svůj výraz ve vzniku psycholingvistiky, sociolingvistiky, neurolingvistiky, teorie řečové aktivity a v teorii osvojování mateřského i cizího jazyka. |
s-40
| Znovu se promýšlejí principy poetiky a rétoriky vycházející z moderního pojetí znaku a dynamiky jeho složek, která se projevuje v posunu významů jednotlivých figur a tropů, o exaktní základy jazykové teorie se opírá i strojová lingvistika využívající samočinné počítače a děrnoštítková zařízení k hromadnému zpracování jazykových údajů i teorie a praxe strojového překladu. |
s-41
| Vývoj jazykovědy tak potvrzuje myšlenku o spirálovitém charakteru lidského poznání, který se zde projevuje jako výsledek působení protikladu imanentního a transcedentního přístupu k jazyku a k jeho fungování v řadě struktur různého typu a řádu, společenských, psychických, přírodních, logickomatematických. |
s-42
| Obě zmíněné linie popisu a analýzy jazyka se postupně promítají i do oblasti informatiky jako vědní disciplíny zabývající se přenosem a uchováváním informace obsažené v dokumentech nejrůznějšího zaměření. |
s-43
| K této obdobě dochází proto, že ve většině případů je nositelem informace přirozený jazyk ve své psané, řidčeji i mluvené podobě. |
s-44
| I když informatika se soustřeďuje převážně na analýzu věcného obsahu dokumentu, zatímco lingvistika spíše na formu, na sepětí formy a významu v rámci jazykových prostředků, mají obě disciplíny společnou jednu ze základních jednotek analýzy, a to text. |
s-45
| Text chápeme jako strukturovaný celek prvků konstituovaných na různých rovinách, hláskové, morfologické, syntaktické, sémantické. |
s-46
| Analogií k naznačenému vývojovému průběhu vztahů mezi imanentním a transcedentním přístupem k zkoumanému jevu je způsob indexování deskriptorů v informačním jazyku, který slouží popisu dokumentu. |
s-47
| Počátečnímu stadiu neuvědoměle interdisciplinárního, přesněji vnitřně nerozčleněného přístupu k jazyku v předstrukturálním období přibližně odpovídá vytváření soupisu deskriptorů intuitivní cestou opírající se o vlastní odhad badatele, informatika nebo odborníka příslušného oboru. |
s-48
| Vyšší stupeň indexování textu představují typy analýz vycházející z poznání vlastností vnitřní struktury textu, které jsou založeny na statistickokombinatorické analýze dokumentu nebo jazyka příslušné vědní oblasti. |
s-49
| V současné době se však objevuje řada prací, které tento přístup spojují s analýzou názorů a postojů pokusných osob, uživatelů, autorů sledovaných dokumentů, a dospívají tak nejen k přesnějšímu popisu objektivně existujících jazykových charakteristik dokumentů, ale i k objektivnímu poznání sdělných hodnot textů a k respektování všech složek komunikačního procesu, jimiž jsou nejen texty a jazyk, v kterém jsou tyto texty zapsány, ale stejnou měrou i mluvčí, pisatelé a adresáti sdělení. |
s-50
| V následujícím výkladu vyjdeme od obecného schématu komunikačního procesu. |
s-51
| Soustředíme se na pojem jazykového znaku, na kvalitativní vymezení hlavních jednotek jazykových rovin, povšimneme si jejich kvantitativních vlastností a konečně se pokusíme naznačit jejich informační relevantnost zjišťovanou pomocí anket a testů zadávaných účastníkům komunikačního procesu. |
s-52
| Východiskem výkladu bude lingvistický pohled na sledované jednotky, aplikace na oblast informatiky budou uvedeny vždy v příslušných oddílech textu. |
s-53
| Existenci dvou linií ve vývoji jazykovědy lze také formulovat jednak jako zaměřenost na jazyk jakožto systém prostředků znakové povahy, jednak jako zaměřenost na celý proces jazykové komunikace, na jeho nejazykové složky. |
s-54
| Proces jazykového kódování je založen na výběru jazykových jednotek, který je motivován sdělným záměrem. |
s-55
| Proces dekódování chápeme jako zpracování informace posluchačem. |
s-56
| Jeho úspěšné fungování je podmíněno totožností kódu obou komunikantů a totožností představ, které oba o pojmenovaném univerzu jevů mají. |
s-57
| Tam, kde tato shoda chybí, dochází k nedorozumění, šumu. |
s-58
| Šum, který narušuje proces dekódování, tedy nemusí mít povahu pouze fyzikální, ale může spočívat i v obecných sémantických, psychologických a věcných předpokladech přenosu informace, jimiž jsou neznalost jazyka nebo některých jeho složek, slovních významů, nesprávné užití termínů, nezřetelné syntaktické členění promluv. |
s-59
| Jazykové znaky vyjadřují vzájemný vztah tří dílčích znakových složek, složky jazykových výrazů, fonické nebo grafické stránky znaku, složky intenzionální, která zahrnuje abstraktní jednotky, pojmy odpovídající významům jazykových výrazů, složky ontologické, souboru pojmenovaných jevů univerza. |
s-60
| Teorií znaku se zabývá obecná věda o znaku, sémilogie. |
s-61
| Jejími dílčími oblastmi jsou. |
s-62
| Syntax, v tomto případě se výrazu syntax přidává poněkud odlišný význam než v případě syntaxe jazykovědné, i když v zásadě jde ve shodě s etymologií slova, řecky syn- tattó, seřazuji, i zde o určité řazení symbolů na lineární ose promluvy. |
s-63
| Syntax jako složka sémiologie zkoumá, jakým způsobem se ze základních, primitivních termínů tvoří složené výrazy, výroky. |
s-64
| Sémantika, která zkoumá významy základních termínů a jejich kombinací, výroků, textů. |
s-65
| Pragmatika, která studuje vztah uživatelů jazyka k znakům a jejich užití. |
s-66
| Vezmeme- li jako příklad elementární znakové soustavy světelné dopravní signály, pak pravidelnost řady červená, žlutá, zelená zahrneme do syntaxe, přiřazení významů stát, připravit, volno do sémantiky a skutečné chování účastníků dopravního provozu do pragmatiky. |
s-67
| V oblasti informatiky do syntaxe náleží pravidla psaní a řazení deskriptorů, vymezení jejich věcného významu je předmětem zájmu sémantiky a konečně jejich užití, ocenění podle hierarchie důležitosti, patří do pragmatiky. |
s-68
| Při volbě deskriptorů lze vyjít buď ze syntaxe při formální analýze dokumentu, nebo ze sémantiky analýzou pojmové oblasti příslušného vědního oboru, anebo konečně z pragmatiky dotazováním uživatelů po důležitosti jistých výrazů, které jsou podle jejich názoru pro přenos informace v dokumentu klíčové a rozhodující. |
s-69
| Moderní jazykověda chápe jazyk jako systém dílčích podsystémů, z nichž každý má své vlastní jednotky. |
s-70
| Tyto podsystémy jsou v těsných vztazích, vzájemně se podmiňují a zahrnují. |
s-71
| Materiálně nejzřetelnější a tedy základní je rovina zvuková v mluvené podobě jazyka a grafická v podobě písemné. |
s-72
| Jednotkami zvukové roviny jsou fonémy, které nejsou nositeli vlastního významu, ale mají vzhledem k němu funkci distinktivní, odlišovací. |
s-73
| Různé realizace některých hlásek, zadopatrové a předopatrové n v češtině, nejsou samostatnými fonémy, ale pouze variantami jediného fonému. |
s-74
| Předopatrové n ve slově nesu a zadopatrové n banka jsou tedy v češtině jediným fonémem, ale v angličtině fonémy dvěma. |
s-75
| Variantami fonémů artikulačními a akustickými, vlastnostmi konkrétně vyslovovaných hlásek se zabývá fonetika, systémem fonémů se zabývá fonologie, rozpracovaná především v pracích klasického období Pražské školy funkčního strukturalismu. |
s-76
| V létech # - # byla fonologie obohacena o teorii distinktivních rysů. |
s-77
| Jsou to univerzální, převážně v akustických pojmech formulované dílčí vlastnosti fonémů, samohláskovost, souhláskovost, nazálnost, znělost. |
s-78
| Jednotkami grafické roviny jazyka jsou v podstatě analogicky grafémy, písmena. |
s-79
| Grafická analýza psaného a tištěného písma zdaleka nepokročila tak daleko, jako je tomu u roviny fonetické a fonologické, která využívá k zjištění fyziologických akustických a artikulačních vlastností hlásek nejmodernějších technických aparátů a zařízení. |
s-80
| Dosud není rozpracována ani grafematická analogie fonologických distinktivních rysů, i když v oblasti stenografie byly podniknuty pokusy měřit optimálnost napsání některých elementů psaného písma, obloučků ostrých a tupých, úhlů přímek různého sklonu. |
s-81
| Podobně by bylo možno mluvit o distinktivních rysech u čínského znakového písma, v němž se vyčleňují snadno identifikovatelné radikály umožňující řazení těchto znaků ve slovníku. |
s-82
| Fonémy a grafémy stejně jako jejich elementární kombinace, slabiky, náležejí do oblasti druhého členění jazyka, mezi ty prvky, u nichž se fonická grafická forma nespojuje s vlastním významem, ale pouze slouží formování jednotek vyšších rovin, které mají samostatný význam. |
s-83
| Právě tato formativní funkce jednotek druhého členění vytváří základní předpoklad ekonomie jazykového systému, který pomocí poměrně nepatrného počtu prvků, v češtině je # , v angličtině # , ve francouzštině # fonémů, dovede vyjádřit nekonečné množství jevů vnějšího světa. |
s-84
| Nejnižšími jednotkami prvního členění jazyka, tedy minimálními segmenty majícími autonomní význam, jsou morfémy, které lze dále členit na morfémy volné, slovní základy, a morfémy vázané, afixy, předpony a přípony. |
s-85
| Jejich užití rozebírá jednak morfologie, tvarosloví, jako nauka o tvoření a obměňování, skloňování, časování slovních tvarů, jednak tvoření slov pomocí nejrůznějších postupů, odvozováním, skládáním, zkracováním. |
s-86
| Morfologie vytváří paradigmatickou osu jazyka zahrnující soubor různých tvarů téhož slova, jeho paradigma, na rozdíl od osy syntagmatické, která spočívá v souvýskytu různých slov v lineární nebo časové posloupnosti. |
s-87
| Komplexní jednotkou znakového systému přirozeného jazyka je slovo, které primárně náleží lexikální, slovníkové, rovině jazyka, současně však plní důležitou funkci i v oblasti morfologie, a konečně, je- li větným členem, i syntaxe. |
s-88
| Základní vlastností slova je jeho přemístitelnost na syntagmatické ose a schopnost vést samostatný přízvuk. |
s-89
| Tato kritéria vymezení, ve většině jazyků evropského standardu poměrně zřetelná, ztrácejí svou jednoznačnost u mnoha orientálních a indiánských jazyků natolik, že obecné pojetí hranic slova je jednou ze sporných otázek současné lingvistiky. |
s-90
| Problematičnost není způsobena pouze slovní formou, ale především složitostí významové složky znaku. |
s-91
| Tato významová složka zavádí do systémovosti pojetí slovní zásoby řadu kritérií nestejného typu. |
s-92
| Protože slovo představuje i pro oblast informatiky jednu z nejdůležitějších jednotek rozboru, pokusíme se tato kritéria alespoň naznačit, přítomnost, nepřítomnost věcného významu. |
s-93
| Do této skupiny náleží třídění na autosémantika, slova se samostatným věcným významem, a synsémantika, slova s významem pouze konstrukčním, gramatickým, spojky, předložky. |
s-94
| Příslušnost k slovním druhům. |
s-95
| Při dělení slov na slovní druhy se uplatňuje řada hledisek, mezi nimiž jedním z nejvýznamnějších, vedle hlediska syntaktického a morfologického, je hledisko významové. |
s-96
| Lze tedy vydělit slovní druhy primárně označující substance, vlastnosti, kvantitativní vztahy, činnosti a stavy, okolnosti. |
s-97
| Významové vztahy mezi slovy, synonymie, jednomu významu odpovídá více výrazů, homonymie, jednomu výrazu odpovídá více významů, hyponymie, podřazenost, nábytek, stůl, židle, antonymie, významová protikladnost. |
s-98
| Materiální povaha označovaného jevu. |
s-99
| Podle tohoto kritéria se slova dělí na konkréta, vlastní jména, zvláštní kategorie konkrét označující jedinečné jevy, abstrakta. |
s-100
| Konkréta jsou slova deskriptivní, jsou prostými etiketami objektů vnímání. |