| s-102
| Srazil ho kousek od stánku s růžemi. |
| s-103
| Dědeček právě koupil kytici růží své ženě k svátku, spěchal domů, nerozhlédl se a zemřel s tou růžovou nádherou v ruce. |
| s-104
| Zemřel, když nesl růže své osmdesátileté lásce. |
| s-105
| Říkám vám, je dobré mít předky, kteří se nevzdávají a kteří dokážou žít silně a plně až do svého posledního vydechnutí. |
| s-106
| Dává vám to příklad a genetickou naději. |
| s-107
| Ale ano, mně nezbývá než tomu věřit. |
| s-108
| Věřme a doufejme. |
| s-109
| A milujme. |
| s-110
| V té době, kdy jsem byl mladý, bylo dost bídy, a kupodivu, přitom si kdekdo při práci zpíval. |
| s-111
| Teď jsem to už neslyšel léta. |
| s-112
| Pak mistr přerušil dílo a šel zkontrolovat, co dělám já, dlouze a zamyšleně pozoroval můj naklepaný plech. |
| s-113
| 'Co to má být?' |
| s-114
| 'Pane mistr',' |
| s-115
| 'To myslíš vážně?' |
| s-116
| 'Pane mistr...' |
| s-117
| Poklepal ukazováčkem na několik zvlášť nepovedených míst. |
| s-118
| Ten zvuk, jak jeho kloub poklepává na dutou měděnou báň věžičky, si pamatuji dodneška. |
| s-119
| 'Pane mistr, vždyť to přece nikdo zezdola neuvidí.' |
| s-120
| Koukl na mne nechápavě. |
| s-121
| 'Proč se s tím máme mordovat, pane mistr.' |
| s-122
| Doma mi říkali, abych se vždycky schoval, kdyby začal nálet, a já se tedy poslušně schovával. |
| s-123
| Ve sklepě byl pěkný zmatek, lidé se tam mačkali kolem kufrů a balíků, v nichž měli majetek, někdo si přinesl i peřiny. |
| s-124
| Krčil jsem se a bál se. |
| s-125
| Byl jsem vůbec dost plaché dítě a teď, v neznámém temném sklepě s neznámými lidmi jsem si připadal nesmírně opuštěný. |
| s-126
| Vzduch se venku třásl výbuchy, sirénami, křikem, všechno doléhalo do sklepení jakoby z jiného světa, z jakéhosi pekelného světa. |
| s-127
| A tehdy jsem si všiml, že Ajax není se mnou. |
| s-128
| A od té doby věřím, že kolem nás je ostrůvek milosti a ten nás může zachránit před každým nebezpečím. |
| s-129
| Proč? |
| s-130
| Proč nás chrání? |
| s-131
| Protože někdo, všemocný a vševědoucí, nás miluje a má s námi své plány. |
| s-132
| Je možné říkat si, že všechno, co nám o jeho lásce vypovídá, je náhoda a usmívat se shovívavě projevům jeho lásky. |
| s-133
| Je ale také možné pokorně mlčet. |
| s-134
| Důvěřovat. |
| s-135
| Říká-li se tomu nahoře OTEC, pak je jasné, že nám nedá ublížit. |
| s-136
| Nikoli proto, že by to bylo správné, nýbrž jen proto, že to má naučené - zvykl na to v dětství. |
| s-137
| Kdoví, možná se většina otroků, když se jim podaří osvobodit se, začne chovat podobně jako otrokáři. |
| s-138
| Považujeme své děti za něco samozřejmého a otázka, zda by chtěly být našimi dětmi, je pro nás nezvyklá a zdá se nepatřičná. |
| s-139
| Ale možná, kdyby si mohly vybrat, nezvolily by si zrovna nás. |
| s-140
| Proč? |
| s-141
| Tahle otázka je mostem vedoucím od nepochopení k pochopení. |
| s-142
| Správně položené otázky bývají takovým mostem. |
| s-143
| Projela mnou úzkost, jako by každou vteřinu mělo nastat zemětřesení, které mě smete. |
| s-144
| Věděl jsem, že na moje místo najde okamžitě deset náhradníků. |
| s-145
| A věděl jsem, že to, co jsem udělal, je neomluvitelné. |
| s-146
| 'Já...' zakoktal jsem. |
| s-147
| A vstal jsem, bylo mi jasné, že po takovémhle provinění mi nezbývá nic jiného, než vzít si z věšáku klobouk a odejít. |
| s-148
| Přiřadit se do té předlouhé řady hledajících práci. |
| s-149
| 'Pane T.,' zaznělo mi za zády. |
| s-150
| Ohlédl jsem se. |
| s-151
| 'Chtěl jsem se vás jen zeptat, jestli nevíte, kolik je hodin, moje se mi zastavily.' |
| s-152
| Šéf vytáhl z kapsy starodávné hodinky a prohlížel je. |
| s-153
| Jenže babička řekla ne, a když babička řekla ne, tak nebylo o čem hovořit. |
| s-154
| Stárek s mládkem a práškem museli lípu vykopat a babička ji nechala dopravit do veliké jámy na nové místo, které jí vybrala. |
| s-155
| Dědeček, mlynář, se s babičkou nepřel, řekl si asi, že to je marné, ať se sama přesvědčí, že lípa zahyne, jinak by mu to mohla vyčítat celý zbytek života. |
| s-156
| Babička chodila lípu zalévat. |
| s-157
| Maličká babička vlekla těžké konve k velikému stromu, vlekla je každý den, tuhle práci nikomu nesvěřila. |
| s-158
| Dědeček nad ní kroutil hlavou. |
| s-159
| Bratr se jí smál. |
| s-160
| Lidé z vesnice se babičce posmívali. |
| s-161
| Ale já v sobě ucítila takový vztek, takovou zlobu a nelad, až jsem se podivila, jak mě může něco tak hloupého jako spílání jednoho ochmelky takhle vykolejit. |
| s-162
| O nic nejde, o nic. |
| s-163
| Jenže čím víc jsem si to říkala, tím mi bylo jasnější, že se své špatné nálady nezbavím. |
| s-164
| Přispívalo k tomu i to, že v tramvaji jelo několik mých známých a já si připadala velmi ponížená. |
| s-165
| Mohla jsem si stokrát říkat, že o tom, kdo nás může ponížit, si rozhodujeme sami, té mizerné nálady se ne a ne zbavit. |
| s-166
| Ve škole jsem hned první hodinu zkoušela. |
| s-167
| 'Tatínku, udělej den.' |
| s-168
| Myslel jsem, že jsem neporozuměl. |
| s-169
| Sehnul jsem se k němu. |
| s-170
| 'Tatínku, rozsviť,' řekl a ukázal ručičkou ke hvězdám. |
| s-171
| A já jsem pochopil. |
| s-172
| A ucítil jsem za té procházky větrnou nocí něco, co jsem nikdy předtím nepocítil... |
| s-173
| ON SI MYSLÍ, ŽE MOHU ROZSVÍTIT SLUNCE! |
| s-174
| Podíval jsem se na chlapce, který statečně capkal unavenými nožičkami po mém boku a vůbec nežertoval, byl si jistý, že VELKÝ TATÍNEK dokáže - tak, jako když zmáčkne vypínač - udělat den. |
| s-175
| Sklonil jsem se a vzal ho do náruče a tak jsme šli strašidelnou nocí plnou neznámých zvuků a příšer a přízraků. |
| s-176
| Sebral jej tehdy z poničeného vagonu, v němž si Ajax udělal doupě, a odvedl ho domů, krmil ho z toho mála, co jsme měli sami, a dal ho do pořádku. |
| s-177
| Smál se mi, že jsem jako mladý psík, s Ajaxem dvojče. |
| s-178
| Opravdu, tehdy asi nešlo najít mě a nenajít zároveň Ajaxe, provázel mě, kamkoli jsem se hnul. |
| s-179
| Sedával před školou a čekal, až vyjdu ze vrat. |
| s-180
| Usnul jsem nad velmi důležitým úkolem, který bych mohl snadno zkazit a který měl být zvlášť rychle odevzdán objednavateli. |
| s-181
| Věděl jsem to, a přece jsem neudržel oči otevřené. |
| s-182
| Probudil mne dotyk na rameni. |
| s-183
| Chvíli jsem si vůbec nemohl uvědomit, co se děje, znáte snad také ta nečekaná probuzení, kdy nevíte, na kterém místě vesmíru se nacházíte a proč. |
| s-184
| A to poklepávání na rameni bylo jako součást mého snu. |
| s-185
| Otevřel jsem oči. |
| s-186
| Zamžikal. |
| s-187
| A strnul... |
| s-188
| Nade mnou, opřený lokty o stůl s rozdělanou prací, se skláněl můj šéf, majitel tiskárny. |
| s-189
| Ten den ráno mě zvlášť upozorňoval, jak je ta práce důležitá. |
| s-190
| Přežil, protože jeho žena se nebála výsměchu, poslouchala hlas své naděje a udělala pro tu naději všechno, co mohla. |
| s-191
| Stáli na pobřeží, sousoší věrnosti, lásky a síly, sousoší ozářené svítilnami těch, kteří jim nevěřili a teď je užasle a radostně obstoupili. |
| s-192
| Čili šťastný konec. |
| s-193
| Ale já si říkám: |
| s-194
| Každý večer vyplouvají naši blízcí na svá moře, do vln svých starostí a trýzní, každý večer čekají na světlo, které jim můžeme rozsvítit jen my. |
| s-195
| Dočkají se? |
| s-196
| Spatří to světlo dnes večer? |
| s-197
| Neztroskotají?' |
| s-198
| Válka |
| s-199
| 'Víš, tatínku, že byla válka?' zeptalo se mě dítě. |
| s-200
| A neseme si do života jen to, co nám do něj bylo vloženo, nikdo si nemůže nést nic jiného, než co se do něj uložilo. |
| s-201
| Lásku. |